Promiň

Svíčka dohořela. Na Michala byl žalostný pohled. Pozoroval jsem ho přes sklo jeho auta, které páchlo novou vůní, kterou koupil na benzínce. K tomu místu, kde teď smutně stál, mě s sebou nikdy nebral. Přitom jinak beze mě nedá ani ránu.

  Jsme už pět let nerozlučná dvojka. Jasně, mám svůj věk, ale on má svatou trpělivost a vždy na mě počká. Teď byl beze mě. Stál tam, lapen deštivou nocí. Krutý déšť, nelítostný jako první zlomené srdce, mu zhasl onu červenou svíčku, která ozařovala náhrobek jeho ženy. Spolu se svíčkou zhasla i naděje, že ji ještě někdy uvidí.

  Nespal už alespoň čtyřiadvacet hodin. Vím to, furt na mě zíral a občas se mi i vyplakal. Furt lepší přede mnou, jak před jeho pětiletou dcerkou Nikolkou.

  Vrátil se a prudce za sebou zavřel dveře automobilu, k němuž se jindy choval s takovou něhou. Ale co mu něha byla platná? Něžný byl i ke své ženě a hle, není. Nebude. Rakovina řekla své. Každý moment s jejím umírajícím tělem byl zázrakem, jelikož nikdy nevěděl, kdy bude poslední. Zármutek tak schovával bolestným úsměvem, dokud mu nemohl dát volný průchod. Ztrácela se mu před očima jako obrys krásného snu po probuzení. S tím rozdílem, že sny zapomeneme.

  Pohled do jeho uplakaných očí mě sžíral. Dlouho jsme jeli mlčky pustou silnicí. Až potom Michal konečně promluvil.

  ,,Jak dítěti vysvětlit smrt?“

  Bože, fakt se mě musí ptát zrovna na tohle? Asi ano. Nikolka je úžasné dítě, s tátou jako Michal se jí povede dobře. Teď Michal hltal každičké písmenko, ve snaze najít odpověď na onu nelítostnou otázku, kterou jsme se mu snažil zodpovědět. Četl tak soustředěně, že si až na poslední chvíli všiml srnky, která se vynořila ze tmy jako noční můra. Chtěl jsem zařvat. Praštit ho. Chopit se sám volantu, ovládnout Michalovy nohy a dupnout na brzdu. Chtěl jsem udělat cokoliv, ale logicky to nešlo. Michal strhl volant. Srnce se vyhnul. Tomu stromu už ne. Prudký náraz pohltil tichou krajinu. Michal seděl v nepřirozené poloze. Měl zlámané ruce, z hlavy mu tekla krev a z úst mu vycházelo bolestné vytí, které bylo jeho posledním rozloučením s tímto světem. A já to vše nešťastně pozoroval s prasklým displejem.

  Promiň, Nikolko. Opravdu jenom hledal rady, jak ti pomoci.

  Promiň, Nikolko. Až vyrosteš, nedovede tě se slzou v oku k oltáři. Jasně, možná mu ráno budeš volat z toho roztomilého tlačítkového mobilu, který ti koupil. Kéž by si radši mohl koupit další čas s tebou. Ale nejde to. Važ si každého blízkého v tvém životě. Neber je jako samozřejmost. Nehádej se pro hlouposti. Kašli na anglická slovíčka a klávesové zkratky, jen vybraným lidem prostě svými slovy upřímně a od srdce řekni, jak moc je máš ráda. Není na tom nic špatného, naopak, dojme je to, protože je to projev lidskosti, který vyprchává z tohoto světa, který je plný lidí.

  Promiň, Nikolko, že budu vyzvánět do prázdna. Po otci ti zbydou jen fotografie a možná i nějaká ta krásná vzpomínka, třeba jak si tě v zoo vysadil na svá mohutná ramena a tehdy ještě zdravá maminka ti koupila růžový klobouček, jenž ti ladil k šatičkám.

  Promiň, Nikolko. Doufám, že víš, jak moc tě milovali. Buď silná.

Originální autor: František Kalina