Schodiště ve tmě

Učitelka mě a mou třídu vedla do postranní uličky školní zahrady. Vůbec jsem netušil, proč jsme tam byli, měl jsem v hlavě úplně prázdno. Nikdo za tu dobu ani jednou nepromluvil a tak jsem se zařadil doprostřed davu, abych nevyčníval, protože jsem zároveň s nejistotou “co tam sakra dělám”, cítil silný pocit pálení na hrudi. Jak jsme šli stále nosem, připadalo mi to jako nějaký kolotoč, ale šli jsme stále kupředu…

Nedávalo to smysl.

Učitelka spolu s pár mými mlčícími spolužáky zabočila za poslední roh, kde jsme všichni zastavili. Učitelka se ani jednou nepohnula, ale přesto něco dělala. Když jsem vykoukl zprava, došlo mi co dělala – ukazovala. Ukazovala na malou plechovou stavbu před námi. Musela být vysoká asi jen 2 metry a nikam dál již nepřesahovala. Následně udělala jeden krok dopředu a natáhla se směrem ke dveřím, stiskla kliku a pomalu je otevřela. Doufal jsem že nás vede do kumbálu pro nářadí, myslel jsem si že máme hodinu zahradnictví, ale kumbál to rozhodně nebyl. Ihned poté co ty dveře otevřela, první studenti začali jako náměsíční chodit dovnitř do temnoty, zatímco jsem viděl učitelku odcházet směrem, ze kterého jsme sem přišli. Ti vzadu na mě začali doléhat tichým nereagujícím zíráním, abych šel dál. Otočil jsem se zpět, jelikož ty pohledy začaly být poměrně znepokojivé a podivné. Nebyly v nich žádné emoce, prostě tam jen byla téměř neživá aureola.

Tak jsem nakonec šel.

Vchod byl úplně normální jako každý jiný portál z místnosti do místnosti, avšak nejzvláštnější na tom všem bylo, že tam nebylo nic konkrétního, nebo typického co se školního kumbálu týče. Nechci vyznít jako nezávislý badatel kolem světa, ale proč by ve školním kumbálu na školní zahradě nebylo nic jiného než schody, navíc vedoucí dolů. Ta místnost se schody totiž vůbec nevypadala jako kumbál, a ta zvláštnost o které jsem před tím mluvil, z venku se jednalo jen o malý skoro bych mohl říci ocelový kontejner, ale zevnitř se to jevilo jako betonová místnost vedoucí do atomového krytu, nebo něčeho podobného. Jinak jsem si to vysvětlit neuměl, i přestože by to i tak nenabíralo příliš na reálnosti. Už jen ta skutečnost, že jsem se z ničeho nic objevil na školní zahradě, spolu s dalšími lidmi, kteří jsou v duši úplně mrtví. Předpokládal jsem, že jsem jakýmsi způsobem sám vypnul a to co se děje kolem mě si pouze přibarvuji, i přestože si nejsem jistý, že bych něco podobného někdy před tím pocítil. Nicméně začali jsme scházet dolů po těch schodech, aniž bych měl sebemenší tušení kam jdeme a hlavně jaký k tomu měli důvod.

I přes hustou tmu, jsem viděl koberečky, které schody překrývali a kráčeli jsme po nich. Teď si nedělám srandu, nebylo tam ani jediné světlo a přesto jsme šli dál a dál do černočerné tmy. Po pár minutách sestupování po schodech jsme zastavili. Nevím jak popsat co jsem před sebou viděl, ale pokusím se o to. Před námi byla stejně černá neprůhledná tma, jako všude kolem, pouze s tím rozdílem, že zatím ještě otevřené dveře nahoře prosvítily stropní část tunelu a já tak mohl před naší třídou vidět na schodech stát další spousty osob. Pravděpodobně se jednalo o třídy, které sem jejich učitelé dovedli před námi, ale pak tu byly tři rozmluvy. Co to je sakra za místo, proč je na školní zahradě a proč nás sem všechny přivedly. Bylo mi jasné, že ti lidé před námi byly děti, byl jsem si tím jistý na sto procent. Ano nic jsem neviděl, to je pravda, ale učitelka která nás sem vedla přece odešla. Konstatoval jsem, že všichni učitelé dovedli své třídy sem a už se nevrátily. Možná že tu jsou i další takoví, jako jsem já, při smyslech, neustále teoretizovaní a toužící po vysvětlení, proč stojíme na nekonečných schodech.

Aaaa, baterka. Prohmatal jsem své kapsy a našel jsem drobnou svítilnu. Nejsem si jistý, kdo mi ji dal do kapsy, rozhodně moje nebyla, ale využil jsem příležitost. Rozsvítil jsem ji jen abych uviděl děti stojící kolem mě, jak na mě s prázdným děsivým výrazem zírají. Nic nedělali, nehýbali se, jen byli všichni otočení na mě a zírali.

Dveře místnosti nahoře někdo zavřel.

Sice jsem měl světlo, ale také spoustu nechtěné pozornosti. Pokusil jsem se pohnout, ale nechtěl jsem se dotknout nikoho z nich, bál jsem se, co by se mohlo stát. Následně jsem uslyšel jak se někdo rozběhl směrem nahoru a začal bušit na dveře, které před tím někdo zavřel a ponechal nás všechny v nekončící temnotě. Ten kluk tam začal hlasitě ječet, po zjištění že se dveře nedají znovu otevřít. A pak jsem slyšel jenom řetězovou reakci. Nic jsem neviděl, ale slyšel jsem jakoby někdo na schodech spadl a kutálel se přes všechny ty lidi směrem dolů. I na mě začal být vyvíjen podivně silný tlak padajících těl dolů po schodech a tak jsem se rozhodl něčeho zkusit chytit po stranách chodby. Nebylo to tam zase tak široké a podařilo se mi nahmatat nějakou skulinku. Stoupnul jsem si na vyvýšený stupínek, který jsem tam před tím ještě necítil a vlezl jsem za uličku a čekal než se všechna těla skutálí až úplně dolů a budu moci vymyslet v klidu plán. Upřímně, bylo mi jedno kdo se tam zraní nebo kdo zemře. Byl jsem na velmi podivném místě s podivnými lidmi a tak jsem potřeboval něco už konečně vymyslet. Zkusil jsem udělat krok dozadu a v tu chvíli jsem se lekl nejvíc v životě, poněvadž se mi noha propadla do nějaké pukliny v zemi.

,,Jak je tohle možné?” Pomyslil jsem si.

Děti na sebe padaly jako lavina na lyžaře zpovzdálí, věděl jsem že už nikdo pravděpodobně není v mojí blízkosti a tak jsem se rozhodl vrátit. Zkusil jsem vyšplhat po schodech nahoru a zkusit otevřít dveře, kterými jsme sem přišli, ale pokus byl neúspěšný, protože tam byla jen prázdná zeď. Žádný otvor, žádný východ. Nic.

Uslyšel jsem křik odněkud ze zdola z temnoty. Křik, který byl jakoby kolidován sourodě v jeden ten samý moment. Byli to oni, slyšel jsem jak se celá jejich horda dere zpátky nahoru. Řvali a chtěli se sem dostat. Okamžitě jsem sprintoval zpět ke zdířce, kterou jsem náhodou objevil před tím ve zdi a začal zjišťovat že se puklinou v zemi mohu protáhnout. Cítil jsem že se hodně rychle blíží k místu kde jsem byl a tak jsem protáhl ještě své ruce a propadl jsem se do jeskyně. Těm věcem, které byly na tom schodišti jsem se s největší pravděpodobností vyhnul, ale stále jsem neviděl před sebe. Nepřál jsem si, aby si mě znovu všimli, a tak jsem udělal deset slepých kroků dopředu a až následně poté jsem rozsvítil baterku. Přede mnou se táhla chodba tvořená kamennou solí a pískovcem. To místo bylo totálně odhlučněné, jakmile jsem ušel dalších 10 možná 20 metrů, už jsem ty věci ani neslyšel, jak se derou nahoru. Vůbec jsem nedokázal odhadnout, nebo určit, kdo by kopal něco takového. Ať už se stalo cokoliv, tahle jeskyně evidentně mohla sloužit pro únik, ale zatím se nedalo předvídat, ani kam vedla.

Představa že by mě mohlo něco sledovat zezadu mě děsila, ale raději jsem kráčel kupředu solnou jeskynní chodbou, která se táhla bůh ví kam. Tyhle děsy z filmů mě nesmí ovlivnit pokud chci přežít. Ale nedával jsem tomu ani příliš vysokou šanci. Chodba nikde nezabočovala ani nekončila. Stále se táhla dopředu. Po asi kilometru chození, jsem zajásal, když jsem si všimnul matného bílého světla z dálky.

“Ezzz“

Rozběhl jsem se. Běžel jsem jako o závod. Párkrát jsem zakopl, neříkám že jsem nebyl dřevo, ale byl jsem vyděšený a také plný naděje. Věřil jsem že se odtamtud dostanu a zjistím co se stalo. Jenže to by pro toho který mi nepřeje nebyla zábava. Když jsem dorazil na konec jeskyně, zarazil jsem se.

Světlo prosvítající přes poklop kanálu osvětlovalo eskalátor, který se táhl až někam do zapomenutí, nebylo vidět kam přesně, protože tam byla černočerná tma. Na jeho mantinelu ležela bílá teniska a malá baterka s červeným držákem. Sáhl jsem do kapsy abych je porovnal, ale nebyly stejné. Nevím proč mě to zajímalo, ale doufal jsem že tím rozlousknu nějakou zapečetěnou záhadu ztraceného korábu v Pacifiku.

Znovu jsem uslyšel hlasitý křik.

Nepřicházel však ze schodů přede mnou, nemohlo se jednat o stejné schodiště jako před tím, eskalátor od normálního kamenného schodiště snad ještě rozeznám. Ne. Ozývalo se to z pískovcové jeskyně, o které jsem byl přesvědčen že snad nikde neskončí.

Celou dobu mě sledovali.

Originální autor: CreepyStorm