Prázdnota

Nevím co je horší. Ten křik, který utichl před několika týdny nebo to ticho, které od té doby panuje. Dřív jsem chtěl dělat vše proto, abych pomohl ostatním, ale teď už nevěřím v nic. Bylo to jako každý jiný den mého normálního městského života, slunečno, zalidněno, všichni měli napilno.

Byl jsem na cestě do národní banky, kde jsem teprve nedávno začal pracovat. Pamatuju si to tak dobře, nejen protože ten den v podstatě skončil svět, ale i protože jsem měl v plánu konečně oslovit tu krásnou sekretářku naproti v hale. Věci šly přesně dle mého plánu, tak jak jsem si přál. Kdykoliv jsem šel do práce, dopravní provoz byl na mé straně. Poté ale začaly sirény. Jak jsem očekával, lidí se zmocnila čirá panika. Spatřil jsem tisíce lidí běhat v hysterii naprosto všude kolem mě. Někteří z nich spěchali k metru, v podstatě kamkoliv pod zem. Nebylo moc míst kam jste se mohli schovat a většinu lidí v panice nenapadlo kde je bezpečno. Jedinou možností, kterou jsem měl, bylo se připojit k lidem prchajícím pod zem. Nějací vojáci c protiradiačních oblecích nám po cestě podávali instrukce, jak se máme zařídit až dorazíme na místo. Nebyly jim ani vidět obličeje a vypadali vážně znepokojivě.

Lidé plakali, děti křičeli z plných plic, když je jejich rodiče táhly dolů černočerným tunelem. Muselo uběhnout několik hodin co jsem se držel davu po cestě temnotou stále níž a níž, než další vojáci v oblecích naznačili, že máme zabočit doleva do obrovského krytu. Značka s nápisem N77R2D80F stála na železném nástěnném poklopu. Měl jsem štěstí, že jsem se dostal dovnitř. Po průchodu jsem za mnou totiž zaslechl spoustu výstřelů a když jsem se ohlédl, viděl jsem jen bronzový poklop uzavírající kryt nechávajících mnoho lidí venku. Ještě chvíli jsme slyšeli tlumený křik a zvuky výstřelů a potom všechno utichlo.

Po 15 minutách se zvenčí ozvaly výbuchy. Ten zvuk byl ohlušující a země se třásla jako kdyby se proti nám obrátili samotní bohové. Dětský křik neustával ani dlouho poté co všechno skončilo. Co mě ale děsilo bylo to mrtvolné ticho z druhé strany poklopu. Bylo tomu tak několik dní, lidé si šuškali o tom co se mohlo venku stát a většina se zastávala názoru, že na povrchu došlok výbuchu nukleární bomby. Abych řekl pravdu, byl jsem překvapen, že jsme všichni stále naživu. Jako jediný zdroj potravy sloužila malá kavárna, která byla ve všech případech vždy zaplněna spolu přeživšími. Porce, které jsme dostávali byli nehumánní a malé. Ale věděli jsme, že jídla není dost pro všechny. Kolem třetího až čtvrtého dne v krytu jsme začali slýchat zvuky zvenčí. Vojáci měli přísný příkaz za žádných okolností neotvírat poklop a myslím, že jsme za to byli všichni ve finále vděční. Nikdo z nás nechtěl vidět to za dveřmi poté co jsme slyšeli jejich volání o pomoc.

,,Víme, že jste tam. Musíte nás pustit dovnitř. Pomozte nám, umíráme tu. Pro lásku boží pomozte.”

Naříkali snad přes tři hodiny v kuse a opakovalo se to. Hláška za hláškou, než jejich hlasy utišilo pár výstřelů z venčí. Nechci vědět od koho přišly, ale byli jsme rádi za trochu ticha. O týden později se hlasy vrátily. Tentokrát však místo volání o pomoc nadávali a vyhrožovali všem, kteří se zbaběle schovávají uvnitř. Říkali že jakmile se dostanou dovnitř, snědí naše maso a vysají nám morek z našich kostí. Snažil jsem se si zachovat chladnou hlavu, ale prostě to nešlo. Jejich hlasy mě provázely i ve snech a tvořily tak příšerné noční můry. Noční můry kde jsem v centru vyhořelého města utíkal před jakýmisi humanoidy pokoušející se mě zabít a sníst. Vím, že to byly pouhé sny, ale kdo ví jak daleko byly od pravdy. Před nedávnem vůdci krytu rozhodli, že denní příděly jídla budou snížené o celou polovinu.

Někteří protestovali a dokonce se i pokoušeli do kavárny dostat násilím. Všichni byli nakonec zastřeleni. Začal jsem shromažďovat všechno jídlo, které jsem dostal v mém batohu do práce. Jak jsem řekl není toho moc, ale sbírám všechno co mohu.

Jsou uvnitř.

Nejsou to lidé. Koutkem oka jsem jednoho z nich spatřil, když jsem běžel koridory. Nevypadají lidsky. Mají příšerně zelené svítící oči a jejich holá kůže je celá žlutá. Když jsem s tou věcí navázal oční kontakt, cítil jsem jenom nenávist, kterou to pro mě chovalo. Jeden krok, druhý krok a konečně plný zásobník přímo do jeho hlavy z levé strany koridoru. Nezastavil se, abych svému zachránci poděkoval. Pouze jsem běžel. Běžel jsem jak nejrychleji jsem uměl. Nejspíš si o mně budete myslet, že jsem jenom bezohledný zbabělec, až vám prozradím co jsem udělal. Ale je mi to jedno. Dostal jsem se až ke kavárně a vběhl přímo do kuchyně. Zrovna se rozdávala snídaně, takže všechny zásobní místnosti byly odemčené a nikdo nebyl v dohledu.

Zamkl jsem za sebou velké dveře a poslouchal ten hotový masakr skrz druhé strany. Pár následujících hodin se ozývaly výstřely. Vedle dveří ležel na zemi voják, který se rozhodl ukončit svůj život střelbou z pušky přímo do hlavy. Jeho pistole byla stále u jeho pasu a tak jsem si jí uschoval pro vlastní potřebu.

On už ji stejně potřebovat nebude.

Byl jsem v té místnosti moc dlouho na to, abych si pamatoval přesně, ale podle počtu plechovek vyskládaných po boku místnosti odhaduji, že se tu schovávám už asi měsíc. Tělo se začalo rozkládat už před dlouhou dobou. A ten pach, ten pach je neuvěřitelně odporný. Kontaminovaný vzduch plní mé plíce dnem i nocí a nejhorší je, že o mě ví. Ví že jsem tady a že jsem se tu zamknul a neustále opakují, že tu zemřu. Zemřu tady v týhle místnosti!!!!

Tohle je to místo. Šeptají mi ve spánku, že mi odloupnou oční víčka a odtrhnout jednotlivě každičký prst na rukou. Dny už trávím jenom schoulený v rohu sledující tělo vojáka jak se pomalu rozkládá a doufám že tohle peklo už brzo skončí. Mnohokrát už jsem přemýšlel nad tím, že bych si prostě mohl prohnat kulku hlavou a všechny noční můry by rázem odešly. Jídla ubývá a tahle myšlenka se mi zdá čím dál tím víc jako ta nejlepší. Ta stvoření do prázdnoty volají mé jméno. Z naprosté zoufalosti a opuštěnosti jsem jim prozradil kdo jsem. Trvají na tom, abych otevřel dveře…že bude brzo po všem. Tyto prázdné nelidské věci mi říkají ať to už ukončím. Ať ukončím mé utrpení na svou vlastní pěst. Jednu věc ale odhadli správně.

Až se zítra vzbudím, tak tohle to všechno,……..sám ukončím.

Přeloženo z originálu