Na mé příjezdové cestě stojí rodina

Trochu panikařím, když to píšu, ale pokusím se to vysvětlit, jak nejlépe umím. Na příjezdové cestě stojí rodina. Nevím, kdo jsou ani proč tu jsou, ale vím, že jsou nebezpeční. Probudilo mě klepání na okno nad mou postelí. Bylo to tak slabé ťukání, že kdyby v mém domě nebylo mrtvolné ticho, neslyšela bych ho. Zírala jsem na blikající budík, který seděl na mém nočním stolku a oznamoval mi, že je 1:13 ráno. Předpokládala jsem tedy, že to ťukání je jen od větru nebo něčeho podobného, takže jsem nakonec mohla usnout, ale když jsem začala zabírat, ťukání zesílilo.

Stáhla jsem žaluzie, až jsem uslyšela cvaknutí, a vedla je nahoru, abych se mohla podívat ven. Spatřila jsem holku, která vypadala asi na patnáct let, s tváří opřenou o matné sklo. Ruce a hrudník měla také přitisknuté ke sklu a já jen sledovala, jak dlouhými štíhlými nehty ťuká v intervalech po třech sekundách. Dlouhé černé vlasy jí zakrývaly čelo a obočí a spadaly jí na ramena. Neměla na sobě skoro nic kromě tenkého červeného topu se špagetovými ramínky a krátké černé sukně, přestože byla zima. K tomu byla tak neuvěřitelně hubená, že vypadala, jako by už týdny nejedla.

Zpanikařila jsem a stáhla žaluzie, než jsem se rozběhla doprava, chodbou do obývacího pokoje. Tam jsem rozsvítila světlo a zkontrolovala, zda jsou zamčené přední i zadní dveře. Poté jsem se vrátila do obývacího pokoje, posadila se na bílý gauč a zírala na své dřevěné vchodové dveře. Přede mnou bylo další velké okno se staženými žaluziemi. Najednou jsem pocítila nutkání znovu se podívat ven. Opět jsem tedy stáhla roletu, až jsem uslyšela povědomé cvaknutí, a vedla je nahoru, ale to, co jsem uviděla, mě přimělo ztuhnout, ne tak úplně ze strachu, jako ze zmatku. Asi bych měla zmínit, že můj dům stojí na kopci, takže obývací pokoj a kuchyň je nad garáží se schody vedoucími k předním dveřím a jakousi římsou před ložnicí, takže jsem se v tu chvíli dívala dolů na příjezdovou cestu.

Uviděla jsem stejnou mladou ženu, jakou jsem viděla u okna své ložnice, ale tentokrát nebyla sama. Tentokrát stála vedle několika dalších lidí. Starší muž a starší žena, oba vypadali na padesát let, a dva mladí chlapci, nejspíš dvojčata, kterým bylo asi deset. Vypadali jako stereotypní dokonalá rodina. Zírala jsem na ně, jak stojí nehybně jako sochy a dívají se na mou garáž. Nakonec jsem našla odvahu odstoupit od okna, v podstatě jsem se od něj vzdálila po špičkách, ale jakmile jsem nohou došlápla na zem, uslyšela jsem, jak podlaha hlasitě zavrzala. Rodina se pak náhle otočila směrem ke mně. Několik vteřin jsem tam stála a nevěděla, co mám dělat, než jsem se odbelhala do svého pokoje.

Vzala jsem si z nočního stolku mobil a pak jsem se rozběhla do koupelny a zamkla se v ní. Vytočila jsem číslo 000, sedla si k bílým dveřím a čekala, až mi někdo odpoví. Po chvíli, která se zdála jako věčnost, to někdo zvedl.

“000, jak vám můžeme pomoci?” Ozval se muž s chraplavým hlasem.

“Dobrý den, jmenuji se Jade Lockwellová a na příjezdové cestě mám rodinu,” vykoktala jsem, “myslím, že jsou nebezpeční, nebo možná šílení nebo tak něco. Já nevím.”

“Dobře, madam, zamkněte se v nejbližším pokoji a řekněte mi svou adresu,” odvětil.

“438 Stockholm Street,” řekla jsem mu, “a jsem ve své koupelně.”

Zatímco jsem se třásla strachy, slyšela jsem z kuchyně tříštit se sklo. Tiše jsem položila telefon na podlahu a zakryla si ústa, jak jsem vzlykala. Před tím na příjezdové cestě stála rodina. No a teď stojí uvnitř.

Přeloženo z originálu

Jak se ti to líbilo ?

Klikni na palce, aby se tvé hodnocení započítalo

Průměr : 4.6 / 5. Počet hodnocení : 5

Neváhej a buď první kdo tuto pastičku ohodnotí

Doporučujeme

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidej názor