Před pár lety jsem pracovala jako zdravotní sestra na geriatrickém oddělení nemocnice v mém rodném městě. Byla tam jedna stařena s bleděmodrýma očima, jejíž mysl byla stále fantasticky bystrá, a její touha spřátelit se a najít si nové přátele ji odlišovala od většiny ostatních žijících v tomto křídle zařízení. Právě z tohoto důvodu jsme se brzy sblížili. Jmenovala se Jana a chybí mi každý den od té doby, co zemřela.
Nejpodivnější na Janě nebyl její přízvuk (který jsem dokázala jen matně zařadit jako východoevropský), ani nechuť mluvit o své minulosti (znamenaje, že jsem se nikdy nedozvěděla, kde přesně vyrůstala. Ne, nejvíc mě fascinovalo, že ji každý den navštěvoval podivný mladý muž, těžce zmrzačený, zjevně slepý a němý. Jeho ruce vypadaly znetvořené, zdály se být rozleptané snad na každém článku. Ale každý večer, chvíli po večeři, ji navštěvoval a seděli tam spolu. Četla mu nebo občas zpívala svým křehkým, starým hlasem. Někdy se jen mlčky drželi za ruce. Jednoho dne jsem sebrala svou odvahu a zeptala jsem se jí na toho muže.
Slíbila mi, podivně otevřená svému okolí, že mi ten příběh povypráví :
„Moje sestra a já jsme byli posledními členy naší rodiny poté, co v roce 1964 zemřel náš otec. Pro mou starou vlast to byly velmi těžké časy a otec onemocněl natolik, že jsme ho nakonec museli nechat hladovět, místo abychom plýtvali jídlem, abychom ho utěšili, když nevyhnutelně umíral. Sestra pomalu přicházela o rozum, než se to všechno stalo, ale když jsme otce pohřbívali, viděla jsem jí na očích, že konečně odešla někam daleko do svého nitra. Vzpomínám si na vrány, usazené v hustých skupinách jako sraženiny černého pohybu, které nás pozorovaly na hřbitově ze všech střech. Pohřbili jsme otce rychle, protože vrány byly stejně hladové jako my…
Posléze má sestra začala žebrat na ulicích, občas vyměnila sex za projížďky do nedalekého města v naději, že tam bude její žebrání výnosnější. Právě v těchto hrozných časech počala syna – bastarda, jehož otce neznala, ale určitě to bylo svým způsobem nějaké ,,dravé monstrum.” Tohle byl jediný typ muže, kterého moje sestra znala v oněch dnech svého života. Dítě se narodilo zdravé, šťastné a nevinné, a přesně to mi lámalo srdce, protože jsem věděla, že brzy budou oči mladého chlapce vypadat jako moje a také jako oči mé sestry. Dokonce v den, kdy se narodil, jsem věděla, že jeho krásná, radostná nevinnost nemůže setrvat navěky.
Sestra se o svého syna nestarala tak, jak by měla – a jak Bůh i dobrota požadují, aby se matka starala o své dítě. Neměnila chlapci špinavé plenky, místo toho mu nechávala tohle a ,zapomněla’ ho krmit, i když jeho hladové kvílení pronikavě a zbědovaně zvonilo celým domem. Nakonec ho začala brát sebou ven a dítě používala jako rekvizitu, aby vzbudila sympatie cizích lidí. Velice ji potěšilo, když vypadal nejhůř, a dokonce si mi jednou nebo dvakrát postěžovala, že nedokáže vyžebrat žádné peníze ve dnech, kdy vypadá „příliš zdravě“.„
Nikdy nemohu zapomenout na její poslední akt krutosti vůči Vasiliji (sama jsem ho tak pojmenovala po Sestře, kterou jsem nemohla obtěžovat). Bylo ráno a já vyšla ven na dvůr, abych se nadechla čerstvého vzduchu. Dítě tam leželo nehybně na zemi a zdálo se úplně mrtvé – potřísněné vlastní krví. Prsty na rukou a nohou měl černé od omrzlin; Sestra ho ani do ničeho nezabalila, když ho před několika hodinami v noci ukládala. Vrány, které byly stejně hladové jako my, mu vytrhly jeho krásné oči a jazyk z dosud živého těla. Popadla jsem ho a po tvářích mi už stékaly slzy v domnění, že z něj zbyla jen mrtvá schránka. Teprve když se párkrát pohnul v mém sevření, uvědomila jsem si, že by stále mohl být zachráněn.
Zabalil jsem ho, jak nejvřeleji jsem dokázala, a než jsem s ním začala uhánět k městskému doktorovi, pokusila jsem se ho nakrmit. Málem jsem pěstí vyrazila přední dveře a on nás ještě dosti unavený pustil dovnitř. Zaplatila jsem mu všemi šperky z dědictví od matky, které jsem za ta léta dokázala před Sestrou ukrýt. Asi o hodinu později mi doktor řekl, že Vasilij bude žít, ale požádal mě, abych dítě sledovala po celý zbytek dne. Řekla jsem mu, že to nebude problém, protože dnešek bude pro mě perným dnem. A skutečně to tak bylo.
Večer jsem sestře rozbila hlavu litinovou pánví z našich kamen, následně jsme opustili naši rodnou zemi a měla jsem v plánu zařídit Vasilijovi ten nejlepší život, který ještě může mít.
Vasilij – nyní můj syn – o ničem z toho samozřejmě neví. Řekla jsem mu jen, že byl zachráněn a adoptován. Veselý optimismus, který jsem viděla v jeho tváři, když se narodil, přežívá dodnes v jeho srdci. Sestře se to v celé své zlobě podařilo potlačit jen na chvíli. A nyní, téměř po 50 letech, stále navštěvuje svou starší matku každý den.”
Když dokončovala svůj příběh, zářila pýchou a víc už neřekla. A měla pravdu, Vasilij ji měl moc rád a ve tváři neměl žádnou zášť za svá zranění. Zdálo se, že se vždycky příjemně usmívá, i když (během své slepoty) často nevěděl, že se někdo dívá. Navštěvoval ji každý den, dokud nezemřela. Z jeho kontaktů s nemocničním personálem jsem se dozvěděla, že rozumí mluvené angličtině, a tak jsem mu na pohřbu Jany řekla, že jsem byla přítelkyně jeho matky. Řekla jsem mu, že to byla ta nejúžasnější žena, jakou jsem kdy potkala. Jeho smutný, vděčný úsměv se prohloubil a pokýval hlavou.
Jeho odpověď přišla ve znakové řeči.
„Byla.”
Za mě je to i creepypasta i feelpasta