A death wish

Pomalu jsem zvedl oči k obrazovce, a promnul si oči.

Podíval jsem se na hodiny, abych zjistil, jak dlouho už tu sedím.

Přesně 4 hodiny a 36 minut.

Písmenka na obrazovce se již začínali prolínat do jedné skvrny, jak už jsem měl unavené oči.

Mé rodiče mi od malička říkávali, že k úspěchu jsou nejdůležitější známky a vzdělání.

Mé jedničky mi ale nezajistili moc slibnou budoucnost, a tak jsem tu teď musel několik hodin v kuse překládat stránky za stránkou.

Tahle práce mě ani zdaleka nebavila, a naplňovala mě tak maximálně prázdnotou a černotou, bůh ví, proč jsem zrovna Já takto skončil.

Začali se mi klížit oči, ačkoliv jsem před sebou měl ještě spoustu práce, rozhodl jsem se jít si konečně lehnout do postele.

Jen pomyšlení na měkkou, vyhřátou postel mi vykouzlilo úsměv na tváři.

Teplo mé postele si mě kousek po kousíčku kradlo do říše snů, když mi někde z podpeřiny zavibroval mobil.

Chvíli jsem se ten fakt snažil ignorovat, ale po chvíli jsem začínal mít nevysvětlitelný pocit, že by to mohlo být něco důležitého.

Když jsem mobil vzal do ruky, polilo mě nepříjemné horko.

Zpráva byla od mé mámy, a stálo v ní jen to, abych zítra přijel, a jak je to důležité.

Předpokládal jsem, že by se mohlo jednat o mé narozeniny, protože mi za týden bude 26, ale nemohl jsem se zbavit pocitu, že je to něco mnohem důležitějšího.

O par hodin později už stojím před dveřmi našeho domečku, a od shora dolu si prohlížím naše nové domovní dveře.

Trosku mě zklamalo, že tu stále nejsou ty staré, ode mě a od mé sestry fixkami pomalované dveře.

Pravdou ale bylo, že ty dveře byli naprosto příšerné, a každý kdo šel touto ulici, si jich musel všimnout, avšak ve mně ty dveře vždy vzbuzovaly příjemně hřejivý pocit.

Dveře se otevřely a za nimi stála má matka.

Její vizáž mi naprosto vyrazila dech.

Vypadala, jakoby několik dnů nespala, a bylo očividné, že výrazně zhubla.

Přišlo mi, že náš dům pohlcovala nějaká nespecifická negativní energie, která vás dostala, jen co jste překročili práh.

Ve vzduchu poletovalo napětí, a já zaboha nemohl přijít na to proč.

,,Sebastiane” pokusila se na mě usmát máma když jsme se ocitli v chodbě, a Ja se snažil si sundat boty.

Bože, nemůžu si pomoct, byl to jeden z nejfalešnějších úsměvů, které jsem kdy za život viděl, a nejvíc na světě mě to znepokojovalo.

Máma mi řekla, ať se jdu posadit do jídelny, kde už u stolu seděl můj otec se sestrou.

Neskutečně jsem se na svoji sestru těšil.

My dva jsme měli velmi silné pouto, a tím, že už bydlím sám, začínalo každým dnem slábnout.

Když se na mě má sestra podívala, ztuhla mi krev v žilách.

Už to nebyla ta usměvavá holčička, co si ráda lakovala nehty, a nosila šaty s třpytivýma flitrama.

Její oči byli z ničeho nic prázdné, zdálo se mi jako by se i změnila barva jejích očí z oříškově hnědé na onyxově  černou.

A vypadala, jakoby si procházela anorexií.

Co se to tu sakra děje.

Všichni jsme seděli u stolu. Ticho přerušil až můj otec.

,,Same je něco vážně hodně důležitého, co by si asi měl vědět” řekl a přemýšlel, jak má pokračovat.

Pohledem jsem si přejel mámu se sestrou.

Mámě se leskly oči, a má sestra se tvářila, jako bychom jsme se chystali mluvit o počasí.

,,Jde o to, že..” polknul na sucho můj otec.

,,Prostě a zkráceně, do měsíce zhebnu” skočila mu do řeči Bára.

Seděl jsem na židli, špatně se mi pro tuhle situaci hledali slova.

V místnosti bylo dusno, nikdo nebyl schopen něco říct.

,,Báře našli před měsícem leukémii v pokročilém stádiu” poslouchat mámu takto zdrcenou, mě kompletně složilo.

Podíval jsem se na své rodiče. Má matka se již ani nesnažila skrýt skutečnost, že pláče. Můj otec si stále držel kamennou tvar, ale viděl jsem, jak se mu lesknou oči.

Má sestra tam jen seděla a koukala na své vyzáblé ruce, nejspíš se s tím již smířila.

Na jejím krku se třpytilo něco, co jsem na ni v životě neviděl. Velký, mohutný křížek. Kdy se má sestra stala věřící?

,,Tenhle měsíc byl neskutečné náročný Sebastiane. Nemohli jsme si dovolit koupit ti pořádný dárek” řekl s přiškrceným hlasem otec, protože máma stále nedokázala mluvit.

Chtěl jsem mu říct, že to je úplně jedno, že se umím o sebe postarat, a už mi není deset, abych dostával velké dárky, ale ještě než jsem stačil něco takové namítnout, přistál přede mnou los.

Stírací los.

Nechápavě jsem se koukal na ten list papíru.

Stírací los jsem měl asi třikrát v životě, a nikdy jsem z nej nezískal víc, než jsem za něj dal. Všichni na mě koukali, tak jsem jim jen vyjádřil svůj dík a postupně stíral políčko jedno za druhým.

Mé srdce vynechalo úder, když jsem na tom kusu papíru zahlédl jasné tři stejné symboly.

A pod nimi sedmi číselné číslo.

Vyhrál jsem celý milión.

Ani jsem nestihl pocity z výhry vstřebat, a už jsem ten kus papíru strkal rodičům do rukou.

,,Sakra Mami vemte to a dopřejte Báře kvalitní péči. Do háje tohle nemůže být pravda”.

Začali mě pálit oči, noa co, že chlapi nebrečí. Má malá sestřička mi umírá před očima, a já právě vyhrál tolik peněz, že ji za to můžeme pořídit klidně celé onkologické oddělení.

Mé nadšeni opadlo ihned, jakmile jsem viděl, jak mé matce nepřestávají téct slzy.

Co je sakra špatně? Není to snad dobra zpráva?

Má sestra položila svou ruku na mou a usmála se.

,,Same, už je pozdě” pronesla a prohladila mou ruku.

,,Utíká mi čas”

Celým mým tělem projel mráz. Má sestra. Má malá sestřička.

Byl jsem naštvaný na celý svět. K čemu byl ten kříž na krku, kdyby nas tu někdo ochraňoval, proč by nechal zemřít tak mladou bytost.

Bylo jí jen 14 let.

Dlouhou věčnost jsme jen seděli u stolu a mlčeli.

Potil jsem se a v uších mi pískalo. Má sestra pro mě znamenala celý svět, byl jsem schopný pro ni udělat cokoliv.

,,I tak chci, aby jste si ty peníze nechali”

Mý rodiče trvali na tom, abych si alespoň polovinu z vyhrané částky nechal, stálo je to spoustu úsilí, ale abych byl pravdu řekl, ty peníze jsem potřeboval jako sůl.

Od toho dne se mi začal pomalu rozpadat svět. Trávil jsem se svou sestrou každičkou minutu, a stejně to nebylo dost.

Tak nějak tajně jsem doufal, že jednoho dne přijde máma s úsměvem od ucha k uchu, a pronese, že se Bára zázračné vyléčila.

Jenže byl to už týden, a ten den stále nepřicházel, až me pomalu opouštěla i poslední  kapka naivity.

Postupně i mé každodenní modlitby začali ustupovat, a já začínal přijímat fakt, že tohle jsou ty poslední minuty s mou sestrou. Mou jedinou sestrou. Až zemře, budu sám.

Nevím, jestli to způsobil alkohol co mi proudil v žilách, nebo to, že jsem se již nedokázal dívat na mou sestru, jak poslední dny svého života tráví cele dny v posteli, ale osmý den jsem spontánně kliknul na první náhodný inzerát dovolené, a koupil ho.

Thajsko.

Až později jsem si uvědomil, že Thajsko byla vysněná země mé sestry. A tak jsem jen mohl děkovat bohu za to, že mě tenhle bláznivý nápad napadl.

Jako super nápad mi to přišlo do doby, než jsem znovu stal před dveřmi jejich domečku.

Jak budou rodiče reagovat na to, že na poslední chvíle jejího života jim jejich dceru odvezu do jiného kontinentu?

Sebral jsem poslední zbytky své odvahy a položil před mé rodiče papíry.

Letenky.

K mému překvapení na to reagovali velmi pozitivně.

,,Jsi tak dobrý člověk Sebíku. Je mi líto, že neuvidíš svou sestřičku vyrůstat” řekl otec.

Chtělo se mi znovu brecet, ale tak nějak jsem začínal mít pocit, ze všechny mé slzní kanálky jsou již prázdné.

Nemám už co brečet.

Nebyl jsem připravený na tak obrovskou ránu, která se mi dostala, když jsem otevřel dveře do Báry pokoje.

Všude byly krabice.

Krabice s jejími věcmi.

Všechny byly nadepsane různými společnostmi, do kterých bude pravděpodobně putovat její oblečení.

A v tu chvíli byla tohle moje poslední kapka.

Sesunul jsem se na zem.

Celé mé tělo se začalo třást, pocítil jsem náhlý příval zimy. Mé vidění bylo zamlžené od slz, a tak jsem ani neviděl přicházet postavu, která si ke mne sedla a začala me hladit po zádech.

Sakra, to já bych měl být ten, kdo jí bude utěšovat, nemůžu jí ukázat jak moc jsem slabý, musím být pro ní silný.

Má sestra ale nevypadala ani zdaleka tak zdrceně jako Já.

Vypadala, že je na smrt přípravená, jako by to tusila již delší dobu.

Bára byla z té noviny nadšená. Znovu jsem, po dlouhé době viděl ty její jiskricky v očích, a na chvíli mě uchvátila naděje, že by mohlo být vše opět při starém.

Avšak Bářin prudký kašel mě vrátil zpátky do kruté reality.

Po tom, co jsme s Bárou dobalili její kufr, jsme běželi celý hladový na večeři.

Máma uvařila výborné kungpao, které mi od ni tak moc chybělo, Ja si s  těží dokážu připravit čínskou polévku.

Po večeři však nastala dost nepříjemná situace, když máma vytáhla album, a narušila tím poklidnou, příjemnou atmosféru.

Nakonec to nebylo zase tak strašné, nakonec jsme se i parkrát zasmáli, a Já šel spát s dobrým pocitem.

Večer jsem ležel v posteli a Koukal na strop.

Neumím si představit, že za pár dnů už tu Bára nebude.

Neumím si představit, jak budu bez ní svůj život žít.

Při pomyšlení jsem cítil, jak se mi svírá srdce.

………………………………………………………………………

Dva dny před odletem jsme s Bárou seděli na zemi a smáli se nějaké přiblblé komedii v televizi. Přitom jsem jí pomáhal skládat oblečení do kufru. To oblečení, které ještě stále nebylo zabaleno v těch přítomných krabicích.

Vždy když jsem viděl, že přibyla v jejím pokoji na hromadě další krabice, měl jsem chuť je rozkopat.

A tak jsem do jejího pokoje přestal chodit úplně. Společně strávený čas jsme byli buď v mém bývalém pokoji, nebo v obývacím pokoji.

Do jejího pokoje jsem se již neodvážil.

,,Sebi”

Otočil jsem se na ní.

,,Slib mi, že budeš silný, že budeš oporou pro rodiče. Prosím.” zašeptala.

Poprvé za ty dva týdny jsem v jejich očích viděl slzy.

Její tmavá řasenka byla rozmazaná okolo jejich očí, a na její tváře teď dopadla jedna slza za druhou.

Nebrečel jsem. Tentokrat ne.

Musím ji dokázat, že to zvládnu. Že dokážu být silný pro moje rodiče.

Že dodržím to, co se ji chystám slíbit.

Místo pláče jsem si jí přitáhl do obětí a hladil ji po zádech.

Snažil jsem se zapamatovat si každý detail jejího obličeje. Každý detail jejich vlasů.

Přál jsem si aby tohle byl jen sen a já se probudil.

Stále jsem doufal, že se vše začne obracet k lepšímu.

Bářin stav se ten večer rapidně zhoršil, a všichni jsme si mysleli, že se nikam nepojede, ale ona znovu ukázala, jak neskutečné silná je, když už ráno mi skákala  na posteli, abych vstával.

Zbytek dne jsme s Bárou opět strávili sledováním filmů, a dobalováním.

Styděl jsem se přiznat, že se do Thajska moc těším, když to vlastně mělo znamenat, že má sestra po návratu do týdne zemře.

Snažil jsem se na to nemyslet, a užít si to, jenže ty černé myšlenky se stále a stále vraceli.

Celou cestu autobusem na letiště mi má sestra vyprávěla, jaké všechny chrámy a kostely musíme navštívit.

Nechápal jsem, kdy se má sestra tak začala zajímat o náboženství, ale byl jsem schopný ji splnit každý přání, které měla.

Vše proběhlo v naprostém pořádku, a my bezpečně přistáli.

Hotel na který jsme dorazili, byl naprosto luxusní, až se mi tajil dech. Jak je vůbec možné, že zrovna já budu mít takové štěstí a zároveň smůlu. Snaží se mi bůh dat nějakou kompenzaci? Zatraceně, nad čím to přemýšlím?

Kouzlo Thajska nás oba dva omámilo. Průzračně modré moře, ve kterém plavalo tisíce ryb, mi přivozovalo pocit klidu a pohody.

Na chvíli jsem dokonce zapomněl na všechny problémy, které nás celý čas pronásledují.

Thajsko bylo jako můj splněný sen, zároveň jsem ve stejnou chvíli prožíval noční můru.

Koukal jsem na padající vodopády. Atmosféra tohoto místa mě stále neopustila, ale nic jsem necítil.

V mém srdci bylo prázdno. Začínal jsem se smiřovat s osudem své sestry.

Házel jsem kamínky do vody, když za mnou přiběhla má sestra s papirkem v ruce.

Mávala s nim jako zblázněná, a jen co ke mně pribehla, rvala mi ho před obličej.

,,Koukej co jsem našla!!!” zarvala a vesele poskakovala na místě.

Vůbec jsem nechápal co se děje, ale když jsem viděl mou sestru takto šťastnou, byl jsem ochoten projevit zaujatost, ať už je na tom zpropadeném papíru cokoliv.

Když jsem se podíval na ten plakátech v mých rukou, z toho co se na něm psalo jsem pochopil maximálně to, že se jedná o nějaký budhisticky založenou skupinu.

Nechápavě jsem k Báře zvedl hlavu.

,,Co to je?”

Má sestra mi s jiskrickami v očích začala vyprávět o starém dědovi, který ji dal letáček, a vyprávěl jí o kurzu budhistického náboženství na druhé straně Thajska.

To co říkala působilo neskutečné nerealisticky a já nemohl uvěřit ani jednomu slovu co pronesla.

,,Že Jo, že tam pojedem?”

,,Tak to ani náhodou” zavrhl jsem okamžitě.

,,Chceš mi říct, že si potkala náhodného staříka, a chystáš se tomuhle všemu věřit? Vždyť ten leták ani nevypadá věrohodně. Rozhodně to udělal někde ve photoshopu” zamával jsem jí tím před očima.

Koutky úst mé sestry poklesly. Pravděpodobně nepočítala s mým nesouhlasem.

Ja jsem na tohle ale rozhodně nebyl připravený kývnout.

Zní to naprosto šíleně, a ten dědek mohl klidně být jen nějaký úchyl.

Čekal jsem, že na mě bude naštvaná, ale že se mnou nebude cely zbytek dne mluvit už ne.

Neměl jsem v plánu takto strávit poslední dny s mou sestrou, a tak jsem se vecer rozhodl si o tom najít něco více.

Do Google vyhledávače jsem napsal jméno společnosti, a další údaje co byly napsané na tom plakátku.

Jenže..

Nic jsem nenašel.

Zkoušel jsem Zadat nejrůznější věci co na papíře psali, dokonce jsem zkusil ten celý papír ofotit do Google vyhledávače, ale našlo mi to pouze originální obrázek pozadí nějaké Buddhy z Pinterestu.

Ve dvě hodiny ráno jsem byl už naprosto frustrován. Jak je sakra vůbec možný, že o tyhle akci neexistují žádné internetové záznamy? To tady vážně chodí lidé rozdávající letáky, a čekají, že chrám  bude praskat ve švech?

Chtěl jsem se na to vykašlat, a následující den sestře vysvětlit, že jsem nenašel žádné bližší informace, je přeci již dost stará na to aby chápala určité věci.

Vzpomněl jsem si ale, že mi dnes ani nepopřala dobrou noc, a od té chvíle u těch vodopádů, se mnou neprohodila ani slovo.

Nezbývalo mi nic jiného, než pracovat s těmi málo informacemi, které byly na lístku napsány.

Mělo se odjíždět ve středu, což bylo za jeden den.

Lokalizace události nebyla známá, autobus nás měl totiž zavést až na místo.

Cena se platila až u autobusu, a byla až směšně nízká.  2 272 thajských bahtů, což bylo v přepočtu něco okolo 15 stovek.

Cena měla zahrnovat ubytování na dva dny, jídlo, a samozřejmě program.

Čím více jsem nad tím přemýšlel, tím víc se mi to zdálo jako jeden z nejhorších nápadů vůbec.

Neměl jsem z toho dobrý pocit.

Ve 3:26 jsem konečně ulehl do své postele s vědomím, že mi moje sestra bude dlužná.

Byla samozřejmě štěstím bez sebe, a opět zářila jako hvězda, ale já moc nadšený nebyl.

Celý den jsem přemýšlel jestli to ještě nezrušit, ale jen jsem pomyslel na svou naštvanou sestru, a ihned jsem ten nápad zavrhl.

V den odjezdu jsme nestíhali, a já za to byl v celku rád, protože tu byla možnost, že autobus nestihneme.

Ja vím, bylo to ode mě opravdu nepěkné, ale ten divný pocit mě stále neopouštěl, a kdybychom nakonec zůstali jen zde, spadla by ze mě obrovská tíha.

K autobusu jsme dorazili 15 minut po určeném čase, a Já se v hlavě začínal radovat, když jsme nemohli najít autobus s logem té společnosti.

Bára ale ukázala na nějaký autobus a Já si povzdechl.

Čekalo se jen na nás. A mě zaplavila vlna nejistoty. Jak sakra mohli vědět ze přijdeme? Čekali by tu i čtyři hodiny, kdybychom se stále neukázali?

Další podivná věc, která mě ještě více utvrzovala v tom, že bychom se měli otočit a odejít, bylo to, že v celém autobuse byla již jen dvě volná místa.

Dvě.

Přímo pro nás.

Jako by věděli, kolik lidi přesně pojede, což bylo nemožné, protože neexistovala žádná možnost, jak firmu kontaktovat, a dát jí vědět o své účasti.

Naše sedačky se nacházeli v úplně poslední řadě. Bylo to místo pro pět lidi, a my seděli u levého okýnka. Vedle nas sedel nějaký muž.

,,Zdravím, Ja jsem Michal”

Potřásli jsme si rukou, a já se posadil na své místo. Sedl jsem si vedle něj, protože ačkoliv ten chlapík vypadal neškodně, bezpečí mé sestry je mnohem důležitější než výhled z okýnka.

,,Nemusíte být tak vystrašený, Thajsko je nejbezpečnější místo Ásie. Vypadáte jako by jste jeli popravu.” zasmál se.

Snažil jsem se na sobě neznát svou rozzlobenost, protože ten člověk nemohl vědět, že se prakticky na popravu opravdu chystáme, a Já se nechystal mu to zazlívat.

Přesto jsem pocítil vlnu mírné nenávisti.

Po pár minutách přišla nějaká žena, a začala nám do mikrofonu hlásit základní informace.

Akce se měla odehrávat téměř na druhé strašně Thajska, takže se jelo přes noc.

Jeli jsme už tři a půl hodiny. Cesta byla vcelku příjemná, a s mým novým společníkem se mi dobře kecalo.

Má sestra usnula opřená o sklo.

Pomalu se začínálo stmívat. Většina spolucestujících, včetně toho chlápka vedle mě, se začínalo uchylovat ke spánku. Já si ještě chvíli užíval kousek světla zvenku a četl si.

Jakmile jsem na knížku neviděl, zaklapl jsem jí a rozhodl se jít koukat na film. Bylo přesně 23:35, když se mi začali klížit oči a do pár vteřin jsem usnul.

3:31 to byl čas, kdy jsem se probudil, celý rozlámaný a žíznivý.

Věděl jsem, že pokud se nenapiji, nesnu.

Začal jsem tedy hledat mou láhev s pitím, která se válela někde pod našimi nohami.

Když jsem pil, očima jsem proletěl celý autobus, a všiml si něčeho, z čeho mi vyskakala husi kůže.

Venku byla absolutní tma.

Ne jako tma jako tma.

Myslím tím, černočerná tma.

Do autobusu se nedostávalo jediného světla, a jediný zdroj byli svetylka nad sedačkách.

Rozhodně ty okna musela být něčím zakrytá.

Ucítil jsem vedle sebe pohyb. Otočil se a setkal se s pohledem mé sestry. Se slovy, že potřebuje na záchod odešla.

Tohle byla moje příležitost.

Přesedl jsem si na místo mé sestry, a hned jak jsem přejel očima celou délku oken, všiml jsem si na mém místě menší škvíry.

Podíval jsem se ven a zahlédl jen svodidla dálnice.

Má sestra se vrátila a nad mou změnou místa jen povzdechla, posadila se, a po chvilce jsem opěr uslyšel jemné pochrupkávání.

Rozhledl jsem se, jestli na mě náhodou někdo nekouká, a vrátil se k pozorování cesty.

Po nějaké době, kdy jsem nezpozoroval něco  jiného než cestu, mi začala padat hlava únavou.

Probudila mě ale obrovská rána.

Podíval jsem se škvírou a uviděl jsem…

Moře.

Dech se mi zastavil šokem.

Nebyla jediná možnost, abychom na místo cestovali mořem.

Snazil jsem se přesvědčit se, že jsme si jen zkrátili cestu, ale ve skutečnosti jsem jen věděl, že cesta mořem by nám prodloužila cestu minimálně o čtyři hodiny.

Snazil jsem se podívat na Google mapy, ale jak jsem mohl očekávat, nechytil jsem jedinou čárku signálu.

Nasrane jsem si odfrkl, a mým tělem začínala prostupovat panika.

Co se to tu do prdele děje?

Srdce mi tlouklo, jako kdybych běžel maraton.

Přemýšlel jsem, jestli neprobudit Michala vedle mě, protože prece jenom, nejspíš to tu zná lépe, a možná ví co se děje.

Ale měl by mě za blázna, protože co když je to opravdu úplně normální způsob přepravy v Ásii.

Rozhlíží jsem se kolem sebe, ve snaze spatřit někoho, kdo by byl při vědomí, ale všichni spali jako zabití.

Pohledem jsem znovu sklouznul k Michalovi, a všiml si něčeho, čeho jsem si měl všimnout již mnohem dříve.

On.

On neměl nohu.

Pravděpodobně si na spaní sundal protézu, aby se mu lépe spalo.

Nechápu, jak jsem si toho nemohl všimnout.

A jakto, že se mi o tom ani nezmínil.

Neklidně jsem se zavrtil na sedačce.

Dělo se tady něco divného.

Snažil jsem se sám sebe přesvědčit,že je všechno v pořádku, a znovu usnout, ale najednou mi začalo všechno vadit.

Sedačka mi přišla moc tvrdá, opěrka na hlavu mi přišla až moc vysoko a chytal jsem křeče do nohy.

Zatraceně!

Začal jsem se smiřovat, že zbytek cestu už asi nezaspím.

Stejně jsem nechápal jak mohli všichni do jednoho spát.

Přece musí být jeden jediný člověk, který nespí.

Ale bohužel, přestože jsem se na každém  člověkovi na kterého jsem viděl, minimálně na půl minuty zastavil, všichni spokojeně oddechovali.

Ještě chvíli jsem se Koukal škvirou ven, ve snaze zahlédnout něco užitečného, něco co by vysvětlovalo situaci.

Neviděl jsem ale nic jiného než jen moře, a jemné houpání mořských vln, mě postupně kompletně uspalo.

,,Dobré ráno výletníci. Je 6 hodin ráno. Nacházíme se zhruba půl hodiny od našeho cíle. Poprosíme vás, aby jste si všichni sbalili své věci, a připravili se k odchodu z autobusu. Počítejte také prosím s tím, že bude chvíli trvat, než vás umístíme na vaše pokoje, protože se pravděpodobně pokoje stále uklízí po předchozích účastnících.”

Má sestra vedle mě nesouhlasně zamručela.

,,Sakra ženská nech mě ještě chvíli spát” pronesla ospale, a zavrtala se zpět do sedačky.

Pousmál jsem se.

Okna již byla dávno odkrytá, a já měl možnost vidět okolní krajinu, která byla dechberoucí.

Sice dechberoucí, ale nevypadalo to vůbec jako Thajsko.

To jsem vážně jedinej komu na tom všem něco nehraje?

Cesta se nakonec o půl hodinky prodloužila, jelikož jsme uvízli v koloně.

S Michalem jsem si povídali, než jsme přijeli na místo.

Ptal jsem se ho, co má s nohou.

Teď zpětně si uvědomuji, jak moc neslušné to bylo.

Dozvěděl jsem se, že měl autonehodu.

Začínal jsem být více uvolněný, a počáteční panika mě opustila.

Nalhával jsem si, že má noční zkušenost byl pouze sen.

Vše se opět pokazilo, když do mě při odchodu z autobusu někdo strčil, a můj mobil dopadl na tvrdé kámení.

Už před tím než jsem ho zvedl, jsem věděl, že si budu muset jít zakoupit novej, a když jsem mobil zvednul, mohl jsem ho hodit rovnou do odpadkového koše.

Rozbitý mobil jsem si strčil do kapsy a naštvaně se zvedl.

Chtěl jsem tomu, kdo do mě strčil aspoň něco říct, ale jakmile jsem zvedl zrak k té budově před námi, zapomněl jsem na to i kdo jsem.

Představoval jsem si, že to bude jeden větší chrám, vzhledem k tomu, že se nás tam musí vmísit tolik, ale to na co jsem se díval, byl komplex minimálně dvaceti chrámů.

Spadla mi brada.

To místo bylo obrovské, jako by to bylo zkrátka nějaké město.

A celé to místo doprovázela divná energie.

Všechno působilo tak strašně děsivě, až mi přišlo, že to proste musel být záměr.

Procházeli jsme nějakou malou uličkou.

Koukal jsem se na všechny ty chrámy a stavby, a přemýšlel jsem, z čeho tak můžou být postaveny.

Instruktor nám dal pokyny, že máme zhruba hodinku zůstat venku, a čekat na naše pokoje.

Rozhodl jsem se zajít do elektra, které se nacházelo na náměstí, pár kroků od chrámu.

Uz jsem se chystal otevřít dveře obchodu, když mě zezadu chytila něčí ruka.

,,Strašně moc se vám omlouvám, to Ja jsem do vás strčila. Je váš mobil v pořádku?”

Zůstal jsem tupě zírat, v uších se mi ozýval tep mého srdce.

Kdyby to byl kdokoli jiný, kdokoli, nechal bych ho aby se mi na kolenou omluvil, ale jakmile jsem jí uvidel, jediné, na co jsem se dokázal zlobit bylo, jak moc krásná je.

Měla dlouhé vlnité vlasy, velké oči, rty ve tvaru srdíčka, a měla jemně zbarvená líčka do červena od toho, jak moc se styděla.

Při pohledu na ní jsem si v duchu říkal, že u některých lidí bůh krásou nešetřil.

,,To je v pořadku, můj mobil je stále jako nový” zasmál jsem se.

,,Oh vážně? Tak proč pravé stojíte před obchodem s elektronikou?” zahihňala se.

Její smích bych si dal klidně na vyzvánění, nebo jako melodii budíku, hned by se mi lépe vstávalo.

,,Nechte mě zaplatit aspoň polovinu” usmála se.

,,Tak to ani náhodou, vyhrál jsem v loterii a mám tolik penez, že vám můžu klidně taky jeden koupit.”

,,Fajn, tak až odsud vypadneme, pozvu vás aspoň na kafe, nebo čaj, nebo zmrzlinu, cokoliv na co budete mít chuť”

,,Platí”

,,Mimochodem, jmenuji se Sofie.” Usmála se.

,,Sebastián. A tykejme si, prosím.” S úsměvem přikývla.

Usklibl jsem se jako puberťák, a spolu jsme vstoupili do obchodu.

A samozřejmě jako gentleman, jsem ji podržel dveře.

Společně jsme vybrali můj nový mobil, a vrátili se do chrámu.

Má sestra seděla na lavičce, a bavila se tam s partičkou nějakých babiček.

,,Vážení účastníci, vaše pokoje jsou přípravené. Přijďte se mi hlásit sem, a Já vám přidělím pokoje”

Do řady jsme se díky Báře dostali mezi prvními, a tak jsme dostali jeden z těch lepších pokojů.

,,Jména prosím” pronesla otráveně ženská za stolem.

,,Votočkovi” Ta bába zvedla svůj pohled a zapíchla ho do mé sestry.

Stál jsem tam a čekal, jestli z ni ještě něco vyleze, ale ona na ní jen dál civěla.

Odkašlal jsem si, a ona se zas podívala lehce rozhozeně do svých papíru.

,,Pokoj číslo 171″

,,Než se ještě všichni rozutečete, buďte tu prosím ve dvě hodiny, řekneme si nějaké základní informace.” zaslechl jsem když jsme odcházeli.

Před chodbou která vedla k výtahu stál chlap, a v rukou měl pletený Košík.

,,Odevzdejte vaše mobilní zařízení”

Zůstal jsem stát. Nešlo o to, že bych nepřežil pár hodin bez mobilu, ale slíbil jsem svým rodičům, ze jim každý večer napíšu.

Domluvili jsme se nad tím dlouho před tím, aby měli jistotu, že jejich dcera ještě nezemřela.

A pak jsem si uvědomil, že mám u sebe dva mobily. Pokud se mi povede odvést jeho pozornost, mohl bych do košíku dat ten rozbitý.

,,Máte pěknou čepici, kde jste ji koupil?” zeptal jsem se a mezitím jsem dával mobil do košíku.

,,Chlape to je můj firemní úbor, nebuďte směšný”

Nevím jestli si ten chlap myslí, že je něco víc, když teď drží v rukou víc peněz, než kdy za tuhle práci dostane, ale byl fakt nepříjemný, a divně to z nej táhlo.

Mého rozbitého mobilu si ani nevšiml.

,,Fajn můžete jít.”

Chodba v třetím patře byla dlouhá, a nas pokoj se nacházel až na samotném konci.

Proč je tu těch pokojů tolik?

Vždyť náš autobus pobral sotva 50 cestující.

Později jsem se dozvěděl, že na patře jsme samy.

Pokoj byl historicky zařízený, což pro mě nebylo žádným překvapením.

V rohu pokoje byl obstaraný skromný oltář.

Ve dvě hodiny jsme se sešli v hlavní místnosti chrámu. Ženská co stála v čele místnosti se na nas podivně culila.

,,Vítám nové tváře, je skvěle vidět, že nas kurz i po tolika letech sklízí takový úspěch.”

V několika dalších minutách jsem byl nucen poslouchat kecy o tom, co a jak se zde bude dít.

Když konečně zmlkla, naznačila nám, abychom ji následovali. Společně jsme prošli všechny stavby a ke každé nám měla co říct.

Nemůžu říct, že by mě nakonec prohlídka nebavila, protože byla vcelku zajímavá, ale po třech hodinách jsem byl šťastný, že je konec.

Chrám byl obrovský, a né že bych měl fóbii z velkých prostorů, ale cítil jsem se tu nepříjemně, a místy se mě ujímaly úzkosti.

Všem nás poslali na pokoje s tím, že v šest bude první přednáška.

Pokud byly pro mě tři hodiny prohlídky utrpením,  nedokážu ani popsat, co se mnou dělala ctyřhodinová přednáška o něčem, o co jsem neměl ani v sebemenším zájem.

Ale má sestra vypadala šťastně. Zase na chvíli ji ovládla dětská radost.

Ona stále dítě je, a navždy bude.

Zemře jako dítě, a nikdy neokusí jaké je to být dospělák.

Má sestra si vždy strašně přála být dospělá.

Pamatuju si, jak mi na mé dvacáté narozeniny vynadala, že jsem se narodil jako první.

Možná proto se tak rychle stala vyspělou.

Občas mám pocit, že mluvím s dospělým člověkem.

Lhal bych, kdybych řekl, že nejsem rád, že mě má sestra již neotravuje, tak jako kdysi, ale přece jenom mi občas chybí, jak za mnou chodila do pokoje, hrát si s panenkami, když jsem si domů brával holky.

Nakonec to vždy dopadlo tak, že má společnice odešla s mou sestrou, a já zůstal sám koukajíc do stropu.

Má sestra si všimla mého pohledu a usmála se.

,,Co si z těch čtyř hodin pamatuješ?”

Byli jsme na cestě do našeho pokoje.

,,Náhodou třeba vím, že Buddha byl princ královského rodu Šákjů.” Usmál jsem se na ní pyšně.

,,Páni” sarkasticky se na mě podívala.

,,Pamatuješ si co se říkalo v prvních pěti minutách” stále se usmívala.

,,A pro tvůj velký úspěch si po deseti minutách usnul” pronesla a úsměv ji spadl.

,,Fajn tak promiň, víš moc dobře, že tohle není nic pro mě”

,,Jasně vždyť Ja ti to nemám za zlé. A vlastně si to můžeš přečíst tady.”

Podala mi štos papíru.

Ten blázen si to cele čtyři hodiny zapisoval?

Vím, že se do toho ani nepodívám, ale pro radost mé sestry jsem si ho vzal.

,,Co bych bez tebe dělal” zasmáli jsme se.

Koukal jsem se na mou sestru, jak se má sestra směje, a na chvilku jsem zapomněl, že nějaká zkurvena rakovina existuje, ale pak se rozkašlala.

Všiml jsem si, že na kapesníku, do kterého kašlala, se objevila červeň.

Snažila se ho schovat do kapsy, ale já byl až moc pozorný.

Rozhodl jsem se to nekomentovat, protože bych s tím stejně nic neudělal, ale bál jsem se.

Bál jsem se, že je tohle její poslední noc.

A tak jsem nespal.

Ačkoliv jsem byl neskutečné unavený, nedokázal jsem zaspat ani na vteřinu.

Rozhodl jsem se projít se na čerstvý vzduch.

Zabouchl jsem za sebou dveře a po schodech jsem seběhnul do přízemí.

Když jsem vyšel z hlavního chrámu, všiml jsem si siluety, která seděla na lavičce.

,,Sebastiane” řekl povědomý hlad.

Otočil jsem se a uviděl Sofii sedět na lavičce.

,,Co tu děláš?” Zeptal jsem se a přitom si sedal k ní na lavičku.

,,První den vždy nemůžu usnout. Proč jsi tu ty?”

,,Mé sestře se když jsme šli z přednášky přitížilo, takže teď na to musím Furt myslet.

,,Je mi moc líto, čím si musíte procházet”

Nevěděl jsem co na to říct, nebyl jsme moc zvyklý na politování.

Tak jsem se jen smutné usmál, a ona mi úsměv oplatila.

Proudil k nám příjemný větřík, který přicházel z lesa, a já ucítil její vanilkovokokosovou vůni.

Koukali jsme na sebe a mlčeli. Bylo to příjemné ticho, strávené po boku s někým, s kým vám je dobře.

A v tu chvíli jsem si uvědomil, že odjezdem z Thajska něco skončí,  ale je jen na mně, jestli něco nového začne.

V pozorování toto druhého nás vyrušilo blikání, které vycházelo z lesa.

,,Asi se jim porouchal maják” zasmál jsem se.

Chvíli jsme ještě pozorovali blikající světlo, dokud Kája nezačla vyťukávat cosi do lavičky.

Trosku mě vyděsila, pomyslel jsem si, že se musela trochu zbláznit.

,,Sebi?”

,,Ano?”

,,Možná to bude znít šíleně” podívala se na mě.

,,Dobře, možná budu za blázna, ale mám pocit, že je to Morseovka”

,,Cože?”

,,Někdo se nám snaží něco říct”

,,A co se nam snaží říct?”

,,Nevím to jistě. Víš co, počkej tu chvíli, Já si zaběhnu pro papír a propisku.”

Zůstal jsem tam sedět sám. Těžko se mi věřilo, že by blikaní přicházející z lesa mohla být morseovka, ale Sofie byla jedna z nejchytřejších lidí, které jsem potkal. Už jen její brýle posazené na nosu to potvrzovali.

A vlastně, když jsem se poradně podíval, byla pravda, že se blikání neustále opakovalo, ve stejných intervalech.

Možná to byla jen chvilka, ale mně to přišlo jako několik hodin.

Sedět tam sám, a pozorovat, jak se nám snaží někdo něco říct, bylo přinejmenším děsivé.

Po několika minutách už jsem měl chuť jít Sofii hledat do chrámu, ale dřív než jsem se stačil zvednout, stála vedle mě, a testovala funkčnost baterky, kterou držela v pravé ruce.

Zvedla hlavu a podívala se do lesa.

,,Fajn, podrž mi to.” Vrazila mi baterku do rukou.

Sedla si vedle mě, a pozorovala světlo mezi stromy.

Snažila se v blikání najít začátek a konec.

Po chvilce se soustředěným výrazem začala psát něco na papír.

Její tvář zbledla, když si zacala dávat ty písmenka do sebe.

Viděl jsem, jak si těch pár čárek a teček kontroluje a pak se na mě podívala.

Chvilku nic neříkala.

,,Co? Co říká?”

,,Jak se jmenuješ celým jménem.”

,,Sebastian Votočka”

Nechápal jsem, proč se mě na to ptá.

Podívala se zpátky do svých papírů, a ještě jednou očima přejela to, co napsala.

,,Sebastiane, nevím proč, ale dává mi to tu dohromady tvoje jméno”

Můj tep se zrychlil. Měl jsem neskutečné nutkání sebrat se a lehnout si do postele.

,,To rozhodně není možný. Zkus to ještě jednou”

Přikývla a pod řadu teček a čárek začala na novo. Snažila se najít jakýkoliv jiný souvislý text, ale nic z toho nedávalo sebemenší smysl.

,,Ať se snažím jak chci, ni jiného nedává smysl. Ta věc na druhé straně toho lesa, má s tebou nějaký problém.”

Ve spáncích jsem ucitil bodovou bolest.

,,Dej mi jí” řekla mi když jsem se neměl k jedinému slovu.

Zvedla baterku a namířila jí do lesa.

Baterku několikrát zapla a vypnula.

V tu chvíli blikání z druhé strany přestalo.

Seděli jsme, celý napjatí vedle sebe.

Zpětně jsem si uvědomil, že jsem ani nedýchal.

Můj dech se opět vrátil do normálu, když jsem si uvědomil, že to pravděpodobně byla jen rozbitá žárovka, a Kája v tom viděla jen to co chtěla.

,,Jsme fakt parano-“. Chtěl jsem ji říct, ale ona mě rázně zarazila.

,,Ticho” zašeptala a znovu s baterkou zablikala.

,,Ne to nemůže být špatně, Ja nikdy-“

Ani to nedopověděla, a konečně, po tak dlouhé době přišla odpověď.

,,Co si mu řekla?”

,,Zeptala jsem se kdo je”

Opět něco naškrábala na papír.

Netrpělivě jsem klepal nohou a čekal.

Koukl jsem se na ten kus papíru, a přisunul se blíž, abych lépe viděl.

Skládám si ty písmena do sebe a konečně mi to dává smysl.

Musíte hned odejít.

Kája ke mně zvedla pohled, aby zjistila, mou reakci.

,,Někdo si z nás dělá srandu”

Jo to teda musí. Odkud znají mé jméno?

,,Možná té někdo viděl vycházet, a chtěl si z tebe udělat srandu.

,,Jak mohl vědět že umím morseovku, když jí dost očividně neumím?”

,,Nevím jak je to možné, dobře?”

,,Zeptej se ho, co tím myslí”

Kývla, a znovu zopakovala to, co před pár minuty.

Jako minule, nic se nedělo.

Dvě minuty, tři.

Zkusili jsme znovu zablikat baterkou.

Jednou.

Dvakrát.

Stále nic.

Uběhlo pět, a potom i deset minut.

,,Tohle nemá cenu, už tu čekáme skoro čtvrt hodiny, a stále jsme se ničeho nedočkali. A taky je mi zima.”

Má pravdu, je to zbytečných někdo si z nas očividně dělá blázny.

Zvedli jsme se.

Podržel jsem Sofii dveře, a ještě naposledy jsem se otočil směrem k lesu.

Nic.

Vůbec nic.

Mísil se ve mně vztek a nepochopení.

Proč by to měl někdo za potřebí?

Otočil jsem se zpátky, a následoval Sofii.

Celou noc jsem nedokázal zaspat. Mou hlavou se honili jen slova toho neznámého stvoření. Snažil jsem se přijít na to, jak zjistil mé jméno. Možná to bylo způsobeno tou neskutečnou únavou, která mě již několik hodin doprovázela, ale nemohl jsem přijít na jediné logické vysvětlení.

Cítil jsem, jak se mi vaří mozek.

Myslel jsem, že přeháním, a v jednu chvíli jsem se chtěl dokonce sám sobě vysmát, ale jakmile jsem si šáhl na čelo, uvědomil jsem si, jak jsem nebyl moc daleko od pravdy.

Možná jsem měl opravdu brát vážně, co se mi ta věc snažila říct.

Možná jsem se svou sestrou mel opravdu sebrat a odejít.

Moje zvědavost mi ale nedovolovala odejít a nechat za sebou tak podivuhodné místo.

Rozhodně jsem mel mít větší rozum.

Možná by teď bylo všechno v pořádku.

Ráno jsem se vzbudil s urputnou horečkou.

Kolik jsem měl teplotu jsem zkontrolovat nemohl, ale mé tělo bylo v jednom ohni.

Řekl jsem sestře, aby šla beze mě.

Vypadala lehce zklamaně, ale jakmile jsem si od ní nechal šáhnout na čelo, slíbila mi, že mi přinese nějaké prášky.

Myslel jsem si, že čtyři hodiny přednášek je vrchol nudných aktivit, ale dnešní den mě přesvědčil o opaku.

Seděl jsem nejméně dvě hodiny na posteli, můj pohled byl stočený směrem k oltáři, a vyměňovat jsem si pohledy s Buddhou vyřezaného z kusu dřeva.

Čím déle jsem se na něj díval, tím více mi přišel děsivý. Připadalo mi, jako by něco skrýval ve svých zavřených očích.

,,Zdravím, já jsem Pruk” zvedl jsem pohled od knížky.

U dveří stál muž.

,,Jsem zdejší ošetřovatel, dovolte mi se na vás podívat” uklonil se.

Poslouchal můj tep, změřil mi teplotu a po dvou minutách měl již rozhodnuto.

,,Pane, Štípl vás infikovaný hmyz, nemůžu s jistotou určit původ infekce, musel bych vám odebrat krev a poslat jí do nemocnice, souhlasíte s tím?”

Pokrčil jsem rameny, bylo mi to jedno.

,,Dobrá, potřebujeme aby jste podepsal tyto papíry, kterými souhlasíte s odebráním krve a jeho vyšetřením.”

Podal mi papír plný malých písmenek, sjel jsem ho nechápajícím výrazem.

Co to je?

Proč je tam toho tolik?

,,Pane, omlouvám se, ale nemáme na to celý den.” zasmál se ten muž když jsem již dlouhou dobu nedůvěřivě civěl na ten papír.

,,Rád bych si přečetl co se v těch papírech píše.” Jeho obličej ztvrdl.

,,To snad nebude potřeba, není tam nic důležitého, nemusíte si dělat starosti.”

Fajn, ať si s mojí krví dělá co chce.

Papíry jsem podepsal a nechal si odebrat krev.

,,Bohužel, dokud vám nebude dobře, nemůžete se zúčastnit přednášek” pronesl chvíli před tím, než se za ním zavřeli dveře.

To sice vůbec nevadilo, ale věděl jsem, že z toho má sestra bude smutná.

Povzdechl jsem si a plácl sebou zpátky na postel.

Minuty se obracely v hodiny, a já se téměř unudil k smrti, a tak jsem se rozhodl jít se projít, a konečně najít nějaký místo kde by byl alespoň kousek signálu.

Hned co mi na telefonu naskočil signál, jsem se chystal vytočit mou matku, jenže ona to udělala dříve než jsem to stačil udělat já.

,,Panebože Sebíku, díky bohu, jste v pořádku?!” zakricela má matka, jakmile jsem zvedl hovor.

,,Mami uklidni se, ano, jasně, že jsme v pořádku, proč bychom neměli být ?” Zeptal jsem se.

,,Vy nejste v tom hotelu?” Její zmatenost nešla přehlédnout.

,,Ne, jeli jsme na několikadenní výlet, má sestra mě přemlouvala dlouhé hodiny.”

,,Same, v pokoji vedle toho vašeho se našlo mrtvé tělo.” Zkoprněl jsem.

,,Cože?”

,,Byly jste v pokoji 29 ne?”

,,Jo to jsme byli”

,,Jo, tak to byl pokoj vedle vás, našlo se tam zmasakrováné mrtvé tělo dívky, bylo jí teprve 25.”

,,Co se jí stalo?”

,,Měla úplně rozebrané orgány,  nejspíš obchod s orgány, je to strašný.” Samou hrůzou jsem nedýchal. Mohli jsme to být my. Možná, že šel původně po nás, ale zjistil, že se v pokoji nikdo nenachází, a Tak šel doslova o dveře vedle.

Přeběhl mi mráz po zádech.

Nervózně jsem chodil sem a tam.

,,Same ochraňujte se, děje se něco moc divného, raději se do toho hotelu nevracejte a radš-” ozvali se tři pípnutí a hovor se ukončil. Podíval jsem se na svůj telefon a všiml si, že jsem vlivem mého chození přišel o veškerý signál.

,,Kurva!” 

Cítil jsem, jak se má košile začíná lepit k tělu. Na čele mi vyrašily kapičky potu.

Něco se děje, hned ze začátku mi to nesedělo.

V návalu paniky jsem vběhl do našeho pokoje, celý uřícený jsem nám začal házet věci do tašek.

,,Sebi ?” Zastavil jsem se uprostřed  pohybu. Zvedl jsem hlavu a uviděl na posteli sedět mou sestru. V návalu adrenalinu jsem si jí ani nevšiml.

,,Co to děláš?” zamrkala nechápavě.

,,Já- ehm” zakoktal jsem se. Na čele mé sestry se objevili vrásky z toho, jak moc se mračila.

,,Já myslel, že už zítra odjíždíme” zkusil jsem se zasmát.

,,Jsme tu teprve druhý den Sebastiane, jsi v pořádku?” má sestra by si zasloužila znát pravdu, ale upřímně, pochybuji, že by mi uvěřila. Pravděpodobně by se mi vysmála do obličeje a šla opět poslouchat ty žvásty.

,,Jejda, začínám z toho vedra blouznit. Promiň, jestli jsem tě vylekal.”

Má sestra se zamracila ještě více, pokud to vůbec šlo.

,,Mluvila jsem s lékařem, měl by si odpočívat”

,,To ty taky”

,,Mně zbývají poslední dny života”

Ticho.

Byla to pravda. Zbývaly ji poslední dny života, a já je stavím v posteli.

,,Už musím jít, nechala jsem ti na stolku vodu.” Zvedla se a nechala mě tam napospas mým myšlenkám.

Sedl jsem si na postel a rukama se chytal za hlavu. Musím něco vymyslet. Jsem tu zamčenej, z tohohle stavení se nemůžu dostat ven, nevím kde jsme, není tu signál, a jsem tu pravděpodobně jediný kdo má u sebe telefon. A také mi někdo včera dal morseovkou vědět, ať odsud utečeme.

A mají mojí krev.

Začal jsem vymýšlet věci, jak by nekdo mohl zneužít něčí krev, a díky bohu jsem nedospělo k ničemu, co by ohrožovalo život mě a mojí sestry.

Tedy pokud nepočítám, že riskujeme svůj vlastní život jen tím, že tu jsme.

Chodil jsem po pokoji sem a tam, když se po dlouhé době ozvala má horečka. Začala se mi motat hlava, a dělalo mi problém vůbec dojít k posteli.

O pár minut jsem se skláněl nad záchodem.

Hlavou se mi mihla myšlenka, že jsem byl otrávený, ale kousanec od hmyzu na mé ruce mě usvědčoval v tom, že to nejspíš až moc dramatizuji.

Byla to už dobrá půl hodina, co jsem klečel u záchodové mísy, když jsem uslyšel výkřik.

Rychle jsem si opláchl pusu a vyběhl dveřmi před pokoj.

Na chodbě nikdo nebyl, ale slyšel jsem hlasy.

Spoustu hlasů.

Vzal jsem si klíče a běžel po schodech do přízemí, kde se nacházel obrovský chaos. Přes řev jsem neslyšel ani své myšlenky, a řekl bych, že se zde sešel celý areál.

Sledoval jsem dav, a snazil se v něm najít někoho, koho znám. Uviděl jsem Sofii. Běžel jsem za ní a pár kroků před ní jsem se zarazil. Měla slzy v očích.

,,Co se to sakra stalo?”

,,Sebastiane” vydechla vyděšeně.

Co se to tu do prdele děje?!

,,Nějaký chlapec..” škytla.

,,Našlo se jeho mrtvé tělo” propukla v pláč.

Stál jsem tam, objímal jsem jí a hladil ji po zádech ve snaze uklidnit jí.

V hlavě jsem měl úplně vymeteno. Ještě furt mi třeštila hlava, na chvíli mi hlavou probleskla myšlenka, že je tohle nějaká noční můra. Lidem s horečkou se přece zdají divné sny ne?

Sofie zvedla své uslzené oči z kterých ji stále padaly slzy.

,,Sebastiane, to já ho našla” objal jsem jí ještě pevněji.

,,Nemyslí na to dobře?” snazil jsem se jí uklidnit, ale ve skutečnosti vím velký kulový o tom, jak utěšit člověka který našel mrtvého člověka.

,,Budu asi zvracet” zamumlala a běžela směrem k zachodům.

Když jsem se před chvilkou skláněl nad záchodem, netušil jsem, že se zde opět ocitnou, a budu někomu držet vlasy.

,,Promiň, není mi v poslední době moc dobře, a to co se stalo před par minuty tomu moc nepomohlo” sedla si na zem a opřela se o dvířka kabinky. Konečně jsem mohl spláchnout obsah záchodu.

Zmateně jsem se posadil vedle ní a podíval se jí do očí.

,,Co se to sakra děje” vydechl jsem.

,,Já- já nevím”

Dobrých několik minut jsme si jen vyměňovali pohledy, těžko říct co se tomu druhému honilo v hlavě.

Šla si opláchnout obličej, vrátila se ke mně a schoulila se na mé hrudi

,,Všechno bude dobré, neboj se, zvládneme to”

,,Měli bychom jít najít tvou sestru” podívala se na mě, když se její pláč utišil.

Má pravdu, má sestra teď někde bloudí a hledá mě. Možná, že mi po tomto uvěří, že zde není bezpečno, a budeme moct z tohohle místa vypadnout.

Mou sestru jsme našli sedět na schodech, a nevypadalo to, že by se nějak trápila situací okolo sebe.

,,Jses v pořádku?”

,,Jo jsem, a co vy?” Její hlas nezněl vůbec vystrašeně.

,,V rámci možností”

V hale se shromažďovalo stále více a více lidí, nedokázal jsem rozpoznat co kdo říká, a můj žaludek byl opět jako na vodě.

,,Uklidnete se všichni prosím!” Otočil jsem se, a spatřil muže stojícího na stole, přes ten dav byl jen stěží vidět.

,,Prosíme všechny kdo se nachází v této místnosti, aby se všichni utišili. Nikdo neví co se stalo, ale je to obrovská tragédie, kterou tento chrám dosud nezažil. Nechceme tím ale narušit probíhající akci, a tak bych vás jen poprosil o minutu ticha pro Martina, který nás ve věku 24 let za neznámých okolností opustil.”

Podíval sem se okolo sebe. Všichni lidé najednou zmlkli, místnost se ponorila do absolutního ticha. Někteří lidé potichu plakali.

Podíval jsem se zpátky na toho muže, a on…

On na mě Koukal.

Přejel mi mráz po zádech.

Odvrátil svůj pohled.

Měl jsem zvláštní pocit, že je tento muž až moc dobrý v takových proslovech jako byla tato, a tudíž, že to není poprvé, co něco takového musel dělat.

,,Děkuji. Nezapomínejte prosím, že není možné momentálně opustit chrám, hlavně proto, že jste v tuto chvíli  všichni podezřelí.”

V životě je hodně momentů kdy jsem měl strach, ale tohle byl úplně nový rozměr, požíral celé mé tělo, celé tělo mě bolelo, nejen z horečky, ale i z nevědomosti, co s námi bude dál.

O hodinu později se už všichni lidé chovali, jakoby se nic nestalo, všude panoval podivný klid, všichni byli v očekávání, kdy přijede policie, ale ta nedorazila.

A tak se pokračovalo v programu, jakoby se tu před hodinou nic neodehrálo.

A později jsme byli svolání na další přednášku, všichni vypadali tak normálně.

Tak normálně, že si nikdo nevšiml, že chybí další člen.

Černovlasý mladík, určitě  jen o něco málo mladší než já.

Zmateně jsem se rozhlédl, a všiml si, že jeho kamarád sedí jen pár řad za mnou. Sám.

Rozhodl jsem se si s ním po nekonečné přednášce promluvit.

,,Ahoj” usmál jsem se.

,,Zdravím?” Podíval se na mě a v jeho obličeji se zračila čistá nejistota.

,,Možná to bude znít divně, ale, proč dnes nebyl tvůj kamarád na přednášce?”

,,No, nebylo mu dobře, takže zůstal na našem pokoji, děje se něco?”

,,Vlastně ani ne, mohl bych s ním mluvit?”

,,Jistě, jestli nebude spát”

Šel jsem s ním ke dveřím jejich pokoje, sledoval jsem jak ten klučina nejistě bere do rukou klíče a odemyká.

Z jeho gest jsem cítil z nějakého důvodu nervozitu, ale neznal mě, netušil, co můžu po jeho příteli chtít, a ani já to vlastně nevěděl.

Sakra, co mu vlastně chci říct? Co když tam bude ležet v posteli, a bude naprosto v pořádku, co mu mám potom říct?

Tohle nedomyslel.

Jenže všechny moje obavy se rozplynuly, když se dveře otevřeli, a já v posteli nikoho neuviděl.

Kamarád zmateně přejel celý pokoj a zastavil se pohledem na dveřích od koupelny.

,,Možná bude v koupelně, ráno hodně zvracel” pokrčil nenuceně rameny a přešel ke dveřím od koupelny.

V koupelně ale nikdo nebyl. Nebylo v ni ani stopy po člověku, skoro, jako kdyby zde někdo nedávno uklízel.

Jeho kamarád stál ve futrech dveří, já těsně za ním, koukajíc mu přes rameno.

,,Nechápu to, když jsem odcházel, zamykal jsem, není možné, že by se odsud dostal” sedl si na postel, kroutěl hlavou a očividně se snazil přijít na jakékoliv logické vysvětlení situace.

,,Asi to bude znít divně, ale kolik tvému příteli je?” Zvedl ke mně unavené oči.

,,Před měsícem mu bylo 23, proč se na to ptáš”

23, To bylo to jediné, co jsem potřeboval slyšet.

Najednou mi to dávalo smysl.

Koukl jsem se na toho klučinu, přemýšlel jsem, zdali v něm mohu najít spojence, zda dokáže pochopit mé myšlení, zda mě nebude mít za blázna, ale co už, nic jsem ztratit nemohl.

,Jak se jmenuješ?”

,,Jmenuju se Jakub, ale kámo proč to potřebuješ vědět, co se děje, víš kde můj kamarád je?”

,,Jakube teď mě musíš dobře poslouchat, možná budu znít jako šílenec, ale chci, aby sis mě vyslechl až do konce, a neodsuzoval mě, dobře?”

Opatrně a nejistě přikývl.

,,Fajn, Koukej, já jsem sem vlastně vůbec nechtěl, ale má sestra mě sem donutila jet.

Hned ze začátku se mi to nelíbilo, a v autobuse jsem se uprostřed noci probudil, a všiml si něčeho hodně divného.”

,,Jeli jsme trajektem, taky jsem si toho všiml.” Tak přeci jenom nebyl jediný, kdo si toho všiml.

,,Ano, a jak moc dobře, není žádná možnost, že bychom cestovali přes moře.”

,,Jo taky mi to přijde divné” souhlasil.

,,Jo, a první večer, když jsem sedel na lavičce před hlavní budovou, mi někdo poslal morseovku.” Něco v jeho výrazu se změnilo, jakoby taky něco tušil.

,,Ten člověk znal mé jméno. A taky..”

nevěděl jsem jak to zformulovat, abych neznel jako blázen, ale po tom, co si také všiml těch podivných okolností v autobuse, jsem si byl jistější, že mě dokáže vyslechnout.

,,Sdělil mi, ať odsud s mojí sestrou zmizíme”

,,Něco ti teď ukážu” sdělil jsem mu a začal po kapsách hledat můj mobil.

,,Jak-” začal, když uviděl co držím v rukou

,,Dlouhý příběh, prostě jsem vychcanej. Každopádně jsem včera volal s mou matkou.”

Od začátku rozhovoru se jeho výraz otočil o 360 stupňů, byl zvědavý co pro nej mám, a zároveň se mu v očích zračil strach.

,,Poslyš, včera se v hotelu kde jsme byli ubytováni našla mrtvá dívka, byla naprosto zmrzačená, měla rozebrané orgány. A bylo jí 25.” Tu nejpodstatnější informaci jsem nechal až nakonec. Koukal jsem, jestli mu třeba něco nedochází, ale vypadal hodně zmateně, a ztraceně.

,,A dnes. Dnes se našlo tělo, patřilo mladíkovi. Bylo mu 24.” Stále jsem sledoval jestli se v něm něco nezměnilo. Pochopení. Ale nic.

,,Stále ti to nedochází. Koukej, Ja vím, že je to šílené, ale tvému kamarádovi je 23, a zmizel, z neznámých důvodů.”

Konečně. Konečně mu to došlo. V jeho očích se mihlo zděšení, strach, úzkost. Jeho dech se zrychlil, měl jsem pocit, že se dostavuje panická ataka. 

,,Panebože, Panebože, to nemůže být pravda. Žertuješ? Je tohle nějaký podělaný vtip? Protože jestli Jo, zabiju tě, jasný?!”

,,Dýchej. Zhluboka dýchej. Ano přesně tak, nádech a výdech. Supr vedeš si skvěle.”

,,Ty nežertuješ” podíval se na mě, když se mu konečně zpomalil tep, a dýchání se navrátilo do normálu.

,,Ne, myslím si, že tvůj kamarád se stal další obětí. Obětí obchodu s orgány.”

,,Proboha, čím jsem so to zasloužil.” Vydechl unaveně.

,,Kolik ti je?”

,,Já-” Polkl knedlík v krku

,,Bude mi 21″ úlevou jsem vydechl všechen přebytečný vzduch z plic, který jsem posledních pár vteřin zadržoval.

,,Dobře, máme ještě nějaký ten čas. Hele já nás odsud dostanu Jo? Neboj se, dostaneš se domů, nic se ti nestane.”

,,Nemůžu tomu uvěřit, co se to děje? Není to nejake nedorozumění? Vážně Jses si tím jistý?”

,,Samozřejmě to nevím na sto procent, ale tohle nemůže být náhoda.”

,,Dnes večer se zkusím opět spojit s tím člověkem s morseovkou.”

,,Půjdu s tebou, ale teď se půjdu podívat po Martinovi, promiň” usmál se.

,,Kdyby si něco potřeboval, bydlím v pokoji číslo 171. A sejdeme se na té lavičce v devět hodin.”

,,Dobře, tak zatím.” Kývnul na mě, když zamknul dveře.

,,Ahoj” už jsem byl na odchodu.

,,Jo, a děkuji. Víš, za to, že mi pomůžeš, a tak.” Usmál se smutně.

,,Já taky děkuju.”

,,Za co?”

,,Za to, že mě nemáš za psychopata” zamával jsem mu a vydal se směrem k pokoji, kde se měla nacházet Sofie.

,,Sebastiane?” Vydechla, když mi otevřela dveře.

,,Co se děje?”

,,Sofi, kolik ti je?” Vykřikl jsem okamžitě.

,,Proč se mě na to ptáš?” Nechápavě těkala očima po mém obličeji.

,,Můžu dovnitř?” Zasyčel jsem skrz zuby. Musím se uklidnit, vážně musím.

,,Sebastiane, jsi v pořádku?”

,,Ne, teda ano. Ano jsem. Sofie odpověz mi, kolik ti je.”

,,Uhm je mi 22, to je všechno co si chtěl?” U srdce jako by mě bodnul nůž, přišlo mi, jakoby mi někdo sevřel plíce, a já se nemohl nadechnout.

,,Ježíši Sebi , co se ti děje? Můžeš dýchat? Mám zavolat lékaře?”

,,Ne, nikoho nevolej” zakřičel jsem, když už se rozeběhla ke dveřím, až se Sofie polekala.

,,Pro nikoho hlavně nechoď” zasýpal jsem, když jsem se trochu zklidnil. Podíval jsem se na Sofii.

Zatím se nic neděje, zatím je tady, se mnou, a já jí musím ochránit. Zatím tu stojí, a já se jí můžu dotknout, cítit její vůni, obejmout jí, líbat jí.

To je ono, chci jí líbat. Po ničem jiném netoužím.

Ještě se stále zrychleným tepem jsem se zvedl ze země, a postavil se před ní.

Její oči mě hypnotizavoli. Ach, ty její oči.

Její hnědé oči, které na mě působily jako útočiště, a tak moc mě uklidňovaly.

Chci do nich koukat celý svůj život.

Nesmím jí nechat odejít.

,,Sofi.” Zastrčil jsem jí pramínek vlasů za ucho, a ona se zachvěla.

,,Měla si pravdu, něco se děje. Něco moc divného, pro tebe moc nebezpečného.”

Nechápavě mě sjela pohledem.

,,Sebastiane, blouzníš, máš horečku”

,,Ne, pleteš se, nikdy mi nebylo lépe”

,,Sedni si.”

Sedl jsem si na její postel.

,,Co se tedy děje?”

Přesvědčit Sofii bylo o dost těžší, než přesvědčit Jakuba, ale po půl hodině, kdy jsem jí neustále vykládal co jsem viděl, slyšel, na co jsem přišel, jsem něco zaznamenal.

Strach.

Opravdu se začala bát. Začala mít strach. O sebe. Strach, že bude další.

,,Nedovolím, aby ti ublížili” zašeptal jsem.

,,Dostaneme se odsud, slibuju”

Uvědomil jsem si, že všem slibuji, jak je ochráním, ale nemám sebemenší ponětí, jak bych to měl udělat. Kromě nás tří tu jsou všichni zaslepeni láskou k buddhismu, a nikdo by nám nevěřil.

,,Sofie, dneska budeš spát u mě, předpokládám, že pokud ti chtějí něco udělat, půjdou po tobě v noci, nikdo nebude předpokládat, že jsi u mě”

Nebyla ve stavu, kdy by byla schopna odporovat, a tak jsem se setkal jen s jejím oddaný výrazem, věřila mi a já ji nechtěl zklamat.

Vrátil jsem se zpátky do pokoje, za mnou se šourala Sofie, přemýšlel jsem, co řeknu své sestře.

,,Dneska se na pokoj vrátím hodně pozdě, možná že vlastně vůbec, jdeme na večerní procházku, a pak pravděpodobně přespíme u jedné z holčin, budeme vzhůru aaaž do rána.” Vypískla moje sestra, když jsem překročil práh našeho pokoje.

,,No počkej počkej, jaký holčiny? Kdo všechno půjde, bude na vás dávat pozor nějaký dospělý?”

Sofie si ani nevšimla.

,,Joo Ježíš, jasné, že tam bude někdo dospělý.” Protočila panenkama otráveně.

,,Nebuď jako mamka”

,,Fajn, ale ráno ať si zpátky jasné?”

Přikývla.

,,Mimochodem tohle je Sofie”

Mé sestře zmizel úsměv z tváře. Začala si Sofii podivně prohlížet, řekl bych až nevěřícně.

Normálně bych řekl, že je to proto, že me ještě s žádnou dívkou neviděla, ale v tomhle bylo něco jiného, něco, co jsem nedokázal rozluštit.

Sakra, řekni něco.

A jako na zavolanou se vedle mě Sofie začala kroutit, a já pochopil, co se děje.

Rychle jsem jí odvedl do koupelny k záchodu, a gumičkou jí svázal vlasy.

,,No. Asi něco špatného snědla, celý den zvrací, byl bych radši, aby tady spala, abych na ní mohl dávat pozor.”

Má sestra hltala každé mé slovo, a při zmínění přespaní se rozkašlala.

Rychle jsem z kapsy vytáhl kapesník, v plánu zachytit onu krev, ale má sestra mě zarazila.

,,To nic není, jen mi zaskočila slina.”

Fajn, tohle je docela divná situace.

,,Už bych měla jít, opatruj se.”

Má sestra se na mě ještě ohlédla, než za ní zaklaply dveře, v tu chvíli se z koupelny vynořila Sofie.

Vypadala nádherně, i přesto, že ji bylo očividně špatně, byla krásná.

,,Jsi v pořádku?”

,,Jo”

,,Dobře, já s Kubou půjdu zkusit zase-” co půjdeme zase? Půjdeme se zkusit spojit s nějakým vtipálkem. Zkusíme se znovu morseovkou spojit s nějakým Klaunem od naproti? Zní to hloupě. Já jsem hloupý. Vůbec netuším, co mám dělat

,,Pokusíme  se znovu spojit s tím vtipálkem s morseovkou, a tebe k tomu potřebujeme.”

,,Tak to ani náhodou, je to moc nebezpečné.”

,,Ale prosimtě, co se nám tak muže stát Hm?”

,,Určitě je to past.”

,,A co když není?!” Už se mnou cloumal vztek.

Sofie zničila těch pár centimetrů prostoru a chytila mě za ramena.

,,Fajn, v klidu, dýchej. Dobře, půjdeme tam, ale jen na chvíli.”

,,No jo”

Do devíti hodin zbývalo ještě něco málo přes hodinu, a tak jsme si se Sofií lehli na postel a povídali si.

Dozvěděl jsem se toho o ní hodně. Žije doma se svými třemi kočkami, který mají všichni jméno podle disneyovských princezen. Ariel, Bella a Locika.

Jak rozkošné.

Chodí vypomáhát do domova důchodců, a pracuje jako praktická sestřička.

Začínal jsem si pomalu uvědomovat, že ji mám vážně rád. Je mi s ní dobře, cítím se s ní komfortně. A taky moc pěkné voní, a má krásné vlasy, oči.

Je mi s ní moc dobře a po dlouhé době se cítím, že mě má někdo rád.

,,Za deset minut bude devět.” Oznámil jsem, a vymrštil se do sedu.

,,Fajn, tak já zajdu pro baterku.” Tak jo, já vezmu tužku a papir a Sofie zajde pro baterku. Počkat, sama?!

,,Počkej! Nemůžeš jít sama, dej mi dvě minutky, a budeme moct jít.”

K lavičce jsme přišli pár minut po deváté, Kuba už sedel na lavičce.

,,No to je dost, že jdete, málem jsem se tady zbláznil strachy, tohle místo je fakt zkurveně děsivý, chci odsud pryč.” Zanaříkal si Jakub.

,,V klidu, už jsme tu. Jak to zvládáš?”

Jakub si povzdechl a jeho ramena se snížila. Bylo vidět, že se se situací stále vyrovnává, hlavně ze ztráty přítele.

,,Nedokážu tomu uvěřit, Marťas byl plný života.” Znovu si povzdechl.

,,Já- já” chtěl nám něco říct, ale jeho sdělení bylo přerušeno jeho slzami. Polkl škyt a sklopil hlavu.

,,Miloval jsem ho.” Zvednul hlavu aby si nás prohlédl. Koukal jsem na něj, vlastně mě to ani nešokovalo. Upřímně z něj doslova křičelo “Jsem na kluky”. Jeho růžové vlasy si doslova prosili o pozornost.

,,Chtěl jsem se mu dnes vyznat, ale-” vzlykl a utřel si slzy do rukávy mikiny.

,,Je pryč, už navždy. Nikdy se nedozví, co jsem k němu cítil, už ho nikdy neuvidím, nikdy už neuslyším jeho hlas.”

,,Paneboze, vždyť Já jsem se s ním ani nestihl rozloučit.” Přes všechnu snahu zadržet pláč se to Jakubovi nepodařilo a propukl v neutišitelný brek.

Sedl jsem si k němu a začal ho hladit po zádech. Budu takhle vypadat já, až mě má sestra opustí?

,,Vy to nechápete, umíral s pocitem, že ho tu nikdo nikdy nemiloval, ale já ho miloval celou tu dobu, a on se to nikdy nedozví. Panebože, co se s ním vůbec muselo stát? Nechci si to ani představovat.”

Po několika minutách, co plakal a neustále si něco pro sebe mumlal, se začal zklidňovat.

,,Strašně se vám omlouvám, vůbec mě neznáte, a já se vám tu takhle vylívám, nemuseli by jste tu vůbec být, jsme tu vlastně kvůli něčemu jinému.” Smutně se na nás podíval.

,,S tím si nelam hlavu.” Usmál jsem se.

,,Mimochodem ijá jsem Jakub.” Zvedl koutky úst na náznak úsměvu, ale vypadalo to spíše jako úšklebek, než úsměv.

,,Sofie.” Usmál se na něj povzbudivě.

,,Rád tě poznávám.”

Přestože jsem už teď věděl, že je Jakub na kluky, a o Sofii nemá očividně zájem, bodl mě osten žárlivosti.

,,Tak Jo, měli bychom se pustit do toho, kvůli čemu jsme sem přišli.”

Sofie zvedla baterku a stejně rychle jako ji zvedla ji opět položila.

,,Nevím čím mám začít, co se vlastně snažíme zjistit?”

Má pravdu, co vlastně chceme po tom stvoření? Aby nás zachránil? Absurdní.

,,Já nevím, zkus mu třeba vyblikat SOS.”

,,Prý vyblikat.” Protocila pobaveně oči a hned na to začala blikat baterkou.

Všichni jsme napnutě čekali, Kuba si vedle nás ještě párkrát odsmrknul do kapesníku, který se tu vzal, ani nemám ponětí jak.

Odpověď přišla po několika vteřinách, Kája hned začala na papír kreslit tečky a čáry. Chvíli ji trvalo než to rozluštila. S Jakubem jsme na ní netrpělivě koukali a čekali co z ní vyleze.

,,Ptá se nás, co se děje.”

,,Zeptej se ho, co je toto za místo.”

Sofie znovu zabilkala baterkou, znovu sepisovala čárku a tečky a znovu začala luštit. Zvedla papírek a ukázala nám co je na něm napsané.

ODEJDĚTE ODSUD, JSTE V NEBEZPEČÍ.

Můj dech se zadrhl. Mým tělem projel nepopsatelný nával úzkosti a strachu.

Nebyl jsem schopný slova.

,,Zeptej se proč.” Řekl za mě Kuba a já se zmohl jen na přikývnutí.

Sofie hlasitě polkla.

Celý proces se zopakoval. Tentokrát se ale při luštění Sofie zadrhla.

,,Nadiktoval mi čísla.” Zatvářila se zmateně, a pak se její oči zaleskly pochopením.

,,To jsou souřadnice.” Vydechla. Podíval jsem se na ten shluk čísel. Na chvíli jsem ucítil naději, ale pak jsem si to uvědomil.

,,Souřadnice nám jsou k ničemu, není tady sebemenší signál, nebudou nám fungovat mapy.”

,,Máš pravdu, ale stejně si to schovej.” Zamumlal Kuba.

,,Třeba se to bude ještě hodit.” Pokrčil rameny.

,,Zeptej se ho kdo je.” Zašeptal jsem.

Sofie opět zablikala, a druhá baterka se také dala do provozu. Sofie škrábala na papír.

Z ničehonic baterka zůstala nějakou dobu zapnutá, následně to začalo vypadat, jako by se o baterku začal někdo prát. A poté-

Ozval se křik, hrdelní křik, drásalo to uši.

Sofie vedle mě se mě chytla za ruku, a já jí palcem hladil po dlani.

,,Co se to děje?” Zašeptala rozechvěle.

Chtěl jsem jí zašeptat že nevím, ale přerušil mě hlasitý výstřel.

Sofie vedle mě nadskočila, přiložila si ruce k ústům a začala se třást. Přitáhnul jsem se k ní ještě blíže, a hladil ji po vlasech.

Byl jsem totálně mimo. To mrtvolné ticho mě dohání k šílenství.

DOSLOVA MRTVOLNÉ.

Někdo tady teď někoho pravděpodobně zabil. Proč? Nesměl s nim komunikovat? Co jim chtěl sdělit, než ho přepadl nekdo další?

Pootočil jsem se na Kubu. Oči měl vytřeštěné, plné strachu, a byl palarizovaný.

Chtěl jsem k němu zvednout ruku a pohladit ho po zádech jako predtim, ale jakmile jsem ji zvedl, všiml jsem si jak se mi nekontrolovatelně třese.

Ani jsem si neuvědomil jak moc se třesu, jak moc se mi motá hlava.

,,Jdeme hned teď dovnitř!” křikl jsem.

,,Nic tu nezapomeňte, sem se už nevrátíme.”

Zvedli se.Sofie naprosto v šoku a v rozpoložení, že by se nedostala ani ke dveřím, a tak jsem ji vzal do náručí. Kuba s naprosto nepřítomným výrazem, ale nemohl jsem si nevšimnout, že se mu v oku noři další slzy.

,,Jdeme ke mně do pokoje.”

Cesta k nám do pokoje bylo nejobtížnější pár kroků mého života. Dorazili jsme asi po deseti minutách

,,Lehni si sem Kubo, pořádně se vyspi.”

,,Nevadí ti to? Můžu jit klidně k sobě.” Pronesl, ale bylo jasně vidět, že by sám nespal ani kdyby mu za to zaplatili.

,,Rozhodne tě teď nenechám samotného.”

Usmál se a zabalil se do deky. Spal sice na malém gauči, ale nevypadalo to, že by si stěžoval.

Sofie si lehla na postel mé sestry.

Byl jsem trochu zklamaný, protože jsem doufal, že by si mohla lehnout ke mne. Postel je veliká a vešli bychom se zde s přehledem oba.

Z povzdechem jsem padnul do peřin.

Podíval jsem se na hodiny, bylo něco málo po desáté hodině.

,,Dobro-“

,,Nemohla bych si lehnout k tobě? Strašně se bojím, a když budu tady sama, nejspíš neusnu.”

Pousmál jsem se.

,,Hm” zabručel jsem.

Sofie přeběhla k mojí posteli a uvelebila se vedle mě.

,,Dobrou noc, mám tě ráda.” Usmála se, a vlepila mi pusu na tvář. Culil jsem se jako sluníčko.

,,Dobrou noc, taky tě mám rád. Nedovolím, aby se ti cokoliv stalo.”

Nezajímalo mě, co se stalo před pár minuty. Teď jsem tu byl jen já a Sofie, a ještě Kuba, ale ten už pravděpodobně spal.

Já a Sofie. Možná jsem se choval jako pubertak, ale mám také právo se cítit šťastný, ačkoliv je na to teď ta nejvíc nevhodná chvíle, mám právo být zamilovaný. Nic mě ale nemohlo připravit na to, co se stane jen o pár hodin později.

Mohlo být něco okolo tří hodin v noci, keyz jsem se s podivným pocitem probudil.

Moje nejistoty se rázem prohloubili, když jsem vedle sebe nahmatal jen prázdné místo. Zmateně jsem se rozhledl kolem sebe.

,,Sofie?” zašeptal jsem do ticha.

Mým tělem projela úleva, když jsem ze záchodu zaslechl splachování.

Oddechl jsem si a zpátky se položil do postele. Dveře se otevřeli, slyšel jsem kroky, ale Sofie prošla okolo postele. A v tu chvíli jsem si uvědomil, že to nebyla Sofie.

,,Jakube?”

,,Hm?”

,,Kurva Jakube, Sofie tu není!”

,,Cože? Nerozumím, jak jako není?”

,,Proste jsem se probudil, a ona tu není. Není tady, neleží tu, zmizela.” Zakricel jsem. Zpanikařil jsem, vyskočil z postele a rozsvítil.

V pokoji nebyl jediný náznak boje, žádná krev ani jediná šmouha. Vypadalo to, jakoby tady nikdo jiný kromě nad dvou po celou noc nebyl.

Podíval jsem se na Jakuba, který už byl na nohou a natahoval si kraťase.

,,Jakube je to moje vina, já jí nedokázal ochránit.” Zašeptal jsem a potlačovat jsem slzy v očích. Má sestra umírá, a teď jsem pravděpodobně přišel o další milovanou osobu.

,,Sebastiane uklidni se, nemůže být pryč dlouho, vzbudil jsem se někdy v jednu hodinu, to tady ještě byla. Najdeme ji Jo? Hlavně se uklidni, když budeš panikarit, nijak to Sofii nepomůže.”

Zhluboka jsem dýchal a snažil se uklidnit a zabránit přicházejícím panickému ataku.

Musím se sebrat, a to co nejdřív, protože běží čas, čím déle tady budu sedět a čekat, tím horší to bude.

,,Vůbec nevím kam máme jít, co budeme dělat. Kubo je pozdě.” Vydechl jsem.

,,Hoď na sebe něco, vezmi baterku a hlavně mobil. Nebudeme tu přeci jen sedět a čekat, až zemřeme i my.”

Nechtěl jsem to říct nahlas, ale uvědomoval jsem si, že mně o život nejde, protože já bych narušil ten pomyslný odpočet oběti podle věku.

Natáhl jsem si tepláky a s tričkem ještě napůl neoblečený jsem hledal v šuplíku klíče.

Vyrazil jsem ze dveří, těsně za zády jsem měl Jakuba. Neměl jsem tušení co teď budeme dělat, kam půjdeme.

Po půl hodině, kdy jsme prošli polovinu chrámu jsme byly naprosto strhaní, hladoví a hlavně unavení. Nic jsme nenašli, a ztráceli jsme naději.

Po další půl hodině jsme si sedli do hlavní haly na zem. Koukali jsme před sebe, nikdo z nas nic neříkal, věděli jsme, že je pozdě, ale nedokázali jsme si to přiznat.

,,Slyšíš to?” řekl Jakub z ničeho nic.

Nic jsem neslyšel, ale když jsem se hodně hodně zaposlouchal, zaslechl jsem velmi potichu hudbu. Co to je? A odkud to přichází?

,,Jo slyším to, co to sakra je?” Jakub pokrčil rameny a začal se kolem sebe rozhlížet.

,,Půjdu zkusit zjistit odkud to jde, můžeš tu klidně zůstat.” Zůstal jsem v hale sám. Vlastně jsem vůbec neměl sílu se zvednout a hledat zdroj nejake podělané muziky.

Mohlo uběhnout již několik minut když se Jakub stále nevracel. Začal jsem být hodně nervózní, a taky mi byla velká zima.

,,Vůbec nevím odkud to jde, je to hrozné divné.” Nadskocil jsem.

Jakub se ke mne posadil a smutně si povzdechl.

,,Promiň, neměl jsem ti to slibovat, nevím co si myslim, že jsem. Taky mám potřebu Sofii zachránit, jelikož jsem to nedokázal u Martina, nechci znovu selhat. Ale já-“

Odmlčel se. Díval jsem se na něj a snažil se pochopit kde se v něm bere taková odhodlanost a nebojácnost. To čím si teď musí procházet je pro mladou duši jako je on útrpou.

,,Já jsem selhal v mnoha věcech Sebastiane, a život mi to oplácí tím nejhorším způsobem.” Zvědavě jsem se na něj podíval.

,,Před třemi lety jsem měl krizi ohledně mé sexuality, a tak jsem se na jedné akci vyspal s holkou. Nebylo to tak špatné, ale to jenom proto, že jsem byl nadopovaný viagrou a myslel jsem při tom na někoho jiného.”

Polkl. Bylo vidět ze je mu o tom velmi těžké mluvit, a tak jsem ho poplácal po zádech.

,,Dej si na čas, jestli nechceš, nemusíš mi to říkat.” Upřímně jsem nikdy nebyl zvědavější.

,,Oplodnil jsem jí. Představovala si se mnou budoucnost, ale já jí svým přiznáním sebral vítr z plachet. Nabídl jsem jí, že ji budu s péčí o dítě pomáhat, a ona souhlasila. Několik měsíců od narození naší dcery se nám dařilo, jenže pak se ta holka rozhodla odjet do Thajska. Sem do chrámu. Měla deprese, byla nemocná, měla nemocné ledviny. Myslela si, že výletem se všechno spraví.”

Chvilku Koukal na své třesoucí ruce.

,,Zabila se. Přímo tady.” Zvedl ke mně hlavu.

Koukali jsme si do očí.

,,Je mi to líto, ale minulost už nevrátíš.”

,,Sebastiane tady je můj konec a ty to moc dobře víš. Jsem další na řadě.”

,,To neříkej.”

,,Je to pravda.”

Nevěděl jsem co na to říct, protože měl pravdu.

,,Počkej.” Zpozorněl a přiložil hlavu k podlaze.

,,Paneboze! Vychází to ze zdola!” Vyhrkl a vyškrábal se na nohy.

,,Počkej! A co budeme dělat když někoho najdeme? Ubijeme všechny k smrti?”

,,Zavoláme policii, jen potřebujeme důkazy.”

,,Vždyť tu byla policie včera.”

Jakub se zasmál.

,,Ty si myslíš, že to byla reálná policie? To byl poznal i slepý.”

,,Vypadali věrohodně.” Pokrcil jsem rameny.

,,Půjdeme ven, tam jsme ještě nebyli.”

Né že bych čekal něco jiného, ale trochu mě překvapilo, když jsme zjistili, že je hlavní vchod zamčený.

,,Co budeme dělat teď?” Jakub se zamyslel.

,,Mám pokoj v druhém patře, pokud budeme šikovní, dostaneme se z balkónu dolů.”

Fajn, tak to by taky šlo.

Balkón v druhém patře nebyl zas tak nízko, jak jsme oba dva předpokládali.

,,Tak Jo to zvládneme.”

,,Zbláznil si se? Je to minimálně čtyři metry, to si při nejlepším zlámeme obě nohy.”

,,A nebo taky ne, nedávno jsem viděl video o ženě, která přežila pád z letadla bez zlomenin.” Podíval jsem se na něj pohledem typu “děláš si ze mě srandu?”

,,No Jo promiň, Tak jsme asi nahraní.”

Povzdechl jsem si. Podíval jsem se dveřmi zpátky do pokoje a pohled mi padl na postel.

,,A co tohle?”

,,Chceš jít spát?” Podíval se Jakub zmateně na postel.

Protocil jsem očima.

,,Jo jasně chápu. Máš pravdu, to by mohlo fungovat.” Přikývl a vydal se směr postel.

Šel jsem hned za ním, a společnými silami jsme na balkon dotáhli matraci.

,,Tak Jo na tři.” Zařval jsem.

,,Raz, dva, tři.” Na tři jsme pustili matraci na zem, a ta dopadla na trávu.

,,Supr, tak skákej.” Řekl jsem.

,,Až po tobě.”

,,Tak to určitě, ne ty jdeš první.”

,,Ani náhodou, starší mají přednost.” Povzdechl jsem si a přelezl zábradlí. Koukl jsem se dolů a hned jsem si to rozmyslel.

Uvědomil jsem si ale, že musím bojovat a tak jsem se odhodlal a seskočil dolů.

Dopadl jsem na měkkou matraci, ale přesto to trochu zabolelo.

,,Skákej ty poseroutko.”

Trvalo to sice chvilku, kdy se Jakub neustále vracel zpátky za zábradlí, a parkrát i zmizel v pokoji, ale nakonec i on dopadl na matraci.

,,Co tu vlastně jdeme hledat?” Zeptal jsem se.

Jakub opět pokrčil rameny, jako bychom teď nestrávili půl hodiny seskakováním z balkónu.

Po nějaké době co jsme chodili sem a tam si Jakub všiml něčeho zvláštního v zemi.

,,Koukni, tohle vypadá jako umělá tráva. Všude okolo je tráva přírodní, jen tady je umělá, není to divné?” Podíval jsem se blíže, a skutečně, tráva měla jiný odstín zelené.

Jakub začal ohmatávat okolí, až něco prsty zachytil. Chvilku s tím zápasil, až se umělá tráva začala zvedat, a s ní i poklop, který byl zakrytý onou trávou.

,,Panebože to není možné.” Pro jistotu jsem si zakryl pusu, kdybych náhodou chtěl pištět, nebo vydat nějaký zvuk. Právě jsme objevili vchod do nějakého tajného sklepa.

Podíval jsem se dolů a z té tmy co jsem viděl mě zamrazilo. Vytáhl jsem baterku a posvítili jsem dolů.

Je pravda, že ta baterka nebyla úplně nejlepší, ale z toho, jak baterka nedosvítila ani na konec žebříku se mi zježily všechny chlupy na těle.

Mohl jsem slyšet jak Jakub vedle mě Polkl.

,,Tak Jo, tohle se mi, mám-li být upřímný, moc nelíbí, ale už jsme v tom.” Podíval se na mě.

,,Je mi jasné, že ty rozhodně první nepolezeš, takže-” podíval se zpátky do té tmy a odevzdaně zavřel oči, z hluboka se nadechl za účelem se uklidnit, než přehodil jednu nohu na žebřík.

,,Kámo, jestli mě něco stáhne s sebou dolů, chci abys věděl, že jsem tě měl docela rád.”

,,Přestaň si ze mě dělat prdel.” Protočil jsem očima a rukou mu naznačil aby už lezl. Vydal jsem se hned za ním. Gumičku Baterky jsem si navlékl na ruku, abychom měli nějaký zdroj světla, ale baterka mě spíš vytáčela, než aby byla k užitku, protože sebou neustále třískala o kovovou stavbu žebříku, a tím jak sebou házela, vytvářela světlo jako na diskotéce.

,,Zastavme na chvíli, Já už nemůžu.” Zavolal na mě Jakub, který byl již o pár žebřin pode mnou. Koukl jsem se za ním dolů a ihned se mi zvedl žaludek když jsem uvidel jaký kus černočerné tmy máme ještě před sebou.

,,Paneboze asi budu zvracet! Jak dlouhé to ještě bude?”

,,Já nevím, ale už mě začínají bolet nohy.” Slyšel, a vlastně i cítil, jsem pod sebou pohyb.

,,Co to děláš?”

,,Snažím se nějak posadit a dopřát tak svým nohoum na chvíli klid.”

,,Hm” zabrucel jsem na odpověď, a sám se snažil najít pohodlnou polohu.

Koukal jsem se, jak pode mnou zápasí Jakub, když mu najednou podjela noha a já instiktivně zavřel oči.

,,Kurva!” Zařval a já už viděl jak padá dolů, dopadá na zem, všechny jeho kosti v těle jsou zlomené, hlavu má v nepřirozeném úhlu a z nohou mu trčí zlomené kosti.

,,Tak to bylo o fous, mohlo být po mně.” Prudce jsem otevřel oči a zalapl po dechu, když jsem si uvědomil, že to všechno bylo jen v mé hlavě, a Jakub ve skutečnosti teď již sedí několik centrmetrů pode mnou.

,,Do prdele!” Zařval jsem.

,,Sebastiane uklidni se.”

,,Vůbec jsme sem neměli chodit! Do čeho si nás to namočil?!”

,,No tak pardon? Nezapomínej, že jsme tu hlavně kvůli tobě.” Odmlčel jsem se, byla to pravda a já se chovám tak arogantně.

,,Promiň, nejsem plně při smyslech, začínám ztrácet síly.”

,,Ještě chvíli to vydrž, za chvíli budeme určitě dole, cítím to v kostech.”

,,Co když tam někoho potkáme?” Jakub si odfrkl.

,,Tady rozhodně nikoho nepotkame, protože ať už je tam dole cokoliv, tudy nikdo nechodí, nejspíš jsme se dostali do únikového východu. Řekl bych, že tuhle cestu ještě nikdo nepoužil.”

,,Tak Jo, čas vyrazit.” Zavelel jsem a sám se dal do pohybu. Pode mnou se ozvalo nesouhlasné zamručení.

,,Dělej, nechci tady umřít na dehydrataci.”

,,Ja bych rád neumřel na nic, jestli dovolíš.”

Několik dalších a nekonečných minut jsme šplhali dolů.

,,Jakube.” Zařval jsem.

,,Co je?”

,,Kurva padá mi mobil.” Sotva jsem to dořekl a cítil jsem, jak můj mobil opouští zadní kapsu mých kalhotů.

,,Chytl si ho?” Jako odpověď se mi dostala rána, když mobil dopadl na zem.

Počkat, na zem?

,,Slyšel si to?!”

,,Jo slyšel, už jsme dole.” Abych se přesvědčil posvítil jsem dolů, a skutečně, pod námi se rýsovala prvná půda, a dokonce jsem i zahlédl svůj mobil.

Nadšeně jsem vypískl, a přidal na rychlosti.

O minutu později jsme již seskakovali na zem. Cítit konečně něco pevného pod nohami bylo neskutečné. Kousek od nás se válel můj mobil displejem dolů. Povzdechl jsem si a rozloučil se se svým mobil. Tohle už je druhý za poslední tři dny, tedy né že by na tom teď záleželo.

Zvedl jsem mobil a displej byl skutečně popraskaný, ale na funkčnosti mu to neubralo, a šlo s nim normálně manipulovat, oddechl jsem si.

,,Takže co teď?” Podíval jsem se na Jakuba a ten kývnul hlavou směrem do dlouhé chodby.

,,Jestli mas ještě nějaký jiný nápad, Tak sem s ním.” Zasmál se. Nechápu kde bere tu pozitivní náladu.

Mohlo uběhnout jen pár minut, když jsem začal pociťovat silnou potřebou napít se. Jenže široko daleko nic, a ikdyby tu něco bylo, je dost možné, že bychom vodu stejně nezískali.

Začínala se mě zmocňovat bezmoc. Neměli jsme sem vůbec lézt. Naspali jsme asi tři hodiny, bez jídla, bez pití jsme se loudali chodbami.

Cesta nemohla být ani moc dlouhá, ale byli jsme unavení, a naše nohy zvládali sotva chodit.

Zdálo se to být nereálné, ale po několika minutách, kdy jsme se pomalu šourali, jsme v dálce zahlédli dveře.

Byly to velké dveře, vchodové, a z části byly skleněné, a tak jsem rychle sklopil baterku, aby si někdo za dveřmi nevšiml, že tu jsme.

Přikrčili jsme se u dveří, pod skleněnou části a přiložili k nim ucho.

,,Řekl bych, že tam nikdo není.” Řekl jsem.

,,Hm, ale stejně bych ještě chvilku počkal.”

Čekali jsme několik dlouhých minut, po nějaké době jsem si začal potichu pobrukovat písničku. Ze začátku jsem si pobrukoval nesmyslné, mnou vymyšlené písničky, a později jsem si vzpomněl na jednu, kterou nám pobrukovala maminka, když jsme šli spát. Mravenčí ukolébavka.

Bylo to, když byla má sestřička ještě  hodně malá, a já už byl velké poleno v náctiletém věku, a tak jsem vždycky mamce nadával, že já už jsem na to přeci moc starý, a ona na to odvětila ať si tedy zacpu uši.

A tak jsem si je zacpával. Mamka měla takového plyšového mravence, kterým před mou sestrou máchala a má sestra se smála, byl to ještě takový ten pravý dětský smích, a ačkoliv jsem byl zaprdlý teenager, musel jsem se usmívat.

Podíval jsem se na Jakuba a ten se usmíval.

,,Co je?”

,,Ale nic, jenom, že už asi můžeme jít.”

Kývl jsem a zvedl se.

Dveře, jak jsme mohli očekávat, byly zamčené.

,,Sakra!” Zařval Jakub a kopnul do dveří.

Podíval jsem se skrz skleněnou část dovnitř. Sklo bylo matné, takže jsem téměř nic neviděl, ale troufl bych si říct, že zámek na dveří nebyl moc kvalitní, a dokázali bychom ho rozlomit.

,,Zkusíme ty dveře rozrazit.”

,,Blázníš? To bude rána, že si toho všimnou i všichni nahoře.”

,,Nemáme jinou možnost.” Přikývl a stoupl si vedle mě.

,,Tak Jo, stejně už nemám co ztratit.”

Jako predtim jsme počítali do tří, a rozeběhli se proti dveřím.

Rámus byl ještě větší, než jsme vůbec čekali, a s dveřmi to hnulo jen o pár milimetrů.

,,Tak Jo, ještě jednou.”

Na podruhé se dveře pohnuli o větší kus, a také udělali ještě větší rámus. Šíleně mě bolelo rameno.

,,Tyhle zkurveny dveře-” kopl do dveří Jakub a ty se pohli znovu, tentokrát o dost větší kus. Bylo již vidět do samotné místnosti, ale zatím jsme viděli jen cernotu. Skvira byla tak veliká, že by ní někdo hodně hubený prolezl

,,Tohle už dáme.” Kývl na mě Jakub, a prokřupal si rameno.

,,Raz… dva… tři..” vylítl jsem proti dveřím, hned vedle mě Jakuba. Dveře se rozrazili a my dopadli na studenou podlahu. Při nárazu jsem se bouchl do hlavy, a ta se mi teď točila. Jakub se mezitím začal zvedat ze země.

,,Jsi v pohodě?”

,,Jo, jen mi dej chvilku, trochu se mi točí hlava.”

,,Tak Jo, dáš mi baterku?” Zvedl jsem ruku, na které jsem měl obmotanou baterku a pobídnul Jakuba, aby si baterku vzal.

,,Děkuju.”

Slyšel jsem kliknutí baterky, ta rosvítila téměř celou místnost, světlo se odráželo od kovového stropu.

,,Jakube co tam je? Co tam vidíš?”

Odpověď nepřicházela.

,,Kurva. Paneboze, to nemůže být reálný.” Vydechl Jakub a frustrovaně si prohrábl vlasy.  Ať už je tu cokoliv, ať už se nacházíme kdekoliv, nechci to vidět, chci pryč, chci zemřít.

,,Tyvole to si děláš prdel.” Zaječí Jakub a slyšel jsem jak se mu začíná lámat hlas.

On-

On brečí?

Hlava ne hlava, musím kurva vidět, co Jakuba tak strašně rozhodilo.

Zvedl jsem se. Rozhlédl jsem se okolo sebe, a chvíli vůbec nechápal, co se děje. A pak jsem si toho všiml.

Místnost byla plná poliček, na které byly velké zavařovačky, ve kterých v neznámý tekutině plavali všemožně orgány.

Játra. Ledviny. Srdce. Uši. Oči.

Co to kurva má být.

Zmateně jsem se rozhlížel okolo sebe. Rozpoznával jsem orgán za orgánem.

Bylo zde vše.

Dokonce i ženské vajíčka. A vše bylo nadepsáno jmény, datumy, popisy stavu části těla.

Vytáhl jsem z kapsy telefon, a ihned všechno začal fotit. Vyfotil jsem každý regál.

Šokovaně jsem se otočil na Jakuba. Ten byl naprosto paralyzovaný, v očích měl slzy. Chápu, že to musí být velký šok, ale Jakub vypadal, jakože je úplně v jiném světě.

Všiml jsem si, že kouká na jednu jedinou zavařovačku. Přistoupil jsem blíže a přečetl si text na zavarovacce.

Stela Černá

17.8.2020

Ledviny – nemocné, NEPRODÁVAT!!

Zakryl jsem si ústa rukou, a otočil se na Jakuba. Sedel opřený o jeden z regálů a Koukal před sebe.

,,Kubo?” Sedl jsem si k němu.

,,Je to?”

,,Jo je to ona.”

,,Je mi to strašně líto.”

Jakub sklopil hlavu.

,,Měl jsem to tušit.” Pokrcil rameny a snazil se zadržet slzy.

Objal jsem ho, a on se naplno rozplakal.

,,Je to všechno moje chyba! Kdybych nebyl zkurvená buzna, a nepotřeboval si něco dokazovat, vůbec by sem nejezdila. Nezasloužim si žít.”

,,Tohle neříkej, není to pravda, třeba by sem jela i tak, třeba se sem chtěla podívat.”

,,Ne, to urci- co to bylo?” Vypískl Jakub když se ozvala obří rána.

Na chvíli jsem se nemohl ani pohnout, ale zpátky k životu mě probudili kroky, které se ozývaly z chodby, ze které jsme přišli.

,,Rychle” popadl jsem Jakuba za ruku a táhnul ho k poslednímu regálu plné krabic.

Schovali jsme se za regálem, za všemi těmi krabicemi jsme nemohli být vidět.

Do místnosti vrazil tlustý chlapík s revolverem za opaskem, baterkou a vysílačkou.

Několik minut svítil po celé místnosti, ve snaze najít nějakého nezvaného hosta.

,,Nikdo tu není, přepínám.” Zavrčel do vysílačky, když ho to přestalo bavit.

,,Asi se mi to zdálo, fajn pojd zpátky nahoru, máme tady problém, ten další kluk, číslo 22. Je pryč, prostě zmizel. Přepínám.”

,,Děláš si prdel?! Jak se to mihlo stát? Tímhle se to všechno posere chápeš to? Jste tak neschopní bastardi, všem vám ufiknu vsehny prsty na nohou až nahoru dojdu, rozumíte?!”

Podíval jsem se na Jakuba a ten si zakrývá pusu, z oči mu tekly slzy, ale tentokrat né skutkem, brečel zoufalstvím. Byli jsme oba zoufalí, unavení a v ohrožení života.

Snažil jsem se ho uklidnit, zatímco ten tlusťoch stále křičel něco do té vysílačky.

Vytáhl jsem mobil, a začal jsem jeho vystoupení natáčet.

,,Jestli ho do dvou hodin nenajdete, zabiju někoho z vás, je vám to kurva jasný? A na nějaký posraný přepínám ti seru.” Třísknul s vysílačkou a odešel pryč.

Fajn teď je úplně skvělá příležitost zavolat policii.

Vytočil jsem tísňovou linku, která naštěstí funguje i bez signálu. Z telefonu se ozval hlas s podivným přízvukem, mluvil jazykem, který jsem neuměl rozluštit. Zamrazilo mě.

,,Dobrý den, anglicky prosím?”

Zašeptal jsem a ulevilo se mi, když člověk na druhé straně telefonu předal hovor někomu, kdo anglicky uměl.

Moje angličtina sice není na úrovni profesionála, ale popsat mu naši situaci jsem zvládl.

Řekl jsem mu, jak jsme došli k tomuto pobytu, popsal mu cestu autobusem, že je tu minimálně jeden mrtvý, a několik pohřešovaných, co jsme našli v podzemí, a jak se teď schováváme před vrahy.

,,Dobře dobře pane, uklidnete se, zkusíme vystopovat vaši polohu podle GPS ve vašem mobilu, jen se prosim uklidnete.”

Oddechl jsem si a s mobilem u ucha jsem na Jakuba ukázal zvednutý palec nahoru.

,,Z neznámých důvodu se nedokážeme spojit s vaším mobilním telefonem.”

Frustrovaně jsem si odfrkl. Uvědomil jsem si, že v kapse mám ten papírek se souřadnicemi.

Rychle jsem paní nadiktoval shluk písmenek a čísel.

,,Skutečně tu vidíme, že jste na ostrově uprostřed oceánu, ale poslyšte, me už to přestává bavit.” Zmateně jsem přehltl.

,,Koukejte, já vůbec nemám čas na nejake vaše vymyšlené pohádky, ve světě se teď dějí strašné věci, naše linka je v momentální době přetížená, a uvědomujeme si, že by jste tímto mohl ohrozit něčí život?”

,,Ja- já tomu nerozumím, proč bych si z vás měl dělat srandu? Opravdu se to děje, jestli sem někoho rychle nepošlete, zemře tu ještě víc lidí.”

,,Fajn, a dost. Koukněte, příště si na tuhle srandu vyberte nejake místo, které aspoň vykazuje nějaké známky života.

Ano na tomto ostrově kdysi stával chrám, ale před více než deseti lety zde byl obrovský požár, zbyli z něj jen trosky, chápete? Proste ze mě přestaňte dělat hlupáka. Tam už dobrých pár let nikdo nejezdí a vsechny lodě se tomu místu vyhýbají obloukem.”

,,Ne počkejte, vy to nechápete, tady vážně umíra-“

,,Tak Jo, končím” zahlásil člověk na druhé straně a tipnul hovor.

Zmateně jsem položil mobil vedle sebe na zem, Koukal jsem na ty krabice přede mnou.

Když jsme sem přijeli, vypadalo to tu, jako normální městečko, byly tu obchody, restaurace, jak je vůbec možné, že by si nikdo nevšiml, že tu někdo žije?

,,Tak co, už jedou? Máme počkat tady? Asi Jo viď?”

,,Ne Jakube, my tady zemřeme.” Vydechl jsem.

,,O čem to mluvíš?”

,,Nepomůžou nám, nevěří mi, jsme na to sami.”

Jakub si frustrovaně prohrabl vlasy a kopnul do kovového regálu.

,,Kurva!” Ulevil si.

,,Pojď musíme jít, nesmíme ztrácet čas.” Vyběhli jsme ke dveřím které vedli zpátky do únikové chodby.

,,Jsou zamčené.”

,,Zkusíme je opět vykopnout.”

,,To nepůjde, otevírají se směrem dovnitř.”

Otočil jsem se a za námi byli další dveře, dveře do další tmavé místnosti.

,,Musíme jít tam.”

To jsem ještě nevěděl, že my tahle místnost změní cely můj život, nic už nebude jako dříve.

Dveře se zavrzáním otevřeli a před námi se objevily další poličky, další zavařovačky, ale tentokrat zde nebyli jen orgány.

Byli zde zajímavější věci, jako třeba vyříznutá tetování, piercengy, stále i s částmi těla ve kterých se nacházela.

Prsní implantáty, zuby s rovnátky, umělé nehty.

,,Tohle je hrozné ujetý.” Slyšel jsem se říkat, jakoby to ani nevypadlo z mých úst.

Postupoval jsem pomalu až do zadní části místnosti, když mě jedna zavařovačka obzvlášť zaujala. Přistoupil jsem k ní.

Bylo v ní něco, co mi navždy obrátilo život naruby. Něco kvůli čemuž už nechci žít.

Bylo v ní dítě. Respektive, plod dítěte. Plod dítěte v zhruba třetím měsíci. Zatočila se mi hlava a musel jsem se chytit poličky.

Koukal jsem na tu věc, jak plave v té břečce čehosi, a odmítal se podívat na štítek který byl na zavarovacce nalepený.

Sjel jsem očima k onu štítku, a všechno jakoby se zastavilo. Jakoby svět přestal existovat, a existoval bych jen já a ta neuvěřitelná bolest uvnitř mě.

Sofie Nováková

19.8.2023

A najednou mi to začalo dávat smysl. Proč jí bylo tak častokrát zle, proč neustále nosila volné trička a proč se Furt hladila po břichu.

Kdybych to vše nepřehlížel, kdybych jí dokázal ochránit, nemuselo se tohle stát. Nemusela zemřít, ani to dítě, a já tu teď taky nemusel pomalu umírat.

Mohli jsme to společně zvládnout, mohl jsem konečně žít normální život.

Složil jsem se na zem.

,,Sebastiane?! Kurva!” Ukázal jsem směrem kde se nacházela ta noční můra.

,,Jakub se na mě udiveně koukl, než se otočil.

,,Do prdele to snad ne.” 

,,Jakube nech mě tu, najdi cestu ven, vezmi mou sestru a utečte. Já odlákám pozornost. Prosím.”

,,Tak to ani náhodou.” Sedl si ke mně.

,,To ani nápad, nezáleží ti třeba na tvé sestře? Co bude dělat, když přijde o svého velkého brášku? Uvědomuješ si, co to s ní udělá? Potřebuje té.”

,,Jakube má sestra má rakovinu a tohle jsou pravděpodobně poslední dny jejího života. To ona tady nechá mě.”

,,To je mi hrozně líto, vážně.” Podíval se na mě.

,,Sebastiane jsi ještě mladý, víš kolik té toho čeká, kolik hezkých chvil ještě zažiješ?

Vím, že to bolí, ale zvládneme to, společně to zvládneme Jo? Vrátíme se domů.

Představ si, ze bys nikdy neměl ženu, deti, a se svými rodiči se ani nerozloucil.”

Nevím kde se v něm sebrala ta odvaha, když ještě před par chvilkami se utápel v záchvatu slz. Podíval jsem se na nej, na jeho odhodlaný výraz. V kombinací s jeho růžovými vlasy to bylo téměř komické, a já si začínal uvědomovat, že se Jakub silně vymyká stereotypů gayů. Tenhle člověk je tak strašně silný a mužný, že jsem si v jeho přítomnosti připadal více teplý já.

Ale má pravdu.

Musím být silný, bojovat. Musím bojovat za Sofii, která zde zahynula, za všechny ty lidi, kteří zde zemřeli, a za mou sestru. Vrátíme se do Thajska, a nahlásíme vše na policii.

,,Tak se zvedej, musíme najít nějakou cestu.”

Zvedli jsme se ze země. Jakub už otevíral dveře, když se na mě otočil.

,,Jestli ti to pomůže ze sebe dostat emoce, rozbij to, rozbij tu zavařovačku, znič ji.” Koukal jsem na nej. Vzal jsem jí do rukou a znovu na ní hleděl. Na tu věc která mi zničila život. Napřáhl jsem se a třískl s ní o zem. Sklo se roztříštilo po zemi a tekutina se všude rozprskla. Nás naštěstí nezasáhlo ani sklo, ani tekutina, bůh vi, co to je.

Koukal jsem na ten nepořádek, a doufal jsem, že to nikdo neslyšel.

,,Poběž než někdo přijde.”

Za dveřmi se nacházela něco jako hala. Temná, prázdná. Nic v ní nebylo, jen spoustu dveří. 

První dveře, které jsme otevřeli byli plné různých nářadí a pomůcek. Nechtěl jsem si vůbec představovat, k čemu to všechno slouží.

Druhé dveře vedli do umýváren, pravděpodobně všech nástrojů. Chtěl jsem se z kohoutku napít, ale Jakub mě zastavil.

,,Počkej!” Pustil kohoutek a podíval se na onu vodu.

Když ji dostatečně prozkoumal, narovnal se.

,,Tahle voda není pitná, dost možná je smíchaná s dezinfekcí, nebo tak něco, není to bezpečné.” Možná mi zachránil život, a Ja nevěděl zdali mu za to jsem vděčný.

Třetí dveře byli zdaleka nejhorší. Nacházel se za nimi něco jako operační sál. Zde to všechno probíhá. Zde jsou nevinným lidem vzaty poslední známky toho, že kdy bývali živé bytosti.

Zhoupl se mi žaludek. Nemohl jsem to vydržet. Zlomil jsem se v pase a začal zvracet. Ani nevím, kde se to ve mně bralo, protože jsem několik hodin nejedl ani Nepil, ale když jsem přestal, nebylo mi o nic víc lépe.

Ze čtvrtých dveří šel nepřirozený chlad, hned jsem si uvědomil co za nimi je.

,,Ne, tam nejdu.” Zavřeštěl jsem zoufale. Dnes jsem toho už viděl dost, kdybych v té místnosti uvidel nějaké lidské maso, znovu bych se pozvracel.

,,Třeba je tam jídlo.”

,,Fajn tak tam jdi, ale já čekám tady.”

Jakub několik chvil přemýšlel zda tam jde nebo ne, ale hlad posillnil jeho odhodlanost.

,,Jen se rychle podívám, jestli tam není něco  k snědku.” Vydechl a otevřel  ty zpropadené dveře, a hned je zase zavřel.

,,Měl si pravdu, tohle nedám.”

Zbývaly už jen dvoje dveře.

Otevřel jsem předposlední dveře a za nimi se objevila kuchyňka.

Paneboze jackpot! Konečně. Jakubovi se rozzářily oči a protáhl se kolem mě.

Dost očividně měl mnohem větší hlad než Já.

,,To není možný kámo!” Zařval když otevřel první šuplík, ve kterém se nacházeli všemožné tyčinky, čokolády a sušenky. Hrábl jsem pro to, jakoby mi šlo o život, a hned si napral jednu sušenku do pusy. Ani jsem se nepozastavoval, co to právě jím.

Seděli jsme tam na zemi, kolem nás se válely obaly od všemožných sladkostí. Vedle nás se válely petky Coca-Coli, které jsme našli v lednici.

,,Tohle jsem vážně potřeboval, mám pocit, jakobych teď dokázal zachránit celý tenhle chrám.” Zahuhnal s plnou pusou Jakub.

,,Nepřeháněj” zasmál jsem se.

,,Ale ještě by mi bodla káva.” Začal se rozhlizet.

,,Na to není čas.” Zvedl jsem se ze země a podal Jakubovi ruku. Vytáhl jsem ho nahoru.

Rozloučili jsme se s touhle posvátnou místností a vydali se vstříc posledním dveřím.

Poslední místnost byla ze všech největší. Bylo tam několik psacích stolů, nástěnek, papírů a skříněk.

,,Kam jsme se to dostali?” Vypadlo ze mě, a šel jsem směrem k ten skříňkam se šuplíku.

První skříňka byla plná zbraní. Pistole, nože, náboje.

Ve druhé skříňce bylo nespočet papírů napsané v neznámém jazyce, vypadalo to jako něco mezi čínštinou a azbukou.

,,Pojd sem, něco jsem našel.” Zavolal na mě Kuba, který seděl u jednoho z počítačů.

,,A zapni si foťák, tohle musíme nafotit.”

V počítači vlastně skoro vůbec nic nebylo, byl nějakým způsobem naprogramovaný tak, aby zde byla jen galerie, a aplikace která měla monitorovat všechny kamery v chrámu.

Jakub dvakrát klikl na aplikaci s kamerami a ihned na nás vyskočilo několik okének. Na žádné kameře se nedělo nic zajímavého, jen na jedné nejspíš zrovna probíhal přednáška.

Má sestra seděla v druhé řadě. A vypadala..

Vypadalo naprosto v klidu, nejspíš ji vůbec nerozhodilo, že nikde nejsem, dokonce vypadala, že si toho ani nevšimla.

Pak jsem si ale uvědomil, že je to vážně možné, protože se nejspíš nevracela zpátky na pokoj, a já se na hodině ukázal jen dvakrát, takže si myslí, že se ulejvám.

Počkat, to už je tolik hodin? Jak dlouho už tu sakra jsme??!

,,Ale koukni na tohle.”

Jakub rozklikl galerii a na počítači se zobrazila tvar nejake osoby, která se usmívala.

Pod fotkou bylo napsáno Tomáš Zelený

Členem od roku 2019

V šoku jsem to vyfotil a postupně fotil každý obrázek který se na obrazovce objevil.

,,To je neskutečný kolik jich tu je.” A v tu chvíli jsem to uviděl.

Kulatý obličej, blonďaté vlasy, vrásky kolem oci a zelene oci, tak moc podobný těm mým.

,,Počkej vrat to!” Vykřikl jsem.

,,Co? Proč?”

,,Proste to kurva vrat zpátky!”

Jakub zmateně klikl na tlačítko zpět.

Bylo to tam.

Kamila Votočková. Votočková.

Členem od roku 2023

Má matka.

Díval jsem se na tu fotku na počítači.

Co se to kurva děje? Tohle nemůže být pravda. Nemůže prostě.

Má matka by nikdy nebyla členem něčeho tak nechutného. Nikdy.

Nikdy.

Nik-

,,Co je? Kdo to je? Znáš ji?”

Chytl jsem se stolu a Prikyvl.

,,Jo znám.”

,,Odkud? Kdo to je?!”

,,To je-” nedokázal jsem to vyslovit, tak moc jsem se styděl, a vlastně jsem tomu stále nedokázal uvěřit.

,,Moje matka.” Vydechl jsem.

,,Ježíši.” Opřel se Jakub do židle.

,,A ty si o tomhle nevěděl? Děláš si srandu? To ti mám věřit?” Rozkřičel se.

,,Vypadam snad, že mám v plánu té zabít? Kurva já sem ani nechtěl. Nedokážu tomu uvěřit jasný? O tolik jsem tu přišel, malem jsem se zabil, a ty mas pocit, že jsem součástí tohohle nechutneho místa?”

,,Jo já vím promiň. Nechtěl jsem tak po tobě vyjet, taky tomu nemůžu uvěřit, je to jako zlý sen.”

Přitáhl jsem si židli ke stolu a posadil se. Mým tělem proplouvalo zmatení, a neskutečný vztek.

Jakub mezitím klikal dál. Poslouchal jsem rytmické klikání myse a fotoaparátu mého mobilu, bylo tak uklidňující mít opět v životě něco, co má řád , a je vtipné, že se tou věcí stalo cvakani zpropadené myše

I to ale po chvilce přestalo a Jakub udivem Vydechl.

,,Sebastiane tohle ti musím ukázat, ale nejdřív se poradně nadechnni. Jsi v pohodě? Je to v cajku?” Prikyvl jsem a zvedl svůj pohled k obrazovce.

To co bylo na ní mě skutečně dodělalo.

Z obrazovky se na mě usmívala dívka v mladém věku.

Bára Votočková.

Členkou od roku 2023.

V tu chvíli už nebylo cesty zpět. Mé tělo se začalo třást, začal jsem se nadměrné potit.

Byl jsem celou dobu v pasti. Celou dobu to byla past jak mě sem nalákat, chce mě má sestra zabit? Proč? Sakra, proč by me chtěla zabíjet?!

Nebo to byla jen součást plánu, jak se sem dostat? Do háje, má vůbec má sestra rakovinu?

Vytáhl jsem z kapsy mobil a zapl nahrávání.

,,Zdravím, tady Sebastián, a se mnou je tady i Jakub.” Přitáhl jsem Jakuba blíž ke mně, aby byl vidět v záběru. Ten se zmateně podíval do kamery, než se zase odtáhl zpět.

,,V poslední době jsem přišel o všechno hezké, co jsem v životě měl. O svou sestru, později i o milovaného člověka, a hlavně o svou hrdost.” Spolku jsem prival slz, které jsem začínal pociťovat. Mé tělo se nekontrolovatelně tráslo, po čele mi stéká pot a začínal jsem pociťovat bodavý pocit na hrudi.

,,Až nas tu najdete mrtvý, chci, aby jste mé matce, a mé sestře sdělili, že jsou to dvě mrchy, které si zaslouží chcípnout tou nejbolestivější smrtí za to, co všechno provedli.” Bolest na hrudi neustupovala, ale připisoval jsem to jen panickemu záchvatu.

,,Řeknete mému otci, že jsem ho miloval, a ať si najde někoho lepšího, než tuhle zkurvenou kundu!” Zařval jsem. Na hrudi mě ostře bodlo, ona bolest mi vyrazila dech.

Chytl jsem se na hrudi a začal kašlat. Můj dech byl každou vteřinou obtížnější.

,,Všichni v tomhle chrámu chcípněte.” Vydechl jsem a přepadl do předu ze židle. Hlavou jsem se silně bouchl o stůl.

,,Do háje, Sebastiane!” Klekl si ke mně Jakub.

,,Kamo slyšíš mě?”

Zamručel jsem.

Hlava se mi točila, bolest na hrudi byla čím dál tím nesnesitelnější, a já se sýpal po vzduchu.

Byla mi hrozná zima, ale přitom jsem se neskutečně potil.

Jakub sáhnul po mém telefonu a ihned ho vypl. Viděl jsem jak někam bezi a o par vteřin později se vrátil s Petkou cocacoli. Vychrstl to na mě, vůbec mu nevadilo, že od toho budeme oba dva ulepení.

A mne už to bylo také jedno. Všechno mi bylo jedno.

Věděl jsem to. Teď je ten čas. Tohle není žádný panický záchvat. Tady a teď umřu. Je mi souzeno zde zemřít, a Ja s tím neměl problém. Už není nikdo, komu by na mně záleželo.

Měl jsem pocit, jakoby mě někdo bodal do srdce.

,,Jakube, zůstaň takhle odvážný. Jsi ten nejlepší člověk, kterého jsem kdy potkal. Dostaň se odtud a začni žít svůj vysněný zivot.” Usmál jsem se. Jakubovi tekly slzy, které nedokázal zastavit.

,,Ne Sebastiane nesmíš mě tady nechat, Ja to bez tebe nezvládnu, nedostanu se tady odtuď!” Zařval. Koukali jsme si do oči.

A pak ze Jakub zvedl a šel směrem k první skříňce.

Ne počkat, co to kurva děla? Je normální?

,,Jakube nech toho.” Zasýpal jsem, do mých plic se již nedostávalo takřka žádného vzduchu.

Ale on neposlouchal, otevřel suplik a vytáhl první zbraň, která mu padla do ruk.

,,Kurva přestaň, nemusíš to dělat Jakube, zvládneš to, já ti věřím!” Snažil jsem se řvát, ale znělo to jako štěbetání ptáčků.

Jakub si na de mne stoupl.

Moje vidění už bylo rozmazane, stěží jsem viděl jeho obličej.

Chtěl jsem mu říct ať to nedělá, ať tu pistol zahodí, ať uteče, ať se na mě vysere, ale můj hlas už jakoby neexistoval.

Nemohl jsem se nadechnout. Vykulil jsem oči, a druhou rukou se chytil za krk.

Díval jsem se, jak tam nademnou stojí.

Viděl jsem, jak se nepatrně usmál, než mi rty naznačil ,,Sbohem”.

Věděl jsem, že to přijde, a tak jsem zavřel oči. Slyšel jsem ohlušující ránu.

Cítil jsem jak na mě dopadá tíha jeho těla. Otevřel jsem oči, a hned je zase zavřel.

Jeho mozek byl po celé místnosti, a já cítil, jak se vedle mé ruky tvoří louže krve.

Chtěl jsem zaječet ale nešlo to.

Na hrudi mě neco bodlo a já se prohl v zádech.

Cítil jsem, jak Kaluž krve doputovala až k mé ruce, a pak už jsem viděl jen tmu.

Nekonečnou tmu

Originální autor: kamijelen