Všechno to začalo v době, kdy jsem se nastěhoval do nového domu. Jo…..to je docela klišé, ale věřte, že tohle se opravdu stalo. Nikdy před tím jsem nezažil nic nadpřirozeného a už vůbec jsem nikdy nečekal, že se něco takového může stát i mně. Pronajal jsem si ten dům za levno. Nijak víc jsem nad tím nepřemýšlel, protože byl zkrátka dost starý a ne zrovna v nejvlídnějším sousedství, takže jsem si myslel, že se mi prostě dostalo dobré nabídky.
Poté co jsme vše nastěhovali se zdálo být všechno na chvíli v pořádku. Ani si pořádně nepamatuji, kdy to vlastně všechno začalo, protože ze začátku jsem si těch maličkostí ani nevšímal. Nechal jsem rozsvícené světlo v kuchyni nebo v koupelně a když jsem se vrátil, bylo zhasnuto. Popravdě jsem si vždy myslel, že jsem prostě zapomněl, že jsem je zhasnul při odchodu. Po nějaké době jsem zkoušel naschvál nechávat světla rozsvícená. Někdy se nic nestalo ale někdy jsem přišel a uviděl, že jsou zhasnutá. Od té doby už jsem tušil, že tu něco nehrálo. Nebyl jsem tak úplně vystrašený, ale spíš zmatený.
Myslel jsem, že je možná něco špatně s elektřinou. Začal jsem pravidelně nechávat rozsvíceno, abych měl nějaký přehled o tom, kdy se tak přibližně zhasnou. To byla ta chvíle, kdy to vše nabralo na obrátkách. Poprvé co si pamatuji, že se stalo něco vážně šíleného, bylo když jsem nechal v kuchyni a v obýváku rozsvíceno mezi tím co jsem spal. Probudil mě hluboký dunivý zvuk vycházející právě z kuchyně. Z mé ložnice bylo vidět do chodby vedoucí do obýváku, který byl propojený s kuchyní. Pamatuji si, že jsem si myslel, že je v mém domě nějaké zvíře.
Pohlédl jsem chodbou do obýváku, když v tom v něm jaksi potemnilo. Někdo zhasnul světla v kuchyni. Zaslechl jsem další vrčení, tentokrát z obýváku a málem jsem vykřiknul, když jsem uviděl něco se mihnout za průchodem do chodby před tím, než to stačilo stisknout vypínač. Nemohl jsem říct, co to přesně bylo. Prostě to vypadalo jako temný stín. Moc na tom, ale v tu chvíli nezáleželo….byl jsem na smrt vyděšený. Vyskočil jsem z postele a bleskově rozsvítil světlo v mé ložnici, na půl očekávající to něco vyběhnout naproti mně. Nic
V místnosti jsem byl úplně sám. Oddechl jsem si a poté jsem se pomalu vydal osvícenou chodbou do obýváku. Jakmile jsem došel na konec, vyběhl jsem rozsvítit….a opět nic. Potom kuchyň a zase nic. Už jsem si myslel, že se mi to vše jen zdálo, sáhl jsem po vypínači v kuchyni a náhle jsem se zarazil. Byl jsem sice v tu dobu již dospělým mužem, ale byl jsem naprosto vyděšen při pomyšlení na zhasínání toho světla, a přiznám se tu noc jsem spal se všemi světly zapnutými. To byla ale velká chyba. Když jsem se probudil příští ráno, všechna světla byla opět zhasnutá. Když jsem se posadil na posteli, uvědomil jsem si, jak moc mě bolí celé tělo. Stáhnul jsem ze sebe peřinu, jen abych objevil dlouhé rudé škrábance od obřích spárů podél mých nohou a rukou. Něco mě přes noc podrápalo. To mě sice opravdu hodně vyděsilo, ale zdaleka ne tolik jako to co jsem poté nacházel všude po domě. Všechna světla, která jsem nechal včera večer rozsvícená byla zničená.
Každá žárovka rozbitá, každá lampa převrácená a jejich žárovky roztříštěné. Zatajil jsem dech, když jsem se rozhlížel po místnostech. Něco tu bylo sakra špatně a někdo se pokusil mi ošklivě ublížit. Zavolal jsem do práce, že se dnes nedostavím a všechny žárovky jsem pečlivě vyměnil. Nevěděl jsem co dělat dál, přemýšlel jsem o tom odejít, ale jakkoli šíleně tohle může znít, už to byl můj domov. Bylo to poprvé co jsem byl oddělen od rodiny a tohle byl můj domov. Nemohl jsem se ho vzdát, takže jsem zůstal. I když se to zhoršovalo, i přestože jsem se začal nepředstavitelně bát tmy, tak jsem nemohl usnout se světlem u mé hlavy. V kuchyni a obýváku jsem však rozsvíceno nechal pokaždé, abych měl vždy dobrý výhled do chodby. A téměř pokaždé mě probudil zvuk vrčení a cvaknutí vypínače ve vedlejších místnostech. Nechtěl jsem se jít podívat, nikdy. Byl jsem naprosto vyděšený k smrti, když jsem si představil, že by to se mnou mohlo klidně teď být v místnosti, tak jsem se vždy raději schoulil do peřiny a modlil se, aby to nikdy nevstoupilo dovnitř. Jednu noc už jsem toho však měl dost, koupil jsem si zbraň a rozsvítil každičké světlo v domě.
Poté jsem se posadil doprostřed obýváku se zbraní v mém klíně a basebalovou pálkou hned po ruce a čekal jsem. Prvně se nic nedělo, ale zaslechl jsem to okolo druhé hodiny ranní. Vycházelo to odněkud za mnou. Otočil jsem se a nahlédl do chodby vedoucí do mé ložnice odkud jsem zaslechl ten povědomý zvuk. Naprázdno jsem polknul, když jsem pevně stiskl zbraň v jedné ruce a ve druhé pálku a pomalu jsem se krok po kroku přibližoval k okraji chodby, abych se podíval do mé ložnice. Světlo bylo opět zhasnuté. Vyrazil jsem kupředu s připravenými zbraněmi. Když jsem vešel dovnitř a rozsvítil světlo, nemohl jsem uvěřit svým očím. Má postel byla zdevastovaná, protržená diagonálně. Vypadalo to jako by na ni skočilo nějaké zvíře a kompletně ji rozsápalo na kousíčky. Zíral jsem na ní bůh ví jak dlouho. Náhle mě vyrušil povědomý zvuk vrčení, který byl neobvykle blízko. Bleskově jsem se otočil a konečně jsem to spatřil. Stálo to u mých dveří u vypínače. Byl to muž. Bílý hnijící muž tak pokroucený, že vypadal jako zastaralá pískací hračka pro psa. Byl jsem v šoku a nebyl jsem schopný použít žádnou z mých zbraní. Díval se na mě jen na moment, než zhasnul světlo. Vykřikl jsem, ani se to nestydím přiznat.
Vykřikl jsem a vystřelil pryč z pokoje, bylo mi jedno, že jsem běžel přesně k místu, kde ten muž stál. Proběhl jsem otevřenými dveřmi a máchal pálkou jako pomatenec. Málem jsem prorazil díru ve zdi jak jsem s ní švihal ze strany na stranu, když jsem si to mířil do obýváku. Otočil jsem se jen abych viděl jak zhasíná i světlo v chodbě. Už jsem nechtěl bojovat, chtěl jsem být v bezpečí, proběhl jsem do světla kuchyně. Slyšel jsem vrčení a škrábání všude kolem mě a věděl jsem, že se vrací. Ještě jednou jsem toho pokřiveného muže zahlédl, když právě zhasnul světlo i v kuchyni svým polámaným prstem a zůstal jsem v naprosté tmě.
Vystřelil jsem do obýváku. Tohle byla poslední možnost. Musel jsem bojovat tady a teď. Dostal jsem se ke stojací lampě, mé jediné zbývající naději a čekal jsem. Čekal jsem v pohodlí světla a čekal jsem až se zhasne, ale to se nikdy nestalo. Porozhlédl jsem se okolo, ale nic….naprosté ticho. Věnoval jsem pohled mé záchraně, mé spáse lampě, která mě nezklamala. Dokonce jsem se začal smát, bláznivě smát, ale aspoň jsem zůstal naživu. Myslel jsem, že už vše bude dobré. Přistoupil jsem blíže, téměř jsem lampu objal, dokud jsem to nespatřil. Prvně jsem uslyšel vrčení ozývající se ne za mnou, ale přede mnou, z té lampy. Vytřeštil jsem oči a sledoval jak světlo lampy stále nabíralo na síle. Zacouval jsem pár kroků zpět, ale musel jsem o něco zakopnout, protože si jen pamatuji, jak ležím na zemi a oslepuje mě ta nesnesitelně intenzivní záře. Už to nebylo to příjemné bezpečné světlo, jen horké těžké a zářivé cosi. Myslel jsem, že mě to upálí zaživa a potom to přišlo. Nedokážu slovy popsat to co vylézalo z lampy, bylo to odporné, plné vzteku a nenávisti. Nikdy nezapomenu na ty oči. Světlé, horké a bílé dvě zářící kolečka záště. Nenávidělo mě to, nenávidělo to všechno kolem mě. A nejen to. Vlastně to nesneslo pravděpodobně nikoho z nás, žádnou lidskou bytost, ale bylo to tu uvězněné. Zkrátka to zaútočilo na kohokoli, kdo byl v dosahu.
Na mě.
Opravdu netuším, jak tohle vím, ale prostě jsem si tím byl v tu chvíli jistý. Připravil jsem se na bolestivou smrt.
CVAK…………………… Světlo se zhasnulo.
Opět jsem zel do naprosté temnoty, sladké, tiché, uklidňující temnoty. Dlouho jsem prostě zůstal ležet na zemi, než se mé oči přizpůsobí nedostatku světla a stále jsem zíral na to místo, kde stála ta lampa. Jak vteřiny ubíhaly, začal jsem rozpoznávat jeho siluetu. Ten pokřivený muž stál u lampy s jednou z jeho potrhaných rukou na vypínači a zíral na mě. Porozuměl jsem. Už jsem pochopil, co to vše mělo znamenat. Všechno co se stalo. Muž odtáhl ruku od vypínače a jeho polámaným prstem ukázal za pomalého a zřejmého vrtění hlavou ze strany na stranu. Jediné čeho jsem byl schopný, bylo přikývnutí.
On nebyl tím, kdo se mě pokoušel zranit. Celou tu dobu se mě snažil ochránit. To stvoření totiž mohlo přijít pouze za světla. A tento polámaný muž se mě snažil udržet v bezpečí. Nechtěl aby kdokoli jiný opakoval jeho chyby. Hned druhý den jsem se přestěhoval a nikdy jsem se už nepodíval zpět. Ať to bylo cokoliv, je to přikované k tomu domu, protože zatím na mě z žádného dalšího světla nic nevyskočilo. Tu věc, ale už v životě nepustím z mysli. Každou noc teď v mém bytu kontroluji, že všechna světla jsou zhasnutá, každý závěs je zatažený, než se uložím do postele. Než se ponořím do té tiché, uklidňující a bezpečné tmy.
Mluvená verze: https://www.youtube.com/watch?v=be5wsIystxo