Konec

Předtím než začnu bych chtěl zmínit to, že pokud toto čteš tak se něco velmi pokazilo.

Ahoj, jmenuji se Oleg. Možná si říkáte kdo jsem? No, já vám to vše vysvětlím.

Jsem obyčejný farmář, kterému se jednoho dne zhroutil celý svět pod  nohama. Začalo to zprávou v televizi, údajně nějaká pohroma. Před tím než budu pokračovat, tak by jsi měl vědět že jsem žil v SSSR, žil… Takže nějaká pohroma ve městě, která se mne neměla týkat. Vypnul jsem televizi a řekl mámě: “Prej se něco stalo ve městě, něco strašného.” “Nevím synku, je mi to jedno. Radši pojď shrabat jablka.” Přišel jsem k kůlně a vzal hrábě a začal s prací. Po dvou hodinách jsem zaslechl v dálce auta, vylezl jsem na strom a spatřil asi dva tucty vojenských aut. Každé auto zatáčelo na jednu z našich skromných vesnických uliček. Drancovali cesty jako stovky divokých prasat. Jedno se přibližovalo i k nám. “Mami! Jedou sem vojáci.” Zakřičel jsem a seskočil dolů. Šel jsem se převléci, myslel jsem si že mě berou na vojnu. Vešel jsem do domku a začal jsem se převlékat. Při tom jsem slyšel tlumený rozhovor mé mámy a vojáka. Když v tom výstřel, a pak druhý, a třetí. Vyběhl jsem ven a viděl bezvládné tělo mé matky na zemi a vojáka s pistolí v ruce. Z hlavně se ještě kouřilo. “CO JSTE PROVEDLI! VY HAJZLOVÉ!” křičel jsem. Voják na mě namířil svou pistolí a prásk. Voják se zhroutil na zem. Soused ho totiž přetáhl holí. “Běž, schovej se!” Výstřel a soused ležel vedle mé matky. Rychle jsem utíkal do domu. Schoval jsem se na půdu. Lapaje po dechu jsem však musel utichnout a poslouchat co se děje venku. Čekal jsem křik, dupání těžkých vojenských kanad o dřevěnou podlahu ale nic. Vojáci nastoupily zpět do auta a odjeli, nechaje dvě mrtvá těla na mé zahradě.

Tak to by byl začátek. To se stalo asi před patnácti dny. Bylo to ale snad to nejlehčí co mě potkalo. Zapomněl jsem říct, že jsem vzal tu pistoli a ještě něco z domu a vydal se na útěk.

Za tři dny jsem byl ve městě. Bylo ale úplně prázdné. Nevěřil jsem vlastním očím. Jen mrtvá těla v plynových maskách byly přítomny. Našel jsem jednu plynovou masku i s filtrem a pro jistotu si ji nasadil. Procházel jsem mrtvé město. Bylo to fascinující a záhadné co se mohlo tady stát. Sebral jsem mrtvému vojákovi ak-47, náboje a nějakou provizi. Doplnil zásoby v místním obchůdku a putoval dál. Večer začalo pršet, schoval jsem se do nějakého domu a dal se do spánku. Ráno byla mlha, přes to jsem vyrazil z města pryč. Ranní rosa mi mokřila znavené nohy. Každý večer jsem si rozdělal oheň a postavil zemljanku. Ve čtvrtek večer jsem však spatřil něco hrozného. Večer při rozdělání ohně něco přeběhlo přes cestu. Mělo to pět noh a dvě hlavy. Neprodleně jsem po tom vystřelil ale minul jsem. Hrozivě to zavylo. Vystřelil jsem znovu a ranil jsem tvora. Začal jsem utíkat zatím co byl tvor zmatený.

To byla první potyčka s tak zvanými mutanty.

Za pár dní jsem byl na pokraji svých sil. Padal jsem na zem zatím co jsem šel loukou. Všechno ztemnělo a pak nic. Probudil jsem se v bunkru svázaný na matraci. “Konečně jsi se probudil” řekla mladá žena v hábitu. “Už to bylo dlouho co jsem nejedla čerstvé maso.” pronesla a ušklíbla se. “Pust mě!” zařval jsem. “Tiše! Jinak zbudíš mého kamaráda a to opravdu nechceš.” zasmála se. “Potřebuji vodu, prosím.” začal jsem předstírat nemocného. Když šla pro sklenici vody , všiml jsem si nože na stole. Přiskákal jsem k němu a osvobodil se.

Vzal jsem zbraň a když se vrátila. Napral jsem do ni tři kulky. Popadl jsem svoje věci, vyběhl z bunkru a začal jsem zdrhat. V tu ránu se za mnou ozval mně už známy hrozivý řev té příšery. Utíkal jsem jak nejrychleji jsem mohl. Příšera na mě skočila a zakousla se do mé nohy. Zařval jsem bolestí. Vystřelil a zabil tvora.

Bolí mně noha, sedím tady v úkrytu a čekám na svůj osud. Prosím zdrhejte, přichází konec. 

    Ukrajina Pripjať 1986.

Originální autor: loed