Všechny naše děti pochází z lesa

Jako společnost jsme pokročili kolem potřeby porodu. Bylo to chaotické, nebezpečné a prostě naprosto neúčinné. Devět měsíců čekání na dítě, které se může nebo nemusí narodit živé. Proto máme les. Požehnání začalo před mým životem, ale moje máma mi řekla o tom, jak její prababička přežila porod. Maminka vždy sebou trhla, když mi o tom řekla. Vždy to znělo jako hororový příběh. Nedokázal jsem si představit, jak se vytrhávám z těla mé matky. Ne, moje generace pocházela z lesa, stejně jako všichni ostatní přede mnou. Byli jsme požehnáni. V životodárném životě už neexistovala žádná smrt.

Prostě, jen, život.

Dlouho jsem si myslel, že děti nechci. Jen jsem neměl pocit, že bych měl ten otcovský instinkt, víš? Řekl bych to své matce a ona mi vždy řekla „jen počkej, až najdeš tu pravou dívku“ a mrkala na mě. Vždy mě to naštvalo, ale naštvalo mě to ještě víc, když se ukázalo, že měla pravdu. Potkal jsem Jess a všechno se změnilo. Byla to nejkrásnější dívka, jakou jsem kdy viděl. Byla krásná, ale byla zároveň krásná takovým způsobem, jakým lidé, které milujete, vždycky jsou. Věděl jsem, že jsem ztracený, protože se na mě usmála přes ten přeplněný bar. Udělal bych pro ni cokoli, dokonce bych s ní šel do lesa.

Jess v posledních několika měsících stále více naznačovala les. V té chvíli jsme byli spolu pět let a já věděl, jak moc chce být matkou. Nikdy jsem se na to necítil. Jít do lesa společně, no, bylo to závazné tak, že nic jiného nezůstalo. Páry, které spolu šly do toho lesa, se nikdy nerozešly. Nebyl žádný rozvod, žádné odloučení. Myšlenku na manželství jsme úplně odmítli, protože les byl mnohem závaznější než to. Podepsání právního dokumentu vypadalo téměř hloupě, když byl les skutečným pojivem nás všech.

Rozhodli jsme se to udělat po obzvláště dlouhém a obtížném rozhovoru. Jess měla na sobě své oblíbené obnošené fialové pyžamo, seděla na gauči, svírala polštář a plakala. Neviděl jsem ji plakat. Kromě toho měla pravdu: nebyli lidé stvořeni v podstatě proto, aby se stali jednoho dne rodiči ? Proč jsem bojoval s osudem ? Měl jsem záblesk Jessiina břicha velkého a oteklého životem, pak jsem to setřásl. Nikdo neotehotněl po generace. Moje přirozená cesta musí být ta do lesa. To muselo být ono. Takže jsem se vzdal.

Byl pozdní podzim. Jess nikdy neměla ráda své letní narozeniny a sdílela je se čtyřmi dalšími lidmi v naší třídě. Chtěla, aby naše dítě mělo smysluplnější datum narození a jen málo lidí si vybralo podzim. Myslím, že to bylo více melancholické a když lidé myslí na miminka, myslí na jaro. Jess chtěla pro naše dítě ty tmavě červené a spálené oranžové odstíny. Pamatuji si, jak byla zima, když jsme se blížili k hranici stromu. Jess měla na sobě starou mikinu, kterou měla na sobě i tehdy, když šla do posilovny. Vlekl jsem masivní plenkovou tašku. Jess chtěla, aby naše miminko mělo všechno, i kdybych měl do lesa nosit 50 liber zavinovaček.

“Ahoj,” řekla tmavá postava před námi. “Jsi tu na celý život?”

“Ano” řekli jsme.

Jistě, znělo to trochu strnule, ale tradice byla tradice. Postava přikývla a pokynula nám, abychom ji následovali na stromy. Zhluboka jsem se nadechl a naposledy jsem pohlédl na hvězdy nad námi. To bylo naposledy v celém mém životě, kdy jsem nebyl otcem. Nebyl jsem si jistý, jak se cítím. Pak jsem sledoval Jess jít dovnitř.

Museli jsme chodit hodinu, dokud jsme se nedostali na mýtinu. Nevěděl jsem, co očekávat, kromě toho, že dostaneme naše dítě. Zeptal jsem se na to mámy a ona řekla, že všechno nám bude vysvětleno, a abych si s tím nedělal starosti. Bylo to pro mě tak normální, že jsem dal na její slovo. Bylo to jednoduché: jít do lesa a potom si pořídit dítě. Hotovo. Pak se mraky nad mýtinou posunuly a jasné měsíční světlo vrhlo mýtinu novou perspektivu.

Na mýtině stály tři ženy. Možná bych měl říct, holky. Nevypadali starší než 20 let a měli stejné oteklé břicho, s jakým jsem si představoval Jess. Tiše stály, ale té úplně vlevo tekly slzy po tváři. Nikdy jsem v reálném životě neviděl těhotnou ženu. Bylo to děsivé. Jejich vlasy byly ochablé, oči matné a bez života a jejich pokožka měla bledá. Zděšeně jsem pohlédl na Jess a ústa se mi roztáhla. Neohlédla se na mě, ale upřeně se dívala na dívky před námi, téměř je dimenzovala. Kývla na toho uprostřed.

“Je to přirozená zrzka?” Zeptala se Jess postavy stojící vedle nás.

Postava přikývla a Jess se na mě usmála.

“Nelíbilo by se ti, kdyby ti po domě běhala malá zrzka?” Naše vlastní Pipi-dlouhá punčocha! “

Stál jsem tam otupěle. Jess nade mnou tedy pokrčila rameny a položila postavě další otázky ohledně historie zdraví, osobnosti (samozřejmě před těhotenstvím). Otázky týkající se otců. Byli vysocí? Nízcí?

Nechtěla, aby její dítě bylo šikanováno kvůli podivnému nosu. Jaké byly jejich nosy? Milovala modré oči, ale nevadily by jí ani zelené. Bylo to možné? Byla příliš vybíravá? Zasmála se.

“Ach zlato, jsem tak nadšená, že porodím.” To je to, na co jsme čekali,“ řekla.

Postava odvedla další dvě dívky z mýtiny. Zůstala tam jen zrzavá dívka. Stoicky hleděla vpřed, odhodlaná se nestřetnout s mým okem. Myslel jsem, že je divné, že Jess řekla, že porodí. Bylo to děsivé, ale hádal jsem, že jsme tady, jen abychom sledovali, jak tato žena porodí, a potom, dobře, vezmeme její dítě jako své vlastní. Mýlil jsem se. Byl jsem tak hloupý.

Postava pak vytasila zakřivený nůž, který mi připomínal pirátské meče z pohádek. Rukojeť zářila v měsíčním světle a zdálo se, že tryskově černá rukojeť mizí v inkoustové temnotě.

Plakala.

“Prostě nemohu uvěřit, že se to konečně děje,” řekla s úsměvem přes slzy.

“Jess, já …” řekl jsem, ale ona už byla pryč.

Pak byla na dívce. Připomnělo mi to dokument o přírodě, který jsem kdysi viděl, kde lev sundá antilopu. Dívka se pokusila utéct, ale byla zjevně slabá a Jess ji s lehkostí předjela. Nemohl jsem se dívat, jak žena, kterou jsem miloval, roztrhla dívce žaludek. Nevěřil jsem, že je to skutečné. Myslel jsem si, že kdybych utekl dost daleko, nebylo by to skutečné. Tak jsem běžel. Zhroutil jsem se na hranici stromu a vzlykal. Jak dlouho to nevím. Postava se nakonec znovu objevila, aby mě dovedla zpět na mýtinu.

“Studené nohy jsou pro první otce normální,” řeklo to vědomě.

Jess držela na mýtině dítě. Zabalila to do dinosauří dečky, kterou jsem poslušně zabalil. Vlasy měla vlhké a přilepené na čelo, ale nezdálo se, že by ji to zajímalo, protože ho tam držela. Když jsem se k ní přiblížil, vrkala a tiše mu zpívala.

“Jess,” řekl jsem, když jsem klečel vedle ní. “Co jsi to udělala, Jess?”

Její oči zářily. Byla to Jess. Byla to moje Jess. Byla to moje Jess, jen celá zalitá potem a krví. Prošla porodem a teď držela našeho syna.

“Seznam se s naším synem,” řekla a podala mi ho.

Když jsme opouštěli les, držel jsem ho v náručí. Než jsme odešli, podíval jsem se za sebe a uviděl postavu kopat velkou díru.

Na ničem však nezáleželo. Jakmile potkáte své dítě, na ničem už dál nezáleží.

Přeloženo z originálu