Za děsivého počasí

Uplynulý rok byl… komplikovaný. Dělal jsem, co jsem mohl, abych ho zvládl, ale s blížícími se dny svátků jsem cítil, jak ze mě začíná padat tíha. Loni o Vánocích mi zemřela matka. Můj otec se s tím nedokázal vyrovnat. Odešel beze slova a svému šestnáctiletému synovi nechal dost peněz na živobytí. Čekali jsme, že se vrátí, až se uklidní, ale letos jsem ho viděl jen dvakrát. Péči o mě převzali prarodiče. Věřili, že se otec jednou vrátí. Souhlasil jsem s nimi jen proto, abych nezklamal jejich naděje. Už jsem toho muže nevnímal jako svého otce. Ať by udělal cokoli, už nikdy bychom nebyli rodina a já se za to cítil provinile. Můj strýc se nabídl, že se o mě o Vánocích postará. Pronajal si pěknou chatu a chtěl, abychom trávili čas společně. Rodina si myslela, že pobyt mimo město, obklopený krásnou zimní krajinou, by mohl pomoci mému psychickému stavu během svátků. Také si mysleli, že by mi přítomnost mého bratrance v mém věku mohla poskytnout společnost. Opět jsem se neobtěžoval je opravovat, že mi na bratranci nezáleží. Lidé mu říkali zázračné dítě. Po letech snažení s ním teta otěhotněla, ale bylo to za cenu jejího života. Narodil se na Štědrý den a ona na Vánoce zemřela. Viděl jsem, jak svátky ovlivnily i mého strýce. Ale můj bratranec jako by žádnou tíhu matčiny smrti nenesl. Opravdu jsem souhlasil s tím, že pojedu na výlet, jen abych se pokusil podpořit svého strýce, když jsem teď v tomto ročním období tak trochu chápal jeho těžkosti.

Přijel jsem později během dne. Venku na mě čekal strýc a pomohl mi s kufry. Chata byla útulná, v obývacím pokoji hořel oheň. Měla ústřední topení, takže oheň byl hlavně na parádu. Rychle mi odnesl zavazadla do volné ložnice, abych se mohl jít podívat na bratrance. Očekával, že si ten týden budeme skvěle rozumět. Našel jsem ho, jak sedí na gauči, v ruce drží Switch a hlasitost je téměř na maximu. Pozdravil jsem ho, ale nedočkal jsem se odpovědi. Za chvíli vyšel strýc s vaječným koňakem a sušenkami a snažil se vypadat slavnostně. V hloubi duše jsem viděl, kolik úsilí věnoval tomu, aby kvůli nám vypadal šťastně.

“Co kdybyste vy dva připojili hru k televizi a hráli spolu? Ta hra to umí, ne?” nabídl strýc.

“Je to hra jen pro jednoho hráče.” Bratranec se nepřestával soustředit.

Tvář mu poklesla, když se snažil vymyslet, jak elegantně vést konverzaci. Rychle jsem se zvedl a šel k místu, kde jsem měl položená zavazadla.

“Mám také kapesní hru. Můžeme si spolu odpočinout na gauči.” Řekl jsem a zdálo se, že tím je problém vyřešen.

Stále jsem hrál hry na 3DS. Neviděl jsem důvod, proč upgradovat, když jsem mohl získat hry téměř zadarmo. V dnešní době školy jsem tak jako tak neměl skoro žádný čas na hraní. Když jsem se vrátil do obýváku, strýc byl v kuchyni a připravoval večeři a bratranec byl tak hodný, že mi nechal dvě sušenky a půl sklenice vaječného likéru. Jeho chování mě mělo znepokojit. Ale zjistil jsem, že mi na něm ani v nejmenším nezáleží. Na to, aby mě jeho chování opravdu zajímalo, jsem měl příliš plnou hruď stesku po matce. Po večeři jsem pomohl uklidit nádobí a pak jsem šel do svého pokoje. Cítil jsem se vyčerpaný z pobytu mezi lidmi v tomto ročním období. Ulehl jsem do postele a snažil se usnout. Místo toho jsem většinu noci zíral z okna na jemně padající sníh. Moje mysl nebyla tak klidná jako počasí venku.

Vstal jsem brzy, abych pomohl strýci se snídaní. Vypadal stejně unaveně jako já. Bratranec si pro jídlo nepřišel a spal až do poledne. To mi nevadilo. V chatě bylo docela ticho, když spal. K obědu jsme si udělali sendviče se smaženým sýrem a polévku, když se jistý člověk vyvalil z postele. Nic jsem mu neřekl. Kdo by si o vánočních prázdninách nechtěl přispat, že?

“Je tu zima jako v pekle.” Slyšel jsem to z vedlejšího pokoje, zatímco jsem zůstával v kuchyni a dokončoval úklid suchého nádobí. Domácí práce mi pomáhaly odvést myšlenky, takže jsem na nich trval.

“Keve, topení už je zapnuté. Proč si nesedneš ke krbu?” Odpověděl strýc.

“Protože oheň ještě nevzplál, Jasone.”

Při těch slovech jsem sebou trhl. Kevin odmítl říkat mému strýci tati, ale místo toho používal jeho křestní jméno. Zněl příliš rozčileně kvůli ničemu. Možná nechtěl sdílet dovolenou s někým, koho sotva znal. Strýc se nerozčiloval. Jen zavtipkoval, že je jeho syn nevrlý z přespání, a nabídl mu, že mu znovu ukáže, jak rozdělat oheň. Zamířil jsem k němu, abych ho pozoroval z otevřených dveří. Jason na kolenou ošetřoval plamínek a Kevin seděl na gauči, z něhož se už linula hudba z videohry. Odvrátil jsem se, začínalo mi být horko a nechtělo se mi poslouchat, jak hraje pořád dokola těch samých pár bojových písniček. O několik hodin později mě Jason našel v náhradní koupelně, kde jsem čistil podlahu. Předtím byla docela čistá. Přesto jsem našel skvrny v rozích a skryté skvrny prachu za záchodem.

“Co tam dole děláš?” Zeptal se na můj náhlý úklid.

“Sekám trávník.” Odpověděl jsem reflexivně.

Můj otec měl ve zvyku říkat tuto větu pokaždé, když mu někdo položil otázku s jasnou odpovědí. Možná jsem s ním nechtěl mít nic společného, ale některé jeho vtípky mi zůstaly. Strýc se usmál a sedl si vedle mě na zem.

“Nemusíš to dělat. Co kdybyste si s Kevem na chvíli vyrazili? Chceš si promluvit o nějakém novém seriálu?”

Zavrtěl jsem hlavou a nezvedl oči od své práce.

“Tohle mi nevadí. Uvolňuje mě to. Chci mu taky dát trochu prostoru. Vsadím se, že není rád, že mu někdo narušuje volný čas.”

Jason ale nesouhlasil. Vánoce toužil trávit s celou rodinou, pokud to bylo možné. Nechtěl, abych se cítil nechtěný.

“Promluvím s ním.” Řekl a vstal.

To by mě Kevin ještě víc nenáviděl. Otevřel jsem pusu a chtěl mu to rozmluvit, když vtom světla zhasla. Jason byl klidný člověk a nikdy jsem ho neviděl rozčileného. Jen několikrát zkusil vypínač a pokrčil rameny v domnění, že přinejhorším musí odvážně ven, aby spustil generátor. Krátce poté, co jsme vyšli z koupelny v patře, se ozvalo zaklepání na dveře. Ozvěna se rozléhala chatou a z nějakého důvodu mi ztuhla krev v žilách. Veškerý proud v chatě vypadl. Na vteřinu jsem si myslel, že sousedé mají stejný problém, ale bylo to příliš brzy na to, aby se sem dostal další člověk z jiné chaty.

“Jasone, dveře!” zakřičel Kevin ze svého místa na pohovce.

Stále jsem slyšel jeho herní hudbu. Zvuky byly přebíjeny tím klepáním. Strýc začal scházet po schodech. Z neznámého důvodu jsem měl nutkání ho zastavit.

“Kdo by to mohl být? Upřímně řečeno, nechápu proč klepe tak dlouho.” zamumlal Jason, když jsem ho následoval.

Řekl mi, abych zůstal na chodbě, aby si mohl promluvit s tím, kdo stojí u dveří. Myslel si, že třeba vítr nějak fouká proti dveřím a někdo není tak drzý, aby klepal tak hlasitě a tak dlouho. Z místa, kde jsem stál, jsem toho moc neviděl. Slyšel jsem, jak klepání ustalo, když se otevřely dveře, a cítil jsem, jak se chatou prohání zimní chlad v podobě větru.

Pak jsem uslyšel strýcův křik.

“Děti, utečte!”

Ta dvě krátká slova mě přimrazila k místu, místo aby mé tělo udělalo to, co by udělat mělo. Vyběhl ze dveří a ochranitelsky mě objal. Nebyl o moc vyšší než já a opravdu mě nemohl zvednout ze země, aby mě odtáhl od hrozby, která tam číhala. V jeho očích jsem byl ještě dítě a ne zdaleka dospělý. Dveřmi se vlila černá postava a srub zaplavil pach borovice. Kevin přiběhl, aby se podíval, co je to za povyk. Nemohli jsme nic dělat, protože si tvor našel cestu dovnitř chaty. Rozvětvené prsty černých kořenů pokrývaly předsíň a sahaly až ke stropu. Spojovaly se s něčím, co vypadalo jako oblečení toho, co chodilo uvnitř. Obličej zakrývala kopule dalších černých kořenů; mezi větvičkami vycházely při chůzi obláčky dechu. Nevěděl jsem, jak se ta věc vešla do dveří. Bylo to vysoké skoro jako strop. Stvoření udělalo dva kroky dovnitř na nohách podobných kozím. Dřevěná prkna pokrýval mráz, který se šířil od nohou s kopyty. Vzduch klesl tak nízko, že jsem se třásl strachem a náhlým chladem.

Z nějakého důvodu moje tělo jednalo samo od sebe a postrčilo Jasona za mnou. Kevin stál ve dveřích obývacího pokoje, ústa otevřená a tvář měl bledou. Příšera stála, neviditelné oči nás upřeně pozorovaly a chalupou se rozléhaly zvuky kořenů.

“Co to kurva… Jsi snad Krampus nebo co?” Zašeptal si pro sebe Kevin.

Mezi černými kořeny se ozval smích, který zněl jako praskání ledu. V temnotě obličeje toho tvora ožily zářící oči. Téměř na pozdrav zvedlo zkřehlé ruce zakončené drápy.

“Nic takového nejsem. Prostě cestuju se sněhem. Urazil jsem dlouhou cestu a hledal jsem jídlo. Jakmile se najím, mohu jít dál a přitom si s sebou vezmu i počasí.”

Hlas byl tichý, téměř šepot, který neodpovídal velikosti tvora. Jason se postavil a snažil se před oběma teenagery působit statečně.

“Mám spoustu jídla. Můžeš…”

“Potřebuji jedno z vašich těl k jídlu. Můžete si vybrat, koho z vás mi chcete vydat.” Netvor odpověděl ledově chladným tónem.

Můj strýc na místě málem omdlel. Těkal očima a snažil se vymyslet, jak z této situace ven. Odmítl nabídnout kohokoli z nás, takže jedinou další možností byl on sám. Nedivil jsem se mu, že zaváhal. Každý rozumný člověk by neskočil rovnou do toho, aby ho sežrala příšera. Zatímco jsem sledoval jeho vnitřní debatu, Kevin se vytratil do obývacího pokoje. Vzal si noviny a zapalovač. Byl jsem bezmocný, abych ho zastavil, když se s hořícím novinovým papírem v ruce vrhl na příšeru. Popadl pěkně velký svazek, takže se mu podařilo dosáhnout na příšeru s plameny.

“Táhni k čertu!”

Ohnal se rukou, aby oheň hodil po stvoření, když vtom se po plamenech natáhla dlouhá ruka. Zahalila celý svazek a oheň okamžitě uhasila. Ruka pak sjela ke Kevinovu rameni, aby ho násilím otočila a pak do mě strčila. Upřímně řečeno, kdybych nebyl tak zatraceně vyděšený, mohla ta výměna být vtipná.

“Nejsem tak krutý, abych tvého milovaného hned roztrhal na kusy. Jsem schopen dlouho čekat. Smiř se s tím a pak mi sděl své rozhodnutí.”

Potřeboval jsem Kevina zadržet, aby zase neudělal nějakou hloupost. Tvor se otočil a stejně rychle, jako se objevil, odešel. Dveře chaty se otevřely a mírně zafoukal studený vítr. Strýc doběhl ke dveřím, aby je zabouchl. Zamkl je a pak před dveře přitáhl těžký botník, jako by to mohlo vyřešit problém, ve kterém byli.

“Nebuď hloupý! Jdeme do auta a vypadneme odsud!” zakřičel Kevin.

Vytrhl se mi z náruče a udeřil mě do žeber tak silně, že mi udělal modřinu. Nasál jsem do sebe vztek vůči němu, abych situaci ještě víc nevyhrotil.

“Jazyk! A není tam. Ta věc s ním musela pohnout.” řekl Jason a téměř zvýšil hlas.

Kevin tomu odmítal uvěřit. Prostrčil se kolem, aby se podíval z předního okna. Protože neviděl, co chtěl, běžel do obývacího pokoje, aby lépe viděl ven. Pokorně jsem ho následoval a srdce mi bušilo, když jsem viděl, co už jsem věděl. V posledních několika vteřinách se venku zvedl vítr. Začal výt a kopat sníh kolem sebe, takže venkovní svět byl úplně bílý. Za přední verandou nebylo vidět žádné auto. Kdybychom zabloudili ven, vítr a zima by nás mohly za chvíli zabít, pokud by nás ta příšera nedostala dřív. Celá chata se otřásala větrem, když se strhla strašlivá zimní vánice. Byli jsme bez elektřiny a hřál nás jen krb. Předpokládal jsem, že máme zásoby jídla na týden, možná o něco méně. Jediné východisko pro nás bylo jednoduše učinit strašlivou volbu. Pokud jsme v téhle chatě nechtěli všichni umřít hlady, musel jeden z nás zemřít. Mé tělo se otřáslo, což odpovídalo rachocení oken od větru.

“Všichni budeme spát v obýváku. Pomůžete mi snést dolů deky a všechno ostatní?” Strýc měl napjatý hlas.

Kevin se zarazil. Vtrhl k otci a řekl mu, jaká je to hloupost. Okna v obývacím pokoji byla příliš velká a odkrytá. Řekl, že ta příšera je může kdykoli rozbít a sebrat nás všechny. Řekl, že bychom se měli zamknout v koupelně bez oken, dokud nepřijde pomoc. Jason byl trpělivý a nechal Kevina, aby se vypovídal. Strýc klidným hlasem řekl, že musíme zůstat u jediného zdroje tepla. Tiše jsem s ním souhlasil. Oba jsme se pustili do práce a snesli všechny přikrývky, prostěradla, polštáře a dokonce i ručníky na jedno místo, abychom se zahřáli. Začal jsem nosit všechny konzervy do obývacího pokoje, abych v budoucnu nemusel chodit do kuchyně. Aspoň že voda ještě fungovala, ale dlouho jsme to nevěděli. Jason začal pro jistotu plnit každou prázdnou nádobu vodou. Vedle obývacího pokoje byla naštěstí malá koupelna. Kevin zůstal na gauči a hrál na Switchi, dokud se mu nevybila baterie. Zaklel a hodil ji přes celou místnost. Ucukl jsem při zvuku joy conu, který se ozval v podřepu. Pak se na víc než hodinu zamkl v koupelně. Nechali jsme ho o samotě, aby si vybil vztek.

Brzy jsme měli připravený obývací pokoj s rozdělaným ohněm. Zíral jsem na hromadu dřeva a bál se, že nám dojde dřevo na podpal dříve než jídlo. Přinesl jsem si tedy nějaké knihy, abych si je přečetl, než budeme muset stránky obětovat plamenům. Vítr venku nepolevoval. Jestli je pravda, co říkala ta příšera, tak sníh nepřestane, dokud ji nenecháme jednoho z nás sežrat. Nastalo dlouhé ticho. Jedinými zvuky bylo praskání ohně a vítr.

“Děkuji ti za pochopení, pokud jde o Kevina. Vždycky měl mírné problémy se vztekem. Všechen ten stres na něj doléhá.” Přiznal Jason a neodvrátil pohled od plamenů.

Čtu mezi řádky. Chtěl mi poděkovat, že jsem netrval na tom, abychom Kevina vyhodili kvůli tomu, jak se chová. Neměl jsem ho moc rád, ale nechtěl jsem, aby zemřel. Snažil se nás přece zachránit tou věcí s hořícími novinami. Kdyby to trochu víc promyslel, mohl napáchat škody.

“Ta příšera nám nedala žádný časový limit. Možná nakonec vymyslíme, jak z toho ven. Ale dnes bychom se měli trochu uklidnit.” Řekl jsem a strýc souhlasil.

V takovém stresu, v jakém jsme byli, bychom nebyli schopni vymyslet žádný plán. Ale co jsme mohli opravdu dělat? Pevná linka byla nefunkční, naše mobily nefungovaly. Žádná elektřina, jen oheň na topení a žádné zbraně kromě kuchyňských nožů. Strýc si tuhle chatu pronajal na kempování, ne na lov. Ještě dva týdny poté, co jsme měli odjet, se na chatě nikdo další neočekával. Mohli bychom jídlo nějak rozdělit na tři týdny pro tři lidi? Možná… Aspoň že voda nám nevadila. Z kohoutků i ze sprchy tekla vlažná. Dost dobrá na umytí, ale ne dost dobrá na zahřátí. Kdybychom udělali jediný krok ven, ta potvora by nás sežrala.

Nejméně stokrát jsem si v hlavě procházel naši zoufalou situaci a nenacházel odpověď. Kevin se vrátil z koupelny. Shodil mě z gauče, aby se schoulil pod deku. Odmítal se na nás podívat. Ani jsem se s ním nepokoušel mluvit. Naší večeří byla jediná plechovka polévky. Odmítal jsem jíst, protože jsem se necítil moc dobře. Kevin si samozřejmě stěžoval a žádal další jídlo. Jason nikdy nezvýšil hlas, ale stále opakoval, že musíme dávkovat to, co mu zbylo. Nakonec to bratranec vzdal a vrátil se na gauč trucovat. Odnesl jsem misky a hrnec do kuchyně, abych je umyl. Jason šel za mnou, aby posbíral všechna dřevěná prkénka, míchací lžíce a dokonce i blok na nože. Věděl, že nám během několika dní dojde palivové dřevo. Zbytek byl venku podél boku chaty. Litoval, že jich nepřivezl víc předem. Podíval jsem se na dřevěný kuchyňský stůl a přemýšlel, kdy ho budeme muset začít lámat na kusy.

Vzhledem k tomu, že venku sněžilo, nebyla noc příliš tmavá. V šeru jsem viděl docela dobře. Vítr stále foukal, což způsobovalo, že mi byla větší zima, než jaká byla ve skutečnosti. Jason nebyl schopen usnout, ale Kevin zabral na gauči a chrápal, zatímco my byli vzhůru a zírali do ohně. Dřevěný blok nožů hořel nejméně dvě hodiny, než se rozpadl na uhlíky.

“Stýská se ti po ní ještě?” Zeptal jsem se, aniž bych si uvědomil, co mě k tomu vedlo.

Strýc se na mě trochu překvapeně podíval. Vzápětí se jeho tvář naladila do smutného úsměvu. Zadíval se zpátky do plamenů, protože věděl, že tento týden přijde řeč na tento rozhovor, ale nebyl si jistý, co říct.

“Vždycky mi bude chybět. Kupodivu se jí podobáš víc než Kevin. Ale když vás oba vidím, připomíná mi to, že ve skutečnosti neodešla. Myslím, že nikdy nebude úplně pryč, víš? Když jsme se poprvé vzali, nesnášela barvu barvy volné ložnice. Přišel jsem domů a viděl ji, jak pokoj přemalovává na ošklivou modrou. Zeptal jsem se jí, co dělá, a ona mi odpověděla: “Sekám trávník.”

V koutcích úst se mi objevil úsměv. Moje teta zemřela dřív, než jsem se narodil, a přesto se část jejího vzhledu přenesla geneticky i na mého otce, který některé její rysy okopíroval. Velkou část mé osobnosti formovala matka, protože jsem s ní během dospívání trávil více času. Přemýšlel jsem, jestli mi někdy přestane chybět. Jako by ten pocit mohl jednoho dne prostě zmizet. Věděl jsem, že ne, protože její části byly vetkány do toho, kým jsem. Kevin mezitím chrápal tak hlasitě, že ho to na chvíli probudilo. Překulil se a znovu usnul. Málem jsme se s Jasonem rozesmáli tak hlasitě, že jsme ho znovu probudili. Našel jsem si chumel přikrývek, připravený zkusit pár hodin spát.

Probudil jsem se jako první a zjistil, že oheň slábne. Znovu jsem ho rozdělal a uslyšel, jak se Kevin probouzí. Stěžoval si na zimu. Ignoroval jsem ho. Spíš jsem přemýšlel, kolik toho po matce zdědil, aby s ním měl otec pořád takovou trpělivost. Pustili jsme se do přípravy snídaně a plánovali udělat vajíčka s krajícem chleba, když se objevil problém. Chleba chyběl. Byl jsem si jistý, že na lince předešlého večera ležel skoro celý bochník. Strávil jsem skoro hodinu hledáním, a to zdrželo vaření. Nakonec Kevin nevydržel zimu a hlad.

“Přestaň tady na nás hrát habaďůru! Musel jsi to sníst uprostřed noci! Neměl jsi večeři, tak jsi měl hlad! Jestli nechceš být upřímný, tak tě vyhodíme!” řekl jsem.

“Keve! Nikoho vyhazovat nebudeme! ” řekl Jason a snažil se dostat mezi nás.

“Snědl jsi to včera večer?” Zeptal jsem se Kevina. Můj hlas byl tak chladný, až mě to šokovalo.

“Cože? To teda ne! Slyšel jsem nějaký šustot, tak to jsi musel být ty! Můj táta by…”

“Když jsi mě slyšel jíst, proč jsi mě nezastavil? Nebo jen lžeš, abys ze mě udělal špatného člověka, abys měl důvod mě vyhodit?” Řekl jsem klidně.

Nebyla jsem tak klidný, jak zněl můj hlas. Byl jsem k smrti vyděšený. Byli to dva proti jednomu. Kousl jsem se do vnitřní strany úst, abych udržel strach a vztek na uzdě.

“Ne kurva…”

“Keve, dost nadávek! Vždyť to víš nejlíp.”

“Chápu, že jsem tu cizinec. Tvůj otec tě má rád. Já jsem jen synovec. A jsem někdo, od koho nikdo nečeká, že se vrátí domů. Chápu důvody, proč chceš, abych se stal potravou té zrůdy, ale doufal bych, že o tom dokážeme mluvit otevřeně a neuchýlíme se tak rychle ke lžím a zradám.”

Všichni jsme v chladné kuchyni mlčeli. Teplota byla tak nízká, že jsem měl pocit, že vidím svůj dech. Měl jsem na sobě dva svetry a tři vrstvy ponožek a stejně jsem se třásl. Ještě nikdy jsem neviděl v něčích očích tak horkou zlostnou nenávist. Kevin zaťal zuby, pěsti v bok připravené k úderu. Tvář mu zrudla, a než ho otec stačil popadnout, chystal se na mě zaútočit.

“Říkáš, že jsem zasranej lhář?! Ty svině…”

Jeho tělo mě srazilo na zem a já si chytře zakryl obličej rukama přitisknutýma k sobě. Udeřil pěstí dolů, jak nejsilněji mohl, ale místo obličeje mě zasáhl do předloktí. Útok trval jen několik vteřin. Jason Kevina odtáhl a za svou snahu dostal několik ran do tváře. Teenager se odtáhl, stále rudý vztekem. Naběhl zpátky do obývacího pokoje a nechal mě ztěžka dýchat na podlaze v kuchyni.

Jason se sesunul k zemi a otřásl se, tvář mu zčervenala kvůli té ráně. Za pár hodin se na tom místě objeví modřina.

“Panebože, je mi to tak líto. On nikdy, ne takhle…”

Zněl tak rozrušeně, až mě z toho bolela hruď. Otřeseně jsem se posadil, ale byl jsem jinak v pořádku.

“Není to tvoje vina. To co se děje… je prostě na nic. Ale vezmu si nějaké deky a zůstanu v pokoji nahoře.” Řekl jsem a otřel se.

“Zmrzneš.” odpověděl Jason.

“Už jsem byl téměř bez tepla. Pod několika vrstvami to zvládnu. Kdyby mi byla příliš velká zima, vrátím se dolů. Ideální by byl aspoň den nebo dva bez Kevina, aby vychladnul.”

Ačkoli strýc nesouhlasil, bolest ve tváři dokazovala, že nejlepší bude, když budeme daleko od sebe. Alespoň na chvíli. Počkal jsem u schodů, až mi sežene nějaké deky a polštáře. Kevin nic neříkal a jen se díval z pohovky. Všiml jsem si, že přihodil do ohně další dřevo. Trochu moc. Kdyby na něj Jason nedal pozor, začali bychom muset komody rozbíjet příliš brzy. Vzal jsem si s sebou dvě knihy. Usadil jsem se v posteli a při čtení mě trochu studily ruce. Za chvíli přišel nahoru strýc s míchanými vajíčky. Žaludek mi kručel z toho, že jsem předešlý večer nejedl. Poděkoval jsem mu, ale dál jsme spolu nemluvili. Ten den jsem strávil v posteli, poslouchal vánici venku a snažil se zapomenout, v jaké situaci jsme se ocitli. Jasonovi se podařilo uvařit na ohni nějaké těstoviny. Nechutnaly moc dobře, ale byly teplé. Odnesl jsem špinavé nádobí dolů a šel si zase lehnout. Přemýšlel jsem, jak dlouho tu asi uvízneme a jestli se budu muset Kevinovi po zbytek pobytu vyhýbat.

Usnul jsem, nohy mě trochu studily, ale jinak jsem byl v teple. Poprvé po dlouhé době se mi zdálo o matce. Kdybych náhodou v téhle chatě zemřel, začal jsem přemýšlet, jestli existuje posmrtný život a jestli bych ji mohl znovu vidět. Chtěl jsem jí říct tisíc věcí, které můj smutek zastíral, když tu ještě byla. Ještě jsem na ni myslel v polospánku, když jsem ucítil tíhu na hrudi. Můj mozek zaregistroval chladné ostří nože na mém krku a strach ze smrti na pár vteřin vystřídal klid z touhy znovu vidět matku. Vytrhl jsem se ze smíření se smrtí, protože jsem věděl, že by nechtěla, abych zemřel tak mladý. Neodvažoval jsem se pohnout. Myšlenky se mi honily hlavou a snažily se vymyslet, jak z toho ven. Kevin se mi opřel o hruď a v očích měl divoký výraz. Nůž se mu v ruce třásl vzrušením místo lítosti nad tím, co dělá.

“Ta věc nikdy neřekla, že vy dva musíte být naživu, abyste mohli být snědeni.” Kevinovi se třásl hlas radostí.

Tohle se mi nelíbilo. Odmítal jsem, aby mi ten bastard vzal život. V tu chvíli jsem se bál o svého strýce. Byl v bezpečí a spal dole, nebo si to s ním bratranec v tichosti vyřídil, než se vydal postarat se o mě? Přiznám se, že jsem od něj něco takového očekával. Nic tak extrémního, jako je vražda, ale napadlo mě, že bychom se v tomto pokoji mohli znovu pohádat. Vsunul jsem ruku pod polštář, přikrývky mi stínily pohyby. Než nůž dopadl, strčil jsem do něj a vyvedl Kevina z rovnováhy. Vykřikl, zapotácel se a já se ohnal zbraní přímo po jeho spánku. Ozvalo se odporné prasknutí, jak mu kladivo narazilo na lebku. Popadl jsem nůž a neztrácel čas kontrolou, jestli ho úder omráčil, nebo ne. Ponožky mi sklouzly po dřevěné podlaze. Málem jsem spadl ze schodů do obývacího pokoje a snažil se Jasona najít. Ležel tváří dolů v hromadě přikrývek. Ve světle slabých uhlíků jsem na zátylku jeho hlavy zahlédl krvavou skvrnu.

Neměl jsem žádný plán. Jen jsem k němu přistoupil a zkontroloval puls. To ho probudilo a s mou pomocí se pomalu posadil. Kevin ho praštil dřevem do hlavy a pak se šel postarat o mě. Pomohl jsem Jasonovi na nohy, ale hlavu měl stále otřesenou. Nechal jsem ho, aby se opřel o mé rameno, a pak mi to všechno došlo. Co teď? Opravdu bych musel Kevina nutit jít ven? Nebo bychom ho mohli prostě zavřít v pokoji, dokud nepřijede pomoc? Prvotní výkřik vzteku, který se ozval z vrcholu schodiště, jasně ukázal, že druhá možnost už nepřipadá v úvahu. Odmítl jsem svého strýce opustit. Přinutil jsem ho jít za mnou a zvedl jsem kladivo připravené k boji. Nikdy v životě jsem neměl takový strach. Vidět Kevina, jak se řítí dolů po schodech s tyčí od skříně v ruce, mě děsilo víc než monstrum, které to všechno začalo. Nedal mi žádný čas na plánování. Prostě se vrhl rovnou do boje a kovová tyč bolestivě dopadla na ruku, která se ji snažila zablokovat. Znovu mě odhodil na zem, kladivo mi vyrazil z ruky. Když už byl Kevin tak rozzuřený, alespoň ho nenapadlo kladivo zvednout.

Nakonec se Jason vzpamatoval. Po minutě útoku Kevina chytil a hodil s ním přes půl místnosti, načež se mu z námahy zatočila hlava a svalil se na podlahu. Já mezitím našel kladivo připravený bránit nás oba.

“Já tě kurva zabiju! Zabiju vás oba, vy sráčové!”

Na kolena jsem se dostal až ve chvíli, kdy mě Kevinův vzteklý výkřik příliš vyděsil, takže jsem se na vteřinu přestal hýbat. Změnil se v naprostého divocha. V souboji s někým, jako je on, bych nedokázal zvítězit. Znovu mu obličej zrudnul a v očích měl obrovský vztek. Kovovou tyč měl mírně ohnutou, ale v jeho rukou to byla smrtící zbraň. Všechno se odehrálo tak rychle, že jsem si nebyl jistý, co se odehrálo. Pokusil jsem se mu uhnout, ale tyč mě udeřila do hlavy tak silně, že jsem viděl hvězdy. Padl jsem na zem a myslel si, že zemřu. Když se mi vrátil zrak, viděla jsem Jasona a Kevina, jak se nehýbají a téměř se objímají. Oba ztěžka dýchali, a Jasonův obličej byl plný hrůzy.

Kevin se podíval na žaludek a pak na otcovu tvář. Prut mu vypadl z ruky a on klopýtl o krok zpět. Z malé skvrny na břiše mu začala vytékat krev. Kevin si položil ruku na břicho a potřísnil si ho. Jasonovi vypadl z rukou zakrvácený nůž. Ten samý, kterým mě chtěl Kevin zabít.

“Tati…?” Zeptal se tónem, který v něm zněl jako v dítěti.

Zvedl jsem hlavu a chtěl jsem vstát, jen aby mě znovu ovládla tma. Nevěděl jsem, jak dlouho jsem byl mimo. Probudil jsem se, cítil jsem podivné teplo a zjistil jsem, že v chatě je světlo. Ze světla mě bolely oči. Při mrkání mi v hlavě bušilo. Odmítal jsem se poddat. Posadil jsem se a snažil se pochopit, co se stalo. Světla byla rozsvícená. To znamenalo, že máme zase elektřinu a teplo. Z té skutečnosti mi klesl žaludek na podlahu, tělo se mi zchladilo víc než za posledních několik dní. S třesoucíma se nohama jsem se zvedl a vydal se po stopách krve ke vchodovým dveřím. Vypadalo to, jako by někdo někoho táhl po chodbě. Věšák na boty odsunutý stranou a vchodové dveře otevřené a vpouštějící dovnitř chlad. Strýc stál, tvář měl přitom bílou jako sníh venku. Do očí se mi draly slzy, ale odmítal jsem se jimi nechat ovládnout. Zastavil jsem se vedle něj a uviděl jeho oči doširoka otevřené. Zíraly do prázdna.

“Je Kevin…” Zeptal jsem se slabým hlasem, neschopný vyslovit celou otázku.

Tohle jsem nechtěl. Nechtěl jsem zemřít, ale nechtěl jsem ani tohle. Protože můj strýc miloval svého syna a já jsem miloval svého strýce. Neměl by ve svém životě trpět další pohřešovanou osobou. K mému šoku se ke mně natáhl, aby mě objal. Jeho tělo bylo vycpané a studené od toho, jak dlouho stál ve dveřích.

“Kevin nikdy nebyl. Byl jsi jen ty.” odpověděl.

Z jeho výrazu a hlasu mě mrazilo až do morku kostí. Jako by se strach z toho, co řekl, změnil ve fyzickou věc, která se mi chtěla protlačit hrdlem jako výkřik. Polkl jsem, až mě zabolelo na hrudi. Žaludek se mi zkroutil, neschopný přijmout to, co jsem do sebe tlačil. S vypětím všech sil vůle jsem přikývl a zadržel ho. Jestli bylo tohle potřeba, aby se strýc vypořádal s tím, co udělal, byl jsem ochotný to přijmout.

Nechal jsem ho celý den sedět v jeho ložnici v šoku. Mohli jsme kdykoli odejít, ale potřeboval jsem uklidit nepořádek, který jsme po sobě zanechali. Z nějakého důvodu Jason chtěl, abychom na Vánoce zůstali na chatě. Vydrhl jsem krvavé skvrny a dal chatu zase do pořádku. Když ráno vyšel ze svého pokoje, dělal, jako by se nic nestalo. Vesele dělal palačinky a přitom si pobrukoval vánoční písničky. Když přišly Vánoce, všechny Kevinovy dárky jsem dostal já. Dokonce ani visačky se nezměnily. Jednal jsem podle toho s vědomím, že je to tak nejlepší.

Zítra pojedu domů se strýcem. Tahle chata bude nějakou dobu prázdná, aniž by se kdokoli dozvěděl, co se stalo. Nepřipadalo mi správné, aby se Kevinova smrt zametla pod koberec. Potřeboval jsem někomu, komukoli říct o tom, co jsme museli udělat. Ta zrůda se sem může vrátit a zaměřit se na další nájemníky. Nebo se může vydat tam, kde bude moci sněžit pro další potravu. Jen doufám, že další skupina lidí nebude trpět tak jako můj strýc. Zavolal jsem prarodičům, že Jason chce, abych u nich na chvíli zůstal. Vzhledem k jejich věku jim to nevadilo. Bylo pro ně těžké dohlížet na puberťáka a chtěli odejít někam do tepla. Nevím, co budu dělat, když se mě lidé zeptají, kde se můj bratranec nachází. Nebo jestli si někdo další všimne, že zmizel. Dokud to neudělají, budu udržovat strýcovu iluzi při životě. Myslím, že po tom všem by bylo nespravedlivé ho tahat zpátky do reality. Doufám, že takhle budeme pokračovat, až přijdou další Vánoce. A možná ještě jedny potom, když budeme mít štěstí…

Přeloženo z originálu