V hlubině

Seděl jsem na sedačce v malém, speciálně upraveném modulu. Nalevo ode mě svítila informační obrazovka: Hloubka: 2 150 metrů, Tlak vody: 21,5 MPa, Teplota vody: 4,1 °C, Technický stav: V pořádku. Modul klesal stále hlouběji a tlak se zvyšoval. Nebyl jsem tam sám. Spolu se mnou tu byla mořská bioložka Sandra a geolog Alex. Já jsem Petr a jakožto technik jsem byl třetí člen posádky historicky prvního sestupu do hlubokomořského příkopu, přičemž si uděláme procházku venku ve vodě ve speciálních skafandrech určených do velké hloubky, do kterých jsme byli už od začátku navlečení a i přes něj a několik vrstev oblečení pod ním nám byla zima.

Skafandr sám o sobě vážil asi 80 kg. Na helmě byla připevněna kamera, silné reflektory a byl vybaven také vysílačkou s krátkým dosahem, abychom spolu mohli komunikovat. Zásoba kyslíku jak v modulu, tak i ve skafandrech vydrží až 24 hodin. Oblek byl několikrát testován a jeho deformační hodnota nakonec dosáhla až 200 MPa, což je 2x více, než je tlak na dně Mariánského příkopu, kam jsme mířili. Když už jedeme do hlubokomořského příkopu, chtěli jsme si vybrat ten nejhlubší.

Princip sestupu a výstupu byl vcelku jednoduchý. Modul byl vybaven závažím, díky kterému jsme klesali na dno a při cestě zpět toto závaží odpojíme a modul se začne vznášet až vypluje zpět na hladinu. Byl také vybaven sonarem a pomocnými tryskami pro případ, že by se pod námi objevila nějaká překážka, kterou bychom museli obeplout. Byly tam připevněny i silné reflektory, abychom se pak mohli bezpečně vrátit, a také kamery, které snímají okolní prostředí. Jedinou možností, jak se podívat ven, byl výhled z malého, kulatého okna, které bylo zabudované v poklopu. Kromě úplné tmy kolem nás se v něm občas rozzářilo světlo fosforeskujícího planktonu. Nejsložitější na celém modulu byl však speciální systém přetlakování přizpůsobený do velkých hloubek. Kdybych měl popisovat, jak to přesně funguje, byli bychom tu až do Vánoc. Jednoduše řečeno před výstupem se modul naplní vodou, abychom mohli otevřít dveře a při nástupu zpět se opět naplní vzduchem. V modulu bylo i rádiové zařízení sloužící ke komunikaci s posádkou lodi, která nás sem dovezla a která dělala hlavní výzkumnou základnu.

5 000 metrů pod hladinou. Spolu s touto informací z monitoru se ozval i hlas doktorky Kellerové z rádia, která nám sdělila, že jsme v polovině cesty. Už jsme byli v modulu skoro hodinu. Doktorka Kellerová byla naše instruktorka při výcviku, který trval půl roku. Byla velmi milá a mladá, přibližně ve stejném věku, jako my, takže jsme si s ní celého týmu i nejvíce rozuměli, proto se rozhodlo, že bude do rádia mluvit právě ona. Při výcviku nám říkala, co všechno nás může potkat za problémy. Od selhání techniky přes padající kameny nebo zemětřesení až po útoky neznámých tvorů, které může hlubina Mariánského příkopu skrývat. Co nás ale děsilo nejvíce, byla imploze. Je to v podstatě opak exploze, čili zhroucení, jednoduše řečeno rozdrcení okolním tlakem. Pokud by se nějaká část skafandru nebo nedej bože modulu poškodila a narušila by se tak odolnost proti tlaku, okamžitě bychom zemřeli opravdu nepříjemnou smrtí.

Alex už od začátku měl z nás největší strach, ale spolu s doktorkou Kellerovou přes rádio jsme ho uklidňovali. Sandra ho ujišťovala, že hrozba útoku zvířat je skoro nemožná. V tak velké hloubce nežije nic, co by nám mohlo ublížit. Já jsem mu zase říkal, že modul a skafandry jsou ze špičkové technologie, a možnost selhání životně důležitého systému je prakticky nulová. Ne všechno ale bylo bezchybné. V hloubce 7800 metrů se hlas doktorky Kellerové přerušil v půlce slova, když přestalo fungovat rádio. „Zatraceně, co teď?“ Zeptal se Alex ještě vyděšenější, než předtím. „Neboj, nic se neděje.“ Ujišťoval jsem ho. „Prostě jenom sestoupíme, vylezeme, uděláme svoji práci a zase půjdeme zpět. Je to snadné. A navíc budeme u toho, až si výzkumníci na lodi pustí naše záběry poprvé. To bude sranda, až uvidíme ty jejich výrazy, no ne?“ Pousmál se, ale nezdálo se, že by ho to moc uklidnilo. Podívali jsme se z okna. Stále stejná tma. Teď už ani nebyl vidět fosforeskující plankton. Byli jsme v úplné nicotě.

V hloubce 10 000 metrů nám sonar začal ukazovat stěnu příkopu. Byla od nás asi 500 metrů daleko. Téměř kolmá zeď sestupovala stále hlouběji až se začala postupně srovnávat. „To je ono. Tam míříme“ Zajásal jsem. Dno se rychle blížilo a já zapnul pomocné brzdící trysky, aby bylo přistání co nejměkčí Po chvíli jsme cítili menší náraz a modul se přestal hýbat. Podíval jsem se na monitor. Hloubka: 10 912 metrů, Tlak vody: 109 MPa, Teplota vody: 2,3 °C, Technický stav: Chyba ve spojení. Podíval jsem se okýnkem a viděl pouze rozvířený písek. „Tak je to tu, všichni připraveni?“ Na odpověď oba moji kolegové přikývli. Nasadili jsme si přilby a zapnuli přívod kyslíku ze zásob skafandru. Hrozně jsem se těšil. Budeme první lidi, kteří něco takového udělají. Alex, stále nervózní stál vedle Sandry. Zmáčkl jsem tlačítko pro zatopení modulu. Z kanálků v podlaze začala vytékat voda, která během půl minuty zatopila celý modul. Vzduch se mezitím nasál do speciálních zásobníků zabudovaných v modulu. Začal jsem točit uzávěrem poklopu a otevřel ho.

Písek na dně už ulehl a kromě dna osvíceného reflektory z modulu nebylo vidět vůbec nic. Temnota byla nade mnou, přede mnou, prostě všude. Bylo to tu jako na jiné planetě. Vylezl jsem první, hned za mnou Sandra, která s údivem sledovala okolí. Její úkol byl najít a pozorovat známky života nebo život samotný. Nakonec vykoukl i Alex, jehož prací bylo nasbírat vzorky kamenů a získávat geologická data. Rozsvítili jsme si vlastní reflektory na helmě a zapózovali před kamerou na modulu. Ozývaly se tu podivné zvuky, jakoby klepání o stůl, ale přisuzovali jsme to padaní kamenů někde v dálce. Tak co, Alexi, jak se cítíš?“ Zeptal jsem se. „Je to tu dost děsivé, ale zároveň fascinující.“ Jeho strach v podstatě skoro vymizel úžasem. Chvíli jsme blbli a pak se dali do práce. Já jsem měl na starosti techniku, takže momentálně jsem spíše pomáhal s prací kolegům.

Pomohl jsem Alexovi nasbírat nějaké minerály a pak se šel podívat k Sandře, která zrovna zkoumala jakéhosi korýše. Někdy v ten moment se mi poprvé trochu zamotala hlava, ale hned to přestalo. Pustil jsem to z hlavy, protože pokud by se někomu z nás přitížilo, měli jsme příkaz se okamžitě vrátit a já jsem nechtěl, aby to vše skončilo tak rychle. Po chvíli jsem ale něco uviděl. Světlo. Nebylo naše. Okamžitě jsem to ukázal Sandře. Než se ale otočila, bylo pryč. „Jdu se tam podívat.“ Řekl jsem. „Buď opatrný.“ Volala na mě Sandra. Řekl jsem jen, že nepůjdu daleko a už jsem ani nevnímal, co říkala dál, byl jsem zvědavý, co to světlo způsobilo.

Ušel jsem několik kroků. Občasné skály vyčnívaly z písčitého dna. Po cestě jsem potkával podivně vypadající stvoření, která zde žila a zvídavě sledovala moje pohyby. „Mohlo to způsobit některé z nich?“ Pomyslel jsem si. V tom se světlo objevilo znovu. Tentokrát blíže. Bylo bílé, působilo přízračně a hlavně, pohybovalo se až moc rychle. Zdejší tvorové mají pomalý metabolismus a žádný z nich se nepohybuje tak rychle. Světlo postupně uhasínalo až zmizelo úplně. Trochu se mi zase zamotala hlava, nejspíše z toho rychlého pohybu světélkující věci. Otočil jsem se, abych se vrátil a v tom jsem dostal menší infarkt, když jsem neviděl modul ani Alexe se Sandrou. Zděsil jsem se. „Lidi? Kde jste? já se tu trochu zamotal.“ Sandra mi odpověděla, že jde pro mě. Odpověděl jsem jí, že počkám na místě. Na chvíli jsem zhasl reflektory, jestli bych třeba neuviděl ty jejich. Ta tma kolem mě byla neuvěřitelná. Neviděl jsem vůbec nic, ani svoji ruku, když jsem si s ní zamával před obličejem. Představa, že něco může stát přímo přede mnou a já to neuvidím, mě mrazila až do morku kostí. Nade mnou byl celý oceán a jeho tíha mi tlačila na skafandr. Byl jsem za něj opravdu rád. V tom jsem uviděl další světlo. Tentokrát to ale byly Sandřiny reflektory slabě zářící z poza horizontu a mně došlo, že se dno svažuje do větší hloubky a proto jsem je předtím neviděl.

„Promiň, trošku jsem zpanikařil, už tě vidím.“ Zapnul jsem reflektory a šel tím směrem. „Dobře, počkám tu na tebe.“ Odpověděla Sandra. Když jsem vystoupal, uviděl jsem ji a záři reflektorů na modulu, a také bílá světla přímo nad ním. Tentokrát byla tři. Pohybovala se sem a tam neuvěřitelně rychle. „Podívej se!“ Zakřičel jsem a ukázal na světla. Sandra se okamžitě otočila a v tu ránu světla zase zmizela. „Ehm, co tam je?“ Ptala se Sandra překvapeně. „No ty světla, zase tam byly. Viděl jsem jedno tady dole a teď zase. Pohybují se hrozně rychle, co myslíš, že to je?“ „Péťo, tady dole je spoustu neobjevených tvorů. Může to být cokoliv. Neboj, nic nám neublíží.“ Říkala mi tím nejvíc uklidňujícím hlasem, kterým uměla mluvit jenom ona. I přes to jsem ale začal mít strach. „Co to je? Nikdo přece neví, na co tady můžeme narazit. Co když je to predátor?“

Mnoho otázek mi prolétalo myslí a v tom jsem uslyšel… zpěv? Znělo to, jako zpěv, ale nebyl krásný, spíše děsivý a hluboký, zpomalený, jakoby zpíval nějaký obr. Přestával jsem vnímat okolí, motala se mi hlava a začalo se mi hůře dýchat. Byl jsem tím hypnotizován dokud mi do sluchátek nazazněl Sandřin hlas: „Kde je Alex?“ Zpěv okamžitě přestal a já se ponořil zpět do reality. „Co jsi říkala?“ Zeptal jsem se ještě trochu poblouzněně. „Alex, kde je?“ Zeptala se znova ustaraně. Došlo mi, že ho taky nikde nevidím. Začali jsme pátrat a volat do vysílačky jeho jméno.

„Tam! Vidíš?“ Ukázal jsem na místo, kde byla snad desítka světel na jednom místě. „Super, našel jsi ho!“ Zvolala Sandra a šla k němu. „Alexi! Tady jsi. Proč sis vypnul reflektory.“ V tom jsem si uvědomil, že je mezi těmi světly i Alex. Klečel na kolenou a něco dělal se svojí helmou. Šel jsem za nimi, když jsem zase uslyšel ty strašné zvuky a moje hlava se motala, jako kdybych byl opilý. Podíval jsem se dopředu, jak všechna světla odstoupila od Alexe a mizí v temnotě. Sandra už byla u Alexe, když jsem si toho všiml. Ze zad mu rostla jakoby třetí ruka. Z jeho helmy vyzařovalo bílé světlo, stejné, jako ta ostatní přízračná světla. „Sandro, počkej!“ Zakřičel jsem. Sotva se na mě otočila, Alex se obrátil ke mně. Jeho obličej byl… no prostě to nebyl on. Byl zakřivený, svítily mu oči a měl extrémně rozevřená ústa, ze kterých vycházel nelidský, hlasitý výkřik a ještě silnější světlo. Snažil jsem se zacpat si uši, ale přes helmu to nešlo. Náhle ta nově narostlá paže vystřelila dopředu a chytila Sandru takovou silou, že jsem si byl jistý, že nebýt skafandru, prorazilo by jí to celé tělo. Sandra okamžitě ztuhla na místě. Začala se jí rozevírat ústa a křivit obličej. Oči jí začaly Zářit. Ze zad jí rostly 2 tenké končetiny podobné chapadlům. Nevěřícně jsem zíral, co se právě děje. Sandřina pusa byla tak moc rozevřená, že jsem si byl jistý, že jí vypadly čelisti z pantů. Z jejího krku náhle vyzářilo skoro až oslepující světlo a příšerný křik, který z něj začal vycházet se přidal k tomu Alexovu. Oba na mě zírali. Za nimi se objevila další světla.

Věděl jsem, co musím udělat. Zdrhnout. Okamžitě jsem se otočil a co nejrychleji jsem běžel k modulu. Ty dvě věci, co kdysi byli moji kolegové, tam chvíli stáli a pak se náhle se rozeběhli za mnou. Sprintoval jsem jak jen to pod vodou šlo. Stovky světel se objevovaly za mnou i přede mnou a točily se ve spirálách. Hlava se mi motala tak moc, že jsem každou chvíli čekal, že spadnu a ta světla mě dostanou. Svýma roztřesenýma rukama jsem konečně nahmatal poklop. Okamžitě jsem vklouzl dovnitř, zavřel jsem a zapnul přetlakování. Jak voda klesala, viděl jsem, jak se okýnkem dívá jedna z těch postav. Ani bych nepoznal, kdo to je, kdybych nevěděl, že Sandra vždy nosila řetízek, který dostala od Alexe k narozeninám. Oni dva se znali už od střední a byli dobří kamarádi. Tento tvor řetízek neměl, takže to musel být Alex. Nebo spíše to, co z něj teď bylo. Křičel tak moc, až mi praskaly bubínky. Skoro nic už jsem nevnímal, jen tlačítko na odpojení závaží. Až voda klesla na dno, ze všech zbývajících sil jsem ho zmáčkl. Ozvala se rána a já okamžitě ucítil, jak modul stoupá. Okýnkem jsem zahlédl snad tisíce světel, které kroužily kolem mě. Aniž bych věděl, jestli se už vyrovnal tlak, jsem si sundal helmu. To je to poslední, co si pamatuji.

Probral jsem se v nemocnici na lodi. Ležel jsem na lůžku s kyslíkovou maskou a připojeným EKG. Na židli vedle lůžka seděla doktorka Kellerová. „Jsi vzhůru?“ Zeptala se potichu. Chtěl jsem si sundat masku. Nebránila mi. Posadil jsem se a ptal se, co se stalo. „Našli jsme tě samotného v modulu. Byl jsi v bezvědomí. Stále jsi brblal o světlech a něco o tom, ať tě nedostanou. Odnesli jsme tě sem a tady jsi už 12 hodin.“ Nedávná paměť se mi vrátila do mysli. „Povíš mi, co se tam dole stalo?“ Zeptala se. Všechno jsem jí převyprávěl, načež odešla se slovy, že o tom jde říct ostatním. Zhruba po hodině se vrátila. „Viděli jste záznamy?“ Ptal jsem se. „Ano viděli, ale shodli jsme se, že bude lepší, když je ty neuvidíš.“ „Proč ne? Co tam bylo?“ Naléhal jsem na doktorku Kellerovou, aby mi to ukázala, že chci vědět, co změnilo mé kolegy v taková monstra. „Ne. Věř mi, že to nechceš.“ Otočila se ke dveřím, ale ještě ,než z nich vyšla na chodbu, se otočila zpět a řekla tichým hlasem: „Je mi to moc líto, co se stalo.“

Po několika dnech neustálého přemlouvání, aby mi pustili záznamy, vedoucí výzkumu už otrávený mou výdrží odsekl: „Fajn, ale tady mi podepíšeš, že si to pouštíš dobrovolně.“ Sepsal papír, já ho podepsal a on mi vrazil do ruky fleshku. „Fakt ti doporučuji se na to nedívat.“ Řekl mi, když jsem odcházel. Neposlouchal jsem ho. Po cestě do kajuty jsem potkal doktorku Kellerovou. „Tak si to nakonec pustíš?“ Zeptala se s pohledem na fleshku, kterou jsem držel v ruce. „Chci vědět, co se stalo. Promiňte doktorko, ale nezabráníte mi v tom.“ „Nezabráním.“ Odpověděla. „Ale dovol mi, abych byla s tebou, až to uvidíš. Budeš potřebovat někoho, kdo bude s tebou.“ Souhlasil jsem a přemýšlel, proč by pro mě mělo být tak strašné sledovat záznam z videa, které jsem vlastně z části natočil já.

V kajutě jsem strčil fleshku do notebooku a sedl si na postel. Vedle mě seděla doktorka Kellerová, která mě ještě naposledy žádala, ať si to nepouštím. Neposlouchal jsem ji a zapnul video. Sestupovali jsme do hloubky v modulu. Na videu z kamery, která byla uvnitř modulu byli vidět 3 lidé, kteří si povídají a byl slyšet i hlas doktorky z rádia. Když monitor ukázal 7800 metrů, rádio se vypnulo. „Obyčejná závada na rádiu, nic vážného.“ Doplnila doktorka. Vše probíhalo normálně. Vylezli jsme ven, zapózovali a užívali si ten pocit být první na dně Mariánského příkopu pouze ve skafandru. Když jsem si poprvé všiml světla, kamera to nezaznamenala. Řekl jsem Sandře o tom, že se jdu podívat dál. Na videu bylo vidět, že se dno postupně svažuje a já jdu dolů. Ale ať jsem koukal jak jsem koukal, na záznamu jsem neviděl žádné bílé světlo. Pak jsem zděšeně volal Sandře o pomoc, když jsem ztratil směr. Trošku jsem se pousmál nad tím, jak vyděšeně jsem tam před holkou zněl. Když jsem vylezl na kopec, ukázal jsem nad modul, kde byla světla. Ale na záznamu nic nebylo. „Co se děje? Jsem si jistý, že tam byly, přímo tady.“ Ukázal jsem na monitor. Doktorka pouze mlčky sledovala záznam dál a chytla mě při tom za rameno. „Tady jsem slyšel nějaké zvuky, bylo to slyšet?“ Ptal jsem se. „Ne, bylo úplné ticho až na tvoje zrychlené dýchání.“

Záznam pokračoval. Věděl jsem, že je něco špatně. „Copak ta světla a zvuky nejsou zaznamenány na kamerách?“ Řekl jsem si pro sebe. Když jsem našel Alexe poté, co se ztratil, opět žádná světla, nic, jen Alex, který se na helmě snažil zapnout reflektory, které se náhle vypnuly. Sandra k němu běžela. I přes kameru bylo vidět, jak nepřirozeně jsem šel já, jako kdybych měl 3 promile alkoholu v krvi. Když už byla Sandra přímo u něj, náhle jsem zakřičel: „Sandro, počkej!“ Oba se na mě překvapeně otočili. Čekal jsem, kdy se jim zakřiví tváře a rozevřou ústa. Neviděl jsem žádné přízračné světlo a ani tu třetí ruku, která vyrostla z Alexových zad. Jen na mě strnule koukali. Z ničeho nic se ozval strašný křik. Myslel jsem, že se konečně začalo dít to, co si pamatuju, dokud se mě Alex nezeptal do vysílačky: „Co se děje?“ „Nebyl to Alex, to ty.“ Řekla mi doktorka. V tom jsem se na videu zničehonic otočil k modulu a běžel jsem k němu, přičemž jsem křičel, ať mě nechají být. Po sprintu, který spíše připomínal běh 300 kilového chlapa na drogách jsem zalezl do modulu a zavřel dveře. Z venkovní kamery bylo vidět, jak Alex dobíhá k poklopu a ptá se, co to dělám? Hned za ním běžela Sandra. Alex, když viděl, jak klesá voda v modulu, začal křičet, ať přestanu. V modulu jsem nemotorně vstal a zmáčkl tlačítko pro odpojení závaží. Spadl jsem na zem, sundal si helmu a už jen ležel. Vysílačka ještě chvíli fungovala a já slyšel, jak Alex křičí, proč jsem to udělal a Sandra začala plakat. Zvuk z vysílaček se po chvíli změnil v šum.

Koukal jsem na monitor. „Tohle se nestalo, byl jsem tam, co to je?“ Doktorka se na mě podívala se slzami v očích. „Stalo se to, co jsi viděl tady na videu. Když jsme tě vytáhli, technici zkontrolovali všechna zařízení včetně tvého obleku. Pamatuješ si na výcvik? Na následky špatně nastavené dýchací směsi? Tvůj skafandr měl tento problém a směs vzduchu, kterou jsi dýchal, způsobuje při delším vdechování nevolnost, bolest hlavy, dezorientaci a hlavně… silné halucinace.“ Oči se mi rozšířily. „To, co jsi viděl, ta světla, monstra, to všechno bylo jen ve tvé hlavě.“ Začal jsem brečet, když jsem si uvědomil, co se stalo. Padl jsem doktorce do náruči. Úplně mi to zlomilo srdce. „Nebyla možnost je zachránit.“ Dodala doktorka. „Samozřejmě jsme se o to pokusili, ale měli jsme jen jeden modul, takže i jeden pokus, než by jim došel kyslík a šance, že se trefíme na to stejné místo, je prakticky nulová.“

Jak já si přeji, abych tehdy doktorku a ostatní poslechl a nepouštěl si to. Ani teď po několika letech jsem se nezbavil toho pocitu, že za to vlastně můžu já, že jsem porušil pravidlo ukončení mise při jakémkoli podezření na zhoršení zdravotního stavu. Ty výrazy Alexe a Sandry, které jsem viděl na kameře, když modul vyplouval na hladinu, nikdy nedostanu z hlavy. Uvědomil jsem si jednu věc. Kdyby je sežrala nějaká příšera nebo by na ně spadl sesuv půdy, nebo by je nějaká světla proměnila v netvory, bylo by to pro všechny lepší, než vědomí, že je jejich kolega a kamarád nechal v hlubině, na dně moře, v úplné temnotě a bez možnosti se zachránit.

Originální autor: Vevercak237