Jedu ve vlaku, který nezastavil již 17 dní

Probudil mě prudký záchvat kašle způsobený nepřirozeně suchým vzduchem kolem mě. Kapky potu se nahromadily a začaly mi stékat po čele. Byla tma a ani jediný paprsek světla, pomocí kterého bych mohl rozpoznat mé nejbližší okolí. Moje paměť sloužila jen málo k orientaci mého místa pobytu, ale když jsem začal vše osahávat svýma rukama, všiml jsem si, že sedím v místnosti, která jakoby vibrovala, ale jen tak lehce. Když se mé oči začaly přizpůsobovat drtivé temnotě, mohl jsem začít rozeznávat nejasný tvar svého pokoje. Byly tam tři sedadla obrácená k sobě s okny na pravé straně, i když na druhé straně neodhalovala nic jiného než prázdnou prázdnotu. Na druhé straně byly dveře s malým oknem, které vedly do chodby a světlo odtamtud už dosahovalo i k místu, kde jsem se probudil.

Bylo to kupé vlaku a vlak se stále pohyboval, i když se zjevně zbavil jakýchkoli dalších lidí. Snažil jsem se vstát, ale nohy odmítly správně spolupracovat. Byly příliš slabé, jakoby nebyly používány celé dny. Pak se některé mé vzpomínky vrátily. Cestoval jsem, pamatoval jsem si, jak jsem nastupoval do vlaku, i když jsem neměl nejmenší tušení, jaký měl být můj cíl. Moje paměť se jednoduše zkrátila poté, co jsem vstoupil do mého prázdného kupé, to bylo 12. listopadu. Zkontroloval jsem kapsy a hledal stopy. Našel jsem svůj telefon, kterému už dávno došla baterie, a svojí peněženku, i když obsahovala jen jízdenku, ve tmě spíš vypadala jako podivná čmáranice na kousku papíru. S neuvěřitelným úsilím se mi konečně podařilo dostat na nohy a vstal jsem. I když jsem musel použít zeď jako oporu, stačilo to k pohybu a brzy jsem narazil na chodbu svého vlakového vozu.

Chvíli jsem se díval z oken na chodbě a svět venku byl prázdný. Vypadalo to, jako by za hranicemi vlaku nic neexistovalo.

Temnota ztěžovala navigaci a mohl jsem kdykoliv o něco klopýtnout. Snažil jsem se hledat vypínač nebo přinejmenším jinou osobu, která by mi pomohla ven, ale nikdo nebyl v dohledu.

Nakoukl jsem dovnitř oknem do dalšího kupé a viděl jsem nejasný obrys lidí, kteří stále seděli na svých sedadlech, ale při pokusu o vstup jsem si uvědomil, že dveře jsou zamčené. Pokusil jsem se zaklepat, ale lidé na druhé straně se ani nehnuli.

Když jsem se na ně pokusil zavolat, uvědomil jsem si, že můj hlas téměř úplně zmizel a je nahrazen pouhým šepotem.

Vydal jsem se z kupé do kupé a zatímco všechny vypadaly, že jsou obsazené, nikdo je neotevřel a na moje stále zuřivé zaklepání nezareagoval ani jeden člověk.

Když jsem dorazil do posledního kupé vozu, vlak se lehce otočil na svých kolejích a mě srazil k zemi. Když jsem tam ležel, snažil jsem se sotva slyšitelným hlasem volat o pomoc, ale nikdo mě neslyšel.

Postavil jsem se na nohy, zatímco se vlak stále točil, a všiml jsem si, že se ze zatáčky pomalu otevírají dveře do posledního kupé.

“Hej, slyší mě někdo?” Když jsem se přiblížil k otevřeným dveřím, můj hlas se třásl.

Žádná odpověď nedorazila, buď proto, že přihrádka byla ve skutečnosti prázdná, nebo proto, že můj hlas šíleně přeskakoval.

Pomalu jsem nakoukl za roh, abych viděl kupé obsazené temnými postavami. Všichni nehnutě seděli na svých sedadlech.

“Hej?” Řekl jsem znovu.

Udělal jsem krok dovnitř. Moje oči se začaly plně přizpůsobovat mému temnému okolí a rychle jsem si uvědomil, že lidé nejen strnule sedí, ale ani nedýchají.

Hrozná myšlenka na to, že jsou mrtví, mě dusala jako kladivo, ale musel jsem se ujistit. Sklonil jsem se na kolena vedle nejbližšího muže a jemně s ním zatřásl. Přesto neodpověděl. Poté jsem zkontroloval puls, a přestože nejsem lékař, nenašel jsem žádné známky života.

Slyšel jsem malé pípnutí, které mě vystřelilo na nohy, a podíval jsem se dolů, abych viděl muže a jeho digitální hodinky, které ho upozornily, že uběhla hodina. Podíval jsem se na hodinky a všiml jsem si, že byly pozastavené v jednou konkrétním datu.

17. listopadu … Bylo to sedmnáct dní, co jsem nastoupil do vlaku.

Chvějící se rukou jsem zkontroloval ostatní lidi a nějakou známku života. Všichni byli bez pochyby, mrtví.

V mém těle vznikala panika, a to jak z přítomnosti mrtvých lidí, tak z toho, že jsem spal v jedoucím vlaku déle než dva týdny.

Před jedním z mrtvých pasažérů jsem se zhroutil na zem. Byla to postarší žena, elegantně oblečená s široce otevřenýma, pronikavě modrýma očima. Nechtěl jsem s nimi zůstat v kupé, ale byl jsem paralyzován nedostatkem nápadů.

Seděl jsem tam obklopený šesti mrtvými lidmi a pokoušel jsem se uvažovat o svém dalším kroku. Vlak se stále pohyboval, což jasně znamenalo, že ho musel mít někdo pod kontrolou, průvodčí nebo alespoň někdo s představou, co se to sakra děje. Takže jsem se rozhodl, že mým nejpraktičtějším krokem bude cesta do hlavního vozu a s nadějí, že nebudou mrtví všichni.

Po celou dobu, co mi tyto myšlenky procházely hlavou, jsem nemohl odtrhnout oči od starší paní. Jejich přítomnost něco odhalovala. Zaprvé, nebyl tam žádný zápach, což znamená, že se nezačali rozkládat, a zadruhé, všichni měli oči otevřené dokořán, což nedávalo smysl.

Než jsem mohl bizarní situaci dále přehodnotit, žena náhle zamrkala.

Zděšeně jsem vystřelil na nohy, když znovu zamrkala. Zkontroloval jsem dvakrát její puls, ale stále nic. Přesto její oči stále mrkaly bez dalších známek života. V šoku jsem se rozhlédl kolem a zjistil, že dalších pět mrtvých pasažérů také rychle mrká.

Aniž bych jim zkontroloval puls, vyskočil jsem z kupé a zavřel dveře. Všiml jsem si, že v něm chybí kus dřeva, jako by ho někdo vyloupl a nemohl se řádně zavřít.

Když jsem pomalu vystoupil z kupé, zahlédl jsem v okně nekonečnou prázdnotu. Pokořil jsem myšlenku, že bychom mohli jet tunelem, ale pokud ano, jak dlouhý asi může být?

Přešel jsem do dalšího vagónu. Na rozdíl od předchozího nebyl rozdělen do oddílů, nýbrž byl vyplněn řadami sedadel rozdělených uprostřed středovým průchodem. Ale stejně jako přihrádky, každé sedadlo bylo obsazeno mrtvým cestujícím, který taktéž zrychleně mrkal, když jsem rychle prošel.

Prošel jsem jich asi patnáct, a každý střídaly řady sedadel a oddílů. Cítil jsem, jako by ubíhaly hodiny, když jsem se vydal k lokomotivě, a když jsem se chystal vstoupit dveřmi označenými ,,První třída”, někdo mě strčil na podlahu a svítil mi do tváře baterkou.

,,Zůstaň kurva dole!” zakřičel na mě hluboký hlas.

Bez řeči jsem nemohl dělat nic jiného, ​​než vyhovět muži přede mnou.

,,Počkej, nejsi mrtvý?” zeptal se muž.

Když si uvědomil, že jsem v podstatě jen dítě, nebylo mi ani 20 let, vzdálil ode mě světlo a natáhl ruku, aby mi pomohl vstát.

,,Je mi líto, právě jsem někoho slyšel hýbat se, a bál jsem se, že jsi jeden z nich,” řekl a ukázal na bezvládné lidi, kteří nečinně seděli na svých sedadlech.

,,Jak se jmenuješ?” zeptal se.

,,Já….. já jsem…. Thomas,” koktal jsem.

Když se šok z jasného světla vytratil, viděl jsem, že muž byl oblečen v policejní uniformě, dobře stavěný a plešatý.

,,Jmenuju se John Hendricks,” řekl. ,,A měli bychom odtud vypadnout, než se tito parchanti znovu probudí.”

,,Nejsou mrtví?” Zeptal jsem se.

,,Ne nejsou. Jsou jakoby v hibernaci.”

Zmateně jsem se na něj podíval.

,,Hibernující lidi?”

,,Už to nejsou lidé, chlapče, už ne.”

Když ta slova vyslovil, vypadalo to, že ho něco za mnou překvapilo.

,,Do prdele, byl jsem příliš pomalý,” řekl podivně klidně.

Otočil jsem se, abych viděl lidi, jak pohybují hlavami, všichni hledí přímo na nás, jejich oči jsou nyní upřené a neklesají.

,,Musíme odtud vypadnout,” řekl John, když mě chytil za paži a odtáhl do jiného kupé i když mnohem hezčího než vagón, ve kterém jsem se probudil. Všechny dveře se otevřely a lidé se pomalu hromadili z každého kupé na chodbu a hleděli na nás svýma široce otevřenýma očima.

Vrhli jsme se do prvního volného kupé a důstojník z něj jednoho z lidí vytlačil a zamkl dveře.

Povzdechl si: „Trochu tu budeme v bezpečí, doufejme, že jen skautují.“

,,Co to sakra je” začal jsem říkat, než mi policista položil ruku na ústa a pokynul mi, abych mlčel.

,,Co se děje?” Zašeptal jsem.

,,Musíme tu vydržet, dokud zase neusnou.”

Vstal, vykoukl na chodbu a rychle se stáhl zpět.

,,Ostatní cestující, co se jim stalo?” Zeptal jsem se.

,,Mrtvý, tedy většina z nich. Pár přeživších je ještě v jídelním voze.” Právě jsem vyšel hledat baterie a doufal, že dokážeme telefonovat a zavolat pomoc. Jak jsi tady sakra přežil sám?“

,,Já… já nevím, právě jsem se probudil, tak před hodinou,” řekl jsem.

Vytáhl jsem z kapsy lístek a pokusil se ho přečíst. Důstojník Hendricks vzal baterku a nastavil ji na nejnižší hodnotu, aby mi pomohl číst. Text na lístku byl napsaný jazykem, který jsem neznal, jen míchané symboly a datum.

,,Ano, stejně je to se všemi našimi lístky, nic z toho nedává zatraceně smysl.”

,,Pamatuješ si, kam jede vlak?” Zeptal jsem se.

Zakroutil hlavou.

,,Lidé tam venku vypadají docela slabě, nemůžeme se jen proplést mezi nimi, nezdá se, že by se pohybovali?” Zeptal jsem se.

Znovu si povzdechl: „Nebojím se těch lidí, ale toho co přichází s nimi.“

,,Co je to?”

,,Sakra, ani nevím, jak to ve skutečnosti vypadá.” Je to masivní temnota. Prostě ty lidi používá k tomu, aby se rozhlížely po přeživších, my jim říkáme…..”

Když se pokusil dokončit větu, na druhé straně dveří bylo slyšet velké bouchnutí. Opatrně jsem vykoukl oknem, abych viděl, že se všichni lidé zhroutili zpět na zem a že se otevřely dveře vedoucí do vagonu za námi.

Vysoký obsidiánový černý spleť stáhl dovnitř pomocí velkých úponků. Měl tenké pahýly, které připomínaly nohy, a několik dalších úponků, které se klouzaly po stěnách, a zdálo se, že vnímají jeho okolí. Ačkoli to bylo určitě nehumanoidní povahy, nemělo to hlavu ani oči.

John zvedl prst ke rtu a naznačil, abych mlčel.

Pak jsem si všiml, že má v opasku zastrčenou zbraň. Ukázal jsem na to beze slova, ale on jen zamítnul potřesením hlavou.

Tvor se přiblížil a netrvalo dlouho a stál těsně za dveřmi. Jeho paže se roztáhly, zploštily a zakryly okno. Začalo to ve skleněné tabuli tvořit malé praskliny, které umožňovaly prosakování malých úponků.

,,Proboha,” zašeptal John, když mu pot stékal po tváři.

Najednou vstal a kopl do dveří a rozbil je. Stvoření to sotva podrazilo, ale umožnilo nám to dostatek kroutícího se prostoru, abychom ho mohli přeběhnout.

Popadl mě a protlačil mezerou mezi zdí a tvorem, přičemž se zachytil o jeden z úponků, jak to udělal, zachytili se o něj a zabořili se mu do nohy.

,,Běž, utíkej!” zakřičel v agónii, když se snažil zahnat úponky, které se kolem něj svíraly.

Jedu ve vlaku, který nezastavil již 19 dní

Cítíc se slabý, jsem spadl na podlahu chodby, když se John zoufale snažil osvobodit z rychle rostoucích úponků kolem jeho nohy.

Jak se sevření utahovalo, jeho služební zbraň, která byla stále v jejím pouzdře, spadla na zem z jeho dosahu.

“Na co sakra čekáš, rychle odsud vypadni!” zařval na mě.

Neposlouchajíc jeho příkazy jsem se přisunul k jeho zbrani. S absolutně minimální zkušeností se střelnými zbraněmi, jsem se chopil zbraně a začal jsem zběsile střílet do toho stvoření. Nepřestával jsem dokud se hlasitý zvuk výstřelů nevyměnil s tichým cvakáním.

Ačkoli to tomu stvoření nijak neublížilo, povolilo stisk natolik, aby se z něj dokázal John dostat a tím uniknout od jisté smrti.

Pomohl jsem mu ošetřit jeho krvácející nohu a společně jsme se vrhli do dalšího vlakového vagónu, kde jsme vzali několik židlí a použili jsme je jako chabě postavenou blokádu na zpomalení toho stvoření.

Procházeli jsme vagónem, opakovaně jsme zakopávali o několik mrtvol, které ležely na podlaze. Věnoval jsem pohled barikádě, abych viděl, jak se stvoření pomalu prosakuje skrze ni jako černá mlha, která se line na druhou stranu.

“Pospěš si!” Zařval na mě John.

Za ten čas co jsme se dostávali do dalšího vagonu, se stvoření skoro celé dostalo skrze naší blokádu. Neschopné nás chytit si rychle uvědomilo, že jsme mimo jeho dosah, a reagujíc na to, se to rozdělilo přesně ve středu, ukazujíc nám řady černých zubů a několik úponků, které se podobaly jazykům. Vydalo to ze sebe hrůzný, vysoko položený výkřik, který zatřásl celým vlakem a téměř mi zničil mé ušní bubínky.

Zvuk samotný probudil všechny mrtvoly ležící po celé chodbě vagonu. Zvedly své hlavy a začaly se rozhlížet okolo dokud na nás neupřely svůj zrak, to samozřejmě přivolalo pozornost toho stvoření.

Začalo se k nám rychle pohybovat. Když se pohybovalo, natahovalo to jeho úponky neuvěřitelně blízko k nám, pokoušejíc se nás chytit. Byli jsme skoro u jídelního vagonu…

…když v tu chvíli jsem spadl na zem.

Úponek se mi obmotal okolo mé boty, John mě popadl za ruce a začal silně táhnout proti tomu stvoření.

Začal jsem křičet a dveře od jídelního vagonu se rychle otevřely. Byli tam dva muži a žena, ti se okamžitě vrhli k Johnovi a pomohli mu dostat mě ze sevření úponků. Bota za kterou mě úponek držel mi sklouzla z nohy, umožňujíc mi tak se dostat pryč.

Vběhli jsme tedy do jídelního vagonu a rychle jsme za námi zabouchli dveře, zatímco jeden z mužů vzal kovovou tyč a protáhl ji úchopy dveří, vytvářející tak provizorní zámek. John a já jsme se vyčerpáni posadili na zem, a já jsem se pokoušel rozhlížet se po okolí.

Vagon byl plný kabinek s malou lištou táhnoucí se po celé délce vagónu. Kabinky byly plné konzervovaného jídla a balené vody. V jednom rohu vagonu bylo spousta obalů od jídla. Celý vagon byl osvětlen nouzovými světly táhnoucími se po celém stropě, bylo jasně vidět že tam přežívali několik týdnů a tihle tři byli všichni co zbyli.

“Co se ti sakra stalo, Johne?” Zeptal se muž, který vypadal že mu je okolo padesáti.

“Mu-Museli mě vidět přicházet, ani nevím jak,” Řekl John, stále rozdýchávajíc se z toho co se právě stalo.

Stále se na něj v šoku dívali a nebyli spokojení s jeho odpovědí, tak tedy pokračoval.

“Ani jsem nepoužil baterku a všiml jsem si tady Thomase… to už byli vzhůru.”

“Takže… jsi počkal než zase usnou?” Zeptala se žena.

“Ne, už si nás všimli, museli jsme rychle utéct. Vrátil jsem se nejrychleji jak jsem mohl.”

Po jeho poslední větě všichni ztichli a John na ně jenom zmateně hleděl.

“Johne, byl jsi pryč dva dny,” Řekla konečně žena.

“Nedělej si ze mě srandu, byl jsem pryč maximálně pár hodin!”

Vyndala z kapsy digitální hodinky a ukázala Johnovi datum a čas. “Je 1. prosince,” řekla tiše.

“To je neuvěřitelný…” John ze sebe dostal, neschopen více mluvit..

“A jak tě vůbec viděli, nejsou moc pozorní dokud je někdo nevyruší?” Řekl jeden z mužů povýšeným tónem.

“Já nevím, Franku. Myslíš si snad že jsem to udělal naschvál?”

Vzpomněl jsem si na to co se stalo v kupé, jak jsem tam viděl tu starou paní a uvědomil jsem si že jsem to byl já, kterého si všimli.

“Důstojníku já-“ Snažil jsem se říct a John mě přerušil.

“Říkej mi Johne,” opravil mě, “jsme v nějaký zasraný dimenzi nebo v nějaký jiný sračce, nemusíš mě tu oslovovat titulem či něčím jiným, nezáleží na tom.”

Chtěl jsem konečně říct co se stalo, když v tom si ženo všimla že Johnovi krvácí noha a okamžitě k němu přiběhla.

“Ty krvácíš,” prohlásila.

“Nic to není, jenom mě ‘Sentinel’ chytil za nohu. Neboj se, jsem v pohodě.”

“Sedni si semhle, chci se na to stejně podívat.”

John si tedy sedl na místo a žena mu vyhrnula nohavici, aby viděla jak hluboká je jeho rána na lýtku.

“Budeš tam potřebovat stehy. Podáš mi prosím tě lékárničku?” řekla směrem k Frankovi.

Zatímco se pokoušela ošetřit Johnovu nohu, zaměřil jsem svůj zrak na dveře. Ty měly vyztužené okraje kusy kovu, stejně na tom byla i okna. Kov zabraňoval tomu stvoření aby se prosáklo skrz drobné otvory a taky zabraňoval ‘mrtvolám’ vidět skrze ně.

Na zdi vedle dveří byly vyryté čárky, které značili každý den co tam byli. Devatenáct čárek značilo devatenáct dní a vlak se stále nezastavil.

Nejstarší muž, Frank, ke mně přišel, dívajíc se na mě jako na podezřelého u výslechu.

“Kdo jsi?” zeptal se pevným hlasem.

“Thomas,” odpověděl jsem.

“Nechceš nám náhodou říct, jak jsi zde přežil 19 dní úplně sám, bez vody a jídla?”

Nemohl jsem odpovědět na jeho otázku, čas co jsem zde strávil mi připadal jenom jako pár hodin, ano, měl jsem žízeň, ale rozhodně jsem neměl v krku vyprahlo.

“Já… já nevím,” zakoktal jsem.

“Co tím sakra myslíš? Jak nemůžeš vědět?” Řekl Frank trochu podrážděně.

“Nech ho být, Franku, kdyby sis nezapomněl vzadu batoh, nemusel jsem tak vůbec jít a nemusel jsem riskovat svůj život,” vložil se do toho John.

Tohle stačilo aby Frank konečně držel hubu, i když byl idiot, tak věděl kde má svoje místo ve skupině. Přišel ke mně druhý, mladší muž a natáhl ke mně ruku.

“Já jsem Philip a tohle je Mia,” řekl a poukázal na ženu, která se právě pokoušela ošetřit Johnovu nohu. “A tohle je Frank, pokoušej se ho nevšímat, je to osina v zadku co je devadesát procent času nepříjemná.”

“Mysli si co chceš,” Frank přerušil Philipa. “Mimochodem vzal si s sebou alespoň baterie?”

“Samozřejmě že ano, ty blbče, jsou v batohu,” odpověděl mu John.

Jenom jsem tu stál pokoušejíc se pochopit situaci ve které se teď nacházím a pokoušel jsem se stěží odpovídat na jejich otázky.

“Nelam si s tím hlavu, Thomase,” řekla Mia když si všimla mého absolutně zmateného výrazu na tváři.

“Huh?”

“Nikdo z nás si nepamatuje, co se stalo, všichni jsme se tu probudili v různých časech a nakonec nás napadlo jít sem, do jídelního vagonu. Většinou to tu je bezpečné, jenom nám ‘Sentinelové’ moc nedovolují jít odsud pryč. Máš štěstí že tě John našel.”

“Sentinelové?“

“Ta věc co nás pronásledovala,” vysvětlil mi John.

Do jinak tmavého vagonu proniklo silné světlo, když Frank zapnul svůj telefon, používajíc k tomu jednu baterii z balení. Bez váhání se pokusil vytočit nějaké číslo.

“Zapni reproduktor, jestli se snažíš někomu dovolat,” řekl John, který stále čekal až mu Mia obváže nohu.

Nikdo na ‘druhé straně’ to nezvedal, Frank tedy ukončil hovor a začal vytáčet další číslo a předtím než ho stihl zadat začal telefon zvonit; ‘Blokované volané ID’

Pár vteřin držel telefon šokovaně v ruce a pak hovor rychle zvedl.

“Haló?”

Bez odpovědi.

“Haló, slyšíte mě?” Zeptal se znovu Frank.

Trpělivě jsme poslouchali ticho které se z druhé strany ozývalo, už uběhla asi minuta a stále se nikdo neozval.

“Nikdo tam není,” řekla Mia.

Dříve než ji kdokoliv z nás byl schopen odpovědět, telefon začal vydávat monotónní opakované pípání. To pokračovalo necelou minutu, všichni jsme byli zticha a nikdo se neodvážil cokoliv říct. Když pípání přestalo, hovor se sám ukončil, Frank se na nás všechny postupně podíval se zmateným až vyděšeným výrazem.

“Co to sakra bylo?” zeptal se John.

“Název destinace: Gehenna, 108 hodin, nevystupujte z vlaku,” řekl jsem.

“Co?”

“Byla to Morseova abeceda, naučil jsem se jí jako dítě abych mohl tajně komunikovat se spolužáky. Já vím, je to blbost, byl jsem podivín, ale jsem si absolutně jistý že to bylo přesně to, co ta zpráva říkala.”

Zmateně se na sebe podívali a pak se zase otočili na mě.

“Gehenna, co to znamená?” Zeptala se Mia.

“Zapomeň na to,” vložil se do toho Frank, “Proč by nám do háje říkali abychom zůstali na tomhle zasranym vlaku?”

Všichni jsme zase ztichli, když se Frank pokoušel vytočit další číslo, ovšem, jeho pokusy byly bez výsledku.

“108 hodin, to je jenom něco málo přes čtyři dny, než dorazíme na další stanici? Zvládneme to, jenom tu musíme zůstat. Máme dostatek zásob na to abychom tu přežili ještě alespoň dva týdny,” řekl John.

“Aha, takže tu budeme jenom sedět na prdeli další čtyři dny?” zeptal se Frank.

Začali jsme se trochu hádat a když ostatní začali diskutovat o tom, co budou dělat na stanici, jsem se na chvíli podíval z okna.

Ta obrovská prázdnota ve které jsme se nacházeli, byla sama o sobě dost děsivá. Přemýšlel jsem jak daleko v té temnotě už jsme, jestli to mělo nějaký konec, nebo jestli něco v té prázdnotě žilo. Část mě se cítila tak mrtvě když jsem si pokládal ty prázdné otázky, jako kdyby ten vlak byl pouze výplod mé rozpadající se mysli, ale ta bolest byla moc skutečná, i únava byla moc zdrcující na to, aby byla falešná.

Vzal jsem si svůj už dávno mrtvý telefon a zapojil jsem do něj balíček baterií. Ostatní byli natolik zaměstnáni diskutováním, že si ani nevšimli jak plýtvám energií, musel jsem to ale udělat, musel jsem si sepsat pár mých myšlenek, abych je mohl případně někomu poslat, kdybych náhodou měl signál. Pokusil jsem se to odeslat otci s nadějí že to sdílí s ostatními, kdybych se náhodou nevrátil.

Zatímco jsem trpělivě čekal na odeslání zprávy jsem se jenom díval do temnoty. Některé části byly temnější jak ostatní a potom jsem si všiml, že to nebyly jenom tmavší části, ale byly to dokonce pohybující se věci, byly jako stíny v noci.

Klouzalo to ve vzduchu vedle vlaku a potichu to rýsovalo svoje tělo bez očí.

Byl to Sentinel…

“Lidi…?” Řekl jsem potichu.

Stále se hádali…

“Lidi, venku je Sentinel!” Řekl jsem mnohem více nahlas, skoro jsem řval.

John přerušil hádku, všichni ztichli a jenom pozorovali jak stvoření letí vedle vlaku. Pak jsme si všimli dalšího, a třetího, čtvrtého, a za chvilku jsme mohli napočítat stovky, možná i tisíce Sentinelů pronásledujících vlak

“Nebojte se, neměli by být schopni nás vidět nebo slyšet, na to potřebují svoje loutky,” řekl Philip.

Všichni jsme se dívali na ty stíny v temnotě, Philip měl pravdu, nemohli nás vidět bez jejich loutek, to byl jeden nepopiratelný fakt, který nedával smysl.

Jedu ve vlaku, který se právě dostal do jiné dimenze.

John mě rychle popadl a stáhl dolů na podlahu od okna. “Zůstaň sakra dole,” zašeptal.

Když jsme byli dole, Philip a Frank rychle přiběhli a snažili se zakrýt okna s čímkoli co našli, většinou to byl rozbitý nábytek co válel kolem.

“Vědí že jsme tady?” zeptala se Mia.

“Na tom nezáleží, nechceme přece nic riskovat. Musíme přežít ještě čtyři dny, než se dostaneme do Gehenny.” Odpověděl ji John.

Okna byla zablokována do minuty, načež jsme si sedli na zem a snažili jsme se potichu prodiskutovat co budeme dál dělat.

Na druhé straně dveří, které vedly do jiného vagonu, jsme slyšeli drápání ‘loutek’ co se snažily dostat dovnitř. Věděli že jsme tady, to znamenalo, že se to brzy dozví i Sentinelové.

“Jsou za dveřmi,” řekl Frank.

“Mohou nás slyšet?“

“Netuším, ale stejně buď radši zticha. Nemusí si být jistí že jsme tady,” odpověděl John.

“A co tvoje zbraň? Můžeme zabít ty loutky, potom by přece nemohly upozorňovat Sentinely.”

“Nemám žádné náboje. Kromě toho, ten nápad je sakra debilní.”

Náš vagon sice osvětlovala nouzová světla, ale stejně jsme měli problém cokoliv rozeznat, ani jsme nevěděli jak je vypnout, mohli jsme se jenom modlit že si jich ‘loutky’ nevšimli.

Uběhlo již několik hodin aniž by někdo z nás promluvil. Všichni jsme se báli že se Sentinelé mohou každou chvíli probořit okna a dostat se k nám. Jediný kdo se z nás vůbec pohnul, byla Mia když Johnovi ošetřovala nohu.

“Máme v batohu nějaká antibiotika?” Zeptala se.

Philip batoh otevřel a začal v něm hledat. V té tmě toho moc neviděl a asi po minutě hledání to vzdal a začal vyndavat všechny věci z batohu, pokládajíc všechny postupně na podlahu vagonu; následně nalézajíc krabičku s léky.

“Amoxicillin?” zeptal se a oznamoval zároveň.

“To je vše co máme?” Zeptala se Mia.

Philip přikývl a hodil krabičku Mie. Mia ji zase podala Johnovi říkajíc mu přitom instrukce o tom, jak a kdy má antibiotika brát.

Uběhlo prvních dvacet čtyři hodin, každá označena monotónním pípnutím Miinými digitálními hodinkami. Celou tu cestu jsem nebyl schopen dostat z hlavy to jméno; Gehenna, znělo to tak povědomě. Definitivně to bylo něco co jsem už někde slyšel, nebyl jsem si ale schopen vzpomenout kdy a kde, měl jsem mysl přeplněnou myšlenkami co jsem sbíral celý život.

Čtyřicet dva hodin za námi, opět každá s jedním pípnutím. Ostatní začínali být netrpělivý, ale nemohli se prostě zvednout a někam jít aniž by si toho nevšimli Sentinelé. Pořád jsme se nebyli schopni dohodnout jestli zůstaneme ve vlaku až dorazíme do Gehenny, nebo zkusíme vlastní štěstí a vyjdeme z vlaku.

“Vážně budeme poslouchat nějakou tajemnou zprávu?” zeptal se Philip. “Jako, nechci být pesimistický, ale jak jí můžeme věřit?”

“Ve zprávě stálo, ať nevystupujeme z vlaku, ale bylo to myšleno až vlak zastaví, nebo za jízdy?” zeptala se Mia.

“Záleží na tom? Neměli bychom udělat pravý opak toho co nám říkají?“

“Ne, je jedno co se stane, až se tenhle zasranej vlak zastaví a pokud tam bude pevná zem, nebudeme tu zůstávat déle než to bude potřebné,” vložil se do toho John.

Šedesátá hodina právě uběhla, venku byla stále ta samá prázdnota plná pro nás neviditelných hrůz, které skrývala. Navzdory stresu se mi podařilo nějak usnout. Upadl jsem do hlubokého spánku ve kterém se mi zdál neuvěřitelně živý sen..o Gehenně. Viděl jsem tam jakousi zříceninu města, uvězněnou uprostřed strmého údolí.

Po mém boku stála Mia s Frankem s poraženými výrazy ve tvářích. Když jsme pozorovali naše okolí, objevilo se jasné světlo, které rozzářilo šedou oblohu a téměř nás oslepilo. Pokusil jsem se zvednout své ruce, abych alespoň trochu zabránil světlu svítit mi přímo do očí, ale nemohl jsem je zvednout. Jako kdyby mě něco v tom světle paralyzovalo a já se tak nemohl hnout, celým tělem mi pak proplouvala intenzivní bolest.

Jak jsem sebou ale trhl a zaskuhral v agónii se moje mysl cítila čistější jak kdy dříve a potom… jsem si vzpomněl. Byl to útržek z mé vzpomínky, kterou jsem dávno zapomněl, byla z jedné mé hodiny náboženství na které jsem chodil jako malé dítě.

Gehenna, bylo to peklo, a my se řítili přímo do něj.

Najednou jsem se ale probudil kvůli uši-trhajícímu, vysoko položenému zvuku vycházejícímu z reproduktorového systému, skrytého ve stropě. Všichni jsme v panice vyskočili na nohy a snažili jsme se rozluštit, co to znamená.

“Co to je kurva za zvuk?!” zařval John když si držel uši tak, aby zvuk nebyl tolik silný.

Byla to zase Morseova abeceda, přesně jako předtím. Bohužel jsem ale nebyl schopen rozluštit co kód říkal, zvuk byl moc hlasitý a špatně rozeznatelný, jako kdyby všechna pípnutí splývala dohromady.

Po pár minutách se zvuk trochu uklidnil a už šlo konečně rozeznat co říkal. Opakoval ale jednu a tu samou větu stále dokola…

“Opouštíte Vacuus, čekejte prosím,”

“Opouštíte Vacuus, čekejte prosím,“

“Opouštíte Vacuus, čekejte prosím,”

“Opouštíte Vacuus, čekejte prosím,”

Zvuk začal zase zesilovat. Zvukové vibrace byly natolik silné že začaly ničit už tak dost křehkou blokádu okolo dveří a oken. Na druhé straně dveří se ‘loutky’ snažily dostat k nám, tlačily tak dlouho dokud se s posledním zatlačením dveře nevylomily.

Začaly prolézat otvorem který právě vytvořily, přelézaly přes sebe jako hladová zvěř toužící po své kořisti, dívali se přímo na nás, nemrkající a s agónií v očích

“Vytlačte je ven!” zařval John když běžel proti nim s jakousi tyčí v ruce, kterou následně odmrštil jednu ‘loutku’, potom další, ale stejně se zase vracely dovnitř.

My ostatní jsme přiběhli k Johnovi a pokoušeli jsme se mu pomoct v jeho marném pokusu o vytlačení těch ‘loutek’, ale sotva jsme se k němu stihli přiblížit, do každého okna ve vlaku silou nabouralo několik set Strážců, kteří se okamžitě snažili dostat jejich podivná těla dovnitř.

Zavalen několika kusy skla jsem spadl na zem spolu s Frankem, co se o mně opíral aby si udržel rovnováhu. Kus skla se mi následně dostal do oka oslepujíc mě ohromnou bolestí.

Když se mi povedlo dostat kousek skla z oka, všiml jsem si Sentinelů, jak si vytváří cestu skrze rozbitá okna, když byla dostatečně zničena, začali se měnit na tmavou mlhu a začali se protahovat skrze každý otvor v naší blokádě, následně se zase přetvářejíc na naší straně, stejně, jak tomu bylo již předtím.

Bylo to beznadějné, jediné co jsme mohli dělat, bylo stát na místě jako ledové sochy, neschopni se jakkoliv pohnout. Mia a Philip byli schováni v jednom z rohů, navzájem se objímajíc, zatímco John si připravil kuchyňský nůž a zaútočil na jednoho ze Sentinelů.

Směs Sentinelů a ‘loutek’ se hrnula dovnitř, alarm stále vydával zvuky a já se připravoval na svůj rychlý konec.

“Opouštíte Vacuus, čekejte prosím,”

Najednou se objevilo neuvěřitelně jasné světlo, které okamžitě přeměnilo Sentinely na pouhá, drobná vlákna temnoty poletujících ve vzduchu. To přetrvalo několik minut, kompletně vymazávajíc všechny mé vzpomínky na prázdnotu, které nás předtím obklopovala. A najednou se z reproduktorů ozvala nová zpráva v Morseově abecedě.

“Název destinace: Gehenna, 18 hodin, nevystupujte z vlaku,”

Stejně rychle jak světlo přišlo, tak také odešlo. Chvíli trvalo než si naše oči zvykly, ale jakmile tak udělaly, byli jsme přivítání úplně novým světem, co se nacházel za okny.

Ta tmavá prázdnota byla nahrazena různými nekonečnými poli světle zelené trávy, které kontrastovaly s vysokými, modrými horami, které byly míle a míle daleko na obzoru. Sentinelové zmizeli úplně, zatímco ‘loutky’ se vrátily zpět do podoby neživých mrtvol, které nedělaly nic jiného, než že znečišťovaly chodby vlaku.

“Kde- Kde to jsme?” zeptala se Mia.

“Gehenna? Zvládli jsme to?” zeptal se Frank.

“Ne, zbývá ještě osmnáct hodin než tam dorazíme,” opravil jsem ho.

Otočil jsem se směrem k oknu a začal jsem se dívat na ta rozlehlá pole. Země vypadala tak měkce, dokonce jsem začal uvažovat nad tím, že by bylo nejchytřejší vyskočit z vlaku přímo na ní.

Napad jsem ale rychle zavrhl, když jsem se rozhlédl po vlaku, který byl naplněný nádherným, denním světlem, díky kterému jsem viděl na tu katastrofu uvnitř.

“Dobrá tedy, pojďme do řídící části vlaku a konečně ho zastavme,” prohlásil John.

Rychle jsme se tedy vydali na cestu. V dalších částech vlaku jsme měli výhled na čerstvé mrtvoly lidí, kteří zemřeli již před několika týdny. Jejich spojení se Strážci bylo přerušeno zanechávajíc je tak ležet na podlaze vlaku.

Když jsme konečně přišli k řídící části vlaku, byla cesta zablokována velkou železnou zdí, přes kterou jsme se nemohli nijak dostat. Na zdi byly sice dveře, ale neměly žádnou kliku či nějaký jiný úchyt, díky kterému bychom je mohli otevřít.

“Skvělý, co teď?” zeptal se Frank.

“Možná bychom mohli vylézt okny ven a pak se nějak dostat dovnitř,” navrhl John.

Předtím než jsme mohli návrh o lezení ven z oken promyslet jsme spadli všichni na zem, protože vlak začal náhle brzdit. Koleje zaskřípaly a vlak se celý zastavil.

“Co se to sakra právě stalo?”

“No zastavili jsme se, ale, nemyslím si že by byl venku nějaký problém či něco takového,” řekla Mia když se dívala ven z okna.

“To mě nezajímá, vemte si věci, jdeme pryč z téhle noční můry.”

Vrátili jsme se tedy do jídelního vagonu, vzali jsme si naše batohy, dostatek zásob a několik dalších věcí. Ještě jsme sice nedorazili do Gehenny, ale když jsem zvažoval to, že jsme se řítili rovnou do pekla, přišlo mi tohle jako lepší nápad.

Konečně jsem po několika týdnech stál na pevné zemi, krásná zelená pole byla jenom pár metrů od nás. Philip vycházel první, nosíc všechny naše zbylé věci z lékárničky, John šel hned za ním.

Venku foukal svěží vítr, díky kterému jsem se cítil fakt skvěle i když bylo docela horko,… ale tráva se navzdory tomu větru vůbec nehýbala. Zdálo se to jako drobný, zanedbatelný detail, ale stejně jsem se na to chtěl podívat blíže.

Byly to krystaly, ostré, zelené krystaly, které z dálky vypadaly jako tráva.

“Zastav, nechoď” snažil jsem se zakřičet, ale bylo už moc pozdě a Philip stoupl na krystaly.

“Ou doprdele!” zařval když se mu krystaly zabodly skrze boty přímo do jeho chodidel.

Všichni jsme jenom stáli na místě, pozorujíc Philipa v agónii, jak se snaží dostat se pryč.

“Není to tráva...” řekl jsem si.

“Sakra, to bolí,” zaskučel Philip.

Mia k němu instinktivně přiběhla a sundala mu botu.

“Nech mě se na to podívat,” řekla.

Zelené krystaly byly zabodlé hluboko v jeho chodidle, obrostlé zubatými okraji, bylo nemožné je vyndat aniž by při tom nebyla způsobena vážnější zranění.

“Musíme tě odnést zpátky do-” Mia najednou zastavila uprostřed věty.

Krystaly v jeho nože že začaly rozšiřovat, začaly růst po jeho kůži, různě ji trhaly spolu s tím jak rostly.

“Co- Co se to děje?” zakoktal Philip.

Rychlost růstu krystalů byla nejdříve pomalá ale začala se rapidně zrychlovat, nohu měl do minuty skoro celou obalenou v krystalech.

“Sundejte je ze mě!” zařval v bolestech, Mia se k němu natahovala, ale John ji zastavil ještě před tím než se jich vůbec stihla dotknout.

“Počkej, měla bys je na sobě taky!” zařval na ní John.

Vzal si tedy svůj kuchyňský nůž a připravil se na to, že krystaly z Philipovy nohy odsekne, ale když se o to pokusil, krystaly nůž zničili jako když někdo krájí máslo.

John začal v šoku couvat zatímco upustil zbytek svého nože na zem. Mia se znovu pokusila k němu přiběhnout a pomoct mu, ale zastavili jsme ji a drželi ji zpátky. Jediné co jsme v té chvíli mohli dělat, bylo pozorovat Philipovo tělo jak se do něj zabodávaly krystaly skrz na skrz; Jeho kosti hlasitě praskaly, jak se krystaly zvětšovaly a roztahovaly se do větších rozměrů.

Jenom tam tak stál řvoucí v agónii, dokud se krystaly nedostaly i do jeho plící a zanedlouho, se sám z něj stal ‘krystal’.

Předtím než jsme stihli spravovat co se stalo a brečet na touto ztrátou, se krystaly začaly rozšiřovat i po zemi pomalu si tvořící cestu k nám.

“Zpátky do vlaku!” zuřivě zařval John.

Jakmile jsme se dostali dovnitř, začali jsme utěsňovat všechny dveře a okna, ale stejně jsme neměli sto procentní šanci že se k nám krystaly nedostanou. Vlak prostě stál na místě a my s tím nemohli absolutně nic udělat, jediné co jsme mohli dělat bylo čekat, dokud krystaly nepohltí náš vlak a nás s ním…

…je to jenom otázka času, než se tak stane.

Jedu ve vlaku, který se řítí přímo do pekel.

Mia hleděla z okna, přímo na zkrystalizované ostatky Philipa. Znali se většinu svého života a teď se z něj stala pouhá vzpomínka, navždy uchovaná v zelených krystalech.

Už to je den, co se vlak zastavil, ale i když jsme tu byli takhle dlouho, světlo se vůbec nijak nezměnilo, stále stejně svítilo. Obloha nad námi byla jasná a zbarvená do světlého odstínu modré, ačkoli neexistovalo žádné slunce, které by nám dalo vědět, zda se stále nacházíme na Zemi, se zdálo, že je světlo rovnoměrně rozloženo po obloze, ale bez viditelného zdroje.

Pokoušel jsem se Miu uklidnit, co nejvíce jsem mohl, bohužel však bezvýsledně, cokoliv co bych řekl by nezmírnilo ztrátu a trauma, kterým jsme si právě prošli. Nejlepší věc co jsme mohli dělat, bylo jednoduše udržet nás všechny naživu a projít další částí téhle noční můry.

Ačkoliv krystaly zpomalily když jsme začali ustupovat, stále se natahovali a již pokryli dva vagony vzadu a pomalu se v průběhu dne, kdy jsme byli zaseknutí, přibližovali dopředu. Zdálo se, že reagují na jakýkoliv dotek či pochyb, začaly se totiž pohybovat rychleji když jsme mezi sebou různě interagovali.

Byli jsme uvězněni v morbidně krásné krajině a John se rozhodl najít si cestu do řídící části vlaku sám. Vchod do ní byl ale celý zablokovaný velkou železnou zdí, dokonce ani zvenku to nevypadalo že se tam dá nějak dostat, nebyla tam žádná okna a ani žádný jiný otvor, kterým by se mohl John dostat dovnitř. Prostě to byla velká, železná kostka, která nás táhla z dimenze do dimenze, jenom pro to, aby nám způsobila bolest.

John, který byl víceméně ‘fit’, se proměnil v dokonalý obrázek smrti, a to jak z vyčerpání, tak i z infekce, která se mu šířila jeho zraněnou nohou. Na čele se mu objevilo několik perel potu, když se snažil najít vhodné nářadí, které by mu nějak pomohlo se dostat skrze zeď ušlechtilým, ale marným způsobem.

“Johne, musíš si odpočinout,” řekl jsem mu opatrně, když jsem si všiml že je na pokraji zhroucení. Nedovolil jsem jít nějak proti němu, a to jak ze strachu že ho naštvu, tak i proto, že měl největší šanci z nás všech přežít.

“Ne, jsem v pohodě,” odpověděl mi a hodil do sebe několik prášků, byl to mix antibiotik s léky proti bolesti.

Potom se opřel o zeď dívajíc se z okna na stále-rostoucí krystaly. “Nemám čas se něčím zdržovat, pokud nic neuděláme, budeme do pár dnů mrtvý.”

“Já vím, Johne, ale můžeme na tom pracovat chvilku bez tebe, musíš dbát na své zdraví.”

“Prostě mě nech být, potřebuji přemýšlet, musí tu někde být cesta zevnitř, vím to!” řekl, když procházel přímo kolem mě, hledat další nářadí.

Ve vlaku bylo najednou zase úplné ticho, vše bylo jenom osvětlené světlem z nebe bez slunce. Vzduch byl těžký, naplněn zápachem z mrtvých ‘loutek’, ale stále to bylo lepší, jak přežívat v blízkosti Sentinelů a navíc, tím že jsme všechno viděli, jsme mohli jednoduše hledat jídlo a další věci, které by nám mohly pomoci v našich pokusech o útěk.

Uběhl další den v polích krystalů, Mia stále skoro nepromluvila, mluvila jenom s Johnem a to tehdy, když mu ošetřovala nohu a říkala mu, jak má užívat antibiotika. John samozřejmě, i přes zanícenou ránu v noze, odmítal jakýkoliv odpočinek.

Frank a já jsme se nakonec rozhodli, že ho prostě přinutíme si na chvilku odpočinout, i kdyby to znamenalo, že bychom ho museli nějak fyzicky ‘omezit’. Po krátkém rozhovoru s Miu, abychom se ujistili, že s naším plánem souhlasí, jsme se vydali přinutit Johna k dočasnému důchodu.

Celou dobu byl zvláštně potichu a my tak museli prohledat celý vlak, nakonec jsme ho našli zkolabovaného na zemi, obvaz na noze měl celý roztrhaný a z jeho rány mu vytékala jakási černá tekutina. Než jsme ale stihli přivolat Miu na pomoc se vlak rychle dal do pohybu… a rychle se zase zastavil, kvůli krystalům, co držely zadní zadní vagony.

“Vlak už zase funguje!” zařval nadšeně Frank než si uvědomil, že se ve skutečnosti zase nehýbeme.

Všichni jsme se na sebe najednou podívali a současně zařvali “Ty vagony!”

“Musíme je odpojit,” navrhl Frank.

“Jdi tam ty, já tu zůstanu s Johnem, jo a řekni Mie že potřebujeme její pomoc,” řekl jsem a Frank začal běžet do zadní části vlaku.

Posadil jsem se vedle Johna a zatřásl jsem s ním, ve snaze ho probudit, nijak neodpovídal, ale aspoň dýchal. Podíval jsem se na černou tekutinu stékající po jeho noze až na zem, kde vytvářela jakousi louži, neměl jsem odvah se toho dotknout. Ať už to bylo cokoliv, rozhodně to nevypadalo jako žlutý hnis, který bych u infekce očekával.

Mia mi přiběhla na pomoc a rychle mu zkontrolovala puls a dýchání.

“Úplně hoří,” řekla Mia.

Vlak se dal zase do pohybu a my se vzdalovali od zelených polí infekčních krystalů. Frank k nám za chvilku přišel s tolika zásobami, kolik dokázal pobrat, snažíc se tak nechat minimum jídla a léku v zadních vagonech.

“Nemůžu uvěřit že zase jedeme,” řekl vesele Frank, zároveň znepokojen Johnovým zhoršujícím se stavem.

V přední části vlaku byl spací vagon, který jsme vyčistili a pokusili jsme se tam přenést Johna. Přesunout chlapa vysokého jako hora byla sama o sobě výzva, ale nebylo to nic v porovnání s udržením ho při životě s otravou krve, způsobenou jeho infekcí.

Mia se ujala úkolu sledovat Johna, pomáhala mu pít, dávala mu jeho antibiotika a pokoušela se ho udržet při životě, zatímco se vlak přibližoval k Gehenně. Je jenom otázka hodin kdy dojedeme do cíle, a já už doopravdy musel všem říct co je Gehenna za místo.

Zatímco se Frank pokoušel kontaktovat vnější svět, používajíc při tom jeden balíček baterií, jsem přišel k Mie abych ji konečně řekl pravdu.

Sedl jsem si a sledoval jsem rychle se měnící krajinu. Nekonečná zelená pole, která do sebe pohltila Philipa, se od nás čím dál tím více vzdalovala a dávala tak prostor jednotvárné šedé skále s drobnými prasklinami, které lehce rozbíjely její dokonalý povrch.

Z některých prasklin vyčnívaly vysoké objekty, které vypadaly jako červené kmeny stromu pokryté žilkami a tepnami, pulzující a škubající se v reakci na náš vlak, který jenom projížděl kolem nich. Nahoře se kmeny rozvětvovaly do bublin plných černé bublající tekutiny, podobné té, co vytékala Johnovi z rány.

Červené lesy páchnoucí shnilým masem, začínaly být více hustější s tím, jak jsme se přibližovali k doslovnému peklu.

Občas se v hlubinách lesa objevovala jakási stvoření. Bizarní stvoření vzdáleně připomínala koně, měla dlouhá těla a neuvěřitelně tenké nohy roztahující se od sebe přibližně čtyři metry, oči byly tmavě černé, zapadlé a příliš velké, v poměru s hlavou.

Asi tucet z nich si všimlo naší přítomnosti a elegantně přicválaly k našemu vlaku udržujíc si s ním tempo.

“Mio, musím ti něco říct,” řekl jsem opatrně.

Nic neodpověděla, jenom se dívala na stvoření která nás pronásledovala. Nikdy se nepřiblížila moc blízko, pravděpodobně byla jenom zvědavá a chtěla vědět, kdo nebo co jsme.

“My to nezvládneme, že?” řekla bez jakýchkoliv emocí v hlase.

“Co tím myslíš?”

“Gehennu, znám ten název, je to peklo,” odpověděla mi.

Červený les nabíral na hustotě a stvoření se tak byla nucena odpojit se od sledování vlaku, stromy se cestou zvyšovaly až nakonec částečně zakrývaly oblohu.

“Promiň, měla jsem ti to říct dřív, nechtěla jsem abychom se tak rychle vzdali,” řekla.

Po tomhle jsem držel hubu, trápila se s úplně stejnou informací, ale stejně nám všem pořád pomáhala. Už nemělo cenu ji říkat že o tom vím taky.

“Je mi líto toho, co se stalo Philipovi,” řekl jsem po asi minutě ticha.

“Už je to dobrý, určitě by chtěl, abychom bojovali dál.”

Zkontroloval jsem hodinky a všiml jsem si, že tikají nějak pomaleji. Podle času jsme měli do Gehenny dorazit za hodinu, ale pokaždé co jsem se podíval na hodinky, tak se nepatrně zpomalily, takže bylo těžké říci, jak dlouho ještě pojedeme.

“Takže, co budeme dělat?” zeptal jsem se.

“Až tam dorazíme?”

Přikývl jsem.

“To nevím, ale teď musíme-“

Náhle byla přerušena Johnem, který se začal nekontrolovatelně třást a řvát v agónii, aniž by ale byl při vědomí. Nejprve to vypadalo jako nějaká forma epileptického záchvatu, ale když jsme se podívali na jeho nohu, bylo to něco, co by ani nejmodernější medicína nebyla schopna popsat.

Rána se extrémně zvětšila a tyčily z ní černé úponky, které se kroutily ve vzduchu, jako by něco hledaly. Obsidiánově černé výrůstky vypadaly přesně jako ty co měli Sentinelé a nám oběma okamžitě došlo, že Sentimel, který napadl Johna, ho nechal žít nachvál.

Oba jsme v začali v šoku křičet, nebyli jsme schopni se rozhodnout, zda tu Johna necháme a prostě jenom utečeme, nebo tu zůstaneme a pokusíme se ho zachránit.

“Co to-“

“Musíme mu tu nohu uříznout!” zakřičela Mia v panice. “Franku, podej mi nůž a něco tvrdého.”

“J-jak to- to-” Pokusil jsem se říct s třesoucím hlasem.

“Nožem mu odřízneme maso a potom se mu pokusíme zlomit kost, ale-“

Než jsme ale vůbec mohli začít plánovat amputaci, John vystřelil na nohy, částečně se probudil z bolesti a uvědomil si, co se děje.

“Jdě- jděte ode mě pryč,” zavrčel na nás, když se mu odtrhl jeden z úponků z nohy i s masem.

Popadl jsem Miu a vyběhl jsem s ní z kupé do jiného vagonu, cestou jsme potkali Johna jak se vracel se sekerou.

“Kde je John?” zeptal se.

Na tuto otázku jsme mu nemuseli odpovídat, John se totiž vláčel za námi se svou nohou napadenou Sentinelem. Jeden z úponků vyrostl z rány a začal na podlaze vytvářet podivnou černou skvrnu, stále připevněný k Johnovi, ze kterého se ‘krmil’.

Noha se mu úplně rozpadala a infekce se začala šířit po jeho celém těle, když došla až na břicho, vytvořily se mu tam jakési otvory, ze kterých vyrůstaly další malé úponky.Amputace již nebyla možností, a tak jsme jenom ustupovali před Johnem, který křičel v agónii a snažil se bojovat proti Sentinelu v něm.

Když jsme se dostali do prostoru mezi vagony, John aniž by chtěl, chytil jedním z úponků Miu za ruku. Pokoušela se prosti němu bojovat, ale nemělo to cenu, on sám byl silnější jak my všichni dohromady.

“Nemůžu, to zastavit,” vymáčkl ze sebe John. “Prosím, použij tu sekeru.”

Frank se připravoval na zásah Johna, ale jeden z úponků ho chytil a vyrval mu sekeru z ruky.

John se s tím stále snažil bojovat a tak ze své poslední vůle přišel ke dveřím ven.

“Nechci abyste kvůli- mně zemřeli-” řekl předtím než začal táhnout za rukojeť na dveřích. Dveře se otevřely, a on skočil do změti červených stromů a temnoty.

Chytil jsem Miu, která začala kolabovat na podlahu, začal jsem ji kontrolovat ruku, jestli ji náhodou John nenakazil když ji za ni chytil.

Frank zavřel dveře a všichni jsme potom zůstali v tichosti. John zemřel aby nás zachránil před ním samotným, a s tím mě přepadl neuvěřitelný pocit samoty. Naše nejlepší šance na přežití byla pryč….

…a naše další zastávka bylo Peklo samotné.

Jedu ve vlaku, který se právě dostal do pekla.

Stále jsem se díval na pomalé hodinky. Zdálo se mi že uběhl už den, ale podle hodinek to nebylo víc než žalostná půlhodina.

Stejně na tom byly i ostatní hodiny ve vlaku, prostě nefungovaly podle této reality, každá minuta byla jako věčnost.

Bez Johna jsme se cítili mnohem zranitelnější a od jeho smrti jsme spolu nepromluvili ani slovo.

“Vím, že jsme teď utrpěli velkou ztrátu, ale myslím si, že přišel čas diskutovat o tom, co uděláme, až vlak opět zastaví,” řekl Frank jeho věčně otráveným hlasem.

Mia a já jsme věděli co je naše finální destinace, ale ještě jsme to neřekli Frankovi. Bohužel, nastal čas mu to říct, i pokud bychom měli tu nejmenší šanci přežít, museli jsme se na sebe spolehnout.

“Franku, musíme ti něco říct,” řekl jsem.

Přimhouřil podezřele oči nad mým očividně vinným tónem.

“Říct mi co?”

“Naše destinace, Gehenna no…” řekl jsem nervózně.

“No, a co s tím?”

“Je to, no.”

“Gehenna je prostě peklo, všichni se řítíme do pekla,” Mia se sebe vymáčkla už naštvaná mým váháním.

Byli jsme zticha zatímco si Frank přebíral v hlavě co jsme mu právě řekli. Potom ale jenom vybouchl smíchy.

“Vážně, peklo, to je to nejlepší, co jste mi mohl říct?” řekl.

Přikývl jsem v souhlas.

“Takže, vlastně mi říkáte, že jsme už mrtvý a že naše poslední zastávka bude Satana samotného?”

“Jo, myslím, ale proč ti to přijde vtipný?”

“No, jestli sis nevšiml, dva z nás jsou již mrtvý. Takže jak by to bylo možné, jestli jsme už mrtvý? Kde je John s Philipem, huh?”

Měl pravdu, naše úvaha o tom, že jsme v pekle by vyžadovala abychom byli už mrtví, ale proč potom tedy zemřel John s Philipem.

“To, že nejsme mrtví neznamená, že nemůžeme jet na tak strašné místo. Bez ohledu na to co říkáš, Gehenna prostě peklo je,” řekla Mia.

Hádka bezvýsledně pokračovala, Frank se nechtěl vzdát ale připustil, že spásy, potom co vlak zastaví, rozhodně nedosáhneme.

Zatímco se hádali, jsem se začal zase dívat z okna. Vraždící zeléne krystaly již dávno zmizely, byly nahrazeny lesem červených výrůstků, který se stále zhušťoval, dokud k nám nepronikalo téměř žádné světlo. Kdybych předtím nevěděl ‘kde’ jsme, myslel bych si, že jsme opět v temné prázdnotě, jenomže tahle ‘prázdnota’ byla přeci jenom trochu jiná, bylo v ní mnohem větší horko a bylo z ní cítit více beznaděje.

Než jsem ale dostal příležitost pořádně prozkoumat prostředí, ve kterém jsme se nacházeli, temnota ustoupila velkému otevřenému prostoru bez jakéhokoliv života. Jen skalnatý, plochý povrch z každé strany obklopený nekonečně vysokými útesy. Bylo to obrovské, šedé a matné údolí, do kterého nepronikalo téměř žádné světlo.

Potom začal vlak zpomalovat…

“Zastavujeme se,” řekla Mia když se dívala z okna. “Tady trať končí.”

Netrvalo dlouho a vlak se zastavil, všechny dveře se následně otevřely, říkajíc nám tak, že můžeme vystoupit. Na prázdné ploše všude okolo nás byla jedna cedule, na ní bylo něco napsáno, bohužel ale jazykem kterému nerozumím. Vytáhl jsem z kapsy jízdenku a začal jsem porovnávat text, některé ze znaků se shodovaly.

“Gehenna,” zamumlal jsem.

“Takže co teď, půjdeme z vlaku a budeme se rozhlížet po pustině, nebo tu zůstaneme sedět a budeme čekat než nám dojdou zásoby a to nás následně zabije?” zeptal se Frank.

Neměli jsme šanci se rozhodnout, protože se nám vlak začal rozpadat pod nohama. Nejprve okna, která se jednoduše proměnila v písek, potom sedadla, která ‘shnila’, jako by zde byla přes tisíce let, a nakonec začala praskat podlaha, což způsobilo, že jsme museli vystoupit ven.

Když jsem vystupoval, zasténal jsem bolestí, protože jsem si vyvrtl kotník, ostatní přistáli na zem o něco elegantněji. Mia s Frankem mi pomohli se zase dostat na nohy, zatímco nám poslední zbytky vlaku mizeli před očima.

Byli jsme na nástupišti, které se nacházelo na mostě, což nám poskytovalo krásný výhled na okolí. Bylo to město, nebo spíše jednou v minulosti to bylo město, teď to nebylo nic víc, než ruiny dříve obydleného města. Kolem města stály vysoké ‘útesy’, příliš strmé na to, aby se po nich dalo šplhat a příliš mohutné na to, aby se do města dostal dostatek světla. Byli jsme ve stínech, bezmoci a beznaděje.

Rozhlížel jsem se po vybydlených budovách a zoufale jsem hledal jakýkoliv druh života, ale nic jsem nenašel. Bez jiných možností jsme zamířili dolů do ulic hledajíc nějakou cestu ven.

Domy byly většinou prázdné a příliš rozbité na to, aby se do nich dalo vkročit, aniž by hrozilo jejich zhroucení, byly naplněné jen rozpadlými papíry napsanými v jazyce, kterému nikdo z nás nerozuměl. Když byl někde nějaký nábytek, tak byl hrubě postavený z kovových úlomků.

“Kolik vody a jídla nám zbývá?” zeptal se Frank.

“Dostat možná tak na den,” odpověděla mu Mia.

Jenom povzdechl a pokračovali jsme dál. Kulhal jsem za ostatníma na svém vyvrknutém kotníku, až jsme nakonec dorazili k velkému náměstí, obklopeni něčím, co vypadalo jako chrámy. Ale na rozdíl od celého města byly krásně postaveny v ostrém kontrastu s okolím.

Uprostřed náměstí seděla jakási vyhublá postava. Byl to muž s bílými, tenkými vlasy a s vyčnívajícími žebry ze svého vyhladovělého těla. Vypadalo to, že si nás nevšiml když jsme k němu přišli abychom mu mohli nějak pomoci, i když jsme se s ním snažili mluvit si nás stále nevšímal, pořád jenom opakoval tu samou větu, svým chraplavým, nemocným hlasem;

“Chci jenom umřít, proč mě nenecháte umřít, chci jenom umřít, proč ne, proč, proč, proč?”

Mia se před ním sklonila a zkusila jestli si jí konečně všimne. Oči měl zbarvené šedým zákalem, což ho úplně oslepilo, na hrudi a břiše mu chyběly kusy masa, rány byly viditelně infikované, páchnoucí jako hniloba.

Mia k němu natáhla ruku a zkontrolovala mu puls, ale hned ji zase zatáhla.

“Je mrtvý.”

“Co tím myslíš, mrtvý? Normálně žije, mluví a všechno,” řekl Frank.

“Podívej se na něj, nikdo by tyhle rány nemohl přežít a nemá ani zasraný puls,” odpověděla mu.

Samozřejmě, že měla pravdu. Ten muž byl mrtvý, přesto ale mluvil, plakal v agónii a prosil o smrt, která nikdy nepřišla. Trpící, hluchý a slepý bez čehokoliv, co by ho aspoň trochu spojilo se světem.

“Co budeme dělat?”

“Myslím- myslím že bychom měli ukončit jeho trápení…” řekl Frank.

“Nemůžeme, ho-“ Mia se zastavila uprostřed věty, uvědomujíc si, že má Frank pravdu.

“Omlouvám se, ale s tímhle musím souhlasit s Frankem, chce zemřít. Takže bychom mu mohli dopřát to, co si přeje,” řekl jsem jak nejmileji jsem dokázal.

Frank vytáhl Johnův kuchyňský nůž ze svého batohu a podíval se na nás zda-li s tím opravdu souhlasíme. Jenom jsem tedy přikývl.

“Bylo by lepší abyste se otočili,” řekl Frank.

Sklonil se k trpícímu muži a zašeptal, že ho mrzí co musí udělat, potom mu jednoduše prořízl hrdlo. K našemu překvapení se z rány nevyvalila žádná kapka krve. Místo toho muž jenom spadl na zem snažíc se mluvit.

Uplynula celá minuta, a další, ale muž stále odmítal zemřít. Město mu to nedovolilo a místo toho, abychom mu pomohli, jsme ho jenom dostali do nové úrovně utrpení. Vzali jsme mu hlas a schopnost žebrat o smrt.

“J- já, nechtěl-” zakoktal Frank když si uvědomil co právě udělal.

S tím jako kdyby se zvedl závoj a my tak viděli prázdné město tak, jak doopravdy vypadalo. Místo pustiny, kterou jsme viděli při vstupu, jsme viděli plně obydlené město, naplněné až po okraje trpícími obyvateli. Každý z nich byl zmrzačen v různých stupích.

Většina z nich byla slepá, s očima buď vytrženýma, nebo obrácenýma v uhlí. Ti nešťastníci, kteří je viděli, měli většinou odstraněny končetiny nebo měli jejich orgány různě poházeny okolo nich na ulici, protože nemohli udělat nic pro to , aby konečně ukončili svojí bídnou existenci.

Když nás děsivé ‘poznání’ zasáhlo se země pod námi začala hýbat. Město si konečně všimlo naší nevítané přítomnosti a reagovalo prudce tím, že se rozpůlilo a přesně uprostřed náměstí vytvořilo zející propast, která spolkla každého, kdo měl tu smůlu, aby ji stál v cestě.

“Co se to děje?” zeptal se vyděšeně Frank.

“To nevím, ale měli bychom odsud rychle vypadnout!” odpověděl jsem mu.

Propast se rychle rozšířila a odhalila mohutnou díru, táhnoucí se dolů do temnoty s hroty a černými úponky vystupujícími z hořících zdí pod námi.

Kvůli svému vyvrknutému kotníku jsem nemohl udržet krok s ostatními a když se zem otřásla, spadl jsem.

“Thomasi!” zařvala Mia a přiběhla mi na pomoc, Frank stále pokračoval v útěku směrem ‘pryč’.

Pomohla mi na nohy včas, abychom nebyli pohlceni do země. Zamířili jsme k Frankovi, který začal utíkat v jedné z uliček, která se zdánlivě zdála jako bez lidí. Když ale vstoupil do uličky, betonové zdi se začaly rychle pohybovat.

“Franku, počkej!” zařval jsem na něj, ale neslyšel mě.

Než si ale všiml zdí, bylo už příliš pozdě a ze zdí vystřelily stovky hrotů, tvoříc se z betonových zdí. Frank se první vyhl a pokusil se ustoupit zpět k nám, a na okamžik se zdálo, že je cesta volná, potom se ale vynořil poslední hrot, který ho probodl přímo skrze břicho.

S touto smrtelnou ranou zdi přestaly střílet. Frank se zhroutil na zem, držíc si ránu neschopen jakkoliv křičet.

“Franku!” Zařvali jsme na něj a přiběhli jsme k jeho bezvládnému tělu.

Ležel tam v šoku, dívajíc se střídavě na mě a Miu. Byl příliš zraněný na to, aby si vůbec uvědomil závažnost jeho zranění.

Mia se ze všech sil snažila zastavit krvácení tlakem, ale to sotva zpomalilo neustálý tok karmínově červené krve.

“Jsem v pohodě, jsem v pohodě, všechno bude v pořádku-” Frank stále opakoval, s každým novým slovem se zdál více a více potichu.

Vykrvácel příliš rychle na to, aby se vůbec smířil s jeho koncem a jediné co jsme my mohli dělat, bylo u něj sedět dokud naposledy nevydechne.

Země se znovu začala hýbat, ale ne proto aby nás chytila, ale aby spolkla Franka, a aby roztavila jeho ochablé tělo s betonem pod ním.

Než jsme ale dostali šanci se rozdýchat a smířit se se ztrátou, se stěny začaly znovu hýbat. Věděl jsem že nemám šanci se zachránit se svou zraněnou nohou, ale Mia se mnou zemřít nemusela.

“Mio, vypadni odsud!” zakřičel jsem, když se kolem nás vytvořily hroty co se natahovaly k nám, aby konečně zničily naše zranitelná těla.

Pak se z ničeho nic ozvalo temné dunění spolu s jasným světlem a země se zastavila. Z uličky se vynořil starý muž, který měl na sobě opotřebovaný, ale dokonale ušitý oblek a v levé ruce měl hůl.

Pokusil jsem se zvuk tlumit zakrýváním si uší, ale to mi sotva mohlo pomoci.

“Co tu sakra děláte?” řekl muž a já s Miou jsme omdleli…

Jel jsem ve vlaku, který dojel až na konec.

Pomalu jsem otevřel oči a dokonce jsem na okamžik zapomněl, že jsem již několik týdnů strávil v pekle. Stařík, který nás zachránil stál u okna hleděl na prázdnou ulici, mumlající si něco jazykem, kterému jsem nerozuměl.

“Dobré ráno,” řekl aniž by se na mě vůbec otáčel.

Měl jsem v krku sucho a nebyl jsem mu schopen odpovědět. Rozhlédl jsem se tedy po okolí, a všiml jsem si, že tu Mia není.

“Mia, kde je?” vymáčkl jsem ze sebe tichým šeptem.

“Nedělej si s ní starosti, Thomasi, bude v jiném pokoji dokud ji infekce nezmizí,” odpověděl mi na mojí otázku.

Rychle jsem vystřelil do sedu a všiml jsem si, že je na nočním stolku sklenka s kalnou hnědou tekutinou.

“Infekce?” zeptal jsem se zatímco jsem si prohlížel sklenku.

“Je to nejlepší přirovnání, co jsem mohl vymyslet. Každý, koho se prázdnota dotkne, se pomalu začne vytrácet, jeho duše se unaví a on se tak stane součástí tohoto místa.”

Otočil se a dokulhal ke mně, odhalil jeho rozdrcenou nohu, kterou držela jeho hůl z kosti a jasně zeleného krystalu; Přesně jako ty z polí, které jsme míjeli.

“Každý, kromě tebe, Thomasi,” řekl.

“Co to má vůbec znamenat?” zeptal jsem se.

Než mi ale stihl odpovědět, byl z jedné z dalších místností slyšet krátký, ale hlasitý výkřik, zapečetěný těžkými kovovými dveřmi; Podobné těm, co byly u řídící části vlaku.

“Co to bylo?”

Bez odpovědi dokulhal ke dveřím a přiložil k nim svou hůl. Dveře se změnily v otvor, kterým prošel a který se okamžitě potom zase uzavřel.

Uplynulo několik minut a já jsem se postavil na nohy, doklopýtal jsem ke dveřím a pokoušel jsem se je marně otevřít. Pokusil jsem se tedy přiložit ucho ke dveřím, abych alespoň slyšel co se za nimi děje, ale jakmile jsem se jich dotkl, otvor se znovu objevil a stařík prošel zase sem i s Miou, která byla pár kroků za ním.

“Tome!” zvolala radostí a pevně mě objala.

Všichni tři jsme se potom posadili ke stolu vyrobeného z kostí a betonu.

“Věřím že máte spoustu otázek, ale taky máme docela málo času, pokusím se vám tedy odpovědět na co nejvíce z nich,” řekl nám.

Mia a já jsme se na sebe podívali a začali jsme přemýšlet, kde začít.

“Kdo jsi?“

“To je docela těžké,” řekl a podrbal se na zátylku. “Jsem něco, čemu byste mohli říkat ‘Strážce’, mým úkolem je udržovat toto místo uzamčené a zabránit tomu, aby sem nějaké nešťastné duše omylem proklouzly a skončili zde na zbytek věčnosti. Nevím ale co nebo kdo jsem byl předtím. Věřím, že jsem býval člověk, ale bylo to tak dlouho, že jakákoli vzpomínka na můj život, byla tímto místem už dávno vymazána.”

Přestal mluvit a podíval se na plnou sklenku na nočním stolku.

“Vypij to,” řekl a podíval se na mě.

Bez jakýchkoliv otázek jsem podivnou tekutinu vypil. Chutnalo to jako moč, ale okamžitě mi to pomohlo, jako kdybych se vrátil zpět domů z tohohle pekla.

“Jak jsme se sem dostali?” zeptala se Mia.

Muž pohlédl na zem s hanebným výrazem na tváři.

“Je to moje chyba. Udržoval jsem toto místo po tisíceletí v bezpečí, ale zestárl jsem a nakonec zmizím jako vše, co sem přijde.”

“A…ti lidé co jsme potkali, jakože ti co zde už byli…” řekla Mia opatrně.

“Ti sem přišli v čase kdy to tu nikdo nestrážil, nebylo tu nic, co by bránilo otevřením bran do jiných dimenzí. Všichni co zemřeli předčasnou smrtí, nebo se jí naopak vyhýbali skončili zde. Pokoušel jsem se pomoci těm, co zde byli již dávno uvězněni, ale byli moc daleko, ne jako vy dva.”

“Ne jako my?“

“Ne, vy máte stále šanci uniknout, ale musíme si trochu pospíšit!”

S tím muž vystřelil ze svého místa a začal sbírat hromadu papírů naplněných až po okraj kresbami a těžko srozumitelným textem v cizím jazyce.

“Vezmi si tyhle,” řekl a podal mi tašku plnou papírů.

Opustili jsme dům a opatrně se vydali do temných ulic s oblohou tak přeplněnou hustými mraky, že i kdyby existovalo slunce, nemohlo by nikdy rozjasnit ruiny Gehenny.

Ulice byla skoro prázdná, bylo zde jenom pár ztracených, zvědavých duší. Sice nás začaly následovat ale pořád si dodržovaly bezpečný odstup.

“Nevšímejte si jich, nechají nás být, dokud se nepřiblížíme ke světlu,” řekl nám muž.

Vedl nás pokroucenými ulicemi a nakonec jsme dorazili k jakémusi poli, na kterém ležela ztracená těla duší.

Muž se bez váhání začal brodit mrtvolami, kráčel mnohem rychleji jak my dva, a to navzdory své zraněné noze.

Míle a míle před námi ležely obrovské útesy, táhnoucí se přímo nahoru k nebi, které bylo zakryté hustými mraky. Když jsme se nohama dotkli studené země, se u základny objevilo tlumené světlo, prozařující okolí.

“Co to je?” zeptal jsem se.

“To je vaše cesta pryč odsud, je to jeskyně, ve které je brána do vašeho světa. Byl jsem moc slabý na to, abych ji uzavřel. Teď vám to alespoň pomůže.”

Zrovna když jsme míjeli několik mrtvolyl, tak jsem si všiml, že z nich byly ‘vzhůru’, i když byly příliš slabé na to, aby se zvedli, tak na nás křičely nesrozumitelná slova utrpení.

Strážce poklepal svou hůlkou na zem, krystalem dolů, a mrtvoly opět ztichly. Když se pokusil zvednout hůl, spadl na koleno, bez její pomoci se nedokázal udržet na nohou.

“Co se stalo s tvou nohou?” sebral jsem všechno odhodlání co jsem měl a konečně jsem se ho zeptal.

“To se mi stalo nedávno. Bylo to způsobeno Sentinely, jak jim vy říkáte. Obvykle jsou uvězněni ve své prázdnotě, drženi na uzdě mojí pouhou přítomností na tomto světe, ale v poslední době jsou stále odvážnější; Myslím že vědí, že mi vypršel čas.”

“Co se tu potom bez tebe stane?” zeptala se Mia.

“Sentinelé převezmou vládu nad Gehennou, ovládnou ji stejně jako před tisíceletími, brány se opět otevřou, tím se sem pak snadno dostane jakákoliv ztracená duše, pokud…”

“…Pokud někdo nepřevezme vaše místo?” zeptal jsem se.

Přikývl.

Podíval jsem se na Miu, která si uvědomila to samé, co já; Jeden z nás tu musel zůstat a musel se stát novým Strážcem Gehenny.

“Tome,” řekla Mia a podívala se na mě prosebnýma očima. Otočil jsem se na ní, ale než jsem ji stihl odpovědět, se začala země pod námi hýbat.

Rozhlédl jsem se po okolí a všiml jsem si nekonečných hromad mrtvol, které se probudili. Několik jenom křičelo, zatímco ostatní na nás byly i schopny dosáhnout.

Strážce na ně zamířil holí, ale tentokrát ztichly jenom některé, nebyl dostatečně silný na to, aby zahnal a umlčel všechny.

“Něco je špatně,” řekl.

Neexistoval způsob, jak bychom se mohli dostat ke světlu a Strážce to moc dobře věděl. Bez jediného slova hodil hůl na zem, padající dolů s ní vytvořil neuvěřitelně silné světlo, které proniklo skrze celé okolí a dokonale umlčelo všechny mrtvoly. Zachránil naše životy, ale jeho kůže začala praskat a hořet.

“Běžte k jeskyni!” zařval na nás zatímco ležel na zemi.

Přiběhli jsme k němu abychom mu pomohli, ale byl obklopen jakousi neviditelnou bariérou, která nám zabraňovala se k němu dostat.

“Ne, nechtě mě tu,” zavrčel na nás.

Zoufale jsme se na něj dívali, světlo začínalo pomalu mizet a mrtvoly se opět začaly probouzet. Koupil nám pár minut, ale ty rychle ubíhaly.

“Udělejte co jsem řekl, běžte!”

Popadl jsem Miu a běžel jsem s ní k jeskyni, která byla pár set metrů od nás. Pohyb tisíců, ne-li milionů ztracených duší pohyboval zemí natolik, aby způsobil praskliny, které mířily směrem k jeskyni a trhaly tak kusy kamene z útesu.

Jeskyně se začala hroutit a my jsme se proplížili právě včas, abychom se vyhnuli tomu, že by nás rozbité kameny rozmáčkly na kusy, ale jeden zasáhl Miu do ramene a protrhl jí kůži až do masa.

“Jsi v pořádku?” zeptal jsem se jí a pomohl jsem jí na nohy.

“Jo, ta rána není tak hluboká, budu v pořádku.”

Otočili jsme se směrem k jeskyni, kterou ozařovalo mírné světlo. Jeskyně byla vlastně rám pro tmavý portál uvnitř, tyčící se několik metrů do výšky.

“To je ono?“ zeptal jsem se.

“Doufám, nevypadá to moc půvabně, ale nic jiného okolo není.”

Dokonce i země přímo u jeskyně byla pokryta mrtvolami, a každou vteřinu kterou jsme tam strávili navíc se jich více a více probouzelo.

“Musíme si pospíšit, Mio, jdi první,” řekl jsem blížíc se k portálu.

Nikam nešla, prostě jenom stála na místě a dívala se na temnotu před námi.

“Nejdu…” řekla potichu.

“Co?“

“Slyšel jsi ho, Tome, tohle místo potřebuje Strážce. Když odsud oba odejdeme, miliony ostatních budou trpět, prostě nemůžu jít.”

Mia byla příliš dobrý člověk, na to aby zde zůstala, nechtěla uvažovat o svém životě nad životech ostatních, a já hluboko ve svém srdci věděl, že tohle nic nezmění.

Přišla ke mně, objala mě aby se se mnou na vždy rozloučila. V pevném sevření jsem jí do ucha zašeptal; “Promiň.”

“Proč se-“

Než stihla dokončit větu chytl jsem ji a protáhl ji portálem. Uvědomila si co jsem právě udělal, bylo už moc pozdě. Její tělo začalo pomalu mizet v temnotě, naposledy se na mě podívala se smutkem v obličeji….a zmizela.

Gehenna potřebovala Strážce a Mia by mě nenechala zde zůstat. Takže jsem musel rozhodnout za ní, měla mnohem větší šanci na lepší budoucnost na Zemi než já.

Musel jsem ji zradit, byla to ale jediná možnost jak ji nechat prožít zbytek života, znamenalo to sice že tu zůstanu po zbytek svého času, ale stálo to za to

Poté, co Mia zmizela úplně, jsem se začal cítil v klidu. Něco ve mně vědělo, že se dostala v bezpečí domu. S tímhle jsem získal úplně nový pohled na místo, které bych měl nazývat domovem. Papíry, které mi podal Strážce se mi předtím zdály jako nesmyslné znaky, teď se ale změnily v pokyny kterými se mám řídit, a tehdy jsem si uvědomil, že místo, kde chci strávit zbytek života, jsem si vybral ještě dávno předtím, než jsem vstoupil do Gehenny.

Bylo mi předurčeno, že zde mám zůstat.

Mým úkolem teď bude uzavřít propast mezi tímto světem a Zemí, což znamená, že po této zprávě už o mně nikdo nikdy neuslyší. Řekněte mé rodině že jsem nikdy netrpěl, a Mio, jestli si tohle někdy přečteš, je mi to líto.

Doufám, že budeš žít skvělý život.

Přeloženo z originálu