Vstoupil jsem do zrcadla

Tento příspěvek uvádím jako varování. Prosím, přečtěte si ho, abyste se také nedostali do této nové falešné reality, ve které právě trpím. Důvod, proč ji nazývám “novou”, je ten, že si už ani nemůžu být jistý, že jsem stále na vaší planetě. Pokud náhodou jsem, pak je to na její druhé straně. Nemyslím na druhé straně samotné planety, ale ve svém vlastním malém odrazu v prostoru.

Když se podíváte do zrcadla, vidíte svůj odraz a pozadí kolem sebe. V zrcadle lze reprodukovat každou barvu ve vesmíru. Když se podíváte přes prach, praskliny a škrábance, je ve všech ohledech dokonale identický. Nebýt toho, že váš přesný duplikát napodobuje všechny vaše pohyby a akce, zdá se životaschopné rovnou do něj skočit. Ale je to jen rovná plocha, ne? Je to jen iluze vytvořená světlem a vaším okem. Za každým zrcadlem je jen zadní strana, zadní část rámu. Pod hladinou oceánu je jen samotná voda. Není logické, aby něco bylo tam, kde nic nepokračuje.

No, to jsem si nejdřív myslel taky.

Bylo kolem jedné ráno, možná druhá nebo třetí nebo kolik to vlastně bylo, už si to nepamatuju. Měl jsem pocit vyprahlé pusy, tak jsem vstal z postele, abych si dal sklenici vody z kohoutku z koupelnového umyvadla. Myslím, že se všemi těmi rozptýleními během dne si člověk opravdu všimne, jaký má hlad nebo jak má sucho v ústech, když je sám ve svých myšlenkách a jen zírá do popcornového stropu a předstírá, že spí. Ve svém mlhavém polospánku jsem se ani neobtěžoval rozsvítit, když jsem tam přišel. Pozvednul jsem páčku u umyvadla, které z kohoutku vyslalo příjemný proud ledově studené vody. Popadl jsem malý plastový kelímek, kterým jsem si vypláchl ústa, a naplnil ho, až byl skoro plný.

Nevěděl jsem, jestli to byl ten mrazivý pocit, kdy teplo v mém těle vystřídal nový pocit chladu, nebo nějaký podivný potůček, který jsem slyšel dole, ale vzpomínám si, že mě něco zneklidnilo.

Jakmile se pocit ospalosti vytratil a dostavil se pocit ostražitosti, začal jsem si prohlížet okolí a přemýšlet, co mě tak zneklidňuje. Dobře, támhle je sprchový závěs, není možné, aby za ním někdo stál. Neslyšel jsem otevírání dveří ani rozbití okna, takže pochybuji, že by tam byl nějaký možný vetřelec. Táta spí, takže to nepřipadá v úvahu. Přede mnou je zrcadlo, které jsem i přes nedostatek pořádného osvětlení viděl. Obyčejné koupelnové zrcadlo oválného tvaru, na kterém byla vidět kovová polička a věšák na ručníky, Stálo za mnou a bylo přesně takové, jako je teď moje koupelna. Samozřejmě, nic z toho tam ve skutečnosti není, jak už jsem říkal, jen iluze. Ale nevadilo mi to, co tam bylo, ale spíš, co tam nebylo.

Já sám.

Začal jsem trochu panikařit, v hlavě se mi honily všemožné výklady. Nebyl jsem tam, ale všechno jsem za sebou viděl naprosto jasně. Byl jsem snad neviditelný? Vidím své ruce, takže asi ne. V žádném případě nejsem upír, ale myslím, že se mi to nezdá. Nejsem natolik unavený, abych měl opravdové halucinace. Začínal se do mě vkrádat strach, protože bylo pozdě v noci a nikdy předtím jsem neviděl a ani neslyšel, že by se něco takového stalo.

Instinktivně a nevěřícně jsem natáhl ruku ke sklu. Když jsem to udělal, prošel celý skrz. Bylo to, jako by tam zrcadlo ani nebylo. Měl jsem pocit, jako by se vyřízla díra do jiné místnosti, ale nebyla to díra. Škrábance a drobné skvrny tam stále byly. Jestli to byl nějaký žertík, tak dost drahý a dobře provedený. Táta by přece neudělal do zdi díru jen tak pro srandu. Nic nedávalo smysl.

Ale zvědavost přemohla můj strach. Myslím, že když je vám sedmnáct, vidíte jen to, jak je něco skvělé, místo abyste viděli nebezpečí, které se za tím skrývá. Než jsem se nadál, už jsem byl na druhé straně. Vylezl jsem na umyvadlo a po čtyřech vlezl dovnitř. Ani si nepamatuju, že bych přistál. Věděl jsem ale, že jsem uvnitř, protože mi všechno připadalo povědomé, a přitom tak jiné a neznámé. Bylo to jako zírat na někoho, koho poznáváte jen napůl. Polička tam byla, věšák na ručníky tam byl, sprcha a sprchový závěs taky. Totéž ukazovalo i zrcadlo z jiného světa. Ukazovalo tekoucí vodu, kterou jsem se neobtěžoval vypnout.

Byl tam i můj odraz.

A pak jsem to pochopil. V tom zasraným zrcadle byl celou dobu můj odraz!!! Opakoval pohyby, které jsem dělal já. A pak se prostě vrátil a zaujal mé místo tam, kde jsem předtím byl já. Zůstal jsem na druhé straně a zíral jsem na nějak dost dlouho. Po příliš dlouhé době těchhle keců mi došla odvaha.

Uvnitř jsem cítil opravdový strach.

Snažil jsem se dostat ven. Zkoušel jsem se drápat na zrcadlo, zkoušel jsem do něj mlátit, dokonce jsem po něm hodil ten zatracený dávkovač na polévku. Ten se však od zrcadla jen odrazil a málem mě trefil. Z frustrace jsem narazil zády do zdi a zabořil se do podlahy s koleny skrčenými na hrudi, zatímco jsem řval s rukama na obou stranách hlavy. Hlava mi třeštila a na hrudi se mi začala tvořit bolest, jak mě ovládla úzkost. Tohle se nemohlo stát, tohle se nedělo, nic z toho nemohlo být skutečné, ale bolest na zádech od tvrdého nárazu ano, ale nevěděl jsem, jestli to vůbec stačí, aby mě to přesvědčilo. Chtěl jsem odtamtud vypadnout. Chtěl jsem se kurva dostat ven. Chtěl jsem skočit hlavou do toho zasranýho zrcadla, i kdybych si měl rozbít lebku…

“CO TADY KURVA DĚLÁŠ?”

Otočil jsem se doprava. Ve dveřích jsem uviděl svého otce. Pod jeho krátkými hnědými vlasy a vráskami na čele jsem poznal, že je naštvaný.

“Jsou čtyři… ráno… a ty tady vydáváš tyhle zatracený zvuky… nezbláznil si se?”

Byl vážně naštvaný. Myslím, že jsem ho ještě nikdy neviděl takhle naštvaného. Ale když jsem se mu podíval do tváře, všechno mi na něm připadalo špatně. Nedokážu vysvětlit, co to bylo, ale prostě vypadal znetvořený, aniž by se o to snažil. Neseděly mu ani ty nejmenší věci, od malého hnědého knírku až po obočí. Když jsem se mu díval do očí, skoro mi nepřipadaly jako lidské. Bylo to jako neznačkové zboží, které se snaží napodobit to pravé. Prostě jsem v té postavě, která stála u dveří do koupelny, neviděl svého tátu. Přesto jsem na tu postavu musel reagovat. Přičichl jsem si k nosu a začal mluvit.

“Jo, jo. Právě jsem měl strašnou noční můru. Už jsem v pořádku, neboj se.”

Odpověděl, asi méně rozzuřeně než předtím.

“Zatracená noční můra. Jak jinak. Ale teď se laskavě vrať zpátky do postele.”

Udělal jsem, co mi řekl, ale neobtěžoval jsem se spát. Byl jsem unavený, ale po událostech, které se staly, jsem nebyl schopen usnout. Celou noc jsem přemýšlel, ale o čem vůbec přemýšlet? Vždyť nemůžu nic pořádného udělat. Nevím, co se děje, ani jak to napravit. Je jasné, že logika v tom, co se právě stalo, neplatí. Zkoušel jsem se podívat na Google (nebo co z toho, co To ukázalo, “ǝlϱooӘ”), jestli tam něco klíčového nenajdu. Chvíli mi trvalo hledání a zvykání si na převrácený text (i zadávání hesla trvalo déle než normálně), ale myslím, že jsem na něco přišel.

“Svět za zrcadlem” neboli Zrcadlová dimenze je zřejmě svět podobný tomu našemu, co se týče geografie a měřítka. Někteří tvrdí, že jediné, co člověku brání ve vstupu, je jeho vlastní já. Když se snažíte vstoupit, vaše druhé já se zároveň snaží vstoupit do vašeho světa. Pokud by se někdo dokázal například stát duchem, pak vám teoreticky nic nebrání ve vstupu. Ale já nejsem mrtvý, alespoň si to nemyslím. Ne, nejsem mrtvý. Jsem stále naživu a potřebuji se vrátit do svého skutečného světa.

Přemýšlel jsem o tom, dokud nebylo šest hodin ráno a táta se nechystal do práce. Spánek nepřipadal v úvahu, a tak jsem se zvedl, abych ještě jednou zkusil to zrcadlo v koupelně. Míjel jsem ho na chodbě v obleku, připraveného do práce v hotelu, kde byl před pár měsíci zaměstnán.

“Hele, poslouchej, mrzí mě, co se včera stalo. Kdyby sis o tom někdy chtěl promluvit, nebo se dokonce objednat k psychologovi, řekni mi to, prosím.”

Pokývl jsem hlavou a on brzy nato odešel. Něco na tom, jak rychle se omluvil, mi připadalo rychlé a trochu neuvěřitelné, ale pokrčila jsem rameny. Mám jiné starosti, které mě trápí víc. Když jsem se vrátil k zrcadlu, nevšiml jsem si ničeho nepatřičného. Bylo úplně obyčejné jako kterékoli jiné zrcadlo předtím. Znepokojení z jeho obrazu a odrazu však přetrvávalo. Po celonočním přemýšlení jsem chtěl udělat jedinou věc.

Chtěl jsem ho rozbít.

Šel jsem si do garáže pro kladivo. Když jsem scházel ze schodů, bylo mi divné držet se zábradlí levou rukou místo pravé. Málem jsem dokonce omylem vešel do špatné místnosti. Ale po chvilce jsem to našel. Cestou jsem míjel okno a pohled ven mě přiměl zastavit se.

Bylo to nepochopitelné. Opět se dostavil podivný snový efekt. Bylo to prostě mimo. Všechno bylo tak, jak jsem si to pamatoval, tak nějak, ale prostě to nebylo ono. Nebyla to moje čtvrť. Tohle nebyl můj dům a tohle nebyla moje planeta.

Skoro jsem se začal dohadovat sám se sebou, jestli jsem to pořád já. Když jsem se podíval z okna, málem jsem zase ztratil nervy.

Ale potřeboval jsem se nutně dostat domů, tak jsem se vzpamatoval a zatáhl závěsy.

Po nalezení starého rezavého kladiva jsem se vrátil nahoru, abych se pustil do práce. Další minutu jsem se díval do zrcadla a přemýšlel, jestli to je dobré rozhodnutí. Ale byl jsem rozhodnutý, zvědavý, nýbrž hlavně zoufalý.

Zvedl jsem nástroj a začal se modlit, aby to vyšlo. Vydechl jsem a poslal jsem předmět dopředu před sebe.

Nevím, jestli se mi to jen zdálo, ale na zlomek vteřiny bych přísahala, že se můj odraz usmíval. Slyšel jsem náraz a sklo se začalo rozsypávat a rozhazovat po umyvadle, podlaze a všem, co mělo povrch. A brzy nato mi z ruky začala téct krev.

Začal jsem křičet. Bolest byla mučivá. Nikdy předtím mě vlastně nikdo nebodl, ale měl jsem pocit, jako by mi hořela celá ruka. Oheň, který jsem nedokázal zastavit, a zakrytí ruky to jen zhoršilo, protože jsem střepy ještě tím víc zatlačil dovnitř, což přineslo novou vlnu bolesti do celého mého těla. Nevím, jak byly velké nebo jak hluboké, věděl jsem jen, že jich mám plnou ruku a krvácím. Vím, že jsem si to měl něčím obvázat a zavolat záchranku, ale nedokázal jsem myslet a soustředit se, jen jsem si ruku jemně přitiskl na hrudník a zůstal stát v té koupelně. Po nějakých třiceti minutách tohoto pekla jsem popadl jeden z ručníků, abych si do něj ruku opatrně zakryl, ale už byl potřísněný krví.

Použil jsem ho snad už dřív? Začínal jsem ztrácet pojem o čase? Už je mi to jedno, byl zázrak, že jsem neomdlel ze ztráty krve.

Co jsem z toho měl? Rozbité zrcadlo, zranění a pravděpodobně ztrátu jízdenky zpět do mého opravdové světa. Dřív jsem se filmovým postavám posmíval za jejich typickou hororovou hloupost, ale po této události si myslím, že není fér je kritizovat. Tedy alespoň většinu z nich.

Nemyslím si, že vykrvácím. Kdyby ano, už bych to dávno udělal. Ať už je to ztrátou krve, nebo jen strachem, začínám ztrácet orientaci. Levá je pravá, nahoře je dole a pokaždé, když se snažím jít zpátky, mám pocit, že jdu dopředu do umyvadla. Nebo to bylo pozpátku do umyvadla? Ať tak či onak, můj smysl pro logiku se mnou nespolupracoval.

Na okraji dřezu jsem uviděl střep. Uvnitř něj jsem znovu můj obličej, ale nikoliv plačící a šklebící se, jak tomu bylo ve skutečnosti, ale usmívající se na mě, skoro jako by se mi a stavu, v jakém jsem, vysmíval. Poté střep opustil. On nebo Ono zmizelo z cesty. Na tom ale nezáleželo, žádný ze střepů nebyl dost velký, aby se do něj vešel.

Snažil jsem se dostat dolů, ale sotva jsem chodil. Každý krok mi připadal perspektivně pokřivený a už po pár krocích jsem spadl ze schodů. Naštěstí to odnesla spíš moje záda a rameno než ruka.

Podíval jsem se z okna a uviděl lidi, jenže nebyli venku, ale v odrazu okna, všichni se mi smáli a usmívali se mému skonu. Rodinní příslušníci, přátelé, dokonce i domácí zvířata, která jsem míval, se usmívali, přesto jsem je všechny dokázal rozeznat.

Mám prasklý telefon, ale stejně mám pocit, že to musím napsat, i když to trvá hodiny. Jsem rád, že ɈibbǝЯ stále funguje. Jen doufám, že internet je pořád univerzální. Zavřel jsem se v garáži, kde nevidím žádné odrazy. Nejsem tu vítán. Mám pocit, že už jsem tu příliš dlouho a lidé kolem mě jsou teď jen iluze založené na těch v reálném světě. Stěny se rovnoměrně začínají pomalu přidávat k ohlušujícímu chóru.

Chci využít zbytek svého zdravého rozumu, abych varoval všechny, kteří to čtou. Píše se mi čím dál hůř a mám pocit, že moje prsty nejsou moje. Prosím, pokud někdy uvidíte zrcadlo, ve kterém chybí váš odraz, tak pro lásku boží…

Nevstupujte dovnitř!!!

Přeloženo z originálu