Něco jsme objevili v hlubokém vesmíru

Před 43 lety, 5. září 1977, byla do vesmíru vypuštěna vesmírná sonda, která byla vybavena na dlouhodobou cestu. Sonda se jmenovala Voyager 1 a obsahovala obrovské množství informací týkajících se lidstva, včetně našeho jazyka, naší kultury, a toho nejvíce metaforického aspektu; naší duše.

Dnes je tento malý stroj vzdálený 22 miliard kilometrů od naší Země, zatím nejvzdálenější vzdálenosti vůbec, a i když se jedná o bezpilotní plavidlo, máme ho stále pod kontrolou. I přes jeho obrovskou vzdálenost od nás s ním stále udržujeme kontakt a během jeho cesty trvající téměř půl století nám poskytlo náhled do tajemství vesmíru, o kterém jsme si mysleli, že jej není možné odhalit.

Můj otec strávil na projektu většinu svého života a od té doby jsem ho následoval v jeho šlépějích. Snil jsem o převzetí jeho fleku ještě jako dvanáctiletý hoch a nakonec mě tyto sny přivedly až na prah NASA.

Netušil jsem, že jen několik let po naplnění mého osudu bude zodpovězena jedna otázka, která nám leží v hlavě už od zrodu lidstva.

“Jsme sami?”

Jeden zimní večer v prosinci roku 2019 jsem dorazil do kanceláře hned poté, co jsem byl zavolán ve čtyři ráno. Okamžitě jsem si všiml paniky, která přes den vypukla, když moji kolegové pobíhali po kanceláři, zmatení, zděšení, ale zdánlivě nadšení ze snímku zaslaného z Voyageru 1.

Monitory, které obvykle zobrazovaly o něco více než čísla a nudné grafy, nyní zobrazovaly stejný, singulární obraz; Modrou planetu. Přistoupil jsem k jedné z obrazovek a fotografii jsem pečlivě prostudovával. V mnoha ohledech planeta připomínala Zemi, s obrovskými modrými oceány a oddělenými pevninami, ale žádný z kontinentů mi nebyl rozeznatelný a mraky vznášející se nad ní byly červené, s nepatrným žlutým odstínem.

“Hej, Dane, co to je?” Zeptal jsem se svého kolegy, který pracoval hned vedle mě.

Ale vůbec si mě nevšímal, protože byl příliš zapálený do své vlastní práce, a pamatuji si jak bedlivě zíral na na tu fotografii se směsí hrůzy a očekávání.

“Hej, co to je za fotku?” Zopakoval jsem.

“Přišlo to z Voyageru 1,” řekl sotva šeptem.

Nevěřil jsem tomu, museli se nějak splést. Poslední snímek odeslaný z Voyageru 1 byl přijat v roce 1990, slavný snímek „Pale Blue Dot“, fotografii, kterou jsme pro inspiraci připnuli na zeď naší kanceláře. Od toho osudného dne naši inženýři vypnuli kameru, aby zachránili paměť sondy, a zajistili tak, že v budoucnu budeme moci přijímat cennější data.

“Nebuď hloupý, to je nemožné,” řekl jsem, “před desítkami let vypnuli kameru.”

“Něco – něco ji zase zapnulo,” řekl roztřeseným hlasem.

To mě zarazilo. Místo toho, aby naznačil, že to zapnul nějaký inženýr na dálku, řekl „něco“.

“Co myslíš? Jak je to vůbec možné? “

“Nevím, ale signál, který to zapnul, vycházel z planety na snímku.” Oblblo to nějak tu sondu a následně ji to zase zapnulo. “

Podíval jsem se zpět na fotografii a všiml jsem si jeho jasného povrchu, obrazu, který by nemohl takto osvětlen bez nějaké blízké hvězdy, která by ho takto ozářila, ale podle všech dostupných údajů měl být Voyager 1 několik světelných let od nejbližší hvězdy.

“Signál vycházel z Oortova mraku,” zamumlal Dan.

“Cože?”

“Taky nevím co to má být, stalo se to totiž tři sta let před naším předpokládaným datumem.” Zkontrolovali jsme to asi pětkrát a prostě to nedává žádný smysl. “

Než jsem se mohl zeptat na další otázky, zavolal mě můj nadřízený do své hlavní kanceláře. Tam mi ukázal zprávu, kterou jsme obdrželi od Voyageru 1. Zjevně to nebyl jen nějaký obrázek, ale sled čísel a kódů skrytých v rádiovém signálu.

“Nevíš náhodou co to značí ?” Zeptal se mě poté, co jsem si ten sousled podivných zvuků a vibrací pustil asi desetkrát.

“No, proto jsme tě povolali. Doufali jsme, že tvůj otec po sobě zanechal nějaké představy o dokončení jeho výzkumů, než zemřel.”

Můj táta byl velkolepý muž, svým způsobem geniální, ale bohužel i posedlý hledáním mimozemského života. Během minulého století Země zachytila obrovské množství různých rádiových signálů, ale povětšinou se jednalo jen o následný efekt od expandujících hvězd a náhodných energií.

Avšak v tom sousledu zvuků a vibrací bylo ze symfonie vesmíru odfiltrováno několik souvislých zpráv. Jediným problémem bylo, že jsme je nedokázali rozluštit. Ani mému otci se to nepodařilo, ale dokázal však určit jejich původ, který nyní dokonale zapadá do aktuální polohy Voyageru 1.

Následně mi došlo, že poslední zpráva poslaná z Voyageru 1 nebyla jen dalším náhodným signálem vyslaným z dosud neznámé planety, ale matematickým klíčem, kterým šlo odhalit vše, co jsme doposud nerozluštili. Moje teorie byla, že druh, který naši sondu ovládal, ji použil ke studiu našeho jazyka a všeho, co se točí kolem lidské rasy.

Následující dny jsme strávili dešifrováním zprávy a zoufale hledali klíč. Trvalo to hodně bezesných nocí a nespočetné množství kofeinu, ale nakonec jsme našli odpověď.

Bez váhání jsme použili dekodér na všechny předchozí zprávy pocházející ze stejné oblasti. První jsme získali v roce 1968.

Ačkoli jsme měli v podstatě cizí slovník jazyka, který používali, obsahoval tolik cizích konceptů a myšlenek, kterým jsme stále nerozuměli, ale co následovalo, byly právě základy toho, co jsme dosud dešifrovali:

7. prosince 1968: „Je tam někdo?“
8. března 2003: „Pomoc, pomoc, pomoc.“
9. října 2010: „Jsou tady.“
10. září 2011: „Udělali jsme maximum, omlouváme se.“

I přestože přímé zprávy samy o sobě moc nezapadaly do sebe, planeta vysílala nepřetržitý signál, který jako by obsahoval velmi komplexní historii jejich světa. Pokud bychom to tak mohli popsat, jejich druhy se poprvé objevily před deseti miliony lety a dosáhly úrovně technologie, která je a vždy byla daleko za naší vlastní, že tomu ani nemůžeme začít rozumět. O nějaké válce se nikdy nezmínili, ale hovořili o obranné síti kolem jejich systému, která byla celkem neúčinná proti hrozbě, kterou očekávali. Nejpřesnější překlad této hrozby je „The Iudex“.

Od posledního vyslaného signálu v roce 2011, jejich planeta utichla. Byl to srdcervoucí objev, konečně najít jiný inteligentní život než ten náš, jen aby byl po chvíli ukončen.

Děsivějším faktem však bylo, že svůj zánik oni sami nezavinili. Ne, jejich konec přišel do rukou mnohem mocnějšího druhu, schopného cestovat vesmírem pouze za účelem dobývání a ničení …

Navzdory jejich konci však byla prostřednictvím Voyageru 1 zaslána úplně poslední zpráva, která nevolala o pomoc a ani nám neposkytla informace o tom, jak se k nim dostat.

Místo toho nám nechali poslední varování, jednoduchou zprávu a překladový klíč. Jediné, co nám oznámili, bylo:

“Jste další na řadě.”

Přeloženo z originálu