V zemi černobílé

Řeknu vám příběh o malé dívce, která se jmenuje Madeline. Malé Maddie bylo sedm let a měla ořechově hnědé vlasy a velké modré oči. Všichni si mysleli, že až vyroste bude z ní krásná a chytrá žena. Madeline ráda četla a na druhu knížky nezáleželo. Pohádky a dějiny, fantasy a záhady. Rodiče na ní byli velmi hrdí, protože byla tak chytrá, krásná a statečná. Byli si jisti že je speciální, avšak na druhou stranu se báli. Malá Maddie byla totiž nemocná, hodně nemocná. Sotva vylézala z postele, ale měla své knih a rodiče, kteří jí dělali společnost. Zůstávala silná pro sebe i pro ně. Každopádně si to ani neuvědomovala. Jedno slunečné odpoledne v prosinci jenom pár dní po vánocích přišli Maddiiny rodiče do jejího pokoje s náručí plné knih a zbytkem balícího obalu, který se leskl ve slunečním světle, které zkreslovalo skrze okno. Řekli jí, že budou muset na nějakou chvíli odejít, ne dlouho asi jen na hodinu, aby se mohli setkat s jejím lékařem. Slíbili jí, že se brzy vrátí a v případě problémů aby jim zavolala.

Maddie neměla strach, věděla že není dobrým nápadem se příliš hýbat. Otec jí dal pusu na čelo a máma na tvář. Maddie se usmála a požádala, jestli by jí neotevřeli okno. Byl vážně krásný den a ani mráček v blízkém okolí. Otec se na ni usmál také a okno pootevřel.

,,Ještě další přání?” Zeptali se jí rodiče, než odešli.

,,Ne, budu v pohodě,” odpověděla.

,,Budu se prozatím pročítat knihy.” Maddie byla sama. Sama v tom velikém domě. Absolutní ticho přerušovalo pouze pípání stroje, který jí měřil tep. Pokoušela se číst dál, ale sluneční zář dopadající na její obličej jí uspávala. Maddie zavřela oči. Nevěděla na jakou dlouho. Ne dostatečně dlouho na snění, ale asi tak dlouho aby čas utekl rychleji. Bylo to pro ní jako bliknutí, nic víc, nic míň. Oči ale neotevřela vlastní vůlí. Vyrušilo ji až zakrákání vrány, ale nemohla za to pouze ona. Maddie cítila oteplení vzduchu, až příliš na to, že byl prosinec a byla zima. Po probuzení uviděla vránu sedící na okenním parapetu. A viděla ještě něco dalšího. Něco co ji zprvu vylekalo. Na židli, která stála v jejím pokoji, na té kde sedávala její maminka, byl nějaký cizinec.

Skoro se podobal člověku, ale ne zcela. Měl oči, ústa, nos a i ruce a nohy, jako běžný člověk. Měl na sobě bílou košili a na ní posazený černý oblek s fialovou kravatou. Ale něco jí na tom cizinci nehrálo. Jeho tvář byla skutečně jako ta lidská, ale byla zmrzačená, téměř nepopsatelně znetvořená. Třpytící se růžová na některých částech, avšak černá a popraskaná na jiných. Neměl rty, jeho nos byl tvořen dvěma malými otvory, které vystupovaly a zatahovaly se zpět jak dýchal. Jeho oči byly nažloutlé a zapadlé, tím pádem nemrkal. Jeho tělo ještě neshořelo, i přestože mu drobné plamínky tančily na jeho rukou a tváři.

Jeho oblečení bylo krvavé.

Vypadal, jak by oběť požáru vypadala, než by uhasili plameny. Stroj kontrolující její tep začal hlasitě a rychle pípat. Maddie zapomněla, jak být statečnou.

,,Neboj se Madeline,” řekl temný muž monotónním hlasem.

,,Nejsem tu abych ti uškodil.”

,,Kdo jsi ?” Zeptala se Maddie, už trochu klidnější.

,,Mé jméno je Lazarus a vykonávám dobromyslně špatné skutky.” Odpověděl jí.

Z plamínků se začal nepatrně zvedat kouř. Vypadalo to jako by byl v bolestech, ale dělal vše proto, aby to nevnímal. Zdál se s tím být naprosto vyrovnaný.

,,Lazarus…….”vyslovila Maddie.

,,To je ale zvláštní jméno.”

,,Je staré, prastaré z prastarého příběhu.”

Jeho oči prozkoumávaly Maddiin obličej a čekaly na jakýkoliv druh zájmu. Avšak Maddie byla v klidu. Lazarus své oči potom zamířil zrak na knihu v jejím klíně. Alenka v říši divů.

,,Vidím, že máš ráda knihy.” Maddie pokývla na souhlas. Všichni věděli že miluje knihy, dokonce i cizinci.

,,Znám nějaké příběhy, které by se ti mohly líbit. Chtěla bys abych ti nějaké povyprávěl ? Máme ještě čas.”

Maddie nevěděla co odpovědět. Zdálo se že ten hořící muž je opravdu přátelský, i když vypadal znepokojivě. A Maddie si uvědomila, že vždy byla sama. Nikdy nepoznala nikoho nového a tak se rozhodla, že bude hezké, když tam Lazarus zůstane. Kromě toho si ten příběh stejně chtěla vážně poslechnout.

,,Dobře, můžeš mi vyprávět ten příběh, ale musíš odejít než se vrátí rodiče. Nemyslím si že by tě tu rádi viděli.”

Lazarus se zhluboka nadechl a při výdechu mu z nosu dýmal kouř. Souhlasně zakýval hlavou.

,,Žila jednou jedna rodinka zajíců. Máma zaječice a tři malí zajíčci. Bydleli v zaječí noře v lese. Byli šťastní. Malí zajíčci skákali a hráli si ve stínech stromů nebo ve vysoké trávě slunné louky, zatímco jejich maminka hledala jídlo v lese. Večer se všichni vrátili zpět do nory a přitulili se k sobě v teple a v bezpečí. Nikdy se o nic nemuseli starat. Jídla bylo dostatek, pokaždé se měli čím zabavit a měli jeden druhého když byli smutní nebo měli strach. Vše bylo v pořádku až do jednoho dne, kdy si hráli na louce a liška se skrývala ve vysoké trávě a přiblížila se ke třem zajíčkům, ale ti neměli ani tušení o nebezpečí, které jim hrozilo. Maminka zaječice vyšla z lesa akorát v čas a spatřila lišku. Byla ale moc daleko, aby na ně mohla zavolat. Tušila, že se k nim nedostane v čas, aby je bezpečně dostala do nory. Ale i kdyby to stihla, liška by na ně počkala.”

,,A co nakonec udělala?” Zeptala se Maddie.

Lazarus zvedl svojí ohořelou ruku a naznačil Maddie aby počkala a poslouchala dál.

,,No zaječí maminka se musela rozhodnout. Pokud chtěla aby se její děti zachránily, tak musela jednat včasně. Ale každé rozhodnutí si bere nějakou daň. Věděla to, ale měla své děti ráda více, než se bála lišky. Vyběhla tedy z lesa ven jak nejrychleji dokázala přímo proti lišce. Utíkejte zpátky do nory, křičela na ně. Tři malí zajíčci slyšeli jejich maminku a všimli si lišky. Ale o ně se už liška nezajímala. Zaječí maminka utíkala hlouběji do louky, pryč od nory a zaječích dětí a liška utíkala za ní. Malí zajíčci utekli, ale jejich maminka takové štěstí neměla. Liška jí chytila a roztrhala ji. Ale její děti byly v bezpečí a to bylo jediné na čem jí záleželo. “

Maddie na chvíli ztichla a Lazarus také.

,,To byl smutný příběh,” řekla Maddie.

Lazarus přikývl. Věděl, že je to smutný příběh, ale pravda si nikdy nevybírá.

,,Nelíbí se mi, že ta jejich maminka zemřela.”

Lazarus zaskřípl zubama.

,,Mohla žít, kdyby chtěla, ale co by se následně stalo dětem….Zemřela aby je zachránila.”

,,To…je pravda, ale stejně je smutné, že vyrůstaly bez maminky.”

Maddie se podívala na parapet, kam si přisedly další dvě vrány. Jedna si protáhla křídla a přidala se k těm ostatním. Myslela si, že to je zvláštní, ale nic k tomu nedodala.

,,Chtěla bys slyšet další ? Máme ještě trochu času.”

Maddie nedokázala poznat, jestli je Lazarus šťastný, smutný nebo naštvaný. Jeho hlas zněl stále stejně. Než stačila cokoliv říct, zakašlala do kapesníku. Byl to protáhlý chraplavý kašel. Když přestala, všimla si, že krev prosakuje skrze tenký papír.

,,Jsem nemocná,” řekla dívající se při tom na Lazaruse.

Naklonil se k ní blíže. Tak blízko, že mohla spočítat všechny jeho křivé zuby a zašeptal.

,,Já vím.”

,,Neznáš nějaké příběhy o nemocných lidech?” Lazarus znovu přikývl.

Taktéž ale nemá příliš šťastný závěr.

,,To je v pořádku, stejně si to ráda poslechnu.” Řekla.

Lazarus si opřel ruce o svůj klín a zhluboka se nadechl.

,,Před dávnými časy stálo jedno malé městečko. Žili tam různí lidé. Pekaři, ševci, truhláři, kováři a mnoho dalších. Žili šťastně a produktivně. Pracovali, bavili se, ženili se a žili dlouhé radostné životy. Ale jednoho dne začali být nemocní. Ne všichni, ale spousta z nich. A každý den přibývali další. Ti co byli nemocní měli černé puchýře na jejich tvářích a krcích a žloutla jim kůže a také zelenala. Byla to bolestivá choroba, která dokázala zabít. Doktoři v tom městě nemohli udělat nic proto aby jí zastavili, protože neexistoval žádný lék. Jediná možnost, která byla na dosah byla uzavřít město, aby tak nákazu zastavili. Ten kdo vstoupil už nemohl město opustit. Manželka jednoho z obyvatel místního tkalce byla ale zrovna mimo město, v době kdy nákaza vypukla. Po návratu ji zastavila stráž, která jí řekla že bez povolení nesmí vstoupit. Ševcova žena prosila, aby jí pustili dovnitř za jejím mužem, kterého miluje. Strážný jí nakonec řekl, že jí pustí pouze, když její manžel bude souhlasit, ale varoval ji, že město následně už nebude moci opustit. Švec se o tom dozvěděl, že jeho milovaná manželka čeká před branou. Ze začátku byl radostí bez sebe, když mu bylo řečeno, že může vidět znovu svojí manželku, jelikož byla pryč velmi dlouhou dobu. Když nad tím ale popřemýšlel hlouběji, jeho srdce se sevřelo. Uvědomil si, že kdyby pustil svojí manželku dovnitř, odsoudil by ji ke stejnému osudu který potkal mnoho dalších. Pomyšlení na utrpení, které by zažívala, ty puchýře, hnilobu, rostoucí strach, nemohl to dovolit. Chtěl být s ní, ale miloval ji moc na to, než aby jí tam nechal zemřít. Příznaky nákazy se na něm již začaly projevovat, takže s těžkým srdcem její návrat odmítnul. Když se o tom dozvěděla, zdrtilo jí to. Až o pár let později, poté co se provdala za jiného muže a vychovala několik krásných dětí, mu byla schopna odpustit. Pochopila totiž, že jeho jediné přání bylo, aby žila dál a žila šťastně až do smrti. “

Slunce už nesvítilo. Mraky zakryly oblohu v odstínu světle šedé. Zatímco Lazarus vyprávěl příběh, přilétly další vrány, dokud už parapet nebyl přecpaný a usedaly i na nejbližší stromy.

Maddie se opět rozkašlala.

,,Tenhle byl lepší než ten první, alespoň nebyl celý smutný,” řekla poté co odložila ubrousek od svých úst.

,,Ale proč mi vyprávíš jen všechny tyhle smutné příběhy?”

Lazarus se podíval na Maddie a hlasem temným jako uhlí prohlásil :

,,Myslím, že víš proč.”

Maddie sklopila hlavu, věděla proč ale neměla strach. Zůstala statečná. Otočila se na Lazara, jeho tvář popálená, tak moc, že v ní nešlo rozpoznat ani náznak lidskosti.

,,Kdy?” Zeptala se.

Lazarus pohlédl z okna na černé vrány.

,,Už brzy.” Odpověděl.

Pípání stroje kontrolující Maddiin tep začalo zpomalovat.

,,Máme čas ještě na poslední příběh?”

,,Moc už nám nezbývá, ale mohli bychom to zkusit.” Maddie přikývla.

Řekla že bude poslouchat dál, i když to bude smutný příběh.

,,Byla jednou jedna malá holčička s ořechově hnědými vlasy a širokýma modrýma očima, která měla ráda všechny možné příběhy.”

Když se Maddieniny rodiče vrátily, našli jí ležet v posteli. Už se nesmála a nedýchala.

Plakali. Doktor jim řekl, že k tomu dojde a je to jen otázkou času, ale nevěřili, že k tomu dojde tak brzy. Jejich srdce byla rozdrcena a roztrhána. Zírali ven na potemnělou oblohu. Natolik byla pohlcena jejich smutkem, že si ani nevšimli propálených částí židle.

Vrány odlétly.

Přeloženo z originálu

Jak se ti to líbilo ?

Klikni na palce, aby se tvé hodnocení započítalo

Průměr : 4.4 / 5. Počet hodnocení : 23

Neváhej a buď první kdo tuto pastičku ohodnotí

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidej názor