Sklep

Jako malému mi rodiče vždy říkali, abych nechodil do sklepa. Je to celkem zajímavé když si to teď zpětně vybavuji. Byl jsem poslušné dítě a nikdy jsem nedělal nic co mi rodiče jasně zakázali. Až na to když mi zakázali sejít naše vlastní schody. Náš dům byl vážně obrovský. Můj táta pracoval v kanceláři, ale vyrůstal jako farmářský kluk. Jakmile jsme měli šanci, přestěhovali jsme se do izolace, i přestože jsem si tím prodloužil cestu do práce o dobrou hodinu.

Miloval jsem to tu. Obzvlášť když jsem byl malý, protože jsme vlastnili hodně zvířat. Některá divoká, a některá opravdu patřila mým rodičům. Má matka vždy zůstávala uvnitř a starala se o slepice a husy, mezi tím co jsem si s nimi hrál. Vždy říkala ať si k nim netvořím žádný vztah, protože jsme občas nějaké prodali a nechtěla mě nijak ranit. Snažil jsem se držet jejích instrukcí, ale musím přiznat, že mi pár zvířat bylo opravdu líto, když už tu nebyla. Trávil jsem mnohé večery po dlouhé cestě autobusem domů, prostě sezením za domem se zvířátky. Sledovali jsme západ slunce nad rozlehlým polem a nedokážu slovy vyjádřit jak moc uklidňující chvíle to byly. Ale ze všech našich pozemků, tu jediné místo kam stále nesměl….byl náš sklep.

Jednou jsem se tam zkusil dostat s mojí matkou, kdyžse chystala jít dolů prát prádlo. Nabídl jsem jí, že jí podržím koš na prádlo aby mohla bezpečně sejít ze schodů. Myslel jsem, že by ocenila trochu pomoci. To jsem se ale tehdy šeredně mýlil. Jakmile má noha došlápla na první schod, otočila se a zatlačila mě i s košem zpět nahoru do kuchyně.

“Co jsem ti říkala ?! řekla přísně. Co jsem ti říkala o tom sklepě ?”

Omluvil jsem se a svěsil hlavu. Cítil jsem vinu, cítil jsem se jako špatný syn. Vycítila to a něžně mě pohladila po hlavě. “To nic, jen už to znovu nedělej. Musíš zůstat tady nahoře. Proč se nejdeš podívat, jestli nějaká slepice nesnesla vajíčka ? Zapomněla jsem se dnes podívat a to bych vážně ocenila.“

Usmál jsem se a souhlasil jsem. Vyšel jsem tedy směrem ven ke slepicím a má matka za s sebou zavřela dveře od sklepa dřív, než jsem vůbec vyšel ven ze dveří. Byla to tehdy opravdu silná a neúprosná zima. Byli jsme zavaleni sněhem a naneštěstí většina našich zvířat uhynula. Neberte mě špatně, byli jsme v pořádku a všechno. Farmařina byla spíš takový náš koníček než přímo živobytí. Ale stejně mě mrzelo, že už tu s námi nebyli. Z nějakého neznámého důvodu se moji rodiče zdáli čím dál víc nervózní. Měli jsme spoustu jídla a naše elektřina stále fungovala. Nevěděl jsem proč byli tak vystresovaní, kromě toho, že jsme se nehnuli ven z domu.

Někdo zaklepal.

Bylo to zvláštní. Byli jsme na samotě a zrovna tu řádí vichřice. Nikdy jsme nemívali předem neohlášené návštěvy a už vůbec ne za takových podmínek. Můj otec otevřel dveře a stál tam mladý muž zimou celý modrý a v zasněženém oblečení. Slušně poděkoval za otevření dveří a vysvětlil nám v jaké je situaci. Jeho auto se rozbilo asi 6 nebo 7 mil odsud a nevěděl kam má jít. Neměl s sebou mobil a byl na cestě do ciziny, takže ani nevěděl koho by teď mohl kontaktovat. Můj otec ho pozval dovnitř a najednou všechen stres jakoby upadl. Rodiče se zdáli být mnohem uvolněnější, když byl u nás ten cizinec. Prostě jsem se posadil do křesla a nasál tu dlouho nepřítomnou atmosféru klidu. Ten muž nám vyprávěl o jeho životě, že nemá žádnou rodinu, jen sestru s kterou už roky nepromluvil a že je na cestě do Bostonu. Prý chce začít úplně od znovu. Jeho matka zemřela pár měsíců nazpět. Vytáhl z pod jeho svetru zlatý medailon na řetízku, který jí prý patřil a že je to jeho jediná památka na ni. Jen jsem se usmál a kývnul, ale neřekl jsem ani slovo. Po pár minutách jeho vyprávění si rodiče uvědomili, že sníh na jeho oblečení tál a všechno jeho oblečení bylo tak nasáklé ledovou vodou. Matka se podívala na mého otce a promluvila k cizinci.

“Chcete se převléct ? Vy a můj manžel vypadáte, že máte stejnou velikost. Mohl by jste si pro teď půjčit nějaké naše oblečení.” Můj otec souhlasně přikývl. Cizinec si stoupnul, potřásl si s rodiči rukou a neustále děkoval a děkoval, když ho matka vedla kuchyní.

“Do naší prádelny je to tudy, jsem si jistá, že na vás určitě něco najdeme.”

Otevřela dveře od sklepa a pokynula mužike dřevěným schodům. Bez zaváhání se po nich vydal dolů. Můj otec mi řekl, ať jdu nahoru do svého pokoje a připravím se na večeři. Přikývl jsem a vydal se po schodech nepřemýšlejíc o tom příkazu. Když jsem se vrátil dolů, máma a táta už připravovali stůl. Zeptal jsem se, jestli se k nám připojí i onen cizinec, ale bez jakéhokoliv očního kontaktu prostě odpověděli, že odešel. Nevěděl jsem, co na to mám říct. Ten muž téměř umrznul k smrti jen cestou od auta sem a nejbližší město je na míle daleko. Nebylo možné aby to přežil. Konečně mě přemohla má zvědavost. Ten muž se prostě nemohl jen tak vypařit. Musel jsem vědět co se děje v našem sklepě. Musel jsem se ujistit, že vůbec vyšel zpět nahoru. Byl jsem malý, ale ne hloupý. Věděl jsem že něco bylo špatně.

Tu noc když mí rodiče usnuli jsem vzal baterku z mého nočního stolku a pomalu jsem scházel schody do kuchyně. Opravdu hodně vrzaly a tak jsem si musel dát velký pozor abych je nevzbudil. Když jsem konečně došlápl na kachličky kuchyňské podlahy, proletěla mnou vlna úlevy a párkrát jsem se zhluboka nadechnul, protože jsem cestou ze schodů skoro nedýchal. Konečně jsem v dlani svíral kliku. Naposledy jsem se podíval za mě a potom jsem pomalu stisknul kliku dveří, které se s nepatrným skřípnutím otevřely. Nohou jsem stoupnul na první schod, který se zdál být mnohem starší než zbytek. Vzduch byl takový …………….nasládlý.

Ale….jaksi zvláštně. Nemohl jsem ten pach rozeznat. Když jsem stál na betonové podlaze sklepa, zastavil jsem se a velmi pozorně poslouchal.

NAPROSTÉ TICHO

Nic. Rozvítil jsem baterku a uviděl jsem akorát pračku a sušičku, jak jsem očekával. A pár kartonových beden se starým oblečením, které si pamatuji z mého útlého dětství. Ale nic neobvyklého.

Chtěl jsem se už obrátit a odejít zpátky nahoru. Cítil jsem se hrozně, že jsem neposlechl svoje rodiče. Ale na poslední chvíli jsem postřehl něco ve tmě. Posvítil jsem na to baterkou a přistoupil blíž. Na zemi ležel zlatý medailon na řetízku. Přesně ten, který nám ukázal onen cizinec. Sebral jsem ho a opřel jsem se o zeď za účelem prozkoumat medailon, ale hned jsem si uvědomil, že se zeď za mnou váhou začala hýbat. Uskočil jsem. Naprosto vyděšený jsem si všiml, že je ve skutečnosti falešná. Odsunul jsem dřevěnou náhražku zdi stranou, která odhalila dlouhou černou díru ve zdi. To co jsem viděl změnilo můj život.

Uvnitř díry sedělo stvoření, vypadalo to jako člověk….ne malý kluk. Ale nějaký jiný. Jeho končetiny byly mnohem delší než u běžného člověka. Absolutně nepřiměřené k tělu. Na konci každé ruky měl dlouhé kostnaté prsty s ostrými drápy, které se mu neustále třásly. Jeho oči byly černočerné a prázdné. Byl úplně holý a jeho uši byly spíše na rozervané krvavé otvory. Jeho ústa byla roztažená do ďábelského úsměvu plného ostrých žiletkových zubů. Kolem krku měl tlustý řetěz, který ho držel uvězněného u zdi. Zíral na mě rozmazávajíc si krev po obličeji.

Smál se.

Do něčeho jsem kopnul, když jsem pomalu couval. Rychle jsem se podíval na zem abych to stvoření neztrácel na příliš dlouhou dobu z očí. Byla to ruka. Příliš vystrašený ke křiku jsem se rozběhl po schodech, jen abych v tom momentu narazil do mých rodičů, kteří nade mnou stáli se založenýma rukama třesoucí nesouhlasně hlavou. Můj otec mi dal ruku kolem ramen a vyšli jsme společně pryč ze sklepa, mezi tím co má matka zakryla díru i s tím stvořením uvnitř. Ta zvířata, která mi chyběla nikdy nebyla prodána. Můj táta nevyrostl na farmě a nepřestěhoval nás sem, protože se mu líbila izolace. Spíš cítil, že to tak musí být. Neměli jsme sousedy z nějakého důvodu, ale i to bylo naplánované. Vše směřovalo k tomuhle okamžiku. Teď se naše životy točí kolem mého staršího bratra ve sklepě a jeho krmení.

Přeloženo z originálu