Kočka

,,Říkám ti, láska je boží věc,“ mlaskal August. Klobásu na vesnickém fotbalu nikdy neodmítl. Zcela upřímně, na zápasy chodil hlavně díky ní a vychlazenému pivu značky Radegast, které si mohl zakoupit za přijatelnější cenu, jak v místní Jednotě.

  ,,Já miluju fotbal, to mi stačí,“ zasmál se Vít. Vystačil si s kelímkem Kofoly, který do sebe obratně poslal a začal přepočítávat drobné, zda si může dovolit ještě jednu.

  ,,Prosimtě, neříkej mi, že nikoho nemáš,“ dloubl do něj August. Při pohybu se mu rozepl knoflíček u krku jeho červenočerné kostkované košile.

  ,,Ale tak, na nepozornost si stěžovat nemůžu.“

  ,,Jsi tajemnej jak hrad v Karpatech. Dobře, nech si to pro sebe.“ August se znovu opřel do své rybářské židle a vůbec poprvé se podíval na hřiště, kde se jeho vesnice marně snažila dotáhnout jednobrankové manko.

  ,,Jak tě vůbec napadlo mě takhle vyzvídat, Auguste?“ zeptal se Vít, jakmile se ujistil, že další limonádu do sebe dnes již nedostane.

  ,,A tak moje Anička se vobčas zeptá ne tebe. Máš charisma a tančit umíš. Prej se ti jeden čas i líbila.“ Poslední slova neříkal zrovna nadšeně.

  ,,Můžu tě ujistit, že ti do zelí nepolezu a že nějakou tu známost ve svém životě taky mám.“

  ,,Takže někoho máš!“

  ,,Záleží na tom? Jsi jak školnice Cuřínová…“

  ,,Jo kamaráde, to máš pravdu. Ta ženská je hotovej bezpečnostní senzor, jen pípat by mohla začít. Ta ti přesně řekne i počet slepic jednotlivých sousedů.“

  ,,No vidíš. Tak ji nech být unikátním jedincem naší vesnice a o mě se nestarej.“ Tím jejich konverzace ohledně žen skončila. Ze sedaček je pak zvedl sporný faul a inkasovaná branka na 0:2, po které se Vít zvednul ze schodu, na němž celou dobu seděl.

  ,,Seš dobrej, žes na tom vydržel,“ pokýval August hlavou, jako by mu gratuloval ke státnímu vyznamenání.

  ,,Dlouhé sezení na tvrdé zemi mi nikdy problém nedělalo,“ uculil se Vít. Vítr mu při tom pročísl zbytek kdysi černých vlasů, které nyní měly spíše barvu ostří meče.

  ,,Jdu domů. Nezaložil bys mě na klobásu? Nemám u sebe hotovost a chtěl bych něco dát kočce.“ August z kapes vytáhl několik drobných a podal je Vítovi. Ten zamířil rovnou k okénku a objednal si tu nejčerstvější klobásu.

  ,,Normálně si ji nedáváš,“ usmála se barmanka, kterou Vít znal pouze od pohledu.

  ,,To je pro kočku,“ zasmál se na oplátku, popadl klobásu i s táckem a vydal se domů. Omáčku nechtěl. Při opouštění pozemku musel projít dětským hřištěm, z něhož utrhl jednu sedmikrásku a pohrával si s ní do rytmu své rychlé chůze. Točil s ní jako nevinné dítě, které ještě nemohlo vědět, jak s ním život bude točit.

  ,,Ten stoprocentně někoho má!“ nedal se odbít August. Pavlína, starší prodavačka z místní Jednoty, si ho ale nevšímala. Raději četla v novinách, že voda bude o 30 % dražší, její favorizovaná politická strana u voleb nemá šanci, mladá turistka se stále pohřešuje a její vnuk se dočkal ocenění “fotbalista měsíce“, což si hrdě zakroužkovala.

  Vít dál kráčel domů. Ke změně skóre asi nedošlo, to by slyšel radostné jásání. Bydlel na kraji vesnice poblíž kapličky. Skrývala důmyslně schovanou kešku ve tvaru varovné cedule ohledně elektrického proudu, která byla ve skutečnosti pouhou magnetkou. Jeho dům byl relativně udržovaný, měl tam nová okna, přes něž mu zvědaví sousedé nemohli koukat do bytu, a zároveň neslyšel nekonečné práce na kukuřičných polích. Vystoupal po třech bílých schůdkách a obratně odemkl vstupní dveře. Polil ho chlad, podobný pocitu zrady. Jenom zapomněl zatopit v kamnech. To se stane. Patou dveře zavřel a vytáhl nový svazek klíčů, lehce mohutnější. Napřed se ale zarazil. Neslyšel něco? Opatrně se kolem sebe rozhlížel a nasával to ohlušující ticho. Byly ty noviny vždycky takhle? A co boty, to je opravdu zapomněl srovnat? Ne, klid, všechno je v pořádku. Chopil se nejstaršího klíče na kroužku. Tentokrát odemkl dveře do sklepa. Tyhle dveře už za sebou nezavřel. Nebyl důvod. Pomalu scházel krůček po krůčku, slyšet byla pouze ozvěna těch kamenných schodů. Procházel pod pavučinami, zamotanými jak lidské osudy. Nic se nezměnilo. Pořád tam byla.

  ,,Je krásné počasí, přinesl jsem ti takovou pozornost,“ usmál se a pohodil nebohou sedmikrásku na krutou a ledovou zem.

  ,,Ani nepoděkuješ? Hm, nevadí. V dnešní době pro vás kytky stejně nic neznamenají. Třeba ti pusu otevře žrádlo, kočičko,“ z tváře mu nemizel onen úsměv. Byl jako klaun bez masky. Posadil se vedle ní a pohladil ji.

  ,,Nemusíš být plachá, já nekoušu. Zato ty jsi mě na začátku dost podrápala a hele jak jsi teď miloučká,“ konejšil něžně. Dívka od něj dávala hlavu pryč. Vlasy měla mastné, tělo samou modřinu a zakrvácená halenka na ní plandala jako na obyčejné dřevěné loutce, která čeká na milostné spálení. Pokusila se ze sebe dostat roubík. Nešlo to. Dlaně měla od boje s provazem zničené do krve a z ovázaných nohou už lehce ztrácela cit. Dle omlácené trubky šlo soudit, že bojovala i  s čerpadlem, k němuž byla přivázaná. Ani to jí ale světélko naděje neposkytlo. Světlo. Jak dlouho ho už neviděla?

  ,,Neboj, tu klobásu sežereš. Napřed mi ale dáš pusinku.“ Pokusil se jí prohrábnout vlasy, ale ihned od něj ucukla. Nezarazil se.

  ,,Neboj, dlouhé sezení na tvrdé zemi mi nikdy problém nedělalo.“

Originální autor: František Kalina