Pod skálou

Tomáš se probudil na neznámém místě. Rozhlížel se kolem sebe a přemýšlel nad dvěma otázkami: Kde to je a jak se sem dostal? Na první otázku dostal odpověď téměř okamžitě, když uviděl hadičku vedoucí z jeho ruky a hned vedle přístroj měřící funkci jeho srdce. Uvědomil si, že leží v nemocnici na nemocničním lůžku. Zpoza dveří se ozývaly hlasy procházejících doktorů a nářky pacientů.

Pokusil se vstát, ale v ten moment se jeho ramene dotkla ruka. „Tak jsi konečně vzhůru.“ Řekla neznámým hlasem nějaká cizí osoba. Tomáš otočil hlavu a spatřil malou blonďatou zdravotní sestru v bílém plášti, jak se na něj usmívá. „Hned dám vědět tvé rodině. Jak se cítíš?“ Zeptala se. Tomáš položil hlavu zpět do polštáře a stále si nemohl vzpomenout, proč je v nemocnici. Pamatoval si jen, že byl s rodinou stanovat a od té doby měl v mysli úplné okno. Nepamatoval si vůbec nic. Snažil se z hlavy vydolovat alespoň jednu myšlenku, jediný obrázek, který by mu pomohl se rozvzpomenout.

„Tak co?“ Přerušil ho hlas sestřičky. Tomáš se vrátil zpět do reality a snažil se vybavit si, co ho bolí nebo jak se cítí. „Příšerně mě bolí hlava.“ Zamumlal. „A co noha? Jak je na tom?“ Než sestřička stačila doříct větu, Tomáš si uvědomil, že jeho pravá noha je jako v jednom ohni. Sklonil hlavu a viděl svoji nohu ovázanou několika vrstvami obvazů. Přistroj měřící jeho srdeční tep se rozpípal, jak se Tomášovy oči v šoku rozšířily. „Bolí to jako by do ní někdo řezal nožem. Co se to stalo?“ Zafuněl vystrašeně Tomáš. „Abych řekla pravdu, nikdo to přesně neví. Tvoji rodiče tě našli v bezvědomí pod skálou v lese s roztrhaným lýtkem. Předpokládáme, že jsi z ní spadl dolů. Nebo to bylo jinak?“ Řekla sestřička a snažila se ho uklidnit. „Omlouvám se, ale nic si z toho nepamatuji.“ Sestřička na něj chvíli hleděla a pak řekla, ať ji na chvilku omluví, že o něm jde dát vědět doktorovi a brzy se vrátí.

„Je možné, že bych lezl na nějakou skálu?“ Pomyslel si Tomáš. Nikdy po skalách nelezl. Na druhou stranu mohl třeba spadnout z vrchu a při pádu si zranit nohu. Z toho přemýšlení a lovení vzpomínek ho rozbolela hlava ještě více. Nemohl si ani vybavit, kam vlastně s rodinou jeli. Jakoby mu někdo vymazal paměť.

Po nějaké době se vrátila sestřička i s doktorem. Doktor Tomáše prohlédl a řekl, že je na tom lépe a že pokud se jeho stav nezhorší, tak za pár dní bude moct jít domů. Když to Tomáš slyšel, oči se mu rozzářily radostí. Nikdy neměl rád doktory ani lékařské zákroky a obecně cokoliv, co se týče nemocnice, takže čím dříve bude moct odejít, tím lépe.

Večer ho navštívila rodina, matka, otec i bratr. Ani od nich se ale nedozvěděl o svém zranění více, než to, že jeli na prodloužený víkend do lesa kousek od vesnice, kde bydleli, a taky to, že si prý šel večer odskočit a když se dlouho nevracel, šli ho hledat a našli ho pod skálou zraněného. „Nedává to smysl.“ Povídal Tomášův otec. „Na tu skálu se prakticky nedá vylézt a nahoru jiná cesta nevede. Ale tvá zranění odpovídají tomu, jako kdybys skočil tak z 5 metrů.“ Tomáše to začalo zajímat mnohem víc, než předtím, ale po nějaké době přemýšlení to vzdal a smířil se s tím, že přesný důvod jeho zranění nejspíše nezjistí. Každopádně jestli doktor říkal, že se jeho stav zlepšuje, nejspíše to nebude nic život ohrožujícího.

V nemocnici nakonec strávil celý týden. Sestřička mu pravidelně měnila obvazy a ránu čistila. Když se podíval dolů na své zranění bez obvazu, bylo to příšerné, jako kdyby mu část lýtka úplně chyběla. Bolest ale postupně slábla a už ji dokázal vydržet i bez prášků. Vypadalo to, že se rána hojí. Hlava už byla zcela v pořádku, ale stále si nemohl vybavit, co se vlastně stalo. Rodina ho každý den večer navštívila. Říkali, že až se vrátí domů, udělají pro něj takovou menší oslavu. To se také stalo. Z nemocnice vyšel s ovázanou nohou a berlemi, protože na ni stále nemohl došlápnout. Doktor mu předepsal prášky na bolest, kdyby bylo potřeba a říkal, že při zhoršení má zavolat.

Oslava byla krásná. Tomáš měl milující rodinu a připadal si, jako kdyby měl narozeniny. Nechybělo dobré jídlo ani ostatní příbuzní. Další víkend s ním bratr zajel na místo, kde se to všechno stalo. Tomáš to tam vůbec nepoznával, dokonce ani to místo, kde ho našli. Ale prostě předpokládal, že fakt blbě spadl na kámen a praštil se u toho do hlavy.

Následující dny se Tomáš postupně uzdravoval a ten osudný večer nakonec hodil za hlavu. S bratrem hráli videohry nebo stolní hry s celou rodinou a obecně měl pocit, jakoby se nic nestalo. Noha bolela stále méně a při vyměňování obvazů přesně tak, jak ho to učila sestřička v nemocnici, mu přišlo, že je rána čím dál lepší. Jediný rozdíl byl v noci. Měl vždy příšerné sny. Nejdříve o tom, že někam padá, pak o tom, že mu z nohy lezou červi a podobné nepříjemné věci, kvůli kterým moc dobře nespal.

Po nějaké době byl večer jako každý jiný, rodiče mu popřáli dobrou noc a on šel spát. Měl pokoj napůl se svým bratrem, který se jako obvykle ještě díval na videa, ale pak usnul. Tomáš ale spát nemohl. Byla mu zima a hrozně se potil. Neustále mu přišlo, že na něj někdo píská zvukem o vysoké frekvenci a že na něj někdo z dálky mluví.

To ráno se probudil za zvuku šumu listí ve větru a zpěvu lesních ptáků. Když se probral, zjistil, že není ve svém pokoji, dokonce ani nikde v domě ani na jiné posteli. Byl v lese na zemi a jeho tělo pokrývala rosa. Okamžitě v panice vystřelil na nohy a rozhlížel se kolem sebe. Strach naplnil jeho mysl, protože hned zjistil, kde se nachází. Byla to ta skála, kterou mu ukázal jeho bratr. Přesně ta, kde si způsobil to zranění. „To není možné, jak bych se sem mohl dostat?“ Pomyslel si Tomáš. Toto místo je vzdáleno tak 20 kilometrů od domova. Není tedy šance, že by se mu v jeho stavu povedlo dostat tak daleko za jednu noc. V tom si to uvědomil. Stojí! A nepoužívá berle! Podíval se dolů na svoji nohu. Zranění stále bylo viditelné a trochu ho bolelo, ale bylo to mnohem lepší, než předtím. Všiml si také, že je jeho oblečení dost potrhané a místy zkrvavené.

„Co se to sakra stalo?“ Pomyslel si. „Jak dlouho tu jsem? Proč si zase nic nepamatuji?“ Další a další otázky mu nabíhaly v mysli a uvažoval i nad tím, že by to mohl být jenom sen. I když použil metodu štípnutí se do ramene, nepomohlo to, a tak se rozhodl, že se musí dostat zpět. Matně si vybavil cestu, kudy se sem s bratrem dostali. Došel na místo, kde údajně bylo tábořiště a kousek od něj našel lesní cestu, kterou sem přišli. „Když se jí budu držet, dojdu k silnici, tam se pokusím někoho zastavit, aby mě odvezl domů.“ Řekl si pro sebe Tomáš. Po cestě se z pouhého vánku v korunách stromů stal silný vítr. Vzduch kolem Tomáše se začal ochlazovat a začalo pršet. Přidal tedy do kroku, jak jen mu to noha dovolila, už byl jen kousek od silnice.

Když došel na silnici, pokusil se se zdviženým palcem nahoru zastavit auto, které jelo směrem k jeho domu. Zastavilo mu až třetí auto. Řidiči se ho zželelo, že stojí na dešti bez ničeho. Byl to postarší muž jménem Josef a řídil takovou menší dodávku a prý jel doručit jakýsi nábytek do sousední vesnice. Tomáš mu nabízel, že mu zaplatí, až přijede domů, ale že u sebe teď nic nemá. „To je v pohodě chlapče, vždyť projíždím okolo.“ Řekl s nesouhlasem.

Když vjeli do vesnice a projížděli ulicí U Potoka, kde Tomáš bydlel, uviděl už z dálky, že tu něco nesedí. „Pro pána, co se to tady stalo?“ Řekl udiveně Josef. Před Tomášovým domem stálo několik policejních vozů, záchranky a vše bylo ohraničené žlutou policejní páskou. Tomáš beze slova vystřelil ještě z jedoucího auta a běžel směrem k nejbližšímu policistovi. „Stůjte! Tohle je místo činu!“ Zařval hned, jak si všiml běžícího Tomáše. Ten se okamžitě zastavil a s udivením na strážníka hleděl. „Jakého činu? Já tady bydlím, co se tu stalo?“ Ptal se s narůstajícím strachem. „Vy tu bydlíte?“ Tázal se policista. „Tak v tom případě vás budeme muset vzít k výslechu.“ Než byste řekli popel, seděl Tomáš s pouty v policejním autě, které ho vezlo na policejní stanici.

Ve výslechové místnosti se ho dva detektivové vyptávali na všelijaké otázky, jako kde byl, co dělal, jaký měl vztah s rodinou a podobně. Nikdo mu ale nechtěl říct, proč prohledávají jeho dům a nazývají to místem činu. „Jak vám mám pomoct, když mi neřeknete, co se stalo?“ Vybuchl vzteky Tomáš. Detektivové se na sebe podívali. Jeden z nich se zahleděl Tomášovi do očí a řekl: „Někdo se vloupal do domu a zavraždil 3 lidi.“ Tomášovy oči se rozšířily. Nejdříve strnule zíral na detektivy, pak začal plakat. Po celý zbytek dne z něj detektivové nedostali nic víc. I když ho měli za jednoho z hlavních podezřelých, chovali se k němu mile. Poskytli mu prostor a nijak na něj netlačili.

Nicméně po nějaké době bylo třeba s výslechem pokračovat. Tomáš, stále zničený ze ztráty svých blízkých přísahal, že se bude snažit jakkoli pomoci s dopadením pachatele. Problém je, že na nejdůležitější otázky vyslýchajících detektivů nedokázal odpovědět. Nedokázal říct, jak se dostal ke skále v lese, proč má roztrhané oblečení s krví nejen svojí, ale i své rodiny a ani to, proč si nic nepamatuje. Vyšetřování stále probíhalo, ale nikam se neposouvalo.

Na první 2 dny Tomáše umístili do speciální zadržovací cely. Dostal k sobě “spoluvězně“. Jmenoval se Petr. Byl to milý chlap, ale bylo vidět, že je psychicky dost na dně, stejně jako právě teď Tomáš. Oba během pobytu navštěvoval psycholog, který se snažil oběma ulevit od utrpení. Podle toho, co Tomáš pochopil, byl Petr zčásti zodpovědný za smrt svých kolegů v práci a byl zde kvůli vyšetřování stejně, jako Tomáš. „Porušil jsem hlavní pravidlo.“ Řekl. „Nemůžu za to, co se stalo, ale měl jsem možnost tomu zabránit, kdybych se jím řídil.“

Po dvou dnech Tomáše propustili s tím, že když se dozví něco nového, dají mu vědět, nebo se ho případně na něco zeptají. V tom domě už nebydlel, ujala se ho jeho teta, která bydlela ve vedlejší vesnici. Všichni s ním soucítili. Pohřeb byl o 2 týdny později. Byl celkem pěkný, podle Tomáše nejlepší způsob, jak se se svojí rodinou rozloučit. Stále docházel k psychologovi, aby mu pomohl se z toho dostat. Za tu dobu už se jeho noha zahojila a on mohl zase normálně chodit.

Detektivové ho občas navštívili a ptali se ho na různé detaily, které by teoreticky mohly vést k určení vraha. Bohužel zatím neměli jediný důkaz. Sousedé prý slyšeli křik, rány a viděli vyražené dveře, tak zavolali policii. Jediné, co detektivové věděli, bylo to, že pachatel musel být velký a silný a že použil na zabití nějakou těžkou ostrou zbraň, něco jako kladivo s hřebíky nebo velkou sekeru. „Musel to být profesionál.“ Řekli. „To proto, že po sobě nezanechal žádné stopy, žádné otisky prstů, žádné stopy DNA, prostě nic. Domníváme se také, že s sebou musel mít psa, našli jsme totiž zvířecí chlupy.“ Tomáš přemýšlel, koho z místních pejskařů si rodiče mohli znepřátelit tak moc, že by je chtěl zabít. „A dost pravděpodobně to byla nájemná vražda.“ Dodal detektiv. „Soudě podle toho, že jsi se ráno objevil v tom lese. Někdo si najal vraha, aby zabil tvoje rodiče a bratra, ale ty jsi nejspíše nebyl na seznamu, takže tě omámil nějakou drogou a odvezl tě do lesa. No a protože ses bránil, měl jsi potrhané oblečení.“

Tento případ byl složitější, než si Tomáš dokázal představit. Neměl nejmenší tušení, kdo by mohl chtít smrt jeho rodiny. Nebyli to žádní vlivní lidé, ani nebyli konfliktní typy, právě naopak, byli to hodní lidé, kteří se snažili každému pomáhat. Nikdo z rodiny také nic nevěděl a ani nikoho nenapadalo, proč by někdo chtěl , aby zemřeli.

Po nějaké době Tomášovi zase zazvonil telefon. Tentokrát mu ale volala cizí osoba: „Dobrý den, u telefonu Černá, tajná vládní organizace na ochranu veřejného pořádku. Mohl byste se prosím co nejdříve dostavit na policejní služebnu? Máme pro vás určité informace o té tragédii ve vaší rodině.“ Nepůsobila úplně přátelsky, jakoby mluvila úplně bez emocí. Nicméně jestli někdo má nějaké informace, nemohl si to Tomáš nechat ujít. „Dobře, za půl hodiny jsem tam.“ „Děkuji.“ Položila telefon. Tomáš se oblékl, řekl tetě, že jede na služebnu, sedl do auta a jel.

Když dojel na služebnu, ptal se na recepci po paní Černé, která mu volala. Recepční zamával a okamžitě k němu přišel obrovský muž v černém obleku a se slunečními brýlemi. Podíval se na Tomáše: „Následujte mě, prosím.“ Řekl a šel směrem ze dveří ven před služebnu. „Tam tudy.“ Ukázal na černou dodávku. Uvnitř seděla asi třicetiletá tmavovlasá žena, také v černém obleku a se slunečními brýlemi. Ukázala na sedadlo vedle sebe. Tomáš z toho měl špatný pocit, ale jestli je to tajná organizace a recepční u policie o tom věděl, nebude to jistě nic špatného.

Sedl si vedle ženy, muž se posadil naproti a zavřel za sebou dveře. Auto se rozjelo. „Promiňte, vy jste paní Černá?“ Zašpitl Tomáš. „Ano.“ Odpověděla opět bez emocí, ani se na něj nepodívala, jako by byla robot. „A řeknete mi tedy, co víte?“ Naléhal Tomáš. Paní Černá stále hleděla dopředu a řekla jen: „Vše bude vysvětleno, ale ne tady.“ Tomáš už toho měl dost a se zvýšeným hlasem řekl: „Tak dost, kam mě to vezete? Proč mi nechcete nic říct?“ Paní Černá pomalu otočila hlavu směrem k němu. Sundala si brýle a svýma černýma očima se zahleděla do těch Tomášových: „Slibuji, že ti řeknu, kdo je zabil. Jen ne tady.“ Tomáš nakonec souhlasil, ale moc se mu tato situace nelíbila.

Po době, která se zdála jako hodiny, se auto konečně zastavilo. Dveře se otevřely a Tomáš zjistil, že je v nějakém podzemním parkovišti. Všude chodili stejně oblečení lidé. Velký agent, který se během cesty představil jako pan Klus, vyskočil z auta a opět stejným hlasem jako předtím řekl: „Následujte mě prosím.“ A šel směrem ke kovovým dveřím. Prošli desítkami místností, které působily spíše jako bludiště. Byly v nich slyšet vzdálené jednotné kroky a Tomáš občas zahlédl desítku mužů, kteří naprosto stejným stylem chůze šli v chodbě. „Co je to za místo?“ Zeptal se Tomáš. Pan Klus neodpověděl, jen šel dál.

Došli do místa, kde bylo po okraji chodby několik dveří. Došli ke třetím dveřím, kde se pan Klus zastavil, otočil se a otevřel dveře. „Tudy.“ Ukázal do dveří. Tomáš vešel dovnitř, ale než si stihl uvědomit, že se jedná o jakousi celu, mřížované dveře se za ním zabouchly a bylo slyšet cvaknutí zámku. „Hej, pusťte mě!“ Křičel Tomáš, ale pan Klus beze slova odešel. Tomáš řval na celou chodbu, ať mu dají nějaké vysvětlení, ale nikdo nepřicházel.

Po chvíli to Tomáš vzdal a rozhlédnul se po místnosti. Kromě mřížovaných dveří tu bylo malé, taktéž zamřížované okno. Byla už skoro noc a za oknem byl vidět jen kopec zarostlý stromy. Podle něj se snažil poznat, kde se budova nachází, ale nepoznával to tu. Na podlaze ležela matrace s polštářem a přikrývkou a na druhé straně byl záchod s umyvadlem. Nad hlavou Tomášovi hučela klimatizace. Celou místnost obklopovala kamenná zeď. V tom si Tomáš vzpomněl na svůj mobil, který měl v kapse a který mu nevzali. S novou nadějí ho vzal do ruky a pokusil se zavolat tetě. „Být tebou, tak to nezkouším. Máme zapnutou rušičku signálu.“ Ozval se pronikavý hlas paní Černé. Tomáš se otočil a viděl ji stát za dveřmi. Z mobilu se mezitím ozvalo: „Jste mimo mobilní síť.“ Tomáš se zklamaně podíval na mobil a pak zpět na paní Černou, která si mezitím přisunula židli neznámo odkud, sedla si na ni, dala si nohu přes nohu a otevřela knihu, kterou měla v ruce.

„Prosím vás.“ Řekl Tomáš a přistoupil k mřížím „Proč mě tu držíte? Co je tohle za místo?“ Paní Černá se na něj podívala a už trochu více lidsky řekla: „Jsi tu kvůli bezpečnosti. Než se zeptáš, tak nevím, jak dlouho tu budeš muset být a já to ovlivnit bohužel nemůžu. Jsi v záchytném zařízení a zatím to tu můžeš nazývat domovem. Po dobu tvého pobytu budu něco jako tvá nejlepší kamarádka. Můžeš mi říkat Mirko, jestli chceš.“ Tomáš nechápavě zíral. „Tak zaprvé chci domů a zadruhé, paní Mirko, chci to, co jste mi slíbila. Řekněte mi, kdo zabil moji rodinu.“ „Už jsem ti říkala, že to nemůžu zařídit. Já bych taky byla raději, abys byl doma. A k tvé rodině se chci teď dostat.“

Mirka otočila listy knihy a ukázala Tomášovi obrázek. Byl na něm kus lesa. „Poznáváš to tu?“ Zeptala se. Tomáš se zahleděl na obrázek a řekl, že ano, že to je to místo, kde byli tábořit. „Výborně.“ Ukázala další obrázek. Byla na něm skála kousek od tábořiště. „Tohle mě nezajímá, chci vědět, kdo zabil mé rodiče a bratra!“ Vybuchl už vzteklý Tomáš. „Jak si přeješ.“ Řekla Mirka a otočila několik stran ve své knížce. „Řekněme, že detektivové jsou jen banda amatérů. Kdyby udělali pořádný rozbor, zjistili by, že to nebyly psí chlupy, ale vlčí.“ Ukázala obrázek. „Taky by zjistili, že tyto dveře jsou vyražené zevnitř.“ „Takže se někdo s vlkem vloupal do domu a pak zevnitř vyrazil dveře?“ Tázal se Tomáš. „Ne, ten někdo tam už byl.“ „Blbost, všimli bychom si ho.“ Mirka ukázala další obrázek. Byly na něm fotky roztrhaných těl. Tomášovi se udělalo zle. „Neukazujte mi tohle, už jsem to viděl a nechci to vidět znova. Už mi sakra řekněte, kdo je za to zodpovědný!“

„To ty.“ Řekla Mirka zase chladně bez emocí. Tomášovi zamrazilo, ale nechtěl jí věřit. „To těžko, rodinu jsem miloval, žádného debilního vlka nemám ani nevím, jestli vůbec máme nějakou zbraň velikosti demoličního kladiva.“ „Podívej se na ta těla. Přijde ti to jako od kladiva nebo sekery?“ Tomáš se na chvilku zahleděl na obrázek. Měla pravdu, nebyly to sečné ani tupé rány. „Jak mi tedy vysvětlíte, že 19letý kluk, který váží sotva 70 kg vyrazil bezpečnostní dveře? A proč bych to vůbec dělal, když vím, kde jsou klíče?“

Mirka ukázala další obrázek. Byl na něm obrovský černý vlk s rudýma očima a krvavými tesáky. Tomáš se na něj upřeně díval. Někde v hloubi mysli mu docházelo, že toho vlka někde viděl. „Setkali jste se v ten večer, kdy ses zranil.“ Doplnila Mirka. Tomášovi náhle vylezla z hlubin mysli vzpomínka jako monstrum z bažin, vzpomínka, kterou už považoval za ztracenou. Rozbušilo se mu srdce, když si vzpomněl na rudé oči nějakého stvoření v temnotě lesa. Když si vzpomněl na to, jak to na něj skočilo, zakouslo se mu to do nohy a táhlo ho to pryč a jak ho to náhle pustilo a uteklo. Tomáš se podíval zpět na sedící ženu.

„Pamatuješ, kdy se to stalo? A pamatuješ, jak dlouho potom zemřeli tvoji rodiče a ty ses probudil někde v lese? Nebyl to náhodou přesně jeden měsíc? A není to teď přesně 2 měsíce? Tomášovy oči se rozšířily, když Mirka pomalu otočila poslední obrázek směrem k němu. Byl to snímek z tajné kamery na ulici a byl na něm vyobrazen člověku podobný tvor v roztrhaném pyžamu s hlavou vlka, dlouhými drápy a krvavými tesáky, jak běží po čtyřech ulicí U Potoka směrem do lesů od místa, kde Tomáš bydlel. Tomáš se klepal strachy a nevěřícně zírající pomalu couval zpět. Mirka vstala a chladně řekla: „Proč si myslíš, že ty mříže jsou tak tlusté? Jak říkám, jsi tu kvůli bezpečnosti.“ Tomáš docouval až na světlo, které pronikalo oknem. Hlava se mu otočila a on spatřil měsíc v úplňku, jak vychází zpoza kopce. Poslední věc, kterou si z toho večera pamatoval, byl pocit vlčí srsti rostoucí z jeho zad.

Zanedlouho se po chodbě rozeznělo hluboké vytí, na které mu začalo odpovídat stovky stejných hlasů po celé budově a některé i z temnoty lesa venku.

Originální autor: Vevercak237