CORALINEMOVIE.ORIGINAL

Než začnu, měl bych vás upozornit, že nejsem nejlepší spisovatel, ale každopádně myslím, že jsem stejnak odvedl dobrou práci.

Od té doby, co vyšel film Koralína, patří k mým nejoblíbenějším filmům. Ale to, co jsem viděl, mě přimělo k tomu, abych se na film už nikdy nedíval.

Všechno to začalo před několika měsíci. Obchod Blockbuster v mém městě zavíral a prodával všechna svá DVD, VHS kazety a videohry. Vešel jsem dovnitř a šel k DVD. Sleduji hodně filmů, takže většinu z nich jsem už viděl. Jeden mě ale zaujal. Bylo to DVD, které nemělo žádný obal. Jen obal s bílým papírem ve štěrbině, kde by obal měl být. Na přední straně byl červeným fixem velkými písmeny napsaný název. Název zněl: CORALINEMOVIE.ORIGINAL. Název mě zmátl, ale bylo celkem jasné, že jde o kopii filmu Koralína.

“Možná je v tom nějaký kompars nebo záběry ze zákulisí.” “A co?” Pomyslel jsem si.

Když jsem přišel k pokladně, zeptal jsem se chlápka u pokladny, jestli neví, jestli je tam nějaký kompars. Řekl mi, že tohle DVD v jejich krámu ještě nikdy neviděl, tudíž neví, o čem je. Přesto jsem si film koupil. Kdybych mohl tento okamžik prožít znovu, disk bych hned na místě rozbil.

Když jsem přišel domů, rozhodl jsem se podívat, co je na disku. Byl to jeden z těch prázdných disků DVD-R. Opět na něm stálo velkými písmeny, červeným permanentním fixem CORALINEMOVIE.ORIGINAL. Vložil jsem ho tedy do počítače a skutečně, název zněl CORALINEMOVIE.ORIGINAL. Otevřel jsem ho a stiskl tlačítko play.

První, čeho jsem si všiml, bylo, jak dlouho film trval. Bylo tam napsáno, že trvá 150 minut, zatímco původní verze trvala jen asi 100 minut. “Prodloužený sestřih? Ale vždyť je o 50 minut delší…” Pomyslel jsem si. Přesto jsem měl zájem se na film podívat. Kvalita filmu byla taková, jakou byste našli na staré VHS kazetě, mírný statický šum nahoře a dole na obrazovce, ale nic, co by nebylo vidět. Obvykle na začátku filmu vidíte, jak se vyrábí panenka Koralína, ale tento úvod byl jiný. V pozadí nehrála žádná hudba a takhle to bylo po celý film.

Byla z růžového paláce. Vypadal však spíše zchátrale a opuštěně. Okna byla zabedněná, růžová barva na domě byla vybledlá a nejděsivější na tom bylo, že v domě nebydlel žádný ze sousedů z “normální” verze Koralíny. Obloha teď vypadala mnohem temněji. Nebyla noc, jen byla tmavší. To trvalo prvních deset minut filmu. Byl jsem v té chvíli dost zmatený. Myslel jsem si, že se video možná zaseklo, ale viděl jsem, že se stále přehrává, tak jsem počkal. Po těch minutách se ukázalo, že Koralína vychází z domu stejně jako v “normální” verzi, kde jde hledat studnu. Ale byly na ní nějaké zvláštní rysy, které mě zneklidňovaly.

První, čeho jsem si všiml, bylo, že Koralína má “hyperrealisticky” vypadající oči, což je termín, který jsem slyšel od jiných. Všichni ostatní ve videu měli stejnou vlastnost. Začínalo to vypadat jako jedna z těch creepypast, o kterých jsem četl. Ale ne, tohle bylo skutečné. Přísahám, že jsem cítil, jak na mě ty oči zírají. Dalším rysem, kterého jsem si všiml, bylo, že vypadala, jako by měla smíšené emoce deprese, smutku, frustrace a naprostého strachu. Vypadalo to, že už nějakou dobu z neznámého důvodu pláče. Začala kráčet k jedovatému dubovému keři. Jak to obvykle dělávala, vytáhla z keře větev a použila ji jako hůlku. Pak se vydala na cestu ke studánce. Nešla však obvyklou cestou.

Šla lesem.

Les byl černý jako uhel, ale bylo v něm několik stromů, které se daly rozeznat. Před lesem se zastavila. Vypadala nejistě, jestli má jít dovnitř, nebo ne. Asi tři minuty jen tak stála a dívala se přímo na les, až nakonec začala vstupovat dovnitř.

Prvních pár minut jste mohli slyšet pouze Koralíninu chůzi. Po několika minutách zrychlila chůzi. Postupem času začala běhat a pak se naplno rozběhla. Při běhu začala křičet. Ne tak, jak křičela normálně ve filmu, ale silnějším a plačtivějším křikem. Nakonec se dostala ke studni. I studna měla několik zvláštních aspektů. Už nebyla zasypaná. Byla z cihel. Vypadala jako skutečná. Nevypadala, jako by patřila do filmu jako Koralína. Koralína se pak podívala do studny. Dívala se dolů asi šest až sedm minut. V tu chvíli jsem věděl, že s tím diskem není něco v pořádku.

Pak běžela domů a zjistila, že se z větve, kterou používala jako věšák, otrávila dubem. Divné však je, že v této verzi Koralíny žádná věštecká tyč nebyla. Žádnou nepoužila. Na rukou však neměla boule. Její ruce krvácely hyperrealistickou krví.

“Zase ty realistické věci? Co se to děje?” Pomyslel jsem si.

Když vešla dovnitř, na kuchyňském stole ležel mámin počítač, ale máma nebyla nikde vidět. Pak se Koralinina máma zničehonic objevila a udeřila Koralinu zezadu do hlavy, což způsobilo, že se zhroutila na zem. Její máma se zdála být nesmírně rozzlobená a podivně probuzená. Jako by nespala už několik dní.

Koralína řekla mámě: “Mami, už mě to bolí. Nedělej to ještě horší.” Rozplakala se.

Koralinina máma do ní začala nesmírně silně kopat. To se opakovalo ještě nějakou dobu. Způsobovala jí bolest tak dlouho, až ji Koralína poprosila, aby přestala, a začala krvácet ještě víc. Po nějaké době máma přestala, šla k počítači a začala psát, jako by se nic nestalo. Koralína se pak s námahou vydala do koupelny, aby se očistila. Když přestala plakat a cítila se o něco lépe, odešla do svého pokoje a usnula.

Když se druhý den probudila, cítila se mnohem uvolněnější a šťastnější. Vešla do místnosti s dveřmi, které vedou do jiného světa, a našla tam ty malá dvířka. Nebyly však zamčené.

Byly dokořán.

Místo toho, aby na druhé straně byly cihly nebo jiný svět, bylo to zrcadlo. Koralína se pak v zrcadle podívala na sebe. Viděla sama sebe s knoflíky jako očima. Místo aby se vyděsila, začala se smát. Smích pokračoval a pokračoval, až zvedla ruku a prostrčila ji zrcadlem. To zrcadlo bylo portálem do jiného světa. Pak se zatvářila tak, jako by věděla, že zrcadlo tam nemá co dělat. Přes to všechno do něj vešla.

Dům, druhá matka a druhý otec vypadali tak, jak by měli vypadat v normální verzi Koralíny. Koralína vešla do kuchyně, našla svou druhou matku a povídala si s ní jako obvykle. Koralína pak šla nahoru za svým druhým otcem a ten začal zpívat a hrát na klavír, jak to obvykle dělával. Všechno bylo stejné, hlas druhého otce, melodie klavíru, všechno. Jedna věc se však lišila, a to text písně. Text si pamatuji jasně jako den. Zněl takto:

“Koralína nikoho nezajímá!”

“Je to zrůda, je to mrcha, kéž by prostě umřela!”

“Měla by se prostě smažit v pekle, doufám, že spáchá sebevraždu, doufám, že Koralína umře!”

“Až se objeví, budu čekat, zavraždím ji, až bude spát, chci zabít Koralínu!”

Když píseň skončila, Koralína jen stála s prázdným výrazem ve tváři. Zůstala tak stát snad celou věčnost. Pak se otočila a odešla z místnosti.

Koralína se pak vydala do domu pana Bobinského, aby si užila představení, ale to, co viděla, nebylo představení. Vešla dovnitř a uviděla, že už tam je druhý Hubík. Tento Hubík však skutečně mluvil. Řekl však jen dvě slova:

“Omlouvám se.” A pak začala “show”.

Rozsvítila se světla a pan Bobinsky tam jen tak stál s děsivě vypadajícím úsměvem roztaženým po tváři. To ale nebylo to nejpodivnější. Divné byly cirkusové myši, které ho obklopovaly. Všechny byly mrtvé. Všechny byly roztrhané, s orgány a končetinami roztrhanými na kusy. Kolem nich byla také krev. Tentokrát to však nebyla hyperrealistická, ale naopak kresleně vypadající krev. Kamera se na tuto scénu zaměřila na dalších dvacet minut. Světla zhasla a Koralína měla ve tváři stále stejný prázdný výraz.

Ona a Hubík se šli posléze podívat na představení slečny Spinkové a slečny Forcibleové.

Když vešli dovnitř, byli všichni psi, kteří se výstavy obvykle účastní, mrtví. Opět s roztrhanými orgány a končetinami, ale s tou kreslenou krví. Nevšímali si těl a posadili se dopředu. Opona se rozhrnula a objevily se paní Spinková a paní Forcibleová ve svých mladších podobách. Měly ten strašidelný úsměv, jako měl pan Bobinsky. Obě vyskočily na svá lana a začaly předvádět nějaké nerealisticky vypadající triky. Pak se chystaly na trik, při kterém přeskočily obrovskou ostrou čepel a chytily se lana protistrany. Při skoku oba těsně minuli protivníkovo lano a spadly na čepel. Tentokrát se obě rozřízli vejpůl, přičemž krev a orgány vypadaly hyperrealisticky. Běhal mi z toho mráz po zádech a na rukou husí kůže. Koralína měla opět stejný prázdný výraz v obličeji.

Dala se na útěk.

Běžela celou cestu temným lesem až k realisticky vypadající studni. Začala plakat. Zhroutila se na zem. Upadla do bezvědomí. Pak se obrazovka zaplnila statickou elektřinou.

Pak se stalo něco nečekaného.

Další záběry byly z reálného života. Byla na něm neznámá postava, která natáčela starou kamerou. Byla to jedna z těch starších kamer, na jejichž spodní straně se četlo datum: 17. října 2005, tedy čtyři roky před vydáním Koralíny.

V něm byla realisticky vypadající studna z pásky. Studna byla skutečná. Byla obklopená lesem. Postava postavila kameru na stativ směrem ke studni. Postava měla na sobě černou mikinu s kapucí zakrývající obličej, pytlovité džíny a pracovní boty. Před studnou leželo tělo. Tělo patřilo dívce. Vypadala na čtrnáct nebo patnáct let. Ale nejděsivější na tom bylo, že skutečně vypadala jako Koralína. Její vlasy, pláštěnka, boty, všechno. Její trup byl roztrhaný. Všude byla krev. Pozvracel jsem se do nedalekého koše. Bylo to nechutné. Postava pak vzala tělo a odnesla ho k místu, kde byla kamera. Namířil obličej do kamery. V rukou měl dva černé knoflíky a šicí jehlu s provázkem. Věděl jsem, co bude následovat, začal brát jeden z knoflíků a přišívat ho přes jedno oko. To, co jsem nečekal, bylo… že dívka stále žije.

I po rozřezání jejího těla byla naživu. Začala křičet o pomoc. Pořád se bránila, ale nebylo to nic platné. Začala prosit, aby ten zvrácený bastard přestal, ale on šil dál. Její prosby zněly, jako když Koralínu mučila její matka. Z očí jí začala téct krev. Panebože, chtěl jsem, aby to všechno skončilo. Myslím, že omdlela z šoku. Postava pak vzala tělo a odnesla ho ke studni.

Hodil ji dolů.

Zbytek záběrů byl už jen na studnu. Když video skončilo, byl jsem plný nedůvěry. Několik dní jsem nespal. Tohle DVD jsem nechtěl. Nechtěl jsem ho zničit, protože by mohlo být důkazem nevyřešené vraždy. Tak jsem ho předal do rukou policie. Prosil jsem je, aby se pokusili záhadu kazety vyřešit, a pokud o ní mají nějaké informace, aby mi je přinesli.

Nikdy se mi neozvali.

Od té doby spáchali dva policisté sebevraždu a myslím, že to nějak souvisí s tou kazetou. Byla to ta nejznepokojivější věc, jaké jsem kdy byl svědkem, a myslím, že se z toho nikdy nevzpamatuju.

Přeloženo z originálu

Jak se ti to líbilo ?

Klikni na palce, aby se tvé hodnocení započítalo

Průměr : 5 / 5. Počet hodnocení : 11

Neváhej a buď první kdo tuto pastičku ohodnotí

2 komentáře

Přidej názor