Moře ztracených

Jmenuji se Michael. Jsem námořníkem, lépe řečeno byl jsem námořníkem, dokud moje loď neztroskotala. Vlastně ani nevím, jak se to stalo. Plul jsem po moři směrem na Bahamy za rodinou, nastavil jsem autopilota a šel na chvíli spát. Autopilot nemohl selhat, nikdy neselhal a při sebemenším problému by se měl ozvat hlasitý zvuk, který by mě probudil. Nic takového se nestalo, probudila mě až voda, která se mi dostala do postele. Měl jsem tak 2 minuty na evakuaci, než se loď potopí. Vzal jsem vše potřebné, nafoukl záchranný člun a vše do něj naházel. Na poslední chvíli jsem se na ještě nezaplaveném rádiu pokusil vyslat nouzový signál, ale zdálo se, že rádio už bylo zcela nefunkční soudě podle chrčivého zvuku a šumu na obrazovce. Pak už mi nezbylo nic než jen v záchranném člunu sledovat, jak moje loď, skvost naší rodiny a část mého života navždy mizí v hlubinách oceánu.

Nebudu zatajovat, že jsem v tu chvíli uronil nejednu slzu, ale teď bylo třeba myslet na úplně jinou věc a to přežití a přivolání pomoci. Nejsem odborník na přežití v krizových situacích. Samozřejmě jsem nějaké základní znalosti měl a spoustu věcí je popsaných v knížce o přežití na moři, jejíž součástí jsou prázdné stránky, kam právě teď píšu tento deník. Nevím, jak dlouho zde budu. Viděl jsem i případy, kdy byl takový trosečník na záchranném člunu i několik měsíců, než ho našli. Doufám, že toto nebude můj případ. Mám tu jídlo a vodu na několik týdnů, dokonce tu je speciální zařízení, které je schopné pomocí slunečního záření přeměňovat mořskou vodu na pitnou. Součástí člunu je i provizorní lékárnička, svítilna a několik světlic.

Celá událost se stala v noci. Skoro celou noc jsem nedokázal zamhouřit oko. Pořád jsem myslel na situaci, ve které jsem se ocitl. Přemýšlel jsem, co bude dál. Myslí se mi honily ty nejhorší představy od smrti hladem, žízní, horkem nebo úplným zešílením ze samoty. V mých představách se objevovali krvelační žraloci, které moje mysl stále přetvářela na ohyzdné obludy okusující můj člun. S tím vším se mi nakonec podařilo alespoň na chvíli usnout.

První den jsem si četl knihu o přežití. Na všechny světové strany bylo vidět jen moře. Jenom modrá pláň bez konce obklopující jednoho muže uprostřed ničeho. Vlny pohybovaly s mým člunem nahoru a dolů, ale bylo naprosto bezvětří. Jakožto zkušený námořník jsem neměl problémy s mořskou nemocí, ale přece jenom být v nafukovacím člunu je něco jiného než být na 20 metrů dlouhé lodi a postupně mě to houpání sem a tam začínalo štvát. Bylo úplně jasno. Slunce pálilo každou část mého těla. Naštěstí byl člun vybaven přebytečným kusem látky, ze kterého se dala poskládat střecha. Mírnou úlevu od horka mi to sice přineslo, bohužel to však nestačilo na to, aby mi horko nepřinášelo čím dál větší pocit žízně. Věděl jsem, že s vodou i jídlem musím šetřit, tak jsem si podle knížky udělal denní příděly.

Podle návodu jsem sestavil zařízení pro přeměnu slané vody na sladkou. Fungovalo vcelku jednoduše. Pomocí tepla ze slunce se voda v nádobě postupně odpařuje a pára stoupající vzhůru se přichytí na folii, kde zase zkapalní, nicméně teď už bez soli. Tato voda odtéká do měchů, ze kterých se již dá pít. I když mi to mohlo zachránit život, údržba této čističky na vodu byla hrozně otravná. Musel jsem do nádoby dávat určité množství vody, stále to kontrolovat a čistit od oddělené soli. Účinnost také nebyla nic moc. Pro jednoho člověka by byly potřeba tři takové nádoby, aby přežil čistě z toho. Já měl jen dvě, ale stále je to lepší než vůbec nic. Zbytek případně můžu nachytat z deště. Teď bylo třeba vyřešit i jídlo. Měl jsem nějaké zásoby, konzervy a sušenky, ale i to časem dojde. Jediné jídlo, které bych si mohl obstarat, jsou ryby a právě rybu jsem měl v úmyslu ulovit. Pomocí háčku a nitky z krabičky pro přežití jsem udělal primitivní prut a na háček jsem jako návnadu připevnil část mého oběda. Až do večera jsem jen tak seděl a koukal na háček, zdali něco zabere. Nic. Neviděl jsem vůbec žádnou rybu, která by se byť jen přiblížila a zvědavě prozkoumávala nastražený pamlsek.

Večer jsem to vzdal a zase přemýšlel o budoucnosti. Přemýšlel jsem o tom, kdy přijede záchrana. Přemýšlel jsem o tom, zdali někdo můj nouzový signál vůbec zachytil a jestli už mě třeba nehledají. Při pomyšlení na moji polohu jsem zkontroloval kompas. Tehdy jsem viděl něco zvláštního. Kompas nefungoval. Vlastně hýbal se, ale vypadalo to, jakoby se hýbal sám od sebe. Prostě jednou ukazoval tam a o pár sekund později se ručička pomalu přesunula na jiné místo. Dostal jsem to z hlavy. Nejspíš je rozbitý a já už jsem napůl spal a nechtělo se mi to řešit. Nakonec jsem usnul úplně a měl příšerné sny. Sny o mořských příšerách, které proplouvají mezi obrovskými vlnami dívající se na mě svýma černýma vyvalenýma očima a cenící při tom zuby. Zdálo se mi, pak po mně jedna z nich sáhla svým chapadlem. Zdálo se mi, jak je moje tělo přichyceno k přísavkám a obluda mě pomalu táhne s sebou do hlubin oceánu.

Z noční můry mě probralo cáknutí vody do člunu. Vlny se trochu zvětšily a nakláněly tak člun ještě více. Stále poblouzněný jsem se rozhlédl kolem. Kromě černé noci nebylo vidět vůbec nic. Vlastně neviděl jsem úplné nic. Viděl jsem totiž hvězdy. Vzdálené bílé body na obloze zářily všude kolem mě. „Tohle by byl sen každého astronoma.“ Řekl jsem si pro sebe s nadšením. V tu chvíli mě napadlo podle nich určit svoji polohu. Když jsem se ale díval déle, abych se v nich zorientoval, zamrazilo mě. „Jsem už tak mimo?“ Pomyslel jsem si. Nenašel jsem totiž jediné známé souhvězdí. Vůbec nic nesedělo, jako by ty hvězdy někdo zamíchal mezi sebou. Po hledání na obloze jsem našel něco, co alespoň trochu připomínalo Velký vůz. Měl ale jen 6 hvězd, sedmá nebyla k nalezení, hvězdy byly různě daleko od sebe a ani nebyly tak jasné. Zbytek souhvězdí Velké medvědice chyběl úplně. Snažil jsem si tam ty hvězdy představit, ale nepomohlo to. Mohly za to snad nějaké mraky, které nebyly ve tmě vidět? Asi po půl hodině civění na noční oblohu se nic nezměnilo. Ty hvězdy prostě nebyly tam, kde mají být. Když jsem se podíval na kompas, zjistil jsem, že se od večera také nic nezměnilo. Kompas si stále dělal, co chtěl. Nakonec jsem zmatený a vyčerpaný zase usnul a opět se ponořil do říše snů plné nestvůr z těch nejhorších nočních můr.

Ráno mě probudily sluneční paprsky. Voda se trochu zklidnila a moje tělo si konečně mohlo odpočinout od toho věčného houpání. Jako první jsem opět zkontroloval horizont. Rozhlížel jsem se všude kolem v naději, že uvidím loď, zemi, nebo alespoň nějaký náznak konce téhle vodní plochy. K mému zklamání jsem ale opět nic z toho neviděl. I když tentokrát, tentokrát jsem něco viděl, něco jiného než rovná vodní hladina na horizontu. Vypadalo to jako nějaký kus skály úplně vzadu na obzoru. Kompas stále nefungoval, dokonce mi přišlo, že se pohybuje rychleji. Podle slunce jsem ale dokázal určit světovou stranu se skálou jako západ. Než jsem ale vzhlédl zpět od kompasu, bylo to pryč. Zajímalo by mě, jestli jsem vůbec něco viděl. Zbytek dne byl stejný jako ten minulý. Vyráběl jsem v recyklátorech vodu, pokusil se opět bez úspěchu ulovit rybu a celý den jsem myslel jen na rodinu a na svůj osud.

Večer toho dne jsem si chtěl trochu zarelaxovat. V knize pro přežití se píše, že musím udržovat svoji psychiku v normálu a že bych měl dělat běžné činnosti, abych během svého nedobrovolného pobytu na moři nezešílel. Sedl jsem si tedy a pozoroval západ slunce. Voda byla úplně klidná bez jediné vlnky. Západ slunce nad širým oceánem byl stejně krásný, jako všude jinde. Ležel jsem čekající, až slunce zapadne úplně. Nemohl jsem si však při tom nevšimnout, jak se zjevuje další obrovská skála v dáli, stejně jako ráno. Tentokrát ale nebyla na západě, nebyla ani na východě, ani na jiné světové straně. Byla totiž přímo nade mnou. Byla tak vysoko, že i ty nejvyšší mraky by byly jen v polovině cesty k ní, pokud by se tedy alespoň nějaký obláček objevil. Sedl jsem si a udiveně zíral na něco, co vypadalo jako strop naprosto gigantické jeskyně, který je zespoda osvětlený zapadajícím sluncem. Jak jsem tak zíral a byla čím dál větší tma, strop postupně mizel, přičemž se na něm začaly objevovat hvězdy. Ty samé, nesmyslně poskládané hvězdy, které jsem viděl minulou noc. Když jsem viděl oboje, vypadalo to, jako kdyby tam někdo dal obrovská zrcadla, která odrážela světlo ze slunce. Proč by ale svítily i v noci, když už slunce dávno nesvítí? Ta nejdůležitější otázka ale byla: Jak je možné, že tady vůbec nějaké slunce je? Sám sobě jsem si snažil namlouvat, že mám jen halucinace a že to tam ve skutečnosti není, nebo že to jsou prostě nějaké divně vypadající mraky. Ne, to nemohly být mraky. Ty se nezjeví jen tak přes celou oblohu, když je celý den úplně jasno a rozhodně jen tak nezmizí. Po nějaké době strop přestal být vidět úplně. Zase jako kdyby to byla normální noc. Dokonce i měsíc začal svítit. Nevím, jak dlouho jsem tam seděl a jenom se díval nahoru, ale když jsem konečně přišel k sobě, lehl jsem si a nic už nevnímal, nic kromě jedné myšlenky: „Jsem ještě vůbec na zemi?“

Celou noc jsem přemýšlel o té skále na obloze nebo bůhví co to bylo. Na spánek jsem neměl ani pomyšlení. To zjištění mi prostě nedovolilo usnout. Z mého přemítání mě probudil náhlý zvuk šplouchnutí. Zněl z dálky, ale nebylo o něm pochyb. Znělo to, jako by něco nebo někdo spadl do vody. Vykoukl jsem ven ze člunu a zaměřil svůj zrak směrem, o kterém jsem se domníval, že z něj zvuk přišel. Měsíc v úplňku svítil přes celou oblohu a dal mi tak možnost i v noci vidět opravdu daleko. Nová vlna energie a naděje projela celým mým tělem, když jsem nedaleko od sebe spatřil loď. „Loď! Loď!“ Vykřikoval jsem nadšením a hrabal se v zásobách ve snaze najít světlici, kterou jsem okamžitě zapálil. „Haló! Tady!“ Křičel jsem s rudě zářící světlicí v ruce mávající s ní v kruhu na znamení sos. Poté, co světlice zhasla, uvědomil jsem si, že loď není zase tak daleko. Popadl jsem pádlo a ze všech mých zbývajících sil pádloval směrem k lodi, přičemž jsem na předchozí události s oblohou úplně zapomněl.

Byla to malá rybářská loď, takový větší motorový člun. Zvláštní bylo, že vůbec nebyla osvětlená tak, jak by v noci být měla, ale v tu chvíli řešit porušení předpisů byla ta poslední věc, která by mě napadla. S úsměvem na tváři a s pocitem naděje jsem stále pádloval. Když jsem se přiblížil, všiml jsem si na přídi lodi klečící postavy. „Heej, tady jsem!“ Volal jsem, ale postava se ani nepohnula. „Hej, vy tam, otočte se!“ Křičel jsem dál. Znovu žádná reakce. Začal jsem mít špatný pocit. Něco uvnitř mi říkalo, abych se k té lodi vůbec nepřibližoval. Tuto myšlenku jsem ale okamžitě pustil z hlavy, protože jsem se právě blížil k možné záchraně. Když jsem připlul dostatečně blízko, poznal jsem, že se jedná o muže. Hned na první pohled mi ale bylo jasné, že s tímto mužem je něco špatně. Jeho prázdný pohled směřoval přímo k nebi, jakoby ho něco hypnotizovalo. Vůbec na mě nereagoval. Dokonce ani když jsem na něj stříknul vodu z moře, tak to s ním ani nepohlo. Dostavil se ještě silnější pocit, že bych na tu loď opravdu neměl chodit. Bojoval jsem sám se sebou. Bojoval jsem s touhou se otočit a plout co nejrychleji pryč, ale nakonec touha po záchraně zvítězila.

Omotal jsem lano k přídi lodi, vylezl na palubu a šel rovnou ke klečícímu muži. Dotkl jsem se zezadu jeho ramene a už trochu tišeji, skoro až šeptem řekl: „Promiňte, jste v pořádku?“ Muž neprojevoval vůbec žádnou reakci, jakoby spal. Nebo spíše jakoby byl mrtvý, protože jeho kůže byla neuvěřitelně chladná a bledá. Když jsem se ale podíval blíže, viděl jsem zcela jistě, že mrtvý není. On totiž dýchal. Velmi pomalu dýchal. Skoro to nešlo poznat, ale bylo jasné, že se mu dýcháním zvětšuje hrudník. To nejhorší ale přišlo poté, co jsem ho obešel a podíval se do jeho tváře. Naprosto prázdný výraz doplňovaly doširoka otevřené a úplně bílé oči hledící na noční oblohu. Podíval jsem se tím směrem a došlo mi, že hledí na měsíc, na ten až moc jasný zářící bod na obloze. Čím déle jsem se na měsíc díval, tím více mě jeho svit pohlcoval. Civěl jsem na něj minuty a minuty. Nekonečné minuty. Tak moc jsem chtěl odvrátit zrak, ale nešlo to. Celou dobu jsem viděl jen jeden jasný bílý kruh na temné obloze s točícími se hvězdami kolem. Když už jsem myslel, že mě potká stejný osud jako muže vedle mě, černý mrak připlul odnikud, zakryl světlo z měsíce a nastala úplná tma. Spolu s měsícem zmizely i všechny hvězdy. Konečně jsem přišel k sobě a mohl zase normálně fungovat. Zapnul jsem svítilnu abych aspoň trošku viděl. Muž vedle mě se stále ani nehnul.

Když jsem tak pozoroval muže přemýšlející, jak mu z jeho stavu pomoci, uslyšel jsem kromě slabého šplouchání vln o loď ještě něco. Přicházelo to z můstku. Znělo to jako tiché bolestivé sténání. Zamířil jsem tedy tím směrem v naději, že potkám někoho, kdo není natolik ovlivněný měsíčním svitem. Otevřel jsem dveře do kabiny a uviděl na zemi plazícího se člověka. Posvítil jsem na něj a viděl, jak se plazí směrem ke mně obličejem dolů a z neznámého důvodu hekal, skoro až plakal. Když jsem ho otočil směrem k sobě, zjistil jsem ten důvod. Okamžitě jsem ucukl zpátky a málem přepadl přes zábradlí, když jsem spatřil jeho obličej. Muž v kajutě totiž neměl oči. Místo nich měl jen prázdné krvácející díry, ze kterých vycházelo něco jako pára, která se v temnotě postupně rozplývala.

A přesně v ten moment jsem uslyšel další šplouchnutí. Muž na přídi spadl do vody a nehybně se vznášel na hladině hlavou dolů. Okamžitě jsem přiběhl a snažil se ho vytáhnout, ale úplně jsem ztratil slov, když jsem si všiml, jak se jeho tělo doslova potopilo jako kámen. Nevěřícně jsem zíral na to, čeho jsem byl právě svědkem. Lidské tělo má totiž plavat na hladině, pokud je v něm vzduch a i pokud ne, rozhodně by se nepotopilo tak rychle. Začal jsem si i myslet, že se mi to všechno zase jen zdá, tedy až do doby, než jsem při vystrašeném couvání přepadl přes palubu a s cáknutím spadl do studené vody. Okamžitě mnou projel nával adrenalinu, protože jsem nechtěl dopadnout, jako ten námořník. Moje tělo se rychlostí blesku vydrápalo zpět na nafukovací člun.

V tom se ozvala rána. Rybářská loď se naklonila dozadu a začala se pomalu potápět. Chtěl jsem zachránit to, co zbylo z druhého muže, ale moje tělo mi nedovolilo se lodi snad jen dotknout. Loď pomalu klesala pod vodu a já si náhle něco uvědomil. Lano! Byl jsem stále přivázán k té lodi hrůzy. S maximálním vypětím sil jsem dostal své tělo ze ztuhlosti a odvázal provaz jak jen rychle to šlo svítící si přitom baterkou. Pak už jsem jen pozoroval potápějící se loď, stejně jako pár dní zpátky. Kolem zábradlí se z temnoty omotávaly prsty muže z kajuty. Tak moc jsem ho chtěl zachránit, ale, nevím, jak to popsat, prostě to nešlo. Jakoby mě nějaká neviditelná síla držela a bránila mi se na tu loď vrátit. Než se loď potopila úplně, uviděl jsem, jak se mezi stíny na hladině těsně za hranicí světla z mé svítilny pohnul nějaký temnější stín a velkou rychlostí se bez jediného zvuku vrhl přímo do těla umírajícího muže, který v bolesti ještě silněji sevřel zábradlí a i přes vodu, do které byl ponořený, jsem slyšel jeho výkřiky.

Po pár sekundách po lodi nezbylo nic než zpěněná mořská voda. Úplně vyčerpaný jsem ležel na člunu s jedinou touhou, být doma u své manželky a syna. Až teď jsem si uvědomil, že když jsem v panice plaval ke člunu po pádu do vody, přišlo mi, že se mi něco otřelo o nohu. Něco velkého, většího, než běžná ryba. Nejdříve jsem si myslel, že je to jen pocit, ale to jen do doby, než jsem se podíval na kůži na mém lýtku, na které byl zcela jistě otlak, který po sobě zanechalo něco ve vodě těsně před tím, než jsem vylezl na člun. Z celé situace jsem byl tak zmatený, že jsem se v myšlenkách úplně ztratil a nakonec i omdlel.

K sobě jsem přišel až ráno. Svítilna stále svítila a byla už téměř vybitá. Slunce vycházelo zpoza horizontu a osvětlovalo daleko na západě část skály obklopující toto místo. Paměť z noci se mi vrátila do mysli. Uvědomil jsem si, že to, co se tu děje, není úplně normální a pomalu jsem začal ztrácet naději na záchranu. Navzdory teroru v noci byl ale můj člun i všechno vybavení zcela v pořádku. Nechápu to, nic z toho nechápu. Očividně už nejsem v našem světě a očividně se do tohoto světa dá nějak dostat. Nevím jak, ale pokud existuje cesta sem, určitě musí existovat i cesta ven. Začal jsem tedy přemýšlet a snažit se toto místo pochopit. „Pomohlo by, kdybych pádloval proti proudu?“ Řekl jsem si pro sebe. „To sotva.“ Další a další podobné nesmyslné nápady se mi honily hlavou. Přemýšlel jsem snad hodiny a moje přemítání o možné záchraně nahrazovala frustrace, protože mě nic smysluplného nenapadalo.

Zrovna jsem si pohrával s myšlenkou na skok do vody a plavání co nejhlouběji, ano, i takto zoufalé plány mě napadaly, když v tom jsem si všiml v dálce něčeho podivného. Něčeho, co tam předtím nebylo. Přímo přede mnou se objevila mlha. Nebyla to však obyčejná mlha, jak ji známe. Byla černá a vypadala spíše jako prázdná díra v prostoru, než mrak plovoucí na hladině. Než jsem stihl zauvažovat o tom, zdali je bezpečné do toho vplout, tahle “dimenze“ nebo jak tomu říkat, udělala rozhodnutí za mě. Mlha se rychle rozpínala a pohlcovala tak všechno, co jí přišlo do cesty. Nechápal jsem, jak je to možné. Vítr vůbec nefoukal, ani slabý vánek jsem necítil. Dokonce i hladina byla úplně klidná. I přes to se mlha velkou rychlostí přibližovala přímo ke mně. Během minuty se z odhadované vzdálenosti zhruba 20 kilometrů dostala až sem a pohltila celý můj člun. Připravil jsem se a zavřel oči očekávající silný náraz větru, ale nic jsem necítil. Přes zavřené oči to působilo, jakoby někdo zhasnul světlo.

Když jsem oči otevřel, neviděl jsem vůbec nic. Nic kromě naprosté černoty. Zapnul jsem svítilnu a pokusil se alespoň trochu se porozhlédnout po okolí, ale mlha veškeré mé světlo pohlcovala. „Tak jo, konec srandy, už jste mě vyděsili dost, tak mě nechte jít!“ Zařval jsem do tmy. Zvuk mého hlasu se šířil prostorem a já ho ještě několik sekund slyšel, jak postupně utichá a ztrácí se v nicotě. Nečekaně jsem nedostal žádnou odpověď.

Během toho, co do stránek deníku popisuji situaci s mlhou, jsem si všiml něčeho ve vodě. Už se tam nechci znova dívat. Takhle moc jsem se snad nikdy nevyděsil. V té mlze totiž není vidět nic. Ať se dívám kamkoli, dopředu, doprava, nahoru, prostě nevidím nic. A tak mě napadlo podívat se do vody. Nic. Voda byla stejně temná, jako zbytek mlhy. Začal jsem tedy psát, ale jakmile jsem se do vody podíval znovu, uviděl jsem obličej. Uviděl jsem nějakej podělanej znetvořenej ksicht, kterej se díval svýma obrovskýma bledýma očima přímo na mě. Půlka tváře mu chyběla a byly přes ní vidět kosti i zuby. Tak nelidsky se to smálo. Bože, ten pohled už nikdy nedostanu z hlavy.

Nakonec jsem se donutil podívat se ještě jednou. Už tam nebyl… Bylo jich tam snad stovky. Stovky podobně znetvořených obličejů nějakých lidí plovoucí po hladině. Nevypadaly vůbec reálně, spíš jako obrazec na hladině, jako odraz něčeho nad hladinou, něčeho, co kvůli temné mlze nebylo vidět. Ty tváře ale nic nedělaly, jenom se na mě dívaly. Ztuhlý strachy slyšící jen své divoce bijící srdce a rychlé dýchání jsem v temnotě uslyšel ještě něco. Šepot. Byl jsem si tím na 100% jistý, že na mě někdo z temnoty šeptal. Šeptali snad stovky hlasů v různých jazycích. Prosili mě o pomoc, plakaly a prosili o odpuštění. Měl jsem v tu chvíli nepříjemný pocit toho, že hlasy patří těm znetvořeným tvářím, které plují na hladině.

Lehl jsem si a snažil se to nevnímat. Ve světle svítilny jsem si však nemohl nevšimnout, jak je přes průsvitný spodek nafukovacího člunu vidět nějaký pohyb. Něco je pod mým člunem. Byla to jakási podivná chapadla bez přísavek. Jakoby naprosto neslyšně ohmatávala spodek člunu a něco hledala. Všiml jsem si, že jakmile na to zasvítím, okamžitě se to stáhne zpět do temnoty. Šepot nepřestával. Stále na mě promlouvaly stovky, možná i tisíce hlasů. Jeden z nich jsem rozeznal. On to vlastně nebyl hlas, který by něco říkal, byl to spíše pláč a nářky. Přesně ty, které vydával ten muž bez očí na rybářské lodi. „Byl snad někde tady ve vodě?“ Pomyslel jsem si. Měl jsem nepříjemný pocit, že je právě teď někde v mlze a snaží se dostat ke mně na člun.

Přesně v ten moment mě obklopila úplná tma, když se moje svítilna vypnula v důsledku vybité baterie. Hlasy okamžitě zesílily. Už nešeptaly, ale přímo křičely. Začalo se mi dělat zle a motala se mi hlava, jako bych se točil na místě kolem dokola. V dezorientovaném stavu jsem šmátral po posledních třech světlicích, které mi ještě zbyly. Jakmile jsem je našel, okamžitě jsem jednu z nich zapálil a z hlasitého šepotu se stal příšerný řev, ze kterého mi málem praskly bubínky. Červené světlo ze světlice nedosahovalo o nic dále, než svítilna. Z křiku se stal opět šepot. Tváří ve vodě přibývalo. Už tvořily doslova koberec na hladině. Všechny zíraly přímo na mě. Ty jejich obrovské skleněné oči mě úplně probodávali. Pohnul jsem se ve člunu, abych udělal vlny. Bylo to tak. Byl to jen odraz. Ty tváře jsou skutečné a jsou v té temnotě. Krev v žilách mi ztuhla ještě více, jestli to vůbec bylo možné.

Z tranzu mě vytrhl další zvuk značící špatné zprávy. Chapadla pod člunem našla výpusť vzduchu a uvolnila ventil. Do člunu začíná natékat voda. Teď už jsem se svým osudem smířený. Píšu poslední stránky deníku, který následně zavřu do jedné z použitých plechovek, a tu zabalím do vodotěsného vaku. Na odlesku konzervy vidím, jak je můj obličej nepřirozeně bledý a i oči mi bělají, stejně jako tomu námořníkovi. Mám v plánu konzervu zahodit do temnoty a doufat, že to někdo najde. Za pokus to rozhodně stojí. Chci tak varovat všechny, kteří proplouvají Ďáblovým trojúhelníkem. Nevím, jestli je právě v trojúhelníku nějaký portál, který vás přesune do tohoto pekla, kde člověka nečeká nic než utrpení, ale dávalo by to smysl. O té oblasti koluje spousta příběhů o mizení lodí a je třeba nebrat je na lehkou váhu.

Právě držím v ruce poslední světlici. Kdykoli světlice dohoří, hlasitost šepotu se okamžitě zvýší a mám pocit, jako by mě něco pohlcovalo. Je to čím dál horší. Čím déle poslouchám ty hlasy, tím více ztrácím rozum a kontrolu nad svým tělem. Už nemám moc času. I psaní je v tomto stavu extrémně náročné. Mám teorii, že jsem se dostal do světa za vodní hladinou. Proto při východu a západu slunce vidím ty skály. Není to strop, je to vlastně mořské dno. Můj člun je tedy jakoby vzhůru nohama. Voda a vzduch se převrátili, čili tady je voda ve skutečném světě vzduch a naopak. Krom mlhy, která připomínala spíše temný stín, tu nebyly žádné mraky. Ani vítr tu nikdy nezafoukal a to i přes to, že byly vlny. Hladina se zdá být hranicí mezi těmito dimenzemi a v Bermudském trojúhelníku se vytvořila jakási trhlina, která oba světy spojuje. Jestli to tak opravdu je, to vážně nevím, potřeboval bych víc času, který nemám, abych to zjistil. Vím ale jistě, že v tomto světě existuje něco, co v tom našem ne. Temná mlha, která pohlcuje vše živé. Všechny ztracené duše, které v Bermudském trojúhelníku ztratily směr, se staly součástí mlhy a já se k nim brzy připojím. Doufám, že alespoň někoho zachráním od stejného osudu, který potkal mě a modlím se, aby tato nadpřirozená entita nenašla způsob, jak se dostat do našeho světa. Třeba se ale ta konzerva nějak dostane zpět. Pokud toto najdete prosím, řekněte rodině, že je mám rád. Podepsán Michael Silverstone, bydliště Wallst,mcsjm,.

Kapitán Williams zmateně odložil starou příručku pro přežití, když dočetl ručně psaný deník na jejích posledních stránkách. Na stole ležela stará plechovka na čistou vodu, kterou našli jeho kolegové ve vodotěsném vaku plavat na hladině. „Nejspíše je to poslední zpráva nějakého ztroskotance, který z horka zešílel.“ Pomyslel si a kolegové se s ním nakonec shodli. I když mu psaní přivodilo nepříjemný pocit, nevěřil tomu. Skrz Bermudský trojúhelník proplouval už řadu let a nikdy si ničeho podivného nevšiml. Jeho malá obchodní loď právě vezla zboží na Bahamy. Pro jistotu ale zkontroloval to, co bylo podle deníku znamením, že se někdo objevil v jiném světě. Zkontroloval kompas, zkontroloval rádio a v noci i hvězdy. Vše fungovalo a hvězdy se zdály být na svém místě. Noční oblohou pluly šedé obláčky, které občas zakryly světlo z měsíce. Přesně jak si kapitán myslel, nadpřirozené věci byly jen výplod něčí fantazie.

Kapitán udělal zápis do lodního deníku, kde popisuje nález. Celou noc přemýšlel o tom, čím si musel nebohý trosečník projít, že se takhle zbláznil. Doufal, že ho už někdo našel a zachránil. Podle toho, jak byla konzerva i deník zchátralé, počítal s tím, že tento vzkaz byl napsán už hodně dávno. Ráno si kapitán jako obvykle udělal kávu a šel si ji na vzduch vypít. V chladném ranním větru mu vál jeho dlouhý hustý plnovous. Opřený o zábradlí paluby pozoroval východ slunce. Nedalo mu to a podíval se na západ, zdali náhodou neuvidí na obzoru podivnou skálu. Podle očekávání nic takového neviděl. Když se vracel s prázdným hrnkem na můstek, uviděl za zádí lodi něco podivného. Na hladině skoro na horizontu se objevil jakýsi černý flek. Vzal si z kormidelny dalekohled a podíval se na to skrz něj. Bylo jasně vidět, že se jedná o mlhu. Až moc černou na to, aby to byl obyčejný mrak. Uviděl také, jak se to rozpíná a velmi rychle a proti větru se to přibližuje přímo k jeho lodi.

Originální autor: Vevercak237

Jak se ti to líbilo ?

Klikni na palce, aby se tvé hodnocení započítalo

Průměr : 5 / 5. Počet hodnocení : 3

Neváhej a buď první kdo tuto pastičku ohodnotí

Doporučujeme

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidej názor