Kult zapomenutých přátel

Když jsem byla malá, měla jsem imaginární kamarádku. Byla to malá holka, přesně jako já, měla na sobě staromódní šaty s černými, lesklými botami a tmavé, dlouhé vlasy, měla svázané do copánků. Jmenovala se Kupcake Katherine. Ano, doopravdy měla K na začátku jména ‘Kupcake’. Přišlo mi strašně vtipné, že se jmenuje Kupcake Katherine, vždycky jsem potom všechny opravovala o tom, jak mají její jméno psát správně.

Nicméně, s Kupcake Katherine byla vždy zábava. Měly jsme toho hodně společného, obě jsme rády zpívaly, tančily, četly si knihy a samozřejmě… jsme jedly košíčky, s pořádnou porcí polevy. Upřímně, kdo by tohle neměl rád? Kupcake Katherine a já jsme byly prostě nejlepší kamarádky. V noci za mnou lezla do postele, kde mě objala, abych neměla noční můry. Chodila se mnou i do školy, kde jsem si potom připadala strašně statečná, a nikdo si na mě nedovolil. Hrály jsme spolu každou hru, když jsem byla smutná, tak mě vždy objala, a někdy jsme dělaly malé triky na mé rodiče.

Všichni moji spolužáci také měli svého imaginárního kamaráda. Nemohla jsem vidět jak vypadají, a oni zase nemohli vidět, jak vypadá Kupcake Katherine, ale vždy jsem si myslela, že je to takové praktické, že má každý svého kamaráda, který patřil jenom jemu. Jednou, když jsem se zeptala Kupcake Katherine, jestli vidí ostatní kamarády, se jenom zasmála a odběhla na hřiště.

Někdy se takhle prostě chovala; Tak trochu ‘tajemně’.

Když mi asi bylo šest, se mi stala strašně zvláštní věc. Mé vlasy se začaly měnit na fialovou barvu. V jednu chvíli jsem měla na tmavě hnědých vlasech velkou fialovou skvrnu, která připomínala žirafu. Když se nad tím tak zamyslím, vlastně se mi moje fialové vlasy docela líbí; Ale dřív se mi to zdálo jako takový jiný konec světa. V té době jsem si také začala myslet, že bude Kupcake Katherine moje nejlepší kamarádka, a to už navždy.

Ale potom, když byla bylo přibližně sedm, jsem šla na přespávací ‘párty’. ‘Párty’ vedla jedna holka ze třídy, moc jsem jí neznala. Ukázalo se ale, že nebyla moc milá. Když jsem zmínila Kupcake Katherine, tak si ze mě začala dělat srandu, že jsou imaginární kamarádi jenom pro malý děcka. V té době jsem si uvědomila, že asi ne všichni mají svého imaginárního kamaráda, jako byla Kupcake Katherine.

Nikdy nezapomenu na to, jak se na mě dívala když si ze mě ta holka dělala srandu. Stála v rohu místnosti, probodávala mě pohledem a neuvěřitelně se na mě mračila. Potom, ale nějak problikla. Vážně. Problikla přesně jako když vypadne signál na televizi. Problikávala mezi jejím rozzlobeným já a mezi úplně novou dívkou. Její ‘druhá’ verze měla dlouhé vlasy až na zem, které byly plné jakýchsi hvězd a růžovo-fialových ‘vírů’.

Také měla místo očí jenom dva černé důlky…

Zalapala jsem po dechu a o krok jsem ustoupila, ale Kupcake Katherine se zase vrátila do své normální podoby. Všichni na párty se mi začali smát a jediné, co jsem si přála bylo se propadnout do země.

V té době však většina mých dobrých přátel stále měla stále své imaginární kamarády a já jsem se po párty jednoduše vyhýbala té protivné holce ze třídy. Avšak když nám bylo devět let, tentokrát na spací párty mé nejlepší kamarádky Kary, mi ostatní holky klidně a mile řekly, že imaginární kamarádi nejsou skuteční a že už se o nich nechtějí bavit. V tu chvíli začala Kupcake Katherine opět problikávat mezi ní a tou divnou holkou s vlasy co vypadaly jako galaxie.

Další den, na který nikdy nezapomenu, jsem řekla Kupcake Katherine, že bychom se měly rozloučit. Začala zase problikávat. Pokoušela jsem se jí vysvětlit, že jí mám moc ráda, ale že je na čase, abych už trochu dospěla.

Kupcake Katherine na mě začala ječet, zatímco pořád problikávala. Snažila jsem se jí uklidnit, ale akorát udělala pravý opak. A potom, přímo před mýma očima, se změnila v monstrum. Odpadla jí hlava, kterou teď držela jakási pružina, jako kdyby byla nějaký robot, co se začal rozpadat na kousky. Její tvář se v záchvatu psychotického hněvu různě pokroutila a zdeformovala.

Prosila jsem jí, ať se mě pokusí pochopit, ale přerušila mě svým ohavným hlasem. “Už nejsem Kupcake Katherine. jsem Killer Katherine. A TY zaplatíš za to, žes mě takhle odkopla!”

Ve vzduchu zněla strašidelná zkreslená píseň, jako ze staromódní zvonkohry, která se pomalu rozpadala. A potom se Killer Katherine rozplynula do vzduchu.

Snažila jsem se přesvědčit, že Killer Katherine nikdy neexistovala a není skutečná. Myslím, že jediný způsob, jak jsem se mohla psychicky vyrovnat s myšlenkou, že ve vesmíru existuje něco jako ona; bylo předstírat, že prostě neexistuje. Nemohla jsem se smířit s myšlenkou, že venku existuje něco jako rozzlobené monstrum a čeká jenom na pomstu. Tak jsem si řekla, že si tohle všechno vymyslel můj naivní dětský mozeček.

Poté se můj život usadil do jednoduché tiché rutiny, ale ve městě, ve kterém jsem žila, se začaly dít další divné věci. Začaly neuvěřitelnou rychlostí umírat malé děti. Několik dětí zemřelo udušením. Lékaři dospěli k závěru, že jejich plíce jednoduše přestaly fungovat, a změnily se v jakýsi kámen.

Byly zde i brutálnější smrti. Některé děti začaly zapalovat ohně, začaly se mlátit, krást, začaly i ubližovat zvířatům… Ale všechny vypadaly, jako kdyby ztratily kontrolu nad vlastním tělem.

Došlo ještě k dalším hrozným úmrtím. Byla téměř příliš hrozná vůbec zmínit… Ale byly to… Vraždy sekerou a další, jiné vraždy malých dětí. Někteří začali tušit, že děti, které ztratily kontrolu nad vlastní myslí, také nějak prováděly vraždy sekerou.

V době, kdy mi bylo šestnáct, byl život v mém městě úplně jiný než dříve. Můj malý bratr Freddy měl, bohužel, mnohem těžší život než já, když jsem byl malá. Byly pryč ty dny, kdy jsme mohli jezdit na kole, nebo kdy jsme měli dovoleno jít na houpačku na dvorku. Nyní jsme byli se strachem ze ‘zombie dětí’, nebo vražd sekerou zavřeni doma, pod přísným dohledem.

A potom, když můj bratr dosáhl pěti let, mu zničeho nic vypadly všechny vlasy.

Že začátku jsme se toho strašně báli. Ale potom jsme zjistili, že to je ‘nemoc’ zvaná Alopecie, což ve zkratce popisuje stav mého bratra. Někteří lidé ztratili vlasy jen na některých částech, někteří neztratili skoro žádné, a někteří naopak ztratili skoro všechny. Bylo celkem neobvyklé, že by někdo ztratil úplně všechny vlasy, ale právě to se mu stalo. Ze začátku to bral strašně těžce, ale rychle se tě změně přizpůsobil.

Jednu sobotní noc u mě přespávala moje nejlepší kamarádka. V noci jsme ale nemohly usnout a začaly jsme si povídat. Kara se mě tehdy zeptala, “Stephanie, pamatuješ si, jak si měla svojí imaginární kamarádku? Myslím, že se jmenovala Kupcake Katherine?”

Když zmínila její jméno, tak jsem si okamžitě vzpomněla na Killer Katherine. Po chvilce vyhýbání se otázce, jsem konečně přiznala, že si ji pamatuji.

Karyin obličej byl vážný a bledy. Přikývla. “Já si pamatuju tu svoji též. Jmenovala se Galaxy Gina.” Když to dotekla, upřela svůj zrak někam ‘do neznáma’. “Dlouhou dobu byla strašně milá. Měla velmi dlouhé vlasy, které sahaly až na zem. Byly růžovo-fialové a plně hvězd.”

Otřásla jsem se nad tím, když zmínila dívku s hvězdami ve vlasech.

Kara pokračovala. “Ale potom, když jsem se snažila… V ní přestat věřit? Ji zmizely oči. Byly tam jenom dva černé důlky. A dělala další divné věci.”

Nemohla jsem skoro dýchat. “Jako například co?” Zašeptala jsem.

Ztlumila svůj hlas a přiblížila se ke mně. Ostatní své holky se k nám též přisunula. “Kradla lidem vlasy. Dělala to, aby měla ty své tak dlouhé.” Její hlas začal být ještě tišší. “Celkem mě to vyděsilo, když Freddy ztratil všechny vlasy.” Přiznala. “Ale… Ale to není vše. Mohla brát lidem jejich dech. Zamrazila totiž vzduch v jejich plicích, a oni tak nemohli dýchat. Galaktická Gine je pryč už celkem dlouho, ale… stejně jsem si na to vzpomněla.”

Moje další kamarádka, Lexi, začala brečet. Objaly jsme ji, a zeptaly jsme se, co se děje. “No,” Řekla Lexi rozklepaným hlasem. “Teď, když to tu tak zmiňujete, jsem si vzpomněla, že jsem měla imaginárního kamaráda. Taky se vždy naštval, když jsem v něj už nechtěla věřit. On… změnil se. Řekl, že je jeho nové jméno Démonický Thomas. A…” Lexi se zastavila a vypadalo to, že už nebude schopna dál pokračovat.

“A co?” Zeptala jsem se opatrně.

“Uměl kontrolovat lidskou mysl.” Zašeptala rozjlepaným hlasem.

Všechny jsme ztichly. Byla tu s námi ještě jedna holka, Alice, a teď byla řada na ní. Neskutečně brečela, ale ‘musela’ nám říct pravdu. “Moje kamarádka taky zešílela. Předtím, než zmizela řekla, že je… Že je… Že je ASHLEY SEKERA!” Vykopla že sebe Alice.

Všechny jsme se navzájem uklidnily, a ostatní se mě konečně zeptaly na moji kamarádi. Řekla jsem, jak se z ní stala Killer Katherine. Ale nikdy jsem ji potom už neviděla. Nebyla jako jejich imaginární kamarádi, zdálo se, že totiž doopravdy zmizela. Slíbily jsme si, že to vše zachováme v tajnosti a začaly jsme vymýšlet plán, na zastavení jejích cesty zkázy.

Týden uběhl, a vše se zdálo ještě méně pod kontrolou. Přeji si abych toho dříve stihla více. Abych to řekla dospělým. Abych se více snažila snažila zastavit kukt imaginárních přátel. Ale neudělala jsem to, a čas už nevrátím.

Šla jsem okolo bratrova pokoje na cestě do mého pokoje, přímo do postele. Ale zastavila jsem se, když jsem slyšela jak potichu mluví.

“Ne, tenhle už znova ne. Nemám rád tenhle příběh,” řekl. Stále jsem poslouchala, myslela jsem si, že s ním byla v pokoji máma. Ale neslyšela jsem žádné odpovědi, jenom to, jak se Freddy zasmál. “Tak dobře,” odpověděl. “Ale tvé příběhy jsou zvláštní, Kupcake Katherine.“

Zalapala jsem po dechu a vtrhla jsem do místnosti, ocekávajíc, že zde uvidím své monstrum. Ale místnost byla prázdná, byl zde jenom můj bratr, který právě seděl na zemi uprostřed pokoje.

Přiběhla jsem přímo k němu. “Freddy, s kým si tu povídáš?” Zeptala jsem se ho, chytla ho za ramena a lehce s ním začala třást.

Podíval se za mé rameno a potom mně přímo do oci. “Říká, že víš ke komu mluvím,” řekl bez váhání.

“Ne!” Řekla jsem. “Nemluv s ní! Nesmíš s ní mluvit!”

Zachvěly se mu rty. Podíval se opět za mé rameno a potom mi tiše odpověděl. “Říká, že tě nemám poslouchat.”

Zatřásla jsem s ním znovu. “Freddy! Myslím to vážně! Prosím, musíš mě poslouchat, NESMÍŠ mluvit s Katherine. Už dávno se nejmenuje Kupcake Katherine. Lže ti. Jmenuje se KILLER Katherine!”

Slzy se mu začaly minout z očí. “Nemá to ráda,” zašeptal. “Měla bys odejít.”

Už si můžeš tipnout, jak tenhle příběh končí, ale stejně ti to řeknu, protože by mi stejně nikdo nevěřil, ale musím to ze sebe nějak dostat.

Prosím, prosím, jenom mi věř.

Nikdy nezapomeň na svého imaginárního přítele. Nikdy nedělej že neexistuje.

Freddy. Zabil. Naše. Rodiče.

Zabil je sekerou.

Nebo tak se to aspoň zdálo. Neříkej mi, že by dokázal pětiletý kluk přijít k dvěma dospělým osobám a zabít je sekerou. Samozřejmě že ne. Je to nemožné. Já to vím, a ty to víš taky. Můj bratr to nebyl. Býk pod kontrolou něčeho jiného.

Něčeho silného. Něčeho odporného.

Nakonec skončil v léčebně… V pouhých pěti letech. Já skončila bez matky, bez otce a sama. Ale ani to nebyl konec tohohle hororu. Opět let později zemřel můj bratr, který byl stále v léčebně. Zavolali mi, ať přijedu a ať si vyzvednu jeho věci. Vypadalo to, že prostě přestal dýchat.

Jeho plíce se změnily v kámen.

Se zlomeným srdcem jsem dorazila do léčebny. Neměl tu téměř nic. Jenom pár papírů a tubu pastelek. Na papírech byla nakreslená jakási monstra…

Když jsem vyšla z jeho pokoje, podívala jsem se na kresby ještě jednou. Byla tam holka s galaktickými vlasy. Nějaký naštvaný kluk, určitě to byl Démonický Thomas. A holka se sekerou v ruce; Ashley Sekera.

A Killer Katherine, s její groteskní hlavou poskakující na zrezivělé pružině.

Řvoucí jsem se otočila a utekla jsem jak nejrychleji to mé nohy dokázaly.

Přeloženo z originálu