Ahoj, jmenuji se Alice a tohle je můj příběh. Ne ne, Není to ten klišé o pádu králičí norou do záhadné neznámé země s Červenou královnou, která uřezává hlavy a mužem ve směšném klobouku, který pořádá čajové dýchánky.
Ne, takhle to opravdu není.
Před pár měsíci, když jsem uklízela starou šicí místnost u babičky doma, jsem objevila něco docela divného. Našla jsem něco, co vypadalo jako malá dvířka ve zdi. Nebyla nejmenší, ale určitě by se do nich vešel i člověk mé velikosti, navzdory tomu, že jsem byla skutečně poměrně malého vzrůstu. Myslela jsem, že je to něco jako skříň, takže jsem o tom nikdy moc nepřemýšlela a pokračovala v uklízení zbytku místnosti bez dalších úvah. (Navíc dveře měly klíčovou dírku a byly zamčené, takže jsem stejně nemohla být zvědavá.)
Když jsem skončila s úklidem, zase jsem to udělala a podívala se na ty dveře se zvědavostí, která ve mně vzplála, a pak jsem odtamtud odešla. Přemýšlela jsem, zda se na ně mám zeptat babičky a popřípadě na to co je uvnitř. Je to milá žena a nejspíš bych se ani nestyděla zeptat. Bohužel zemřela dva týdny poté, co jsem vyklidila její pokoj.
Když jsme procházeli její závěť, která byla seřazena podle abecedy, narazili jsme na mé jméno po pár dalších příbuzných. „Mé milované a nejzasloužilejší vnučce, Alici Rodgersové tu zanechávám své šicí nástroje, své knihy písní a svou starou upomínkovou krabici od dětství až do smrti.”
Toho večera, když jsem posbírala babiččiny věci, které mi nechala, prolistovala jsem několik zpěvníků, schovala šicí nástroje a otevřela krabici s upomínkovými předměty, což mě zaujalo jako vždy. Byla tam spousta fotek z dětství, nějaké mušle, šperky, nic, co by se vymykalo normálnosti pro krabici s upomínkovými předměty. Když jsem si ji prohlížela, našla jsem obálku. Na zadní straně stálo „Alice“ Alice? Proč by tu měla být obálka s mým jménem? Otevřel jsem ho a byl tam dopis a klíč. „Drahá Alice, Vím, že jsme si nikdy nebyli tak blízcí, jak jsem doufala, ale doufám, že díky mému odchodu z tohoto světa najdeš další velmi zajímavou věc k ukojení té tvé rozkošné zvědavosti.”
Byl jsem trochu zmatená a zírala jsem na ten klíč. Bylo to docela pěkné, Stříbro s koncem píky a diamantem obaleným safírem. Když jsem si ho prohlížela, probleskly mi hlavou ty dveře. Běžela jsem nahoru do místnosti, která byla teď plná krabic a nepořádku. Přesunula jsem pár krabic a našla cestu ke dveřím. Vložila jsem klíč do klíčové dírky a jistě, seděl. Rychle jsem jím zakroutila a bez rozmýšlení otevřela dveře. Věděla jsem že to je špatný nápad. Prozatím mé naivní já zabloudilo do temné místnosti, která byla osvětlena světlem chodby z venku. Všude byly krabice a pavučiny. I.
Pavouci, nesnáším tyhle věci. Když jsem se vydala k zadní části vyhloubené místnosti, objevila jsem konec. A naštěstí vypínač, protože v místnosti byla tma od té doby, co jsem opustila světlo chodby. Zmáčkla jsem vypínač a místnost osvítilo modré světlo. Je to pofidérní, Já vím, ale moje babička mi vždycky připadala trochu… však víš. Náhle jsem upustila klíč a vyjekla strachy, protože se dveře za mnou zabouchly. Vyskočila jsem a byla jsem v domnění, že je zavřel někdo z mých rodinných příslušníků, protože si myslel, že tu nikdo není. Běžela jsem ke dveřím, bouchala na ně a řekla jim, ať otevřou.
Neudělali to.
Tmy jsem se nijak zvláště nebála. A líbilo se mi být osamělá. Tak jsem si řekla, že tu počkám, než se vrátí a zjistí že jsem tu. Vrátila jsem se na konec místnosti a rozhlédla se.
Další krabice.
Rozhodla jsem se nějaké otevřít. Našla jsem pár lahví od parfémů, nějaké staré oblečení, čajovou soupravu a nějaké konzervované ovoce. co? Tahle místnost nebyla tak zajímavá, jak jsem předpokládala. Opřela jsem se o stěnu v zadní části místnosti a vydechla. Pak jsem si něčeho všimla. Stěna se zdála být vydlabaná. Několikrát jsem se k ní přitiskla, abych se ujistil, že je opravdová a byla. Zase zvědavost, dostala ze mě to nejlepší.
Našla jsem ve zdi jakýsi volný koneček a zatáhla za něj. Zeď se začala rozpadat a já se s úžasem dívala. Viděla jsem, lidi. Stáli tam. Nezírali na mě, ale zdálo se, že skrze mě. Prostě, normální obyčejní lidé. Chvilku mi trvalo, než jsem si vzal náhrdelníky, ale jakmile se mi to podařilo, prošla jsem dírou ve vydlabané zdi. Ohlédla jsem se a vypadalo to, jako další zeď. Byla jsem v šoku. Viděla jsem, na co se ostatní dívali. Bylo to velké pole. Ne normální. Nebyly tam žádné sedmikrásky, zelená tráva, motýli, nic takového. Místo toho to bylo pole hlíny, bláta a… lidských lebek. Moje zvědavost byla v tomto okamžiku mrtvá. To, co mě nakoplo, byl strach. Strach z toho, co to sakra je?! Ohlédla jsem se, abych si všimla, že tváře lidí za mnou teď buď pláčou, nebo se proměňují v nechutné požíravé úsměvy. Ale pořád mě nikdo neviděl. Tak jsem udělala to, co by asi udělal každý a utekla jsem. Nevěděla jsem, co je tohle za místo, a upřímně řečeno, už jsem se o to nestarala, chtěla jsem odtamtud vypadnout. Má zvědavá stránka ve mně toho dne zemřela a jediné, co zbylo, byl strach. Jako když si myslíš, že strašák je pod postelí nebo ve skříni.
Po tom, co se zdálo jako míle, jsem narazila jsem na nějakou budovu. Byla velká, černá a strašidelná jako svině. „Co je to kurva za sračku, zlý sen o LSD?!Pomyslela jsem si. Vešla jsem do budovy, abych zjistila, že je to něco jako „Palác“, dalo by se říct. Já vím jen to, že mě sakramentsky uzemnil.
„Vítej, Alice!
Když jsem se rychle otočila, zaslechl jsem známý hlas.
„Babi?!
Zmateně jsem vykřikla.
„Ano, Alice, už na tebe čekáme dlouho. Líbilo se ti, co jsi viděla venku?
Měla v hlase tak strašidelný tón… Skoro to vypadalo jako jen napodobenina její babičky.
„Cože? Co tím myslíš?! Venku to vypadá pekelně! Začínala mě to štvát.
„Ach, ,peklo’ není to slovo, které bych použila. Spíše „Labyrint“ možná nebo „Abyss“. Nebo jak tomu ráda říkám… …Říše divů.
Na její tváři se objevil zvrácený úsměv a já už to nevydržela. Vyběhla jsem ze dveří, jen abych slyšela, jak říká: „Můžeš utéct Alice, Ale domů už se NIKDY nevrátíš ! Cítila jsem, jak se mi sevřel žaludek. Slzy neovladatelně vytékaly a třásla jsem se při tom strachy. Pak jsem se náhle praštila do hlavy o něco…nevím o co, ale omdlela jsem. Když jsem se probudila, zjistila jsem, že stojím přede dveřmi ve staré šicí místnosti na podlaze. Máma s tátou na mě zírali s úšklebkem a hladovýma očima. Vykřikla jsem a trhla sebou.
Co to je?! Tohle není můj domov.
Slyším je, jak se potulují a volají mé jméno sadistickým zlým tónem.
Ne ne ne ne ne ne. Chci jít domů, prosím. Prosím, Bože. Usnula jsem schovaná ve staré díře v kóji, kam jsem se schovávala jako dítě. A když jsem se probudila, nacházela jsem se v nemocničním pokoji napojená na infuzi, zatímco matka spala v křesle a otec si četl noviny.
„Alice?! Díky bohu, jsi vzhůru ! Řekl můj otec veselým hlasem.
„Alice? ALICE! Bože, tolik jsme se o tebe báli. Matka plakala, když mě objímala.
„Doktor říkal, že jsi měla lehký záchvat kvůli léku, který jsi užila. Proč si nám neřekla, že bereš drogy, Alice? Proč to děláš ? Jen jsem na ně nechápavě zírala.
„Drogy?!
Nejsem na drogách, sakra, byla jsem pořád v tom pekle. Pomyslela jsem si.
Snažila jsem se promluvit. Ale z nějakého důvodu se má ústa nehýbala, jediné co jsem mohla dělat, bylo ležet a tupě na ně zírat. Byl jsem ochrnutá. Celé tělo od krku až po nohy. Říkali, že kvůli „záchvatu“ po předávkování Acidem jsem ochrnula. Kéž bych mohla jen říct, jaká je to pěkná kravina.
Věděla jsem, co se doopravdy stalo. Mohla jsem CÍTIT, co se stalo. Byla jsem jen skořápka člověka. Moje tělo, uvízlo v té ‘Říši divů’, ve které mě konfrontovala babička.
Cítila jsem, jak mě mučí, Cítila jsem, jak mě bodá a kouše. Ale na mém těle se žádné stopy neobjevily. Bylo to něco jako klidné utrpení. Mám noční můry každou noc o tom místě. I když by mě zajímalo, jestli jsou to opravdu noční můry nebo je to celé skutečné. Ve svých nočních můrách nejsem ochrnutá a vidím na svém těle každou stopu. Ve svých nočních můrách neustále utíkám a schovávám se. Musím přemýšlet, jestli jen nespím, když jsem v tom nemocničním pokoji. Já už nevím. Můžu jen utíkat a schovávat se, v této říši divů.
Jsem uvězněna.
Přidej názor
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.