Až za hrob

Nikdy jsem nevěřil v lásku na první pohled. Toho dne jsem se však bezhlavě zamiloval do nádherného muže pohozeného ve vysoké trávě.

To, že mě přitahuje stejné pohlaví, jsem si uvědomil už dávno a nikdy to pro mě ani pro moji rodinu nebyl problém. Všichni moji příbuzní jsou velice tolerantní, takže jsem nikdy neměl nouzi o rodičovskou lásku nebo bezpečné zázemí. Ale i přes to, že jsem byl se svou sexuální orientací smířený, nikdy jsem nedokázal navázat hlubší milostný vztah, který by fungoval. Čím to může být, ptáte se? Pravděpodobně tím, že všichni moji milenci byli až nezvykle naživu.

To, že jsem nekrofil, mi došlo o něco později. Vzpomínám si, že to bylo ještě na střední škole, kde jsem poprvé navazoval vážnější vztahy. Vážnější byly v tom, že už jsem nehledal jenom příjemnou náruč, do které bych se schoulil. Toužil jsem po něčem víc, stejně tak, jako každý dospívající a zdravě se vyvíjející muž nebo žena. Ačkoliv by si to spousta rodičů přála, sexuální vývoj nelze nijak zastavit ani potlačit, a většina tak začne dřív nebo později sexuálně žít. A já nebyl výjimkou.
Abych byl upřímný, sex byl většinou hlavním důvodem každého mého rozchodu. Byl zkrátka neuspokojivý, nudný a postrádal jakoukoliv vášeň. A přestože byl vztah po všech ostatních stránkách sebevíc naplňující, problémy v posteli nakonec přece jen zapříčinily jeho brzký rozpad. Ovšem, nebýt Kennetha Baldwina, nikdy bych se pravděpodobně nedozvěděl to, co vím teď.

Jednoho večera jsme se spolu opravdu hodně opili. Kenneth nikdy nezvládal alkohol dobře, takže jsem se vůbec nedivil tomu, když po nějaké chvíli odpadl a usnul opravdu hlubokým spánkem. Ani jsem mu to neměl za zlé, stejně jsem věděl, že na nic víc s největší pravděpodobností nedojde – nikdy tomu nebylo jinak – a i kdyby k něčemu dojít mělo, nebyl jsem si jistý, jestli bych to vůbec chtěl. Jednoduše jsem si chtěl odpustit další zklamání a frustraci. Několik chvil jsem ho jen tak pozoroval, jak spí. Představoval jsem si, jak se mu přestává zdvihat hruď. Představoval jsem si jeho poslední překotný nádech. Představoval jsem si, jak jeho srdce přestává bít. Vzrušila mě představa toho, že je mrtvý! Tehdy se moje spořádaná mysl oprostila od všeobecně platných konvencí. Myšlenka na jeho bezvládné tělo mě vzrušila natolik, že jsem se musel na několik okamžiků odebrat na záchod, kde jsem masturboval. To bylo poprvé, co jsem dosáhl orgasmu.

Podle některých lidí jsou hřbitovy děsivá a bezútěšná místa. Chápu, proč to tak vnímají. Pokud bych ale měl takříkajíc “přiznat barvu”, řekl bych, že mi ten charakteristický odér smrti připadal příjemný, ba co víc, až nebezpečně erotický! Tak moc jsem toužil být v přítomnosti mrtvého těla, moct si sáhnout na jeho posmrtnou ztuhlost. To byl také jeden z hlavních důvodů, proč jsem se ihned po maturitě začal ucházet o práci v pohřebním ústavu, ale byl jsem odmítnut s tím, že neradi vidí tak mladé lidi v bezprostřední blízkosti smrti. Myslím, že právě to mě tehdy přivedlo k myšlence vykopat lidské tělo, ale k mé smůle byla půda příliš tvrdá.

Když jsem se vracel z práce, bylo jen pár minut po čtvrté odpolední a já si krátil svou cestu přes lesopark, kde jsem si hrával jako malý. Tehdy to tu samozřejmě vypadalo úplně jinak, město se rozhodlo investovat do zvelebení okolí, obzvlášť do míst pro rodiny s dětmi, ale koleje, které jsem každým dnem přecházel, se tudy táhly snad od nepaměti. Sklouzl jsem po náspu na pěšinu, která byla kdysi vyšlapaná tak, že na ni nerostlo ani stéblo trávy. Dnes už byla poměrně zarostlá, ale já jsem chodil raději tudy, jelikož jsem se tak mohl vyhnout maminkám s kočárky a jejich ukřičeným ratolestem.

Jak jsem se tak procházel podél železničního náspu, všiml jsem si člověka, který si hověl ve vysoké trávě. Nebo to jsem si alespoň zpočátku myslel. Když jsem se přikradl blíž, všiml jsem si, že se nejedná o někoho, kdo by se nechal kolébat paprsky babího léta. Byl to muž. A byl mrtvý. Šel jsem tou samou cestou i včera a jsem si na sto procent jistý, že tady ještě žádné tělo neleželo. Toho bych si všiml. Mrtvému chlapci mohlo být tak kolem dvaceti let a na krku měl množství tmavých podlitin, pravděpodobně po škrcení. Byl položen na zádech, jednu ruku podél těla, druhou volně položenou za hlavou a dokořán otevřené oči, které slepě zíraly k nebi. Z pohledu na jeho bledou alabastrovou tvář jsem pocítil skoro až dětskou zvědavost, které zkrátka nešlo odolat. Přistoupil jsem blíž a posadil se vedle něj, stále v uctivé vzdálenosti.

Nikdy bych ani v nejmenším nevěřil, že se moje skrytá fantazie může stát skutečností. Z toho, co jsem o mrtvých tělech věděl, jsem dokázal odhadnout, že tu pan neznámý leží minimálně od včerejší noci. Krev už se začala přesouvat do spodní části jeho těla a posmrtná ztuhlost jej zachvátila v této konkrétní poloze. Nejsem hloupý, to palčivé dilema mnou cloumalo ze strany na stranu. Samozřejmě, že bych měl správně zavolat příslušné orgány, ale to by znamenalo, že bych Daniela už nikdy nespatřil. Ano, Daniel, tak jsem se mu rozhodl říkat. Když jsem si byl plně jistý, že mě nikdo nemůže spatřit, třesoucí se rukou jsem jej pohladil po obnaženém rameni. Byl tak nádherný! Myslím, že jsem nikdy nespatřil nic krásnějšího. Samozřejmě, že představa utrpení, kterým musel projít, mi příjemná nebyla, ale nemohl jsem odolat tomu kouzlu posmrtné transformace. Byl dokonalý. Dokonalý tak, jak byl. Jen tu přede mnou leží a nemusí dělat nic jiného pro to, abych se do něj bezhlavě zamiloval. Jak už jsem uvedl, nikdy jsem nevěřil v lásku na první pohled, ale tohle mě srazilo jako blesk z čistého nebe.

Váhavě jsem vytáhl z kapsy telefon a několik prchavých okamžiků na něj pouze zíral. Nevěděl jsem, jak se zachovat. Tedy, věděl jsem, co mám jako řádný občan udělat, ale netušil jsem, jestli to tak chci. A já nechtěl. Rozhodl jsem se jít zítra tou samou trasou, a pokud tam Daniel bude nadále ležet, hodlám ho zachránit jak před kusadly lesní havěti, tak před nemilosrdným vlivem rozkladu.

Přestože jsem ulehl ke spánku už před notnou chvílí, nemohl jsem zamhouřit oka. Neustále jsem musel myšlenkami utíkat k tomu chlapci, který mi včera tak nečekaně učaroval. Ležel tam tak bezostyšně pohozen mezi stébly trávy, kde jeho krása s každou uplynulou minutou přicházela nazmar. Jeho rty už dávno postrádaly svoji červeň a oči začínaly být zakalené. Pokud by to mělo být jen a pouze na mně, možná bych se nakonec rozhodl kontaktovat ty správné osoby, které by se o Danielovo tělo postaraly, ale to by bylo v rozporu s tím, co mi mladík sám začal šeptat do ucha. Jeho hlas se ke mně linul chladem noci a přemlouval mě, abych ho zachránil. Věděl jsem, že to je to nejlepší, co pro něj mohu udělat. I přesto, že jsem zpočátku váhal, musel jsem jeho prosbám vyhovět. Za doprovodu jeho líbezného hlasu jsem vstal z postele a zanevřel tak na další pokusy usnout. Musím tam jít. A dopravit ho do jeho nového domova.
Na místo jsem dorazil autem. Byla to jediná možnost, jak tělo nepozorovaně převézt až na místo. Využil jsem nově vydlážděného parkoviště jen pár kroků od zarostlé pěšiny, kde jsem přistavil svůj Citroen a ujistil se, že v bezprostředním okolí není živá duše, která by mě mohla přistihnout. Moc dobře jsem věděl, jak riskantní tento převoz může být, ale nemohl jsem si pomoct. Nemohl jsem ho tam takhle nechat. V noci už začalo přituhovat, takže jsem se pečlivě zabalil do své tmavé péřovky, dokázal jsem se celkem dobře maskovat. Z kufru auta jsem vzal velkou deku, kterou jsem používal jako přehoz na pohovku, aby byl přesun snadnější a pro mého vyvoleného pohodlnější.

Stále tam leží. Ve spodní části těla se vlivem klesající krve do nejníže položených tkání začaly tvořit tmavé posmrtné skvrny. Vedle místa, kde byl pohozen, jsem roztáhl fleecový přehoz, zatímco jsem stále kontroloval, jestli jsem nadále sám. Po nikom ani vidu, ani slechu. Opatrně jsem zastrčil ruku pod ztuhlé tělo, opatrně jej nadzvedl a přenesl do připravené látky. Bezpečně jsem ho obalil. Jakmile jsem ho zvedl, z jeho úst vytekl čůrek srážející se krve.

Neuvědomil jsem si, jaký rozdíl panuje mezi živou a mrtvou vahou. Přestože byl za života určitě lehčí než já, dalo mi opravdu velkou práci dostat ho na zadní sedadlo svého vozu. Zatímco ke mně vysílal slova svých díků, nepozorovaně jsem ho dostal až dovnitř bytu. Když jsem s jeho tělem v náruči přecházel práh, připadal jsem si jako ženich, který si domů přivezl svou nevěstu. Jak otřepané a přesto určitým způsobem romantické! Zbytek noci jsme strávili v objetí a vzájemně si šeptali ta nejtajnější slovíčka lásky, dokud jsem brzy nad ránem neupadl do lehkého spánku.

Z limbu mě probudil až příkrý hlas staré Collinsové, která byla pronajímatelkou apartmánovém komplexu, kde jsem pobýval. Za doprovodu vytrvalého bušení na dveře jsem zvedl hlavu z Danielovy mrtvé hrudi. Byl pořád stejný, jen oči jsem mu zavřel, aby mohl nerušeně odpočívat. Pomalu začínal být cítit odér počínajícího rozkladu, mísil se s příjemnou vůní chlapcových vlasů. Netušil jsem, jestli domovnice přišla kvůli nájmu, který jsem jí už téměř dva týdny dlužil nebo snad zahlédla něco, co nemělo být spatřeno… Rozhodl jsem se ji ignorovat. Rozhodl jsem se všechny ignorovat. Rozhodl jsem se ignorovat celý svět. Nepotřeboval jsem nic jiného než bezpodmínečnou lásku, kterou mi tenhle mladý muž mohl dát. Nevím, co se mnou bude. Jednou tenhle jednopokojový krcálek budu muset opustit. Ale teď to nebude, teď rozhodně ne, pomyslel jsem si a ještě na chvíli zavřel oči.

Originální autor: Dekadent23