Příběh Sama Fullera

Než se dostanu k sobě, musím začít tady. V našem městě Casper se začal vyprávět příběh. Říkají mu Příběh Sama Fullera.

Před časem si Sam a jeho malý bratr Toby hráli u jezera. Sam si kamenem psal do písku a Toby si hrál s novou hračkou žraloka. Netrvalo dlouho a kolem přišla další skupinka dětí. Začaly si ze Sama dělat legraci. Prý si v noci povídal sám se sebou v zrcadle a ta historka se dostala ven. Šikana neustávala a kluci požadovali, aby Sam a Toby doplavali doprostřed jezera. Sam protestoval, že Toby je příliš malý a neumí plavat.

To však tyto chlapce nezastavilo. Jeden z nich hodil Tobyho dovnitř, zatímco ostatní drželi Sama zpátky. Hlavní rváč začal po Tobym házet kameny, aby ho přiměl plavat hlouběji. Bylo vidět, že se brání, ale jeho strach z kamenů ho instinktivně nutil jít hlouběji do jezera.

Sam se snažil uniknout, ale bylo to marné. Toby se nedostal daleko, než se začal potápět. Tyrani byli příliš zaneprázdněni řešením Sama, než aby si toho všimli. Sama zasáhl příval adrenalinu. Vypíchl jednomu z tyranů oko, popadl klacek a propíchl jím nohu dalšího chlapce.

Sam skočil do vody a plaval, jak nejrychleji uměl, aby bratra zachránil. To už byl Toby pod vodou. V temné kalné vodě po něm nebylo ani stopy. Sam horečně hledal Tobyho. Během ponoření křičel a plakal. Nakonec vyčerpal příliš mnoho energie a začal se potápět sám.

Když si Sam uvědomil, že jeho bratr je mrtvý, přestal se pokoušet plavat. Jak se jeho tělo postupně přibližovalo k temnému dnu jezera, necítil nic než čistou nenávist. Jak klesal hlouběji, voda mu pronikala do těla a plíce mu začaly kolabovat. Spekuluje se, že jeho poslední myšlenky byly, že by dal cokoli za to, aby se pomstil.

Krátce poté začala zmizení.

Město již truchlilo kvůli ztrátě dvou chlapců. Ten příběh byl zmanipulovaný tyrany a říkalo se, že šlo o strašnou nehodu, bez jakýchkoli otázek.

Netrvalo dlouho a děti začaly vyprávět, že v noci viděly nějakou bytost. Tvor měl údajně bledou a trvale mokrou kůži. Tvář prý postrádala rysy obličeje, kromě abnormálně velkých úst, která neustále mumlala.

Jeden z tyranů byl brzy nalezen mrtvý, probodnutý desítkami klacků. Další byl nalezen mrtvý v jezeře. Byl přivázán ke skále a utopil se. Měl vydloubnuté oči. Poslední tyran se i se svou rodinou z Casperu brzy odstěhoval.

Zasvěcení tvrdí, že jde o reinkarnovaného Sama Fullera. Že uzavřel nějakou dohodu s ďáblem, aby se vrátil za cenu své duše. To byla cena, kterou byl ochoten zaplatit, aby se pomstil. Šíří se zvěsti, že existují tři znamení, že si pro tebe přišel. Zaprvé, že tě nechá jako hračku na podivném místě, což mu dodá hlubší význam. Pak by ti do kamene vytesal vzkaz. A nakonec by se ti 24 hodin před smrtí objevoval v zrcadle. Zdálo se, že psychická daň, kterou si tím na vás vybíral, byla jeho hlavní zbraní.

Těm ve městě se nezdálo, že by jim příliš vadilo, že jde po tyranech. Ospravedlňovali to. Až na to, že tím to nekončilo. Začali se ztrácet i další lidé. Další na řadě byli vzpurní teenageři a pak přišly na řadu děti. Nakonec se terčem stal každý, kdo dělal věci, které se příšeře nelíbily.

V Casperu se stalo nepsaným pravidlem, že pokud chcete zůstat sami, musíte se vyhnout určitým věcem. Chodit k jezeru po setmění nebo se v jeho blízkosti pohybovat bylo přísně zakázáno. Dalším zákazem bylo házení kamenů. A konečně jste nesměli mluvit špatně o Samovi nebo Tobym Fullerovi. Jakmile byla tato základní pravidla pochopena, situace se začala uklidňovat. Poslední údajnou obětí Sama Fullera byla malá dívka jménem Verona Whiteová.

Každopádně vám to všechno nerad vnucuji, ale je důležité pochopit, jak a proč to v tomhle městě funguje. Byl jsem léta v zámoří, vrátil jsem se teprve nedávno a celá tahle kapitola v dějinách Casperu mi unikla.

Když jsem se vrátil, rozhodl jsem se dohnat ztracený čas. Vybalil jsem si ve starém rodinném domku a provedl jsem nějakou údržbu v kůlně, včetně malování. Kůlna v té době nebyla v žádném stavu, aby se dala použít, a práce na provedení nezbytných změn byla rozsáhlá. V zásuvce na alkohol jsem si všiml láhve vodky a vyprázdnil ji. Rozhodl jsem se ji doplnit něčím vhodnějším. Celkově to trvalo asi týden.

Poté, co jsem splnil své povinnosti, jsem chtěl oslovit jednoho starého přítele. Už je to celá věčnost, co jsme s Markem chodili na ryby, a bylo načase to změnit.

Dnes měl Mark zpoždění. K jezeru jsem dorazil těsně před svítáním a to čekání mě začínalo unavovat. Vždycky jsme začínali rybařit ve stejnou dobu, ale dnes měl nejméně 45 minut zpoždění. Nebylo moc co dělat, tak jsem začal přeskakovat kameny.

Světlo měsíce vystřídalo světlo slunce a já jsem se po chvíli posadil a čekal na něj.

Brzy dorazil.

“Jdeš pozdě,” řekl jsem.

“V těchto dnech sem nechci chodit moc brzy,” odpověděl.

“Proč?” “Děti tady dneska dělají problémy?” zeptal jsem se.

“Něco takového,” řekl. S tím jsme jeho kánoi strčili do vody. Naplnil mě příval důvěrné známosti. Chladný vánek mi omýval tvář a připomínal mi mé četné výlety sem. Na vůni tohoto jezera nezapomenu, dokud budu žít.

“Slyšel jsem, že jsi si pořídil několik medailí,” řekl.

“Byl bych radši, kdybych je nedostal,” odpověděl jsem.

Uchechtl se.

“To dává smysl.”

Hodiny utekly jako voda. Něco jsme doháněli, ale hlavně jsme si užívali přírodu v její nejčistší podobě. Nevím přesně, jak dlouho jsme tam byli. Navrhl jsem, abychom se vrátili, a Mark souhlasil. Snažil jsem se upravit svou pozici na lodi, ale ztratil jsem rovnováhu, když jsem přešlápl nějaké pruty. Spadl jsem na Marka a srazil ho do vody.

Začal jsem se smát, ale Mark okamžitě začal křičet.

“Byla to nehoda! Přísahám! Byla to nehoda!”

Těžko říct, z místa, kde jsem stál, to vypadalo jako mávání, ale zdálo se, že se Mark snaží něco gestikulovat. V obličeji byl bledý a očima těkal sem a tam po okolí.

“Jo, já vím, Marku, byla to moje chyba,” řekl jsem a natáhl k němu ruku.

“Já se s tebou nebavím!” Mark zalapal po dechu, chytil mě za ruku a rval se zpátky do kánoe.

“Tak s kým to sakra mluvíš?” zeptal jsem se.

V tu chvíli mi řekl všechno o Samu Fullerovi.

“Vážně? To je dost neuvěřitelný příběh, Marku,” řekl jsem.

“Mám rodinu, Graysone, nebudu nic riskovat,” odpověděl.

To je fér.

Vrátili jsme se na pevninu a rozloučili se. Ještě jednou jsem se zadíval na jezero a obdivoval jeho krásu. Pak jsem se začal smát. Sam Fuller. Jezerní tvor. Jo, jasně!

Vrátil jsem se ke svému autu. Později jsem se chystal na túru a usoudil jsem, že teď je ta správná chvíle na přezutí do bot. Vytáhl jsem je z batohu a začal si je obouvat.

Při tom moje pravá noha narazila na odpor. Něco v ní bylo. Vytáhl jsem to. Hračka se žralokem? Co to sakra bylo? Přemýšlel jsem, co by to mohlo být.

Aha, už to vidím.

Někdo si se mnou zahrával. Žralok v mé botě. Dravec byl na stopě. Mluvíme o tom, že jsem měl na nose. Zasmál jsem se tomu a pokračoval v cestě. Položil jsem hračku na sedadlo spolujezdce ve svém autě.

Zavolal jsem své staré lásce Molly, aby se připojila k mému výletu. Už je to věčnost, co jsme se neviděli, a ona vždycky milovala pěší turistiku. Celý den jsme se smáli na všechny dobré časy, které jsme prožili. Bylo opravdu příjemné ji zase vidět. Vysadil jsem ji doma a políbil ji na rozloučenou. Byl to skvělý den.

Tu noc jsem měl problémy se spánkem. Zvenku se ozývaly hlasité zvuky. Za nic na světě jsem nemohl přijít na to, odkud přicházejí. Stará chata neměla v těsné blízkosti žádné sousedy.

Když jsem se druhý den ráno probudil, dostal jsem odpověď. Něco bylo vyryto do chodníku. Bylo to slovo “další”. No to je prostě dokonalé. Pokud byl Sam Fuller skutečný, tak to byl docela rychlík. Jestli se objeví v mém zrcadle, vím přesně, co udělám… předám mu účet za tuhle sračku.

Zbytek dne proběhl bez incidentů. Koupil jsem nějaké náboje a pro jistotu je položil vedle stojanu na zbraně v kůlně. Než jsem se nadál, slunce se objevilo a zmizelo. Čistil jsem si zuby, když jsem si koutkem oka něčeho všiml. Oči jsem stočil tím směrem a zahlédl jsem záblesk něčeho děsivého.

V okamžiku mi zmizel z očí, ale detaily se mi vryly do mozku. Bledá šedá kůže, z níž neustále kapala voda. Absence rysů obličeje kromě úst. Ta odporná ústa. Táhnoucí se přes celou šířku obličeje, jehož každá část se pohybovala samostatně. Jako by to byla kombinace různých úst, z nichž každé se snaží vyprávět svůj vlastní příběh a nepřirozeně se kvůli tomu ohýbá.

Opatrně jsem vyšel z koupelny a prohlížel si okolí. Nikdo tam nebyl. Podíval jsem se dolů po své levici a všiml si, že část koberce ztmavla.

Byl mokrý.

Takže byl skutečný.

Pak musí být pravdivý i zbytek příběhu. Za čtyřiadvacet hodin si přijde pro můj život. Poprvé se do mě začal vkrádat strach. Teď mě to opravdu zasáhlo. Chystala se mě pronásledovat bytost neznámé síly a schopností. Je docela možné, že tohle byla moje poslední noc na této planetě.

Musel jsem si položit důležitou otázku – pokud je to pro mě konec, jak chci strávit svůj poslední den? Celou noc jsem se převaloval a přemýšlel o odpovědích na tuto otázku. Druhý den ráno jsem se probudil kolem šesté hodiny. Zbývalo mi zhruba 16 hodin života.

Přes všechno to převalování jsem si uvědomil, že v jádru jsem opravdu prostý člověk. Neměl jsem mnoho tužeb. Po probuzení jsem si šel znovu zarybařit na jezero ve snaze ulevit si od nervů. Než jsem se dostal z jezera, měl jsem před sebou deset hodin.

Jezdil jsem po městě a vzpomínal na dny svého mládí a na všechny ty hezké chvíle, které jsem v Casperu zažil. Zbývalo mi osm hodin.

Zašel jsem na střelnici, abych zjistil, jak moc jsem zrezivělý. Zbývalo šest hodin.

Znovu jsem narazil na Molly. Pokud to byl můj poslední den, chtěl jsem s ní strávit posledních pár volných hodin. Vzal jsem ji na večeři a pak jsme na chvíli oživili staré kouzlo.

Než jsem se nadál, byl čas vrátit se. Zbývala poslední hodina. Slunce už zapadlo. Zbývalo udělat poslední věc.

Na pozemek jsem se vrátil, když zbývalo asi dvacet minut. Popadl jsem hračku žraloka a ještě jednu věc ze sedačky a zamířil dovnitř chaty. Odtud jsem zamířil do kuchyně. Prohlížel jsem skříňku s alkoholem a našel nedávno naplněnou láhev vodky. V jedné ruce jsem držel láhev, v druhé hračku, která mě varovala před blížící se zkázou.

Chtěl jsem, aby se věci odehrávaly podle mých představ, a zamířil jsem ke kůlně. Uvnitř jsem se podíval na svůj stojan na zbraně. Byl prázdný. Chyběla i munice. Jo, zbývalo udělat poslední věc. Posadil jsem se na lavičku na vzdáleném konci místnosti a upil jsem.

Nevím přesně, jak dlouho od té chvíle trvalo, než jsem venku zaslechl šustění. Měly to být minuty, ale připadalo mi to jako hodiny; mysl mi běžela jako splašená a všechno se mi rozmazávalo. Věděl jsem přesně, co přijde.

V tu chvíli zavrzaly dveře.

“Sam F… Fuller, předpokládám,” řekl jsem a otočil se na sedadle.

Byl tam v celé své nechutné kráse. Z každého centimetru jeho šedivé postavy kapalo. Teď, když jsem na něj dobře viděl, jsem si všiml, že jeho končetiny vypadají prodlouženě a že jeho klouby umožňují větší rozsah pohybu, než má kterýkoli člověk. Jeho ústa se rozšířila a vytvořila něco, o čem jsem se mohl jen domnívat, že je to úsměv, když ke mně udělal několik kroků blíž. Můj pohled se přesunul z jeho hlavy na nohy.

“Dovolte mi, abych se… představil. Jmenuji se Grayson… Grayson White.”

Ústa se nezachvěla, ale tam, kde měly být oči, se trochu pohnuly. Skoro jako by se pod vrstvou šedi skrývaly malé kruhy, kterým tahle věc říkala obličej.

“T… vzal jsi mi… zbraně. Teď jsem jen bezmocný o…opilec,” vykoktal jsem.

Pokračoval jsem: “Jestli sis to myslel, tak ses mýlil.” Mávl jsem lahví v levé ruce. “Tohle je ve skutečnosti voda. Čekal jsem na tebe, ty sráči.”

Okamžitě jsem hodil hračku, kterou jsem držel v pravé ruce, nalevo od toho tvora, zavrtal se do zdi a udeřil do tlačítka natřeného na bílo. Podlaha pod Samem se prohnula dolů a on spadl.

Pomalu jsem došel k obdélníkovému otvoru v podlaze a nahlédl dolů. Tam ležel Sam, jeho tělo bylo masivně probodnuté naostřenými stříbrnými hroty. Kvílel groteskním řevem, jak mu z mnoha bodných ran vycházela hnis.

“Nevím, v jakém stavu je tvé vědomí nebo uvědomění. Takže nevím, jestli mi rozumíš, nebo ne. Ale stejně jako ty jsem tragicky přišel o sourozence.”

Vytáhl jsem z kapsy druhý předmět, který jsem si vzal z auta, dálkový ovladač. Měl tři tlačítka seřazená svisle uprostřed. Zmáčkl jsem horní tlačítko. Vodorovně vystřelily další hroty, které ho dále probodávaly a oddělovaly postupně jeho tělo. Podle nářku jsem poznal, že i přes to, že byl roztrhán a rozerván, stále žije.

Fajn.

“Taky bych stejně jako ty udělal cokoli, abych se pomstil.”

Zmáčkl jsem prostřední tlačítko na dálkovém ovladači a shora se nad dírou spustil déšť postřikovačů. Vzduch naplnil zápach benzínu. Byl tak silný, že jsem ho cítil. Můj nepřítel na mě vykoukl a i bez očí jsem poznal, že mě prostřeluje svým pohledem.

“Na pomstě je zvláštní, že je krátkozraká. Pokud ospravedlňuješ pomstu vůči ostatním, dáš ostatním důvod, aby ospravedlnili pomstu vůči tobě. Je to nekonečný koloběh. Já ho nezačal, ty jsi ho nezačal a nezačali ho ani kluci, kteří ti zabili bratra. Ale my všichni jsme ho utvrzovali.”

Povzdechl jsem si. Natáhl jsem ruku a pomalu jsem pohazoval ovladačem sem a tam. Druhou rukou jsem metodicky posouval ukazováček blíž a blíž k tlačítku na spodní straně a na chvíli se zastavil.

“Pravdou je, Same Fullere, že jsme úplně stejní. Stejně jako ty jsem součástí tohoto koloběhu. Jsem jeho součástí už dlouho. Vím, že nakonec se ten cyklus vrátí i pro mě. Ale dnes si přišel pro tebe. Pro Veronu Whiteovou, ať shniješ v pekle,” řekl jsem a stiskl třetí tlačítko. Díra okamžitě vzplála. Žár byl obrovský a části mé kůže se spálily. Ani jsem se nepohnul. Stálo mi to za to, abych se mohl dívat na to ubohé stvoření, které shoří přímo v pekle.

Počkal jsem, až plameny zeslábnou, a vymočil se na trosky, abych uhasil poslední žár. Podíval jsem se na své dílo a uviděl ohořelé zbytky své kořisti. Pomstil jsem svou sestru.

Přiznám se, že jsem očekával, že tam bude více pozůstatků. Skoro to vypadalo, že z nich zbyla jen ohořelá vnější slupka.

Přeloženo z originálu