Vždy mějte nabitou baterii na procházku ve tmě

Jmenuju se Anna a jsem introvert. Každý, kdo má alespoň trochu ponětí o významu tohoto slova, ví, že nemám moc ráda lidi a radši zůstanu doma, než abych chodila někam na veřejnost. I přesto ráda chodím ven na procházky vyčistit si hlavu a poslouchat písničky. Kéž bych ten den nikam nešla, neměla bych hrůzu z toho cokoliv dělat ve tmě, ať už to je jen blbé zhasínání pokoje.

        Byl zimní den a já se rozhodla že si zajdu na procházku do parku, který je pár kilometrů od mého domu. Zrovna začínala zima a proto byla tma už v 5 hodin večer, tak jsem vyšla už kolem čtvrté, abych se vůbec stihla dostat do parku ještě za světla. “Do hajzlu” řekla jsem si a vzala do ruky na půl vybitou baterii, kterou jsem včera zapomněla dát do nabíječky. Neřešila jsem to a dala si ji do batohu i když jsem věděla, že bude zhasínat při svícení. Vyšla jsem a rozhodla se, že to vezmu zkratkou malým lesíkem nedaleko od mého domu.

Procházka byla skvělá, srovnala jsem si myšlenky a nabrala energii. Po rozhodnutí, že už radši půjdu domů, nastala tma a v okolí jen málo lamp, které by mi svítily na cestu. Rozsvítila jsem svojí baterku a vyrazila jsem. Po odchodu z parku, kde už nebyla žádná světla, jen pár nefunkčních, jsem slyšela za sebou kroky, byly rychlé, jako kdyby někdo utíkal. Posvítila jsem a rychle se podívala za sebe, ale nic jsem neviděla. To mě trochu vyděsilo, takže jsem přidala na kroku. Po chvíli chůze jsem se dokázala uklidnit a přesvědčit se, že jsem měla pouze slyšiny. Jenže hned po uklidnění se mi zhasla baterka a já začala vidět obrysy. Obrysy různých tváří bytostí, které rozhodně nebyly jen nějaká zvířata. Bouchla jsem do baterky, aby se rozsvítila a následně poté obrysy zmizely. Oddychla jsem si a vešla do lesa, kterým jsem přišla do parku. Pořád se to opakovalo a jen s rozdílem, že ty obrysy byly blíž. U konce lesa se baterka zhasla na dobro. Zastavila jsem a začala se strachem mlátit do baterky, což nepomohlo. Řekla jsem si, že svítilna na telefonu postačí na tu krátkou vzdálenost od domu i když je slabá. Rozsvítila jsem svítilnu a posvítila přede mě. “Co to,” řekla jsem a dívala se na velký nelidský, usměvavý obličej pár centimetrů od mého. Zakřičela jsem a běžela domů co nejdál od té věci. Při útěku jsem si všímala víc a víc obrysů smějících se obličejů, které na mě odtamtud zíraly. 

      Vběhla jsem do mého domu a rozsvítila všude, kde to bylo jen možné. A bylo to tak správně, protože monstra, které jsem viděla, žijí ve tmě a klidně nás pozorují všude, kde to je možné. Může je vidět každý, jen musíte vědět, kde a co přesně hledat.

Originální autor: Blaza