Ruský spací experiment

V roce 1940 se ruští výzkumníci rozhodli udělat pokus s pěti lidmi, které by udržovali neustále vzhůru za pomoci experimentálního plynu. Drželi je v uzavřené místnosti a pozorně sledovali přísun kyslíku tak, aby je plyn nezabil, jelikož byl ve větší koncentraci toxický.

Bylo na ně namířeno pět kamer a mikrofony, zatímco vědci stáli za pět palců tlustým sklem a sledovali je. Místnost byla zásobena knihami, dětskými postelemi na spaní, bohužel bez matrací, tekoucí vodou, WC a dostatkem sušených potravin na pět měsíců. Testované subjekty byli političtí vězni, kteří byli během druhé světové války považováni za nepřátele státu. Prvních pět dnů experimentu probíhalo v pořádku. Subjekty žily falešnou nadějí na to, že když nebudou 30 dnů spát, nakonec je pustí na svobodu. Všechny jejich rozhovory a aktivity byly monitorovány a bylo zjištěno, že vězni začínají mluvit o stále více traumatizujících událostech ze svého života a obecně se jejich tón mluvy začal ubírat temnějším směrem. 

Po pěti dnech si začínají stěžovat na svůj stav a začínají demonstrovat těžkou paranoiu. Přestali mezi sebou komunikovat a šeptají do mikrofonu, zatímco sledují svůj výraz v zrcadlovém skle. Myslí si, že získají jejich důvěru, když začnou ovládat a donášet na svoje spoluvězně. Experimentátoři mají podezření, že tato může samotný plyn… Po devíti dnech začal jeden ze subjektů křičet. Běhal okolo místnosti a nadával z plných plic po dobu 3 hodin a když se snažil pokračovat, vydával už pouze tichý, sípavý zvuk. Vědci se domnívají, že si protrhl hlasivky. Ale nejvíce překvapující na tom všem je to, že na to ostatní subjekty nereagovaly. Stále si šeptali cosi pro sebe do mikrofonů, dokud nezačal křičet i druhý vězeň. Dva subjekty, kteří nekřičeli, začali brát knihy, vytrhávat z nich stránky a poté je svými výkaly lepit na okno do místnosti.

Ječení okamžitě přestalo.

A šeptání do mikrofonů také.

Uběhly další tři dny. Výzkumníci každou hodinu kontrolovali mikrofony, jestli nejsou rozbité, protože podle nich nebylo možné, aby bylo ticho v místnosti, kde je pět lidí. Podle spotřeby kyslíku bylo jasné, že všichni jsou stále naživu. Ve skutečnosti byla spotřeba ještě větší, byla na takové úrovni, kterou spotřebovávají lidé, vykonávající náročnou fyzickou aktivitu. Čtrnáctý den se vědci rozhodli získat od subjektů odpovědi za každou cenu, protože se báli, že jsou buď mrtví, nebo na pokraji zhroucení. Použili mikrofon, aby je o tom uvědomili.

Oznámení znělo takhle: ,,Otevíráme komoru, abychom zkontrolovali mikrofony. Udělejte alespoň jeden krok od dveří a lehněte si na podlahu, kdo tak neudělá, bude zastřelen. Děláte to pro svou svobodu.“

K jejich překvapení uslyšeli tichým hlasem pouze jednu jednou větu: ,,My už nechceme být svobodní.“

Mezi vojáky a výzkumníky vypukla debata o dalším postupu. Po několika marných pokusech se rozhodli, že komoru otevřou později. Patnáctého dne o půlnoci. Komora byla vyčištěna od Nikolajelova plynu a naplněna normálním vzduchem. Téměř okamžitě se ozvaly protestující hlasy subjektů. Tři z nich dokonce žádaly o další přísun plynu. Dveře do místnosti se najednou otevřely a dovnitř vešli vojáci, aby vyvedli ven testované subjekty. Začali křičet tak moc, jako nikdy v životě, když spatřili, co je uvnitř. Čtyři z pěti subjektů byli naživu, i když to „naživu“ bylo silné slovo na popis jejich stavu.

Zásoby jídla od pátého dne se nikdo ani nedotknul. Na zemi a v odtoku se válely kusy masa ze stehen a hrudníku mrtvého subjektu, které ucpalo odtok vody, což zapříčinilo, že byla místnost zatopená celkem čtyři palci vysoké stojaté vody. A většinu z toho tvořila krev. Všichni čtyři „přeživší“ měli z těla vytrhanou svalovinu a kusy kůže. Hluboké rány a poškození bylo i na prstech, což jen dosvědčovalo to, že zrůdnosti na jejich vlastních tělech si udělali nehty a ne zuby, jak bylo původně předpokládáno.

Všechny orgány, skrývající se pod hrudním košem, byly vyrvány z těla. Zatímco srdce zůstalo stejně jako plíce a bránice na místě, svalové tkáně, obklopující hrudní koš byly vyrvány a byly tak odhaleny stále fungující plíce. Všechny tepny i vnitřní orgány zůstaly neporušené. Ale nacházely se mimo těla pacientů. Vědci dostali šanci spatřit zažívací ústrojí všech čtyř subjektů, jak tráví svůj obsah. A jelikož se vědělo, že zásob jídla se nikdo ani nedotkl, bylo jasné, že to co trávili, bylo jejich vlastní maso, vytrhané zaživa z těla, rozleptané trávicími šťávami dnem i nocí.

Většina vojáků byla ze zvláštního oddílu, pracujícího přímo pro tento ústav. Ale i přesto se odmítali vrátit do komory pro vězně. Ti totiž neustále křičeli, aby je nechali v testovací komoře a střídavě prosili a požadovali, aby byl do místnosti znovu zaveden plyn, jinak prý usnou. Když se vojáci pokusily transportovat subjekty ven z místnosti, narazili na jejich tvrdý odpor – subjekty se pustily do zuřivého boje. Jeden voják zemřel poté, co mu subjekt probodl krk, další voják vykrvácel, když mu další subjekt svými zuby ukousl varlata a následně poškodil stehenní tepnu.

Pět vojáků, co vraždu spatřilo, později spáchalo sebevraždu. Během boje si jeden z testovaných subjektů roztrhl slezinu a hned na místě začal krvácet. Lékaři se ho snažili uklidnit za pomocí sedativ, ty na něj ale neměly žádný účinek. A i po desetinásobku běžné dávky DMT se stále chovat velice agresivně, téměř jako rozzuřený býk. Rozhazoval okolo sebe rukama a mlátil do věcí a lidí, jednomu lékaři zlomil několik žeber a ruku. I dvě minuty poté, co vykrvácel a v jeho žilách proudilo více okolního vzduchu než krve, jeho srdce divoce bilo. A stále pokračoval v křiku a házení sebou do všech stran. Další tři minuty útočil na každého, kdo se k němu chtěl jen přiblížit a při tom neustále opakoval:

,,VÍC!“

Jeho hlas byl však stále tišší a tišší, až nadobro utichl.

Zbývající tři subjekty byly pevně spoutány a převezeny do zdravotnického zařízení. Dva vězni, kteří měli hlasivky neporušené, prosili o další dávku Nikolajevova plynu, aby zůstali bdělí. Pacient s největším poraněním byl urychleně poslán na jediný operační sál v budově. Když se doktoři připravovali na navrácení orgánů zpátky na svá místa, bylo zjištěno, že subjekt je imunní vůči sedativům na uklidnění. A když bylo přineseno anestetikum, začal se i napříč poutům agresivně bránit. Dokonce se mu skoro podařilo přetrhnout čtyři palce široký kus koženého řemenu na zápěstí, a to i napříč 200 liber vážícímu vojákovi, který mu bránil v pohybu.

Na uspání subjektu bylo potřeba trochu více anestetik, než bylo obvyklé. Ale jakmile jeho víčka klesla, zastavilo se mu srdce. Během operace bylo zjištěno, že má pacient v krvi třikrát více kyslíku, než mají normální lidé. Zachované svalové tkáně byly potrhány a bylo zjištěno dohromady devět zlomenin, které byly způsobeny urputným zápasem s vojáky. Příčina většina zlomenin byla přílišná silou, kterou svaly na kosti způsobily.

Druhý přeživší, subjekt, který začal křičet, měl hlasivky natolik poškozené, že nemohl proti zákroku nějak protestovat, a tak jenom nesouhlasně třásl hlavou ze strany na stranu, jakmile spatřil přinesená anestetika. Když se někdo potichu zmínil o možnosti, provést operaci bez anestetik, subjekt zakýval souhlasně hlavou. Po celých šest hodin zákroku, během kterého byly jeho orgány navráceny na původní místa spolu se zbytky masa a kůže, pak zůstal v absolutním klidu. Chirurg, který vedl operaci, několikrát prohlásil, že je možné, že pacient doopravdy přežije. Jedna vystrašená sestra, která asistovala při operaci, se nechala slyšet, že se na tváři subjektu objevil úsměv vždy ve chvíli, kdy se setkaly jejich pohledy. Po dokončení se začal operovaný rozhlížet po místnosti a chraptět a chrchlat. Když se doktoři a vědci usnesli, že by mohlo jít o něco důležitého, poskytli mu papír a tužku, aby jim mohl zprávu popřípadě napsat. Napsal jednoduchý vzkaz.

,,Řežte dál.“

Zbývající dva subjekty podstoupily stejnou operaci, rovněž bez použití anestetik. Lékaři jim však v průběhu operace podávali paralyzující látky. Chirurgové zjistili, že je nesmírně těžké operovat, když se pacient neustále smál. Jakmile byli paralyzovaní, mohli chirurgy pouze sledovat očima. Účinky paralýzy však odezněly za nezvykle krátkou dobu a pacienti se tak zanedlouho opět pokoušeli vysvobodit z pout. Zároveň začali znovu požadovat Nikolajevův plyn.

Vědci se také pokusili zjistit, proč se subjekty sebepoškozovaly a proč tolik chtějí zpátky ten plyn – odpověď byla u všech téměř stejná:

,,Musíme zůstat vzhůru.“

Pouta a řemeny u všech tří subjektů byly zesíleny a pacienti byli posláni znova do komory, aby počkali na rozhodnutí o jejich osudu. Vědci, kteří byli pod nátlakem hněvu vojáku, bojících se o své životy, začali zvažovat i možnost euthanasie. Vrchní velitel, ex-KGB ale měl jiný názor a toužil po tom spatřit, co se stane, když budou subjekty i nadále vystaveni účinkům plynu. Vědci protestovali, ale museli se nakonec podřídit rozkazům.

Než byla komora znova uzavřena, vědci připojili zbývající subjekty na EKG a vypolstrovali jim pouta, aby je mohli mít dlouho nasazená bez  poškození. Překvapivě se všichni tři subjekty přestali chovat agresivně ve chvíli, kdy se dozvěděli, že budou znovu vystaveni účinku plynu. Bylo viditelné, že pro ně bylo těžké udržet se v bdělosti. Jeden z vězňů, co neměl poškozené hlasivky, si začal hlasitě pobrukovat. Subjekt, který naopak mluvit nemohl, se snažil svůj mozek zaměstnat tak, že i přes pouta napínal a pohyboval svýma nohama. Třetí vězeň se snažil udržet hlavu nad polštářem a přinutit své oči rychle mrkat. Vědci vybrali přímo tento subjekt na připojení k EEG, aby mohli sledovat jeho mozkové vlny. Bylo poměrně v pořádku, ale čas od času z neznámých příčin vykazovaly rovnou čáru. Bylo to, jakoby opakovaně prožíval klinickou smrt. Všichni přihlížející se soustředili na to, co dělá graf, až na jednu přítomnou sestru, která jako jediná spatřila, jak se pacientovy oči zavíraly ve stejnou chvíli, jako když jeho hlava spadla zpátky na polštář. EEG v ten moment ukazovalo stav hlubokého spánku a naposledy zobrazilo rovnou čáru před tím, než se pacientovo srdce zastavilo.

Poslední pokusný objekt, který dokázal mluvit, začal na vědce křičet, ať okamžitě uzavřou místnost a naplní ji plynem. Jeho EEG obsahovalo stejné prvky v podobě rovných čar, jako u předchozího člověka, který jen chvíli před tím umřel. Velitel nakázal, aby byla komora se dvěma zbývajícími pacienty a třemi vědci okamžitě uzavřena. Jeden z vědců se ihned chopil zbraně a vystřelil veliteli kulku mezi oči. Poté namířil zbraň na subjekt, který nebyl schopen mluvit a také stisknul spoušť. Namířil pistoli na posledního, zbývajícího pacienta, který byl připoután k lůžku ve stejné pozici, ve které ho nechali vědcovo kolegové předtím, než zděšeně utekli z místnosti.

,,Nechci být zavřený s takovými stvůrami v jedné místnosti! Ne s tebou!“ křičel mu do obličeje.

,, CO SI SAKRA ZAČ?!“ dožadoval se zoufale odpovědi. ,, CHCI TO VĚDĚT!“

Pacient se usmál.

,, To si tak snadno zapomenul?“ zeptal se vědce a podíval se mu hluboce do očí.

,, Jsme vy. Jsme chaos uvnitř každého z vás, který chce ven z okovů vaší nejtemnější zvířecí mysli. Jsme to, před čím se ukrýváte v posteli, když je noc a obklopuje vás tma. Jsme to, co se stává tichem, když usínáte a míříte do nočního přístavu, na místo, kam nemůžeme jít.“

Vědec strnul. Pak namířil pistoli na srdce subjektu a zmáčknul spoušť. EEG začalo ukazovat rovnou čáru, mezitím co pacient naposledy vydechl.

,,Tak… blízko… svobody

Přeloženo z originálu