Nigredo

Nigredo

Část 1.

Prolog:

Temné podnebí rozťal mocný řev. Řev tak nelidský, plný hněvu a nenávisti. Nikdo jej ale nemohl slyšet. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Po zemi vlály cáry rozervané látky rudé sukně. Vzduch se nasytil kapkami krve. Zrada se neodpouští… ne, v tomto světě platí: Oko za Oko.
Tak byla nastavena rovnota pro všechny, co sdílí svůj posmrtný život na této straně.
Většina…”bytostí” si ovšem tento zákon přetvořila k obrazu svému. A začaly se řídit heslem: Zab, nebo budeš zabit ty.
Nehrozilo jim tu však nebezpečí. Dlouhé roky, které zde plynou jinak, je tu vězní. Nemohou odejít a jsou tu, aby splatily trest.
Podle toho, jak kdysi žili získali svou nynější podobu. Ti kteří lhali, byli obdařeni ohavným dlouhým jazykem, pokrytým velkou vrstvou vředů a jiných nemocí. Ti kteří střádali majetek a na prvním místě pro ně byl jen poklad, peníze a nevážili si ničeho jiného, tak z těch se stali “strážci”
Museli hlídat určitý předmět který jim byl dán. Měli ve své zamlžené mysli neukojitelnou hrůzu z toho, že jim bude předmět sebrán.
Zešíleli a stali se posedlými. Zlé slídící ohavné bytosti co nikoho nepustí ke svému předmětu ani na vzdálenost deseti metrů.
Vycítí ho, najdou ho i kdyby je to mělo stát jejich ponurou ohavnou existenci.
Ona tahle část našeho světa, ke které se pokaždé přidá další nová bytost či duše, která zde uvízla plní svůj úkol.
Ale poslední dobou již i samotné bytosti tohoto světa nejsou v bezpečí tak jak kdysi bývali. Hrozba a jejich vlastní zánik začala existovat v tu chvíli, kdy mezi sebou začali zápasit ony samy o vládu druhé strany…tohoto světa. Část bytostí to přijala… část nikoliv. A jako svou kratochvíli, začaly lákat na druhou stranu, do svého uvěznění nic netušící lidské duše.
Bavily se, hodovaly, rostly a sílili. Čím více astrálních duší které zabloudily pozřely, tím byly větší a jejich moc rostla.
Mohli přetvářet své vězení, rozšiřovat jej a začali bojovat mezi sebou o to, kdo bude vlastnit celou “dobytou” druhou stranu.
Rozhodli se předělat své vězení na svůj domov, svět ve kterém pravidla určují ti nejsilnější.

… Skřípání kostí, které již něco začalo požírat se mísilo se slabým poryvem větru mezi stromy.
Bledá ruka dopadla přes okraj útesu. Svítila ve tmě světélkující bledou kůží a upustila stříbrnou věc přes okraj dolů, do propasti.
Z vysokého útesu pomalu padal lesklý stříbrný předmět. Odrážel slabé světélkující noční hvězdy.
A potom zmizel mezi koruny hustého lesa.
Tmavá bytost přestala vyžírat už tak rozpadající se tělo své kořisti.
Zahlédla měsíční odraz lesklého předmětu.
Po té upřela své ohavné žluté oči dolů z útesu a zařvala. Řev se nesl daleko a na míle se mohlo zdát, že celý les nepřirozeně utichl.
Stvoření zmizelo. A mezi stromy, které se v klidu pohupovaly ve větru se pomalu začala šířit mlha…
Velké rybí oko s rozšířenou černou zornicí, které mrtvě civělo na hvězdnou oblohu zahalil temný stín.
Byl jiný než ohavnou plazící se bytostí, která nebohou dívku zabila.
,,Byla jsi blízko…” řekl hlas a vyňal dívce oko.
S tím se postava vydala zpět po nenápadné kamenité stezce a zmizela tak tiše jak přišla.

Současnost:

Dan se večer chystal na svou ranní směnu. Jídlo, pití čisté vyžehlené oblečení. Vše hezky úhledně naskládané v plátěné tašce přes rameno.
Nepotřeboval nic extra s sebou, jen jídlo a oblečení. Byl to 26letý mladík, který pracoval jako řadový dělník u strojů. Byl zručný a velice rychle v práci vše pochytil. Problém mu ale časem začal dělat spánek. Byl stále unavený, neměl klid a často se to na něm začínalo podepisovat.
Byl nevrlý, unavený a celkově tak začal ztrácet jiskru klidného vyrovnaného hocha jakým kdysi býval.
Prášky na spaní nebral, nechtěl je. Párkrát nad tím sice již uvažoval, ale po nějaké době tyto myšlenky zahnal pryč.
,,Oblečení, jídlo ..noo asi všechno hotovo co potřebuji” procházel si vše znovu v hlavě, aby ráno nemusel plašit a riskovat tak zmeškání linkového autobusu.
Po té co si vše nachystal, vyčistil si zuby, převlékl se do pyžama a ulehl. Chvilku scrolloval ve svém mobilu a koukal na různá videa.
V tom se zarazil. ,,Budík!” vyjel z videí na svém mobilu na hlavní stránku, kde měl malou ikonku s obrázkem budíku.
Rozklikl ji a od kliknul si již předem nastavený čas budíku na 4:00h, 4:10h a 4:15.
Po té kliknul na ikonku aplikace YouTube a po chvilce pátráni do vyhledávače zadal: CreepyPasty
Listoval a unavenýma očima přejížděl názvy nejrůznějších děl.
Znal jich mnoho, měl rád strach a před spaním ho mnohdy dobrý vypravěčův hlas a intonace čtení uspalo.
Klikl na jednu z nich, která mu přišla pod ruku.
Bylo 23:00h. Od chvíle co zapnul Creepypastu uběhlo 15 minut.
Nespal. Myšlenkami byl stále v práci. Věděl co ho čeká. Zaučování nového kolegy. Netěšil se na to. Ten chlap byl obejda a hulvát. Neuměl dělat rukama jen kritizovat. Nechápal proč ho musel zaučovat zrovna on. Nebyl v klidu stále se vrtěl. Doufal že ho příběh ukonejší, pomůže mu konečně usnout.
Zjistil jen, že na 100% vnímá děj. Bavil ho, bylo to opravdu skvělé dílo. Ale potřeboval spát. Bylo to strašné. Dan byl od jakživa stresař jak šlo o tyhle věci.
,,Spi, spi… SPI!” zaúpěl beznadějně. Čas plynul dál a dál. Znervózňovalo ho to. Odpočítával si kolik hodin zhruba naspí pokud se mu to povede.
A hodiny mu pomalu ale jistě začaly dávat menší a menší číslo naspaného počtu hodin.
,,Měl sem jít dříve spát krucinál” Zaklel a bouchl pěstí do matrace.
Zmocňovala se ho panika. Rozhodl se, že vypne mobil a pokusí se usnout bez zvukového doprovodu.
Určitě to je protože se soustředím na děj a ne na spaní. Pomyslel si. “V práci dílo doposlouchám”.
Natáhl se a vypnul mobil. Čas ubíhal…a nic. Nespal.
Počítal svůj dech, snažil se zklidnit.
Marně. Rozhodl se, že se podívá znovu na display svého telefonu. Když v tom uslyšel:
,,Ahoj…”
V pokoji zavládlo ticho. Pozdrav jako by rezonoval vzduchem. Dan ležel nehnutý. Přikovaný k posteli. Slyšel to zcela jasně. Někdo ho pozdravil.
Však jsem vypnul mobil. Není možné abych se překlikl a někomu zavolal.
Začal uvažovat.
Nic se neozývalo.
Rozhodl se, že zapne telefon a zkontroluje zda někoho nevytočil.
Telefon byl vypnutý, nereagoval. ,”To se ti zdálo, už blbneš, protože nejde usnout, jsi ve stresu chlape. Ani jsi neslyšel vyzvánění hovoru”
,,Už mi přeskočilo..” nic se dál neozývalo.
Nechal mobil ležet vedle své hlavy a zavřel oči.
Z nenadání se z mobilu opět ozvalo:
,,…Ahoj”
Dan vytřeštil oči.
Ten hlas neznal. Nevěděl ke komu ho má přirovnat. Byla to nějaká cizí žena.
Po chvíli ticha uslyšel:
,,Já vím že mě slyšíš. Nehraj, že jsi zrovna usnul. Slyšela jsem to. To tvoje převalování, prosení a bezmoc.”
,,Jde cítit na míle daleko .., tvá panika”. Dan nemluvil jen zmrazený úděsem poslouchal, a nechápal co se děje.
Ženský hlas zněl pobaveně.
,,Zrovna hodiny ukazují čas 2:10″
V pokoji byla tma, tak mohl jen odhadovat že to tak bude. Do jeho budíku tedy mohlo opravdu zbývat jen pár hodin.
,,Vím, že sis pustil novou creepypastu. Hmm,… není špatná, ale i když ji máš jen jako takovou zvukovou kulisu, nepodaří se ti usnout.”
,,Začínáš mít takové ty plíživé myšlenky: kolik je hodin?, proč nejde usnout?, budu v práci nevyspalý.. Nic co by tvá unavená mysl již neznala.”
,,Cítíš ten nárůst paniky, když se co chvíli převaluješ, měníš polohu a nevíš co už víc udělat pro to abys spal.”
,,Minuty stále ubíhají a tvůj neklid střídá vlna agrese”
,,Zatínáš pěsti, odhazuješ peřinu kvůli nadcházejícímu pocitu horka, ale stejně si ji zas přitáhneš na zpět, protože po vlně vedra tě přejede studený pocit chladu”
,,Dal bys nevím co za to konečně usnout, protože ty moc dobře víš, že svoji práci nevyspalí nezvládneš”
Hlas měl pravdu. Volno už znovu nedostane a zrovna je v pozici, kdy se propouští víc a víc lidí. Důvod si každý našel vždy.
Dan musel uznat že to vystihla brilantně. Opravdu nemohl nic jiného, než se dopotácet ospalý do práce a mezi zaučováním upadat do spánku.
Ovšem s tím koho má zítra zaučovat to nepřicházelo v úvahu. Ten chlap byl krysa. Prášil na koho se dalo aby ostatní trpěli jeho náturu a on si udržel své místečko v jistotě.
“Co mam dělat” pomyslel si.
Když znovu uslyšel:
,, Mám pro tebe řešení… i když, musím říci, že mě opravdu baví sledovat tvou paniku”
,,Pokud chceš pomoc a opravdu usnout, musíš pro mě něco udělat.”
,,Jde jen o takovou drobnost. Takže… jsi připravený?” ,, Stačí vyslovit “ANO” “
………………… ,, No výborně! to ráda slyším”

***Tlesknutí rukou***

Byl jsem v totálním rozkladu mysli. Nechápu co se vlastně stalo, ale mé rty se ve tmě mého pokoje rozevřely a vyslovily ony 3 písmenka.
Zvolil jsem ANO. Nevěřil jsem tomu, ale co mohu ztratit, když ani né za dvě hodiny musím vstávat. A v tom jsem uslyšel tlesknutí.
Leknutím jsem s sebou škubl a potom jsem už nic necítil. Byl sem sám ve tmě. A kolem mě se rozpínal hlas té tajemné ženy.
Nemohl jsem se rozhlédnout nic jsem neviděl. Všude byla tma. Cítil sem jen, že vzduch okolo mě je v pohybu. Padal sem?
Nic sem netušil. Vzduch se mi zdál hustý, ale nebránil mi v dýchání. ,,Možná jsem konečně usnul” pomyslel si Dan.
Z rozjímání ho vytrhl opět onen vábný hlas.
,, Právě ses propadl do své postele. Kolem tebe není nic, jen tma”
,,Vydáš se na takovou menší procházku. Potřebuji abys našel můj medailon”
,, Sama se k němu nedostanu, takže musíš jít sám. Neboj se, budu na tebe dohlížet. Drž se mých pokynů a nic se ti nestane”
,,Snad sis nemyslel, že tě to nebude nic stát?”
,,Od této chvíle není cesty zpět! Sám jsi mi řekl své ANO“
,,Povedu tě jiným světem, než jak ho znáš ty. Neptej se mě kdo sem nijak ti to nepomůže. Nadechni se a uklidni”
,, Můj medailon vzal některý z duchů z astrálního světa. Díky mému medailonu se budeš moci vrátit zpátky a tohle celé bude pro tebe jen sen”

Krev v žilách mi ztuhla. Myslela to vážně? Astrální svět? Duchové? Měla pravdu. Od chvíle co jsem řekl ANO jsem ucítil jak se mé tělo vpíjí do matrace jako by to byla voda a já na ní celou tu dobu jen plaval.
Tma mi nikdy nevadila, ale nemohl jsem se zbavit pocitu, že tady končí legrace.
Takže v tomto snu budu hledat náhrdelník, hádám, že někde na hřbitově. Klasické bláznivé sny. Uklidnil jsem se a poddal snovému opojení.
Konečně mě těšilo vědomý, že jsem usnul.
“Veď mě!” řekl Dan a zavřel oči.
Okolo něj se rozezněl smích. Zněl jako by se odrážel od stovek holých zdí. neustával, zvětšoval se. Naskočila mu husí kůže.
Nevěděl co se děje.
Cítil jak ho plní temnota okolí. Jako by se veškerá tma v pozadí s ženským smíchem začala vlévat do jeho hrudi.
Měl pocit že mu exploduje hrudník. Cítil jak se jeho žebra rozpínají.
A potom, nic, klid.
Otevřel oči a zjistil, že už není ve tmě, ani ve své posteli. Stál na planině a nedaleko před ním byla vysoká holá skála. Její majestátní stín padala skoro přes polovinu holé mýtinky.
Ke skále vedla mala kamenitá cestička. Rozhlížel se kolem sebe. Tohle místo neznal. Byla noc. Hvězdy vidět nešly a po nebi se líně kutálely tmavé černé mraky, které sem tam nechaly vykukovat srpeček měsíce. Lehounký vítr si pohrával s trávou a lehce mu čechral vlasy. Párkrát spatřil bliknout světlušku. Celá krajina měla takovou zvláštní tajemnou auru. Dokázal by tu stát celé hodiny a nasávat ten klid. Nevěděl co má dělat. Nikde tajemnou ženu neslyšel.
Byl na druhé straně…

,,Hej!, Kde jsi?, Co mám dělat?” Volal a rozhlížel se kolem dokola.
,,Halo!” Dal si ruce k ústům a volal dál.
Nic se neozývalo. Svěsil ruce a čekal. Už se chystal znovu zavolat na onu ženu, když si povšiml, že kolem něj nebliká ani jedna světluška.
Vzpomněl si že s prvním zavoláním okamžitě jako když se zhasne světlo, tak stejně zhasli svá světýlka i ony.
Bylo to zvláštní. Připadalo mu to jako na povel. I vítr trošinku zesílil a prohnal se náhle potemnělou mýtinou směrem k vysoké skále.
Co to bylo… Mám být ticho? Myslel jsem že tento sen bude něco jako stezka odvahy, kde mám jen projít hřbitovem ale žádný tu nevidím.
Nebo… je možná na vrcholku té skály, a kdo ví, sny jsou stejně nelogické. Přemýšlel Dan.
Už tedy nevolal, něco mu říkalo ať na sebe nikterak raději neupozorňuje.
Stál mlčky a pozoroval okolí. Po nějaké chvilce kousek před ním blikla první světluška. Po ní druhá a opět se všechny rozsvítili.
I vítr přestal silněji vanout.
Bylo to zvláštní, ale vypadalo to, že je vše tak, jak bylo, než začal volat na tajemný ženský hlas.
Rozhodl se vydat po nenápadné kamenité cestičce. Nic za to nedá. Navíc držely se kolem ní světlušky.
,,Tak třeba tudy” povzdechl si a vydal se vpřed. Šel pomalu, nijak nespěchal. Přemýšlel co ten hlas tak pobavilo. Proč se tak začala smát. Neviděl v tom nic vtipného. To bylo možná to co mu na celé té situaci přišlo divné.
“Mluvila o ceně.. co tím myslela” přemýšlel Dan. Jakou cenu tak mohla chtít. A jakou jí má ve snu dát? Nemá nic. Ale třeba, když si něco bude úpěnlivě přát tak se to vyplní. No jistě! Když bude chtít dostat hrnec zlata stačí si ho vymyslet a on se tu objeví! Zastavil a soustředil se na místo před sebou. “hrnec zlata, hrnec zlata” opakoval si tiše. Nic se však nedělo. Vzdal to. A přemýšlel jak to dokázat. “Přeci sem slyšel, že sny se dají naučit tak, jak chceme. Stačí si ve snu říci umím létat a v tu chvíli to jde. Člověk může ovládat a řídit své sny. Je to možné. Tak proč mi to zde nejde. Že by to snad… nebyl sen? To je hloupost. Vím že sním, jen to hold neumím. Ale až se vzbudím určitě se to naučím. To se pak tak chlámat nebudeš” pomyslel si.
,,Později to zkusím zas. Třeba se spokojí s tím medailonem.”
Došel na konec cestičky. Zastavila se před hladkým tmavým kamením. Takové ticho snad nikdy nezažil. Pozoroval každý tvar skály na který dopadalo světlo měsíce.
Až po několika minutách spatřil nenápadné pomalu stoupající schody, které byly mistrovsky vytesány do pevného kamene.
Rozhodl se jít tudy. Prvních pár schodu nebylo nic. Kousek dál se postupně zvedaly a jako písmenko “Z” se pomalu táhly výš a výš. Cesta vytesaná ve skále byla lemovaná velkým kusem rudého lana, který byl svázán tolika provazy k sobě, že v objemu mohl být jak zaťatá lidská pěst.
Tmavé kůly, které pomáhali držet provaz pevně v rovině stály zasazené do tmavého kusu kamení a tvořili provizorní zábradlí. Viděl dál a dál jak stoupal výš. Zastavil na krátké rovince před schody, aby se rozhlédl. Viděl rozlehlou mýtinu kam až oko dohlédne. byl tak vysoko, že ani neviděl mihotavé světlušky tančící okolo úhledné kamenné cestičky. Sklonil hlavu aby se podíval pod sebe na místo, kde začal stoupat od prvního schodu. Lekl se. Na prvním schodu z obou dvou stran hořely zapálené pochodně. Neviděl je. Rozhodně si jich nevšiml, ale to ho netrápilo. Kdo je zapálil?
Více se předklonil a nevěřil vlastním očím. Všechny schody, které doposud vystoupal hořely pochodněmi před novým patrem. Otočil se a za ním plály též dvě pochodně. Nikde však nikdo nebyl. Byl tu s ním ještě někdo?
Chtěl zavolat, ale zarazil se. Vzpomněl si na reakci svého okolí, když stál na mýtince. Raději nebude dělat hluk. Nic se nedělo. Rozhodl se pokračovat dál vzhůru. Usoudil, že se nic nestane. Co vyšel nové patro schody za ním ozářily louče. Už to nevnímal. Hádal že jde správně.
Zajímalo ho, co by se stalo kdyby spíš začaly zhasínat. Ale tu myšlenku vyhnal z hlavy.
Po pár dalších schodech se před ním ukázala již předem ozářená stěna s loučemi. A mezi nimi černý vchod do nitra skály. Tmavý tunel. Nezdálo se mu to, nevěděl kde je a moc se mu nechtělo jít do jícnu tmavého tunelu.
Neměl na výběr, jinde cesta nevedla. Nadechl se, vzal jednu z pochodní do ruky a opatrně vstoupil do černočerné tmy.
Plamen zběsile olizoval Danovu pochodeň a razil si slabé světlo temnou cestou. Tma v jeskyni byla tak hustá, že musel natáhnout druhou ruku před sebe. Myslel si, že se ocitne někde obklopen netopýry, krápníky a hlubokými prohlubněmi, ale místo toho byl v černé chodbě. Byl to umělecky tesaný vnitřek skály. Jediná výjimka tvořila světlejší pískové dlaždice položené na zemi, které lemovaly sousoší prazvláštních hlav. Dan se zastavil před prvními sochami. Byla to zvláštní díla. Nevěděl k čemu je má přirovnat. První ze dvou soch byla podlouhlá hubená tvář se zkřivenou čelistí. V její pootevřené svěšené čelisti byl zasunut jazyk na kterém byl vyryt obrys klíče. Druhá socha byla jen holá tvář. Jen v místě kde by měly být rty bylo slabounce vyryto nepatrně něco jako “W”. Nevěděl co to znamená. Zíral na sochu bez tváře asi dvě minuty. Nemohl se na ni přestat vynadívat. Přikročil k ní blíž se svou loučí, aby na ni líp viděl a pomalu se začínal naklánět. Neuvědomoval si to. Byl už skoro u ní. Když v tom se nepatrně vyrytý symbol “W” roztáhl a rozevřel. Znělo to, jako když pukne kámen pod vyšší silou. Socha bez tváře na něj civěla s řezáky tak malými jak by mohl být sosák velkého komára. Leskly se v odrazu zapálené pochodně. Dan odskočil leknutím a upustil pochodeň na zem. Rychle se k ní ohnul aby ji sebral. Všiml si že zuby se hýbaly. Vypadalo to jako tisíce komárů kteří se snaží dostat do místnosti přes síto v okně. Bylo to ohavné. Odvrátil zrak a rychle sebral pochodeň. Měl štěstí stále svítila. Když se opět narovnal, socha byla opět v původním stavu. Bez ohavné tlamy dokořán. Nezubila se. Nic. ,,Panebože!” vydechl a odstoupil od soch. Udělal krok stranou a radši prošel kolem zbylých soch se svěšenou hlavou. Nechtěl je vidět. „Znovu už se nespálím.“ Dan svižným krokem prošel dál kolem zbylých soch bez úhony. Pokračoval již v klidu dál. Chodbou zněly jen jeho kroky. Všechno bylo tak jak dřív. Jeho zářivé světýlko se vzdalovalo dlouhou chodbou a razilo si cestu tmou. Než zář jeho pochodně zahalila opět chodbu v jeskyni do naprosté tmy. Něco jej přece jen sledovalo. Byla to poslední socha okolo které procházel.
Natočená hlavou lehce do strany. Dívala se jako by přes rameno na nic netušícího Dana. S jemným úšklebkem v koutku. Velké, mrtvé rybí oko upřeně hledělo na ztrácející se mihotavý plamen s velikým zalíbením. Vyčkávalo to.

Tiché praskání planoucí pochodně zaplňovalo temnou chodbu. „Jak dlouho už asi jdu?
Konec nevidím. Mam pocit že jsem se tu zasekl“. Pořád si v duchu představoval obraz druhé sochy, která na něj zařvala ohavnou tlamou plné prapodivně se svíjejících se zubů dalo-li se to tak nazvat. Pokračoval ještě pár metrů, když si uvědomil, že slyší zvuk dopadajících kapek vody, tunel končil. Před Danem se rozprostírala obrovská žulová hala.
Dalo by se říci, že jeho dech rezonoval v ozvěně. Už věděl jistě od čeho přicházel zvuk kapající vody. Uprostřed haly se tyčila překrásná fontána z bílého mramoru. Dopad kapiček vody prostupoval celou halou. Hala byla dokonale čistá, na podlaze mohl vidět dokonce vlastní odraz. Strop lemovaly dvě obrovité sochy dvou černých hadů, kteří se jako by plazily v kruhu nad fontánou. Tlamy měli dokořán a jejich tesáky měly barvu ebenového dřeva. Jejich tělo neslo zlatavě – stříbrné šupinky sem tam zvýrazněné po těle. Malé potemnělé kamenné lucerny potichu plály v každém z rohu místnosti. Nejvíce světla vycházelo z oné fontány. Danovi připadalo jako by voda sama vydávala tlumené bílé světlo. Měl pravdu, voda ve fontáně byla jiná, opravdu vyzařovala světlo, které ale nebylo příliš silné a tak dodávalo tajemný úchvatný nádech jen středu haly. Zvedl hlavu aby si prohlédl oba hady. Zuby se jim leskly nad odrazem pomalu vířící hladiny vody.
Byla to opravdu mistrovská díla. Vnitřek tlam byl tak detailní, že vypadaly jako opravdické. Dan se naklonil nad fontánu a zadíval se na její dno. Pod vodou byly čtyři obrysy černého klíče. Škubl sebou když si vzpomněl na první sochu kolem které v temné chodbě procházel. Byla to první socha s úzkou protáhlou tváří, která měla svěšenou čelist. Vzpomněl si dokonce, že obrys stejného klíče měla socha vyražený na svém jazyku.
Otočil se zpět směrem k temné chodbě od které přišel. Přemýšlel, zda se má vrátit, ale tu myšlenku rychle zahnal. Opravdu nechtěl aby se zas něco tak odporného před ním zjevilo z ničeho nic. Pořád se mu vracel v duchu obraz té ohavné tlamy, která na něj vycenila tisíce komářích nohou. Nadechl se, a znovu se zadíval na obrys klíče pod hladinou vody.
Zdálo se mu, jako by světlo nad obrysem jednoho z klíčů potemnělo. Přimhouřil oči a trhl s sebou, když v odrazu vody uviděl temný stín postavy, která se sklání naproti němu a hrozivě na něj koulí oči.

Odskočil od fontány leknutím. Nebyl tam ale nikdo. Za ním se objevil temný stín. Dan upínal pohled před sebe a netušil, že se velké tmavé drápy pomalu natahují po jeho ramenu. Než se stačil ohlédnout, bílá tenká ruka mu přistála na rameni. Vykřikl a prudce se otočil. Před ním stála mladá žena, oblečená do užších, krátkých, černých šatů. Měla černé rovné vlasy střižené do podkovy, přičemž přední část sestřihu jí spadala pod bradu skoro až do půlky krku. Žena měla překrásnou bledou pleť. Kolem jejího dlouhého štíhlého krku měla červené korálky. Byla opravdu impozantní. Do tváře jí vidět nebylo, přes její do strany spadající ofiny měla danou černou krajku, která na jejím obličeji vzorem v místech, kde měla žena asi oči tvořila vzorec popraskaných motýlích křídel. Jediné co krajka trochu propouštěla byly dvě červené visací náušnice a černou lesklou rtěnku na tenkých rtech. Připomínalo mu to, jako by měla rty smočené v černé tuži. Nehty měla černé trošinku delší, ale hezky upravené. Působila děsivým dojmem i krásou zároveň.
Dan udělal pomalý krok zpět. Žena dala pomalu hlavu na stranu a po chvíli udělala krok vpřed.
„Máš strach?“ Vyslovila když se zastavila na místě.
Byla to ona!. Ta o které se mu zdálo. Ve vzduchu panovalo napětí. Po té sklonila žena hlavu dolů a tiše se začala smát.
„To… To jsi byla ty, ten hlas, že ano.“
Žena opět zvedla mírně hlavu a zahleděla se na fontánu před ní.
„Ano“ pronesla jemně a popošla k fontáně. Předklonila se, chvíli zírala na její dno a po té smočila ruku do jasně čisté vody. Prstem přitom poklepala na obrys jednoho z klíčů.
Dan přistoupil blíž k ní a čekal.
„Tohle jsou čtyři důležité klíče, které musíš najít. Pokud najdeš všechny a položíš je na tyhle obrysy, budeš moci pokračovat dál.“
„Dál? Kam dál, nikde tu jinou cestu nevidím“
Žena jen v klidu pokračovala ve svém monologu.
„Říkáme jim strážci, věř mi nechceš se s nimi setkat, a pokud ano… uvidíme, je lepší aby tě nezahlídl žádný z nich. Jsou extrémně citlivý. A nebudou se s tebou o ničem bavit. Většinou bývá jeden nebo dva strážci. Tady uvnitř těchto zdí si popravdě ale nejsem tolik jistá. Proto ti radím, být neviditelný.“
„Počkej, když nenajdu klíč, ale najdu strážce a ten mě uvidí a chytne, tak se potom vzbudím né?“
Žena se na něj otočila a hlavu lehce natočila na stranu. Nehnula se, vypadala jako mrtvá.
Jako by její tělo bylo zmrazeno v té poloze.
Dana to znervóznilo. Nevěděl co má dělat. Ona prostě nereagovala, jen na něj její tělo bezduše civělo.
Než Dan stačil něco zkusit říct náhle uslyšel obrovský rachot. Světlo v kamenných lucernách začalo mihotavě blikat a prskat. Hala se začala otřásat, celá místnost začala působit dojmem, že začalo prudké zemětřesení.
Vše se třepalo, cítil jak se mu třese celé tělo a nutí ho se smýkat. V tom uslyšel prasknutí kamene. V celé hale po každé jedné stěně se ve zdi objevila ohromná veliká prasklina. Nejprve uviděl zeď před sebou prasknout a utvořit průchod ve zdi. Po té další a další.
Rázem zemětřesení ustalo a okolo Dana se v hale ve zdi zobrazily čtyři průchody.
Šokovaně se rozhlížel kolem sebe. Žena se mezitím opět začala hýbat, jako by se nic nestalo. Vytáhla ruku z vody a upřeně se zadívala na zmateného Dana. Nyní se už nebavila. Působila vážným chladným dojmem. Vzduch v hale se změnil. Temno se pomalu vkrádalo do koutů místnosti. A kapky vody, které se rozeznívaly a rezonovaly v celé hale přestaly padat. Voda se zastavila a uklidnila tak vodní hladinu. Dan se otočil na ženu.
„Říkala jsi, že chceš medailon. Proč bych se měl snažit najít nějaké klíče“.
„Jak jsem řekla, ve zdech této haly se nachází čtyři klíče, neboj se poznáš je“.
Žena roztáhla ruce lehce do stran a ukázala na obří praskliny ve zdi.
„Všechny vedou do míst, kde se klíče vyskytují. Je jedno jaký vchod si vybereš vždycky se vrátíš na tohle místo, to znamená, že z poza zdí vedou do této haly čtyři vchody“.
„Než sem vešel do této haly, viděl sem tento obrys na jedné z podobizen fakt ujetých soch. Co to má být? Noční můra? Díky nechci, bude lepší, když se vzbudím“
Pod tmavou černou krajkou se mihl letmý úšklebek. Žena spustila ruce podél těla a se zálibou se podívala na neklidného Dana. „Opravdu si myslíš…že je to jen sen?“
Odmlčela se. Dan nečekaně mrknul a zatajil dech. „Souhlasil si, že doneseš můj medailon, a proto si zde“ Dan vzrušeně přemýšlel. Měl mnoho hloupých snů ale tohle to byl tedy unikát. „Vím že je to jen sen, nedělej ze mě hlupáka! Celé tohle je jen výsledek mé unavené mysli. Nejsi skutečná tohle místo taky ne a už toho začínám mít dost“.
„Souhlasil si…řekla jsem ti, že není cesty zpět. Tohle je skutečné a pokud to chceš brát na lehkou váhu dělej jak myslíš, v každém případě, né každý den se astrální bytosti z tohoto světa nažerou lidského masa“ Otočila se a odcházela směrem do temné chodby ze které dříve Dan přišel. Dan stál opařen tím co slyšel. „Počkej, prosím tě!“ zavolal na ni a rozběhl se k ní. Před černočernou tmou chodby se žena naposledy zastavila. Dan udělal to samé.
„Hrozí mi tu smrt?“ zeptal se opatrně Dan a nespouštěl z tmavé ženy oči.
Neotočila se na něj, jen tam tak stála. „Já se ke svému medailonu dostat nemůžu, strážci nejsou jediné bytosti co jsou nebezpeční pro lidi na druhé straně. Měj se na pozoru, všímej si mých znamení, řekla jsem, že tě povedu, né ale že tě budu chránit. V našem světě seš kořist. Tak schválně…kdo bude lepší?“

Po té vkročila do temné chodby a zmizela.
Dan se rozběhl za ní do tmavé chodby ale marně, nebyla tam. Udělalo se mu zle, přece to nemůže být reálné. Ale co když měla pravdu a není to sen. Má riskovat, že se mu něco stane a nebo dát na její radu? V hlavě měl tisíce otázek. Když se bude řídit jejími pravidly bude v bezpečí, pokud ne je možné, že se mu stane něco zlého. „Dobře tedy, přistoupím na tu pitomou hru a berme to vážně“ Dan se otočil a vrátil do haly. Přelétl pohledem všechny trhliny ve zdi. Přistoupil k jedné z trhlin. Když do ní nahlédl bylo v ní šero. Viděl docela daleko, ale zdálo se mu, jakoby uvnitř zdi prosakovala mlha. Tvořila slabounké závoje a různě se přelívala přes zdi sem a tam nebo se tajuplně plazila kousek nad zemí. Opravdu se mu tam nechtělo. Ta uzounká chodba vypadala že má aspoň 50 metrů a dál už neviděl nic. Jako by se úzká cesta ztrácela v mlze. Neměl po ruce žádné světlo. Jak v tom má něco najít, sám bude rád když, vůbec trefí zpět do haly. Rozhlížel se, kde by vzal nějaké světlo cokoliv, čím by si mohl svítit na cestu. Nikde nic nebylo. Potom si ale vzpomněl co mu žena řekla: “ Radím, být neviditelný“. Světlo by ho mohlo prozradit svému okolí. Nyní to pochopil. Bude muset hledat bez světla mezi zdmi, kde je něco, co si bedlivě chrání svůj poklad. Všechny klíče ve fontáně vypadaly stejně, stačí je jen přinést. Dan tiše vydechl na kuráž a vstoupil do tajemné praskliny. Stěny byly vlhké a kluzké. Jediné pro bylo, že zem nikoliv. Dan nespěchal, pomalu a co nejtišeji se protahoval úzkou chodbou, která ho vedla neznámo kam. Když ušel zhruba 50 metrů zjistil, že cesta se rozděluje i do stran. Ocitl se v labyrintu. Kolem něj bylo nespočet cest dokonce i mezi zdmi. Byly tam všelijaké otvory průrvy a průchody. Všiml si dokonce díry nad ním, kde byl připevněn tenký dřevěný žebřík. Vedl kamsi nahoru, ale nevěděl kam. Rozhodl se jít stále rovně. Když došel na další místo, kde cesty tvořily křižovatku zastavil. Napadlo ho, co když vejde něčemu přímo naproti? Za roh neviděl a v těchto podmínkách by si nemusel všimnout ani projít psa okolo něj. Naskočila mu husí kůže. Pomalu se přitiskl na zeď a opatrně se pokoušel nahlédnout z poza rohu, zda je na druhé straně cesta čistá. Nic neviděl, usoudil že nikde nikoho nevidí. Druhá strana taky nejevila známky ničí přítomnosti. Prošel rychle dál dopředu. Po chvíli se dostal opět na další rozcestí v labyrintu. Opět se potichu přimáčkl ke zdi a opatrně se rozhlížel za roh. Pravá strana byla v pořádku. Oddechl si. Když už chtěl vyrazit vpřed zarazil se. Pot mu stékal po čele. Z pravé strany se začala zvedat mlha. Šířila se, byla hustější a hustější. A valila se přímo k němu. Z poza rohu slyšel tlumený divný zvuk. Znělo to jako nějaká napodobenina, když řve raněné zvíře. Intonace se zvedala a propadala. Chvílemi mu to připadalo jako něco opravdu velice vzdáleného od nářku zraněné krávy mísící se v děsivé intonaci s křikem. Mlha se mu už doslova přelévala přes kolena, vypadala jako mléko. Blížilo se to k němu. Dan na nic nečekal, otočil se a utíkal opačnou stranou odkud přišel. V poslední chvíli zahnul za roh zatáčky. Nepřemýšlel zda je cesta volná, modlil se jen ať nevběhne něčemu podobnému do cesty. Před sebou v dáli uviděl se něco pohnout. Rozostřené vidění díky mlze mu znemožňovalo zjistit co to bylo. Bylo to ale daleko. Teď se potřeboval dostat pryč od toho co ho donutilo utéct. Byl natisknutý na zdi jak to jen šlo a tiše se vzdaloval. Nohou narazil na kousek kamene. Zjistil, že na zemi je ve zdi průrva jako ty, které již viděl při vstupu do chodeb. Nečekal na nic a schoval se tam. Doufal, že mu mlha poskytne úkryt. Měl pravdu. Ohavný nelidský zvuk se stále přibližoval a mlha houstla. Už neviděl ani na chodbu před sebou. Byl schoulený v malé dutině co nejdál tak, aby si ho nic nevšimlo. Řev sílil. Z jeho úkrytu už viděl jen šedobílý závoj. Z nenadání se mlha rozvířila na všechny strany. Dusot nohou otřásal zem. Kolem něj prošla silueta. Mohla mít skoro tři metry. Viděl obrovské tmavé tělo které se pohybovalo po zkřivených zadních nohách. Nohy to mělo přidřeplé a táhlo to za sebou po zemi dlouhé kostnaté ruce, které táhly ohromné dlouhé zahnuté drápy směrem nahoru. Záda té kreatury měly ohromný hrb ze kterého trčela rozlámaná páteř ven skrz popraskanou kůži. Byla bledá v kontrastu s jeho černým tělem. Hrudník to mělo zapadlý. Krk byl delší hubený a na jeho větší hlavě se drželo pár řídkých vlasů. Tvář vidět přes mlhu nešlo a Dan byl za to vděčný. Už tak měl co dělat, aby nezačal křičet. Prošlo to kolem něho bez povšimnutí. Pokračovalo to dál a tak jak mlha houstla, tak po chvíli zase zřídla a držela se jen ve výši chodidel. “ Co to sakra bylo!“… Dan ještě nějakou dobu seděl ve svém úkrytu a snažil se zklidnit srdce, které mu tlouklo jako o závod. Opatrně vykoukl z díry ve zdi. Nikde nic nebylo. Musel pokračovat. Nyní věděl, s čím má tu čest. Věděl kdy se musí schovat a jak pozná, že se k němu něco blíží. Rozhodl se jít dál. A rozhodl se sledovat mlhu. Postupoval stejně jako před tím. Kde v dáli slyšel tlumený divný řev věděl, že v těch místech se bude pohybovat strážce. Procházel tam, kde bylo nejméně mlhy. A dával si pozor aby nic nepřehlédl. Byl v dlouhé rovné chodbě, která zhruba po dvou metrech odbočovala za roh. Byl v klidu, před sebou neviděl žádnou hustší mlhu. Potichu se přikradl na okraj rohu aby nahlédl před sebe. Za rohem byla slepá ulička a uprostřed cesty uviděl svítit ve výši trupu malinkou kamennou lucernu stejnou jako ty, které byly rozmístěny v hale, kde stála fontána. Svítila tlumeným světlem. Dan přistoupil k lucerně a srdce mu radostí poskočilo. Uvnitř kamenné lucerny stál opřený černý klíč. Byl to ten jeden ze čtyř klíčů, který měl donést. Vytáhl ho a schoval do kapsy. Z nenadání uslyšel řev zpovzdálí. Dan si zakryl rukama uši. Řev byl ohavný až rozzuřený. Vědělo to o něm. Věděly, že zmizel jeden z jejich drahocenných pokladů. Dan na nic nečekal. Otočil se a utíkal co mu nohy stačily. Věděl moc dobře, že to míří k němu. Proběhl dlouhou chodbou kde se pomalu začala shlukovat mlha. Byl nervosní, jak se to k němu blížilo nedokázal poznat, kudy se má vydat. Hustá mlha nyní obklopovala všechny uličky a kde jaké rozdvojky a průchody. Sehnul se k zemi, ale žádný úkryt či otvor nemohl najít. Nezbývalo mu nic, než běžet a modlit se. Řev rezonoval skoro v každé chodbě. Adrenalin se už začal projevovat. Dan byl vynervovaný a zmatený. Nevěděl kudy se má vrátit zpět do haly. Rozhlížel se všude možně, ale chladnou zář, vycházející z fontány neviděl. Běžel dál. Mlha ho pomalu obklopovala když se dostal na jedno z rozcestí. Slyšel jak se k němu řítí strážce z levé strany. Rozběhl se doprava a když probíhal dál rovnou chodbou všiml si tlumeného světla. Našel další lucernu s klíčem. Už už se chtěl zastavit ale neměl čas. Musel běžet pryč než ho to dostihne. Běžel dál a snažil se zapamatovat, kde zhruba je další lucerna. Náhle z poza rohu uslyšel řev, který mu jako by zařval přímo do ucha. Strážce se už k němu řítil ze strany. Leknutím zakopl a svalil se na zem. Už čekal, že je to jeho konec. A tu náhle další průrva skrz zeď. Byla menší, ale dalo se ní protáhnout. Dan nečekal, a odkutálel se směrem k ní. Naštěstí se do ní vlezl a ocitl se na druhé straně zdi. Slyšel otřesy zdi, když strážce začal bouchat svými dlouhými pařáty do zdi. Na druhé straně kde se Dan nyní ocitl byla mlha řidší. Rozhodl se zůstat na místě, dokud se zrůda na druhé straně neuklidní a nezmizí. Po chvíli řev začínal ustávat. Odcházelo to. Dan vyčkával dokud opět neopadne mlha a řev bude co nejdál. Znovu se protáhl dírou ve zdi. Ve všem tom zmatku si nemohl vzpomenout odkud vlastně přiběhl. Všechny chodby byly stejné. Nakonec si vzpomněl díky pádu, který mu ve výsledku zachránil život. Okolí se zdálo v klidu. Postupoval tedy pomalu v před. Dostal se opět na dlouhou chodbu. Nikde nic neviděl. Až po zhruba 30 metrech našel co hledal. Bliklo na něj světýlko lucerny kolem kterého před tím proběhl. Přistoupil a s úlevou vyňal druhý klíč. „Zdá se, že mám více štěstí než rozumu“ utrousil unaveně Dan a druhý klíč si dal do kapsy.
“Měl bych najít cestu zpět“ poklepal si rukou na kapsu, ve které ležely dva ze čtyř klíčů.
Rozhodl se, že půjde stále rovně podél okraje zdí. Uvidí kam ho to až dovede. Pokud si ho ovšem ta obluda nevšimne. Mlha ho tiše vedla dlouhou chodbou. Náhle se zarazil. Když vzal první z klíčů, vypadalo to, jako by spustil řetězovou reakci a ihned to vědělo, kde je.
…Tak proč, když vzal druhý klíč nic neslyšel. Chodba před ním byla tichá. Neslyšel dokonce ani vzdálený řev, který před tím slýchal. Nyní bylo ticho. Otočil se dozadu, ale nic neviděl. Žádný pohyb. Oddechl si a pokračoval nejistým krokem dál. Je možné, že by se dostal dál? Jak je vlastně ta skála veliká? Když procházel kolem přípojné chodby, která se vázala na tu, po které nyní Dan šel, bliklo na něj světlo. Byla to dlouhá cesta přímo k fontáně. Dan nevěřil svým očím. Hned se vydal tím směrem. Měl toho už po krk. Rozhodl se to prostě proběhnout co nejrychleji. Rozběhl se jak nejrychleji uměl, nehleděl ani doleva ani doprava když míjel všechny místa kde se cesty křížily. Měl pocit, že ještě nikdy neběžel tak rychle jako teď. Proběhl prasklinou ve zdi a konečně se ocitl v hale. Svalil se k zemi a lapal po dechu. Oči mu opět padly na obří sochy dvou hadů u stropu. “Počkat, nebyly ty hlavy kousek vzadu?“ Zdálo se mu, jako by se těla posunula. Po té co opět popadl dech se postavil na nohy. Sáhl do kapsy a zbledl. V kapse byl pouze jeden z klíčů. “Panebože…musel mi vypadnout někde cestou“ Danovi se zatočila hlava. Klíč byl černý, jak ho jen teď najde, když ho na něj neupozorní zářivá lucerna? Chytl se za hlavu a už se chystal zařvat vzteky, ale naštěstí se na poslední chvíli zklidnil. Nesmí poutat pozornost. Vzal klíč který mu zbyl a položil ho do fontány na jeden z obrysů na dně. Klíč se přitáhl k obrysu pod vodou takovou silou, že to vypadalo jako by ho přitáhl magnet. „To by bylo“ Dan se otočil k prasklině ve zdi, ze které vyběhl. Klíč musel vypadnout určitě někde tam. Znovu vešel do spleti chodeb. Cestou se díval pod nohy a napínal oči co to jen šlo. Neviděl ho ale nikde. Bloumal chodbou ale po klíči ani stopy. V duchu se proklínal. Tak či tak zbývali další dva klíče. Mlha se mu opět dostávala víc a víc pod nohy. V dáli opět uslyšel ony děsivé zvuky toho nesnesitelného řevu. Proto se rozhodl změnit směr cesty. Sem tam párkrát prošel prasklinami ve zdi, sem tam se mu podařilo ukrýt v dutinách, které představovaly úkryt. Po zhruba půl hodince se dostal na další dlouhou rovnou chodbu, která na svém konci směřovala rohem doprava. Pomalu se přiblížil k rohu. Nakoukl opatrně před sebe. Našel další lucernu! „No výborně!“ Zajásal Dan když vzal třetí klíč. Tentokrát si kapsu pečlivě zkontroloval zda je pevně zavřená. Tolik se zaměstnal sledováním jestli je jeho kapsa zavřená, že si nevšiml mlhy, která se mu valila pod nohama. Byla hustá a zvětšovala se. Za Danem se začala rýsovat obří shrbená silueta. Velká černá postava se potichu plížila mlhou. Jediné co v mlze bylo vidět byly obří kulaté oči co plály bílou barvou. Pomalu to začalo zvedat směrem k Danovi svou ohavnou dlouhou ruku. Drápy které to mělo mohly být deset centimetrů dlouhé a zahlé jako háky. Našlo si ho to! Dan zatajil dech, když se mu naježil krk. Uvědomil si co se děje. Mlha! Chtěl se už otočit aby utekl, ale to už mlhu proťal obří dráp, kterému Dan tak tak uhnul. Zakřičel leknutím. Velké bledé bulvy o velikosti tenisového míčku na něj hladově zíraly. Kreatura otevřela tlamu a začala řvát. V tom si Dan uvědomil co to je. Nyní čelil tváří v tvář ohavným zubům jako měla v chodbě ta socha. V tlamě té obludy se svíjelo tisíce ostrých zubů, které se vrtěly přesně jako ty ohavné komáří nohy. Teď pochopil, proč první socha měla vyražený znak klíče. Před tím prošel okolo ostatních se skloněnou hlavou. Pokud sochy udávaly astrální obludy které zde žijí na malou chvilinku zalitoval, že se nepodíval na všechny. Obluda se znovu rozpřáhla aby chytila Dana. Její svíjející se zuby se protáhly a dosahovaly dál než původně byly. Dan úlekem skočil na stranu zdi. Všiml si že nad kamennou lucernou je ve stropu otvor s tenkým dřevěným žebříkem.
Všiml si ho jen na chvíli, když opětovné máchnutí pařátem rozvířil mlhu ve vzduchu. Dan se musel rozhodnout. Bylo to buď a nebo. Rozhodl se že to riskne. Odrazil se od zdi a běžel směrem k lampě, kterou měl před sebou. Obluda zařvala a znovu máchla pařátem, když udělala pohyb k Danovi. Ten nečekal a odrazil se od hromádky popadaných kamenů, které spadly když drápy obludy sjeli po zdi. Vyskočil na lucernu a ze všech sil mezi tím, co se snažil balancovat se odrazil a chytil spodní příčky žebříku nad ním. Přikrčil nohy a co nejvíce se přitáhl. Povedlo se mu to. Začal stoupat výš. Nohama ještě kopal kolem, aby mu mocný nápřah pevných drápů nerozpůlil tělo na půl. Vylezl na samotný konec žebříku. Dál cesta nevedla. Čekal co se bude dít. Krčil se na horních příčkách a vyčkával. Viděl pod sebou jak bledé zářivé oči hledají a pátrají v mlze. Ohavné dlouhé ruce pátraly a řev se rozléhal do všech koutů. Slyšel jak se rozsypala kamenná lucerna pod náporem úderů. Věděl že ho to hledá. Bylo vidět že je to rozzuřené. Bylo to tak blízko, v podstatě by ho to i zabilo nebýt téhle šachty. Rukou sáhl na kapsu a cítil, že klíč je stále v ní. Po chvíli slyšel že se řev vzdaluje. Mlha opět opadla. Nevěděl zda se má rozbrečet nebo začít křičet nadšením, že tuto ohavnou srážku se strážcem přežil. Uběhlo zhruba 15 minut než se odvážil slézt dolů. Na zdech kolem byly několik centimetrů vryty stopy po drápech. Místy byla zeď rozbitá úplně. Nakoukl pomalu za roh a pokračoval rychle zpět. Pokračoval dál, úspěšně míjel jednu křižovatku chodeb za druhou. Sem tam v dáli v mlze rozeznal siluetu a tlumený řev. Už už se chtěl otočit chodbou doleva, když v tom si všiml že slabounká mlha u země vyzařuje světlem. Ve zdi byla prasklina. Nahlédl do ní a uviděl poslední kamennou lampu. Klíč byl v ní. Lampa byla hned na druhé straně zdi. Musel se tam jen dostat. Otočil se a hledal jakoukoliv odbočku z chodeb, která by ho navedla ke klíči. Držel se podél zdi. Mlha se kolem něj převalovala. Opět se to k němu přibližovalo. Neviděl žádný úkryt ve zdi ani na stropu. Musel rychle zmizet za roh. Schoval se a přidřepl. Opět se chodbou pronesl ohavný řev strážce. Dan vykulil oči. To co ho míjelo bylo jiné! Tenhle měl nohy skrčené také jako člověk, ale v ohybu kloubu směřovaly směrem dozadu. Mělo to stejné bílé oči tělo i krk, akorát své dlouhé ohavné ruce netáhl za sebou ale sunul je po zemi v před. Měl stejně ohavné dlouhé drápy, které zanechávaly slabé rýhy v podlaze. Pohyb to mělo trhavý, slyšel každé praskání a natahování jeho černé kůže při každém pohybu. Je jich tu víc. “Kolik že říkala že jich tu je? Jeden nebo dva?“ Zakryl si ústa rukou a zavřel oči. Mlha ho kompletně zalila. Prošlo to jen kousek od něho. Ani se nehnul. Po chvilce se vydal dál. Pokračoval potichu podél zdi. Našel další odbočku. Za ní byla konečně poslední lampa která svítila. Než vytáhl klíč rozhlédl se. Mlha byla řídká a nikde nic neviděl. Prohlédl si možné cesty, kudy se rozběhne. Když uvážil zvolenou cestu, sáhl po klíči a vyndal ho. Opět se rozezněl mohutný řev ze všech stran. Dan věděl co nastane. Hledají ho, vědí kde zrovna je. Dan strčil klíč do kapsy rychle a pevně ji zavřel a rozběhl se vpřed. Kolem něj se stáčela mlha. Když probíhal chodbami pokaždé si všiml siluety která se na něj řítí v mlze. Napočítal dva potom tři, čtyři. Narazil na dva strážce, ale nyní se na něj řítí ze všech stran další a další. Nevěděl co má dělat začal panikařit. Hledal skulinu, otvor kam by se mohl schovat ale nějak tušil, že tentokrát by mu to nepomohlo. Proběhl kolem prázdné lucerny. Nezastavoval, řev se napínal a mířil k němu. Ohlédl se přes rameno a za sebou měl nejméně dvanáct párů bledých zářících očí. Řev byl tak hlasitý, že ani neslyšel jak běží. Běžel stále dál. A najednou se před ním objevili dva strážci, kteří na něj vyběhli z poza rohu křižovatky chodeb. Zakřičel a vrhl se na druhou stranu. Měnil chodby, dělal vše pro to, aby je setřásl. Potom jeho oči upoutala dlouhá rovná chodba. Viděl před sebou vchod k fontáně. Běžel tím směrem co mu nohy stačily. Když probíhal v půlce chodby ucítil, jak nohou na něco šlápl. Klíč! Nebyl ale čas! Za ním si to mířilo dobrých dvacet párů hladově vytřeštěných očí. Řev byl ohlušující. Dan se rychle sehnul pro klíč, který před tím vytrousil. Jen tak tak uhnul třem chytajícím pařátům. Byly všude. Na poslední chvíli vběhl skrz prasklinu k fontáně. Klíč držel pevně v ruce, která se mu třásla. Desítky rukou se natahovalo z černé praskliny. K němu ale nemohli. Vypadalo to, že jim světlo z fontány nedělá dobře. Slyšel cvakání jehlovitých zubů a napínání tenké kůže. Couvl o krok dozadu při pohledu na ně.
Otočil se směrem k fontáně a položil zbylé tři klíče na jejich vyryté symboly na jejím dně.
V tu chvíli se řev ztišil. Všechny ruce které se natahovaly do haly k Danovi se stáhly a zalezly zpět do tmy. Svítily pouze oči. Po té jeden po druhým začali klíče svítit bílou září. A voda ve fontáně zrudla v barvu krve. Z fontány vystříkl mohutný pramen a krev se rozprskla na všechny strany. Dan se vyděsil a ustoupil od fontány. Po té, se opět místnost znovu zachvěla. Už nebylo vidět ani na strážce, všichni zmizeli. Náhle oba černí hadi rozevřeli dokořán své obrovské tlamy a udělali kruh na stropu nad fontánou. Fontána tepala svou krvavou vodou a hadi se svezli ze stropu přímo do jejího středu. Následovala hrozná rána a hady nebylo ani vidět. Krvavě rudá voda je oba pohltila. Po té se z fontány vynořila jejich mohutná těla a utvořila oblouk. V něm se voda vlnila. Vypadala jako rozčeřená vodní hladina. Před Danem stála brána. Než se stačil podívat co se tu vlastně děje. Hala se začala rozpadat. Strop kde dřív byla ohromná hadí těla začal praskat a na zem okolo dopadaly první kusy žuly. Musel se rozhodnout. Vzpomněl si co mu řekla žena než zmizela: “Pokud najdeš všechny klíče a položíš je na tyhle obrysy, budeš moci pokračovat dál.“ Strop nad ním vydal zvuk praskajícího kamene. Nebyl čas. Dan přelezl fontánu a se zavřenýma očima vběhl do rudě zbarvené vody v hadí bráně. Kus stropu se odlomil a dopadl do středu fontány, kde se utvořila hadí brána. Byla zničená a hala taky…