Na Štědrý den už bylo dávno po večerce a já ležel v posteli a nemohl usnout. Pořád jsem čekal, až se ozve zvuk Ježíška, který leze komínem s pytlem plným dárků. Blížil jsem se věku, kdy děti obvykle přestávají na Santu věřit, takže jsem měl jisté pochybnosti, zda skutečně přijde. Ale k mému překvapení jsem kolem dvanácté hodiny začal slýchat něco, co znělo, jako by někdo chodil po obýváku v botách. Srdce se mi rozbušilo; vyskočil jsem z postele a přiložil ucho ke dveřím. Naslouchal jsem krokům, které se vydaly směrem ke kuchyni (kde byly sušenky a mléko), a pak zamířily zpátky, kde byl komín.
Všude bylo ticho.
Snažil jsem se vrátit do postele, ale věděl jsem, že je to beznadějné. Neusnul jsem, dokud jsem se alespoň nepodíval ven z pokoje. Popadl jsem baterku a vydal se na chodbu. První, čeho jsem si všiml, bylo, že sušenky, které zůstaly na stole, byly snědené. Pak jsem obrátil pozornost ke stromečku, kolem kterého teď byly krásně zabalené dárky. Byl jsem ohromen, byl opravdu skutečný. Komín však vypadal zcela neporušeně. Zatímco jsem zkoumal, jestli není vidět nějaká stopa po Santově vstupu, uslyšel jsem za sebou hlas.
“Ahoj, dítě. Jak se jmenuješ?”
Hlas byl tichý a hrdelní. Otočil jsem se a ztuhl. U stromu stála vysoká, hubená věc s šedou kůží, dlouhýma kostnatýma rukama a dlouhými ostrými drápy. Usmívalo se to na mě tmavýma očima bez duše.
“Co jsi zač?” Třesoucí se jsem se otázal.
“Copak mě nepoznáváš? Jsem Santa Claus, dítě! Vidíš?” Ukázal na Santovskou čepici na své poněkud zdeformované hlavě.
“A proč potom vypadáš takhle?”
“Cože? Myslíš si, že jsem ošklivý? Neboj, to mi nevadí, spousta lidí si to o mně myslí. Proto ze mě dělají velkého tlusťocha.”
“To je pravda,” odpověděl jsem.
Nevěřil jsem ani slovu, které mi říkal. “Jaktože neznáš moje jméno? Santa zná jména všech.”
Zdálo se, že ho tato otázka rozčílila. “To je odpad vymyšlený pro filmy, chlapče. Jak bych mohl znát všechny na světě?”
“Tak jak jsi věděl, že jsem byl letos hodný?”
“Nevím.” Oči mu zrudly a tlama se otevřela, aby odhalila řady žraločích zubů. “Proč se tolik vyptáváš!”
Vběhl jsem do svého pokoje a zabouchl dveře. Podařilo se mi strčit komodu před dveře dřív, než do nich ta věc začala bušit.
“No tak, chlapče, otevři! Jsem hodný, přísahám!” Křičelo to posměšně.
Začal ničit dveře. Jakmile byly z cesty, zvedl komodu a hodil ji přes celou místnost. Nevěděl jsem, co jiného dělat, a tak jsem vběhl do skříně, zavřel dveře a schoval se za hračky uvnitř.
“Aha, kam si se to asi tak mohl schovat, chlapče?” Řekl.
Náhle ta příšera otevřela skříň a znovu se usmála. Přistoupilo to blíž a zařvalo. “Veselé Vánoce!”
Pak jsem uviděl, jak ho bílá rukavice chytila za rameno a odtáhla pryč z dohledu. Slyšel jsem, jak křičí bolestí; jeho křik se změnil v jekot. Prosilo to o život. A pak bylo ticho.
Uslyšel jsem už známý zvuk blížících se bot. Objevil se muž v červeném plášti, který mu zakrýval celý obličej, kromě vousů, a podal mi ruku.
“Teď jsi v bezpečí, Steve.” Řekl.
Rozhlédl se kolem, ale netvor nebyl nikde k nalezení.
“Vrátí se?” Zeptal jsem se.
“Ne. Už nikdy víc.”
Prohlížel jsem si nepořádek v mém pokoji, a přemýšlel, jak to vysvětlím rodičům.
“Neboj se, Steve. Prostě se vrať do postele a ráno bude všechno v pořádku.”
A tak jsem to udělal. Tentokrát jsem nějak neměl problém usnout. Druhý den ráno byl můj pokoj zase normální. Teď už jsem dospělý. Ježíškovi píšu každý rok, i když už si toho moc nepřeju. Jen mu připomínám, jak jsem mu vděčný.
Přidej názor
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.