Tramvaj č.8

Jmenuji se Filip, je mi 15 let a jezdím pravidelně každý den do školy tramvají č.8. v 6:30 ráno.
Vždy jsem jezdil sám, protože všichni spolužáci bydlející v okolí, jezdí do školy autem se svými rodiči.
Už tou tramvají ale nikdy v životě nepojedu!!!
Všechno se to stalo včera. Po týdnu stráveném doma kvůli horečce, jsem zase rutinně nasedl do tramvaje č.8 na zastávce asi sto metrů od našeho domu a všechno se zdálo být normální. Pozdravil jsem jako vždy řidiče Petráska a sedl jsem si na jedno z kožených sedátek podél stěny čelem k vystupovacím dveřím. Tramvaj byla stejně jako vždy skoro plná a všechny ty lidi co v ní byli jsem znal, jelikož ní jezdili každý den do práce. Myslel jsem si, že to bude jízda jako vždy, to jsem se ale strašně spletl.
Po výjezdu ze zastávky jsme pokračovali asi dvě minuty rovně a vjeli jsme do tunelu. Začal jsem hovor s jedním starším pánem na vedlejším sedadle, se kterým jsem se poslední dobou začal bavit, jelikož viděl spoustu stejných filmů jak já a je s ním docela zábava.
,,Tak jak se dneska máte pane?” zeptal jsem se ho a čekal jsem nějakou vtipnou odpověd’, jak už to u něj bylo zvykem. Z nějakého důvodu se na mě ale ani nepodíval.
,,Pane?” zkusil jsem to znovu. Opět ale nijak nezareagoval, jen si dál klidně listoval v týden starých novinách a vůbec mě neposlouchal.
Asi se mu něco stalo, takhle zamlklého jsem ho nikdy dříve neviděl, pomyslel jsem si.
Projeli jsme tunelem a pak už to bylo do zastávky, kde jsem chtěl vystoupit jen kousek. Abych to upřesnil, dříve jsem vystupoval na zastávce asi deset minut cesty od školy, jelikož žádná bližší nebyla, ale před čtyřmi dny prý otevřeli novou přímo před školou, tak jsem chtěl vystoupit tam. Řidič zastavil na zastávce, kde jsem vystupoval dříve a čekal, jestli někdo nevystoupí, ale nikdo nevystoupil, tak jel dál.
Za chvilku se blížila zatáčka k zastávce u školy, ale když přišla, řidič nezatočil. Řekl jsem si, že vzhledem k tomu že zastávka je nová, tak na ni řidič asi zapomněl a chtěl pokračovat stejnou cestou jako za starých časů, tak jsem vstal a přešel jsem k němu, že ho slušně poprosím at’ se tam vrátí, přece jen to byl dobrý člověk a toto se může stát každému.
,,Pane řidiči, asi jste zapomněl na tu novou zastávku u školy, byl byste tak hodný a ještě tam zajel?” zeptal jsem se ho.
K mému překvapení mi ale neodpověděl a ani nijak jinak nezareagoval, prostě jako kdybych mluvil do prázdna.
Najednou se mě zmocnil divný pocit.
Uvědomil jsem si, že vlastně za celou cestu nikdo kromě mě nepromluvil ani slovo, což rozhodně nebylo úplně normální oproti běžnému ruchu.
Navíc řidič pokračoval stále dál a nevěděl jsem co mám dělat. Nakonec se mě zmocnila naprosto přirozeně panika a za chvíli už jsem pobíhal po tramvaji a zkoušel jsem se od někoho dozvědět, co se to tady děje. Boužel neúspěšně. Všichni mě zřejmě ignorovali.
Ze zoufalosti jsem vzal takovéto kladívko, které se má používat jen v těch nejzávažnějších situacích a začal jsem s ním rozbíjet sklo jednoho z okýnek. Byla to dřina, ale povedlo se mi to a za chvíli už jsem běžel směrem k domu. Do školy už jsem nešel, protože jsem byl psychicky na dně.
Když jsem dorazil domů, se zmateným výrazem ve tváři mě přivítala matka. ,,Kde jsi byl? Chtěla jsem tě vzít do školy autem, vždyt’ snad víš, že tramvaje nejezdí kvůli té havárce minulý týden, při které všichni cestující zemřeli”.