Jednou jsme já a můj nejlepší kamarád Jamie měli zvláštní vizi. Byla to jen chvilková představa o tom, co podniknout o letních prázdninách, aniž by nás během nich nepřejel vlak nebo na nás nespadl vysokozdvižný vozík. V našem městě bylo málo volnočasových aktivit, které jsme mohli dělat. Napadlo nás se prostě jen projít v parku, ale to mi Jamie taky ihned zamítl, protože už to nebyl ten čistý park bez rozorané hlíny a odpadků válejících se kolem.
Chtělo to změnu.
Pak Jamie dostal jeden perfektní nápad.
,,Co kdybychom zašli do kina ? Na nějaký to typický drámo.”
,,Nebude to moc nudný ? Nechci plýtvat příliš penězi.”
,,Pokud půjdeme do kina v ulici Paradise, nebude to tak drahý. Můj brácha mi to kino osobně doporučil a věz že on je v tomhle dost spolehlivej.”
Byl to můj nejlepší kamarád a kino mi tehdy přišlo jako skvělý nápad. Očekával jsem pořádný relax u nějakého nového exkluzivního snímku. Jeho návrh jsem přijmul.
,,Tak kdy a kde se sejdeme ?”
,,No asi rovnou před tím kinem, nejlépe odpoledne.”
Dlouho jsem nikde nebyl. Začínal jsem si uvědomovat, jak dlouho už jsem s nikým nikam nezašel. Jamie před tím nemohl kvůli náročnému studiu, ale nyní jsme konečně mohli jít do kina, aniž bychom byly časově omezeni. Vzal jsem si s sebou peníze, doklady, vstupenky a nikdy bych nezapomněl na svůj mobilní telefon, na kterém jsem byl poměrně dost závislý, ostatně to jsme byli všichni že..
Druhý den jsem se začal prohlížet v zrcadle, jestli mi náhodou v koutku mých úst neztvrdla zubní pasta, jestli mi vlasy nepřesahovaly na jinou stranu než jsem byl zvyklý a podobné neestetické banality.
Můj telefon začal zvonit.
Volal mi Jamie.
,,Tak co, jseš připraven na vzrůšo ?”
,,Jasně kámo,” odpověděl jsem zasměle.
Na botník jsem si položil klíč od auta během obouvání bot. Štvalo mě jak už mě tlačil čas a nešly mi pořádně zavázat tkaničky. Nicméně jsem to zvládl překonat, nastoupit do auta a vydal jsem se na cestu za relaxováním. Na silnici nebyly žádné kolony, takže jsem se ke kinu dostal dříve, než jsem měl v úmyslu ale Jamie už tam na mě čekal, na chodníku vedle zelených slunečníků.
,,Kde jsi tak dlouho, měli jsme se tu setkat odpoledne.”
Nechápal jsem ho.
,,O čem to mluvíš ?”
,,Dobře,… asi to bude trochu divný, ale slunce jak vidíš začíná zapadat, ale moje hodinky ukazovaly, že jsou čtyři hodiny.”
,,Dobrá, tak se ti jen rozbily hodinky, ale pak to není moje chyba.”
,,Ty to nechápeš, když jsem vycházel z domu, ještě jsem koukal na hodiny v kuchyni a byly čtyři hodiny, ale teď už začíná zapadat slunce.”
,,Hele nepůjdeme radši už do toho kina ?”
,,Jo…radši jdeme.”
Když jsme vcházeli do předsálí, spatřili jsme tam jen obsluhu u pultu a jeden pár, který si zrovna kupoval lístky. My jsme si lístky kupovali online, takže jsme se o to nemuseli starat. Když jsem Jamiemu navrhl, abychom už šli do sálu, kde se film bude vysílat, Jamie mi navrhl :
,,Hele, co kdyby si zatím šel do sálu a já zatím nakoupil nějaký pití a popcorn, abychom si to více užili, co říkáš.”
,,Ale to nestihneš začátek filmu…”
,,To je v pohodě, to stihnu.”
Procházel jsem zrovna tmavou, stísněnou a černě malovanou chodbou, v jejíž zdech se nacházely senzory s bílým osvětlením. Když jsem tou chodbou šel, všechny se rozsvítily, zřejmě aby se lidé nepřerazily, kdyby jich tam bylo zrovna více. Přišel jsem do sálu a strnul jsem. Nikdo tam nebyl. Myslel jsem si, že jsem si spletl sál, ale číslo na lístku přesně sedělo.
,,Asi oddálili zahájení promítání a lidi prostě ještě přijdou,” řekl jsem si v duchu.
Pak přišel do sálu i Jamie a byl také překvapen.
,,Hele, kámo, kde jsou ostatní ?”
,,Když jsem přišel do sálu, nikdo sem od tý doby nepřišel ani neodešel.”
,,A sakra.”
,,Co ?”
,,Ale nic, jen jsem doma zapomněl telefon, nesedneme si úplně nahoru ?”
Souhlasil jsem i přes fakt, že ten sál byl úplně prázdný a tichý. Uvítal bych i nepřeberný hluk, než takovou samotu. Když jsme si sedli do nejvyšší řady, všimli jsme si dokonce i držáků na pití, které Jamie koupil v krámku v předsálí. Jamie si stoupl na sedačku a začal dělat různé pózy a chvaty, jen aby vypadal trochu jako malé dítě. Jenomže když tam tak stál si všiml něčeho……zajímavého. Jednalo se o drobný stín, který měl podobu krysy a nacházel se na levé straně u jednoho ze světel. Jamie byl zprvu v domnění, že jde jen o odrážející se plombu za senzorem ve světle, ale pak se začala světla zhasínat a film začínal, takže nemohl přesně určit co to bylo. Během té chvíle do sálu nedorazil nikdo další a začalo nám to být velmi divné, vzhledem k tomu, že promítání začalo.
Chtěl jsem se Jamieho zeptat, co to bude za film, jelikož ještě před tím zapomněl zeptat, než se mě rozhodl pozvat.
Promítací plátno zbělalo.
Světla byla zhasnutá, ale plátno bylo bílé, jako kdyby někdo v do projektoru nastavil manuálně slepý error. Místo reklam, které se před filmem většinou ukázaly tam bylo jen toto bílé pozadí, které nám propalovalo oči.
,,Co to je ? To je jako ten film ?” Zašklebil se Jamie.
,,Asi j…. než jsem to stačil do říct, na bílém plátně se objevil malý stín krysy. Byl drobný a nacházel se, řekl bych přesně uprostřed toho plátna. Když chtěl Jamie říct svůj názor, stín se začal pohybovat a měnit jakoby svůj tvar. Nevím jak to popsat, ale připomínalo mi to zmutovaná zvířata ze hry Stiral, kde jste je prstem museli zamačkávat na dřevěný stůl. Ze stínu krysy vycházely drobné stíny nitek, které z ní vylézaly a následně zase zalézaly. Mysleli jsme si, že jde o přechodnou animaci, ale když jedna z nitek vylezla úplně, stín krysy se opět zvětšil.
,,Co to sakra má bejt ?”
,,Nevím a je mi to jedno.”
Když jsem to dořekl, slyšel jsem jak se zabouchly vchodové dveře. S Jamiem jsme otočili pohled, ale v tu chvíli se plátno úplně roztrhlo a z něj vyskočilo něco odporného, něco o čem jsem slyšel jen v těch nejhorších hororech. Vypadalo to jako obří krysa, tím myslím možná metr na výšku a dva metry na šířku a na jejím těle vlály obrovské tlusté chlupy, které se hýbaly samovolně. Když jsme to zahlédli, chtěli jsme utéct, ale už jsme byli v pasti a zbývala pouze jedna ulička, kterou by se dalo proběhnout. Jamie mi řekl :
,,Tak jsme si to spolu užili co?”
Strčil do mě tak silně, že jsem vletěl do sousední uličky a začal na tu zrůdu volat a křičet.
Dával mi náskok.
V afektu jsem nezvládl udělat nic víc, než zdrhat z toho místa pryč. Ještě před tím než jsem zabouchl východové dveře, jsem spatřil Jamieho jak na něj ta věc skočila a roztrhala ho velkými zakroucenými zuby.
Nemohl jsem uvěřit, že se cítil tak moc vinný za to, že mě tam dovedl, že se pro mě takto obětoval. Nicméně, druhý den jsem zveřejnil inzerát na prodej mého domu a o týden později se jeden zájemce ozval. Měl jsem ho v plánu varovat, aby si dával pozor, ale nakonec jsem si to rozmyslel a bál jsem se, že bych tak akorát někoho zaujmul tak moc, že by si to chtěl sám ověřit. Chci vám jen říct, že už jsem nikdy nenavštívil žádné kino. Když mě přátelé v novém městě pozvali, hned jsem odmítl a našel si pro to nějakou jednoduchou výmluvu. I přestože jsem z toho místa už několik let pryč, stále vzpomínám na svého přítele Jamieho, který byl roztrhán zaživa a také na tu zrůdu. Bál jsem se, že kino v mém bývalém rodném městě není jediné, kde se něco takového může stát. Bál jsem se, že zase uvidím tu zrůdu a nebo hůř, že si mě po těch letech čekání přijde a zabije mě.
Originální autor : CreepyStorm
Kino je prostě pech.