Dust

Poslední bouře byla již vidět na horizontu, když jsem se to nedělní ráno probudil. Visela tam jihu jako pevná stěna prachu. Vířila a zdála se naprosto nehybná. Byl jsem váben pokračovat ve spaní takhle brzo ráno, jakožto byl můj obvyklý zvyk každou neděli od té doby, co Adele a holky odešly.

Ale vzdálené burácení a praskání blesků mě vytáhly z postele hned po rozbřesku. Ploužil jsem se ospale po farmě a přivazoval jsem dveře stodoly. Nahnal jsem dva nespolupracující divočáky dovnitř a zabouchl jsem okna.

Ale poté jsem se zarazil zírající pouze na přitahující kroutící se tvar na obloze. Roztahovalo se to neuvěřitelně široce po nebi a točilo se kolem hranic Nebrasky. Zvuk byl suchý a měl téměř elektrický nádech a pobledle žlutá pšenice se třásla očekáváním.

Byl jsem v transu.

Oči mi visely na objektu v dálce kde jsem spatřil malý vír letící na západ, který byl v silném kontrastu s temnotou v závěsu. Kůň i s jezdcem za sebou vír táhli jak kopyta koně rozvířila zem a rychlým klusem se přibližovali k farmě. Moje oči drážděné okolním vzduchem rozeznaly jeho siluetu. Carl Jordan vlastnil farmu vedle té mé už od doby, když jsem se sem s rodinou nastěhoval. Vyrůstal jsem s jeho hlasitým smíchem, který každý večer vyplňoval náš pokoj. Jeho normální široký úsměv byl nyní skryt pod jeho knírem a širokým černým kloboukem. Jeho tmavý kabát byl pokrytý jemnou vrstvou štěrku, kterým projel. Eddie…..jeho hlas zněl unaveně a zanikal v okolním prostoru, když na mě shlédl dolů. “Dnes nejdeš do kostela ?,, Nebyl jsem v něm několik měsíců a nedávno se přiznal, že mi za to závidí. Již dlouhou dobu jsem viděl v jeho navštěvování význam a vážil jsem si těch pár hodin navíc, které jsem měl. Jeho otázku jsem úplně ignoroval.

“Co se děje Carle? Je Mattie v pořádku?,, zeptal jsem se.

Otočil se směrem k jihu kde dlela bouře a zakousl se zamyšleně do spodního rtu. Po pár momentech přemýšlení tiše oddechl.

“Hattersonovi jsou mrtví, všichni krom Saula,, řekl odměřeně nepřestávaje hledět do temnoty bouře. Zpracovával jsem tu informaci v hlavě a cítil jsem mírné pálení ve svém nosu, jak jsem vdechoval chladný vzduch. Krátce jsem přemýšlel o tom jak jsem ještě nedávno viděl nejmladšího Hattersona. Malé batole s prázdným úsměvem jak v náručí Molly a se Saulem po boku prozkoumává obchod.

“Jak,, zeptal jsem se konečně.

Jeho obličej se jemně zkřivil.

“Saul je pryč. Od včerejší noci po něm není ani stopy. Molly a děcka jsou mrtví a Saul je v tahu.,, To nevypadá příliš dobře.

Carl se naklonil dopředu a já si znovu po dlouhé době uvědomil, jak starý už vlastně byl.

“V celým Picktonu je to jako ve vosím hnízdě. Prý měli přijít o svou farmu. ,,

Zarazil jsem se jak snadno jsem si dokázal tyto informace spojit dohromady.

“Mattie je v pohodě,, prohlásil po dalším momentu ticha.

“Dnes už jí bylo jen trochu špatně. Dík za optání.,,

Jeho pohled se odtrhl od černých mraků a podíval se na mě. Nabídl mi slabou imitaci jeho klasického úsměvu, ale jeho oči zůstaly potemnělé a plné zármutku. Zdálo se, že mi toho chce říct ještě víc, ale nakonec pouze pokývl hlavou a chopil se otěží.

“Ochraňuj se Eddie”

Toto rozloučení už skoro bezvýznamné jeho častým používáním se proneslo kolem, jak se otočil a kůň odklusal pryč. K večeru jsem mohl jenom sledovat, jak se bouře dostala nahoru a zakryla slunce. Obklopila nás a pokryla nebe jako ruce boží. Snažil jsem se rozložit si podíly bourbonu, který jsem si nalil ráno a sledoval jsem černý vítr, který prolétal zemí. Poslední bouře byly více světlé a slabší než ta co přilétla dnes. Adele si většinou s holkami pročítaly bibli a většinou nakonec skončili u zjevení Janova, než její hlas ztichl. Snažil jsem se nepoddat strachu a teď jsem cítil trochu stresu, který projel mým tělem jak jsem se díval ven na zahalená oblaka. Když nebe potemnilo ještě více zahalené šátkem noci, připravil jsem si malou večeři poskládanou z chleba, vajíček a poslední kapky bourbonu. Potom jsem jen ležel v posteli se světem točícím se kolem mě a větrem hučícím venku. Snažil jsem se nepřemýšlet. Bouře zesílila více než kdy jindy druhé ráno když slunce poprvé mrklo skrze nekonečný prach. Jen tlustý kruh slabě oranžové jako pohasínající uhlík. Později když bouře nepolevovala jsem se rozhodl vyjít ven, i kdybych měl jen nakrmit zvířata. Přidělal jsem si brýle k obličeji a ústa zakryl šátkem, ale stejně jsem se zarazil na pálivým šleháním prachu, když jsem vyšel ven do pohlcujících úst bouře. Téměř jsem ani nemohl vidět mojí stodolu, ale instinktivně jsem se vydal jejím směrem. Tlustá vrstva černého prachu blokovala dveře a dalo mi pár vteřin, než jsem je dokázal otevřít. Prach se dostal dovnitř a prasata i krávy byly pokryty tenkou vrstvou.

I přesto stály na místě. Jejich oči rudé a skelnaté a jen občas sebou škubly, když vítr obzvláště silně narazil do okolního dřeva. Jídlo je nezajímalo. Když Carl přijel k mé farmě s vyděšeným koněm za ním, bolestivá rána nervozity projela mým břichem. Jeho vousy byly plné prachu a musel si vyčistit čočky jeho brýlí když stál před mými dveřmi. Ale místo toho aby vstoupil, na mě jenom mávnul.

“Musíš jít se mnou,, zakřičel přes bouři. Prach pokryl jeho zuby a v koutcích jeho úst se tvořily černé fleky. Jeho tón byl stále přímý a monotónní, což mě děsilo. Neprotestoval jsem a jenom jsem si znovu navlékl brýle a nabídl mu svůj druhý šátek. Následoval jsem ho s jednou rukou na otěžích koně. Carl mě vedl dolů z cesty a prováděl mě podle svých zamlžených vzpomínek skrze zatáčky. Jeli jsme pomalu směrem na západ kolem Carlovy farmy, směrem k naklánějícímu se obrysu Colinsovy farmy. Strach se přelil přes mojí hruď jak jsme se přibližovali. Dveře se rozrážely nekonečně ve větru, který škubal s posledním pantem, který dveře držely. Viděl jsem Roggera Colinse ležícího vedle dveří se zaschlou krví na jeho čele pokrytém silnou vrstvou prachu.

Jeho oči byly otevřené a to levé podlité krví a vytočené do strany. V rukou stále svíral pušku s jednou vystřelenou patronou. Ebigail Colins a její nejmladší dítě ležely schované v rohu. Krvavé fleky pokrývaly jejich šaty. U stolu seděl jako připravený na jídlo další člen rodiny. Zdál se téměř v pořádku. Seděl rovně a tvrdě avšak s velkou dírou přímo v hlavě. Čistý a naprosto bez krve. Jeho kůže suchá a pokroucená, oči zavřené a podlité. Dalo mi to chvíli než jsem poznal čí to tělo bylo.

Saul Hatterson

V ruce stále držící nabitý revolver, ztuhlý jakoby zemřel už před několika týdny. Stále se usmíval a jeho dásně pokryté prachem měly silně černý nádech. I přes zuřící bouři venku se zdálo uvnitř farmy naprosté ticho, jako bych slyšel jenom svoje srdce tlukoucí v mých uších. Otočil jsem se na Carla s viditelnou žádostí o vysvětlení.

“Nesl jsem jim pár plechovek jídla. Roger se bál, že nebudou mít dost. Zakřičel na mě z verandy na které stál zatímco zavíral Rogerovi víčka. Podíval se na mě a postavil se,,

“Jedd tady není,,

Rozhlédl jsem se po místnosti.

“Nemyslíš si snad že by Jedd….,, začal jsem, ale můj nápad se zasekl. Jedd byl tiché a podivné dítě, ale něco se mi na něm vždycky nezdálo.

“Ne, nemyslím si že by 15ti letý dítě tohle dokázalo, ale to jsem si nemyslel ani o Saulovi,,

“Tohle prostě nedává smysl,, znovu si otřel prach ze svých brýlí.

Jo to nedává.

“Měli bychom vyrazit do Picktonu, abychom to někomu řekli ale budeš si muset vzít Colinsovo auto. Mezi našema farmama se dokážu pohybovat, ale myslím že já a ani můj kůň by cestu do města nezvládli.,,

Carl se zdál být skoro ponížený, ale následoval jsem ho do garáže. Auto ze sebe vydalo pár škytů chvíli před tím než zdechlo úplně. Když jsem otevřel nádrž, vlhká a odporná smíchanina prachu a benzínu se vyvalila ven. Můj dech se zrychloval, když jsem otevřel Colinsův traktor. Uvnitř byla ta samá smíchanina. Cesta zpět k našim farmám byla tichá a moje srdce stále tlouklo. Nemohl jsem udržet svůj dech v rytmu jak byl můj krk škrábán okolním prachem. Nejdříve Carlův traktor a potom můj. Oba jsme zkontrolovali a oba byly v nepoužitelném stavu. Jestli byl Carl tak moc ve stresu jako já, nebylo to na něm vidět.

“Eddie, nevím co má tohle celé znamenat, ale vážil bych si toho, kdybys zůstal se mnou a Mettie přes noc. Ta bouře snad do rána přestane. V jeho očích jsem viděl jistou jiskru a to mi dalo trochu naděje. Carl vyrazil, panikařil a myslel jenom na Mettie, která ležela stále nemocná v posteli a já jsem tiše následoval. Došel jsem do svého domu, abych si sebral svojí pušku a plechovku kafe. Neměl jsem v plánu pít, ale potom co jsem viděl tu krev všude kolem a scenérie smrti se mi stále dokola přehrávala v hlavě, jsem si několikrát loknul z lahve. Nepamatuji si, že bych ležel na studené dřevěné zemi, ale když jsem se vzbudil stále se zbraní v ruce a prázdnou lahví, slunce už svítalo a nebe bylo o něco světlejší.

Ale ten vířící mrak stále obklopoval okolní zemi.

“Úterý” pomyslel jsem si skrze vlnu bolesti, možná i středa. Ospale jsem nechal svoje ponížení vlézt do mé hlavy, když jsem si uvědomil, že jsem nechal Carla a Mettie celou noc čekat. Potom co jsem našel kýbl s vodou kompletně vyschlý jsem ho sebral, oblékl se a vydal jsem se ke studni. Když jsem párkrát zapumpoval, jediné co vyšlo ven byla odporná lepkavá černá hmota. S odporem jsem zahodil kýbl a s jistou dávkou trapnosti jsem se vydal ke Carlově statku. Za mnou už nebyl ani slabý obrys mého domu. V tu chvíli jsem byl sám ponechán pouze se slabě vibrující zemí a větrem po všech stranách. Tak by mohl vypadat celý svět a já bych to ani nevěděl. Mohl by být konec světa a já bych neměl ponětí, že se vůbec něco stalo.

Otočil jsem se zpátky na cestu a rozběhl jsem se ihned ke Carlově farmě. Když se objevil jemný obrys vysokého nenabarveného domu, spatřil jsem Carlova koně ležet nehybně na zemi stále přivázaného k verandě. Malá hromada černého prachu se vynořila na jeho straně. Dveře byly otevřené a mlátily sebou kvůli silným nárazům větru. Panika mnou projela jako ledový chlad a moje tělo se začalo třást. Mettie ležela stále v její posteli přikrytá peřinou zalitou krví. Její hlava otočená na druhou stranu, krk zlomený a pohmožděný a její skelné vyvalené oči zíraly přímo na mě. Nad ní se houpaly nohy, kde bylo oběšené mrtvé tělo Jedda Colinse……. ztraceného chlapce.

Jeho oči chyběly a na mě zírala jen černá prázdnota.

Carl nikde.

Pomalu jsem vycouval ven z domu do chaotického řevu bouře. Moje mysl se začala otáčet do naprostého šílenství, jak se bolest v mém těle rozpalovala. Zoufale jsem sípal, naprostá bezmoc se vlívala do mých končetin a nemohl jsem se dále pohnout. Stál jsem tam a snažil se najít jediný smysl v tom co jsem viděl. Vzpamatoval jsem se a rozběhl se směrem k mému domovu. Proběhl jsem kolem rozmazané siluety mého domu….ústa mi vlévaly více pálení do mých plic každým nádechem. Nemyslel jsem na to kam běžím, chtěl jsem se prostě dostat co nejdál od té bouře….co nejdál od prázdné skořápky toho, co dříve bývaly domy mých známých. Mých přátel.

Doběhl jsem tak daleko, než jsem narazil na rozdvojenou část řeky Missouri, která oblévala okraj mého pozemku. Viděl jsem jak se skrze ní už neprolévá voda, ale jenom hustá černá kaše. S prázdným výrazem jsem sledoval tok té látky pomalu tekoucí jako sirup pod černým zvířeným nebem. A pak mi to došlo.

Vběhl jsem zpět do svého domu a zabarikádoval jsem dveře. Tažen pouze svým zvířecím instinktem jsem ke dveřím přitáhl šatník. Nečekal jsem, že by to dokázalo nějak zpomalit to co si pro mě má přijít, ale chtěl jsem mít dostatek času, abych mohl přemýšlet. Prázdná lahev bourbonu ležela na podlaze a to bylo dobře. Chtěl jsem mít na ten poslední moment čistou hlavu. Sedl jsem si na židli směrem ke dveřím a svírajíc pušku ve svých rukou. Pak jsem jen čekal.

Světlo bylo pryč a nebesa byla znovu zakryta. Odměřoval jsem svůj dech a snažil jsem se být naprosto v klidu. Bylo to už pozdě v noci, když ta věc přišla. Slyšel jsem těžké kroky, které se pohybovaly po verandě a zkoušelo to otevřít každé okno. Moje ruce klouzaly a potily se jak jsem svíral spoušť pušky. Kroky se zastavily před dveřmi a viděl jsem jak se dřevo jemně prohnulo, když to začalo na dveře tlačit. Skřípavý zvuk se rozezněl místností a moje malá barikáda se sunula po podlaze. Síla působící z druhé strany pomalu a jistě otevírala moje dveře, dokud se nerozrazily úplně a bouře se nevlila dovnitř. Postava se přiblížila ke mně s pomalým krokem, který mě překvapil. Carlova kůže praskala jako papír při každém pohybu a jeho prázdné oči vypadaly jako vyschlé koule prachu. Smál se tak, jak jsem ho nikdy neviděl.

V tu chvíli jsem se podivně uklidnil. Ta jistota toho, že všechno tohle šílenství bylo pravdivé. Zdvihl jsem svojí pušku.

“Eddie” ta věc uvnitř Carla promluvila hlasem jako brusný papír. Mrtvola se přiblížila ke mně a všiml jsem si černé tekutiny vytékající z jeho úst.

“Vystřel Eddie, uvidíme co to udělá.,, Usmál jsem se. Věděl jsem jaké je jediné řešení. Zamyslel jsem se nad tím jak moc jsem rád, že Adele a holky jsou pryč, tak vděčný v tom nejhorším smyslu, že jsem jí ublížil tak moc, že ode mě odešla. Tuhle noc budou alespoň ony v bezpečí. Přibližovalo se to ke mně, zlověstné záblesky v očích zíraly přímo do mých a v nich jsem viděl bouři obklopující okolní zemi. Viděl jsem řetězy nekončící smrti a hrůz, které se roznášejí dále.

Jenom nekonečnou noc. Viděl jsem konec. Všechno co jsem měl, byl ten poslední záblesk naděje, který mnou projel. Namířil jsem pušku na svojí bradu a ucítil jsem chladný kov se dotknout mojí kůže. Věc uvnitř Carla se zarazila a jeho úsměv upadl. Věděl jsem že jsem vyhrál. Potřebovalo mě to a nikdy mě to nebude mít. Ujistil jsem se, že se usmívám, užíval jsem si každý moment frustrace a zloby toho stvoření. Ta věc zakřičela a vyskočila z Carlova seschlého těla, které se roztrhlo jako papírový obal. Přede mnou se objevil malý mrak prachu a blesků, element čisté nenávisti, který se ke mně přibližoval rychleji než před tím. Jeho prach se protáhl do malých vírů a cítil jsem jak mi vlétává do vlasů a úst. Cítil jsem poslední pálení ve svých plicích a krku……a pak jsem zmáčkl spoušť.

Přeloženo z originálu