Přespal jsem v Tescu

Pamatujete si ještě to video od Toma a Vikyho, jak přespávali v Tescu? No rozhodl jsem se to také vyzkoušet, ale už to nikdy neudělám. Není to proto, že by mě chytla ochranka a doma mi rodiče dali za uši, ale proto, že skutečnost je mnohem děsivější. Povím vám, co se stalo.

Jmenuji se David. V době, kdy se to stalo, bylo mně a mému kamarádovi Adamovi 15 let. Právě toto video o přespávání v Tescu se nám fakt hodně zalíbilo. Obecně jsme byli takoví rebelové a dělali všechno, co bylo zakázaný, abychom byli co nejvíce cool. Když se na to zpětně ohlížím, nebylo to správné rozhodnutí. Je mnoho způsobů, jak být mezi kamarády populární a nedělat při tom takové blbosti. Každopádně stalo se a s Adamem jsme se rozhodli udělat to samé, co Tom a Viky ve svém videu. S rodiči problém nebyl. Prostě jsme jim řekli, že přespíme u kamaráda a bylo vystaráno.

Večer jsme se měli sejít před Tescem. Vzal jsem si mobil, pití, kameru a nějaký drobný, abychom si ráno mohli koupit snídani. Už bylo 23:30. Lidé vycházeli ven s posledním nakoupeným zbožím. Tesco o půlnoci zavírá, ale Adam pořád nikde. Začínal jsem být mírně nervózní. Kde je? Ještě nám scházelo, aby ten lenochod přišel pozdě a my se pak nedostali dovnitř. Tak jsem mu zavolal přes mobil. Zvedl to celkem rychle. „Kde jsi ty vole?“ Začal jsem. „Měl jsi tu být už před čtvrt hodinou.“ „Hej kámo, jsi si tím jistej?“ Ptal se mě trochu vystrašeně. „Sedni na kolo a dojeď. Dělej! Jasně že jsem si jistej, plánujem to už dva týdny.“ Řekl jsem mu. „Hej sorry kámo, mně nějak není dobře.“ Došlo mi, že vyměkl. „No dobře, tak já půjdu sám, když jseš takovej srab!“ Zařval jsem do mobilu a típnul jsem. Byl jsem docela naštvanej, ale pak jsem si uvědomil, že pokud v tom Tescu přespím sám, tak budu před kamarády ještě populárnější.

Vstoupil jsem dovnitř a okamžitě si to namířil k toaletním papírům. Regál byl skoro plný, ale bylo tam místo tak akorát, abych se tam vešel. To je úplně ideální. Přeskládal jsem toaleťáky tak, aby za nimi bylo místo. Zapnul jsem kameru a natočil můj “hotel“ na tuto noc. Naházel jsem tam všechny věci a po asi třech rozhlédnutích, zdali někdo nejde jsem vklouzl do regálu a zevnitř naskládal toaleťáky zpět, aby z venku nebylo poznat, že tam někdo spí.

Upřímně jsem byl dost nervózní. Když je někdo sám, je to něco jiného, než když je s kamarádem. Začal jsem pochybovat, že bych to mohl zvládnout. Co když mě chytí? Jak jim to vysvětlím? Spousta otázek mi ležela v mysli, ale už jsem byl tu, tak to teď přece nevzdám. Opatrně jsem si sundal mikinu a složil ji jako polštář. Nebylo tam moc místa, takže to šlo celkem těžko. V tom se do rozhlasu ozvalo: „Vážení zákazníci, náš supermarket za 10 minut zavírá. Prosíme o včasné ukončení vašich nákupů. Děkujeme.“ Super. Byl jsem ubytovaný a teď stačilo jenom vydržet do 6 hodin do rána. Nějakou dobu jsem si upravoval regál, aby byl co nejpohodlnější. Nastavil jsem si budíka na mobilu na 6:00 tak, aby jenom bzučel a neprozradil mě hlasitým zvoněním. Kdybych usnul a neprobudil se v 6 hodin, tak by byla velká šance, že mě nějaký zákazník náhodou objeví. Samozřejmě jsem u toho všechno natáčel na kameru. 00:01. Namířil jsem kameru na mobil, aby bylo vidět, že už je po zavíračce.

Přes zeď z toaleťáků bylo trošku vidět ven na uličku a protější regál. Byly v něm nějaké čistící prostředky. Myslel jsem si, že tu bude ticho, jenže tu celkem hlasitě hučela klimatizace a pořád se svítilo. Nastavil jsem kameru, aby koukala ven. Měla nahrávat celou noc a pak bych se mohl podívat, co se dělo, když jsem spal. Postupně k hučení přibývaly i zvuky čistících strojů uklízečů, kteří projížděli po obchodě i v uličce kolem mě. Asi po dvou hodinách se mě začala zmocňovat únava až jsem nakonec usnul.

Pamatuju si, že jsem měl dost zvláštní sny. Pořád se mi zdálo, že někdo jde kolem, náhodně se podívá a najde mě. V tom se v uličce mezi regály objevil Adam, který mi začal vyčítat, jaký jsem na něj byl zlý a praštil u toho do regálu. V tom jsem se probudil. Rychle jsem dýchal, jak jsem se lekl svého vlastního snu. Uklízeči chodili kolem regálu a ptali se jeden druhého, co to bylo za ránu. Začal jsem mít strach, že jsem do něčeho omylem kopnul a oni to slyšeli. Pak jsem si ale uvědomil, že je něco jinak. Byla to ta klimatizace, která už nehučela. To náhlé ticho bylo příjemné, ale zároveň děsivé. Slyšel jsem každý krok, který uklízeči udělali. Jeden z nich kdesi v dálce řekl, že se rozbila klimatizace a upadl poklop od ventilačky. Ulevilo se mi, když jsem zjistil, že jsem tu ránu nezpůsobil já, ale ten upadený poklop. Postupně jsem zase usnul.

Vzbudil jsem se po chvíli. Bylo stále ticho. Uklízeči stále řešili tu klimatizaci. Kromě jejich vzdálených hlasů jsem ale slyšel něco, jako škrábání. Byl jsem z toho zvuku celkem nervózní a k tomu strachu přibylo i to, že náhle zhasla světla v mé části obchodu. Odráželo se pouze slabé vzdálené světlo z druhé části. „Ty vole“ zanadával jsem si pro sebe. Neměl jsem rád tmu, ale nemohl jsem si svítit, jinak by mě mohli najít. Na uličku ale bylo i přes to trošku vidět. Co mě ale vyvádělo z míry byl ten zvuk škrábání, který se postupně vzdaloval, až úplně zmizel. Znělo to, jako kdyby tam hodně pomalu šel nějaký pes, který škrtá drápky o podlahu. V průběhu asi půl hodiny jsem to škrábání slyšel vícekrát. Byl jsem si skoro jistý, že tam něco musí chodit. Snažil jsem se najít nějaké racionální vysvětlení toho zvuku. Na psa to chodilo moc pomalu a i kdyby, jak by se tu vzal pes? Pak mi to došlo. Adam. Ten hajzl mě chce určitě vyprankovat! Ale jak by se sem dostal, když je zamčeno a všude byli uklízeči? Tuto myšlenku jsem ale okamžitě zavrhl, když jsem uslyšel ještě něco. Hlas, nebo spíše šepot podobný lidskému, ale tak chraplavý a syčivý, že vůbec nešlo rozumět tomu, co to říká. Žádný člověk by nedokázal mluvit tak děsivě a nechutně. Slyšel jsem to všude kolem sebe. Neodvážil jsem se podívat ven, měl jsem příšerný strach. Slyšel jsem i slabé chraplavé dýchání přímo z druhé strany regálu, ve kterém jsem byl. Zabořil jsem hlavu do mikiny a snažil se to nevnímat. I přes ten strach se mi po nějaké době podařilo zase usnout.

Ráno mě probudilo bzučení budíku. Světla stále nesvítila, ale denní světlo už osvětlovalo obchod. Žádné nepříjemné zvuky jsem už neslyšel, pouze mluvící lidi a jejich kroky. Sbalil jsem si věci a opatrně, aniž by mě někdo viděl, jsem vylezl ven a uklidil po sobě rozházené toaleťáky. Kouknul jsem se na kameru, jestli se nahrál záznam. „Vy tam, stůjte!“ Zařval na mě někdo. Otočil jsem se a uviděl dva policisty, jak ke mně běží. Než jsem stihl cokoliv udělat, chytili mě a odváděli ven. „Co jsi tu dělal?“ Ptal se jeden z nich. Nemělo smysl jim lhát, tak jsem se přiznal. Během toho, co mě vyváděli, jsem si ale všiml krvavé stopy na podlaze a několika detektivů, kteří to zkoumali. Policisté mi na to řekli, že jeden z uklízečů šel do skladu pro náhradní díly, protože opravovali klimatizaci. Údajně i přestala fungovat světla v některých částech obchodu. Když se ale po půl hodině stále nevracel, šel ho jeden z ostatních najít a všiml si té krvavé stopy, tak zavolal policii. Řekli mi také, že si mě budou muset vyslechnout.

Už jsem věděl, že doma bude průser, ale jestli tu někdo někoho zabil, tak bych měl pomoct jak nejvíce dokážu. Všechno jsem jim vysvětloval, zatímco jiný tým vyšetřovatelů se díval na moje natočené video z kamery, kterou jsem nechal přes noc nahrávat. Kameru mi později vrátili, ale řekli mi, že záznam z ní si nechají. Byl jsem z toho příšerně zklamaný. Chtěl jsem se podívat, co jsem natočil a hlavně to byl i důkaz toho, že jsem tam opravdu byl. Kamarádi mi pak samozřejmě nevěřili. Doma jsem dostal výprask a tím to tak nějak skončilo. Do Tesca jsem už přespávat nechtěl ani do žádného jiného obchodu. Měl jsem jsem i strach tam vůbec chodit. Po chvíli jsem se ve zprávách dozvěděl, že ten uklízeč je prohlášen za mrtvého. Ta krev údajně byla jeho, ale tělo se nikdy nenašlo. Pořád mi vrtalo hlavou proč ho považují za mrtvého, když nenašli tělo a našli jenom tu krev, které sice bylo hodně, ale rozhodně ne tolik, aby její ztrátu nepřežil.

Až po několika týdnech jsem se dozvěděl pravdu. Náhodou jsme se potkali s tím stejným policistou, který mě tehdy odvedl. Řekl mi, že si mě pamatuje a podle něj jsem měl právo znát pravdu, ale ujišťoval mě, že to není příjemná pravda a že to nemám nikomu říkat. Souhlasil jsem a domluvil si s ním schůzku následující den. Přišel s notebookem v ruce a pustil mi video. To samé video, které jsem tehdy nahrál. V záběru byla vidět ulička mezi regály, po které občas projelo pár uklízečů na svých čistících strojích. Přetočil záběr na to, jak se ozvala rána. „To byl ten poklop od ventilace.“ Řekl mi. „Ale ty nepadají jen tak, že ne?“ Posunul video dál a zesílil hlasitost naplno. Bylo slyšet škrábání a v tom zhasla světla. „Podívej se pořádně sem.“ Řekl mi. Na konci uličky ne něco pohnulo, ale nešlo nic rozeznat. „Co to bylo?“ Zeptal jsem se. Policista ale bezeslova posouval nahrávku dál a zjistil jsem tak, že když jsem spal, to škrábání a syčivé hlasy se občas ozvaly a občas bylo zase úplné ticho, jako kdyby někdo s někým mluvil. Pak přetočil na tu poslední část, kterou mi chtěl ukázat. Na nahrávce byl vidět uklízeč s baterkou v ruce svítící si na cestu. Ten mrtvý uklízeč. Prošel uličkou kolem mě, dokud nevyšel ze záběru. To, co jsem viděl potom, mě děsí ještě dnes. Ze tmy, odkud přišel uklízeč, vyběhla člověku podobná postava. Aspoň to tak vypadalo, bylo to totiž rozmazané. Nicméně bylo vidět, že to člověk rozhodně není. Svítily tomu oči a mělo to příliš dlouhé ruce. Během asi půl sekundy to proběhlo celou uličku a zaútočilo na uklízeče, který slabě hekal bolestí. Hned poté byly na kraji obrazovky vidět ještě dva páry oči, které prošly za uličkou přímo k mrtvému uklízeči. Policista vypnul video. V ohromení jsem seděl s otevřenou pusou neschopen vydat ze sebe hlásku. „Ptáš se proč nekřičel? No nebyla tam jenom krev, ale i část štítné chrupavky spolu s hlasivkami. To stvoření vědělo přesně, co dělá. Vědělo, že tma je pro lidi slabina, kabel napájecí světla byl překousnutý, stejně tak bezpečnostní kamery byly odstřiženy. Ať už to bylo cokoliv, hodně se to snažilo, aby to nikdo nespatřil. Ve zprávách lhali. Jeho tělo jsme našli. Bylo ve ventilační šachtě stažené z kůže, bez hlavy a napůl sežrané.“ Ptal se mě, jestli chci vidět fotky, které mi po souhlasu ukázal. Ani to jako člověk nevypadalo, byla to spíše hrouda masa a kostí. Udělalo se mi zle. „Proč lidem neřekli pravdu?“ Ptal jsem se. Odpověděl mi tichým hlasem: „Protože lidem se lépe vysvětlí vražda, než útok experimentu, který utekl z laboratoře. Nikdo přesně neví, co to je. Našel se pouze vzorek DNA, která byla z části lidská. Nějaký vědec si prostě zahrával s genetikou a stvořil tato monstra.“

Mrzí mě, že o tom píšu a porušuju tak svůj slib, ale lidé musí vědět, že už nejsou v bezpečí. Ty tvory nikdo nikdy nenašel a toto video je jediný důkaz, který existuje. Já vím, že někde pořád jsou a čekají na vhodnou příležitost něco ulovit. Nemůžu spát z toho, že celou dobu chodili kolem mě a kdyby si mě všimli, nejspíše bych dopadl stejně, jako ten uklízeč. Občas slyším škrábání. I když jsou to třeba jenom myši nebo můj pes, vždycky mám strach, že si mě najdou. Jsme lovná kořist silnějších predátorů. Vždycky jsme byli, akorát jsme na to zapomněli. Nezapomínejte, že člověk je také z masa a masožravá monstra číhají všude. Už zase slyším škrábaní. Doufám, že je to jenom pes, který jde pomalu a syčí při tom.

Originální autor: Vevercak237