Vizáž

Je těžké být mnou. Každý večer vycházím do světa a vidím dokonalé tváře, dokonalé vlasy a dokonalé úsměvy. Všichni se kolem mě proplétají a chichotají se, když se opilí potácejí domů z baru, kde zůstali několik hodin. Jejich štěstí ve mně zanechalo nepříjemnou pachuť. Jejich radostné úsměvy způsobily, že ve mně vztek nabobtnal do hrozivých rozměrů. Nenáviděla jsem je. Záviděla jsem jim, jak se dokážou sebevědomě podívat do zrcadla, i když k dokonalosti mají daleko.

Na rozdíl od mého názoru na sebe jsou moji přátelé a rodina se svým vzhledem docela spokojeni. Ve skutečnosti se všichni při každé příležitosti vysmívají mé nejistotě, což způsobuje, že se stáhnu z dosahu jejich zraňujících komentářů, kdykoli se rozhodnou si mě dobírat. Není to tak, že bych si vybrala, že budu podělaná. Kdo by si takovou vlastnost vybral? Jediné, co jsem kdy chtěla, bylo být hrdá na to, jak vypadám, ale tenhle vzdálený sen se pravděpodobně nikdy nestal mou skutečností. Přiznejme si to, jsem ošklivá.

Zdá se, že mi nikdo nerozumí… kromě Morgany. Je to moje spolubydlící. Stejně jako já, než se každý večer odeberu do postele, stojí Morgana před zrcadlem a s prázdným obličejem se dívá sama na sebe. Po tvářích jí stékají slzy, jak se analyzuje a snaží se najít jedinou věc, která by se jí na obrazu, který na ni zírá v odrazu zrcadla, líbila. Každou noc se její pokrok na cestě k sebevědomí zastavil. Skoro mi jí bylo líto, ale ta lítost vždycky zmizela, když jsem se zadívala na její bujné hnědé vlasy, omamné zelené oči a nádhernou kostru. Ta dívka neměla právo být si vědoma sama sebe. Když už, tak patřila na přehlídkové molo a vydělávala miliony, než se nakonec provdala za nějakého basketbalistu v zahraničí. Na rozdíl od ní jsem byla opravdu ošklivá, ale nedokázala jsem snést pomyšlení, že bych ji ztratila jako kamarádku.

Má fascinace k ní rostla každým dnem. Nenáviděla jsem ji, milovala, záviděla jí, obdivovala ji, prostě jsem se jí nemohla nabažit. Přátelé mě varovali, abych se k ní nepřipoutávala, a připomínali mi minulá nevydařená přátelství, ale každé jejich slovo šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven. Ať říkali, co říkali, nedokázala jsem se od Morgany odloučit.

Ne, byla to moje posedlost.

Musela jsem být neustále v její blízkosti. Bez ohledu na cenu.

Bohužel, Morgana ke mně nikdy pořádně nic necítila. Předstírala, že neexistuju, a házela své špinavé oblečení, kam se jí zachtělo, aby mě naštvala. Zdálo se, že nic z toho, co jsem kdy udělala, ji nepotěšilo. Dokonce i po dlouhém dni, kdy uklízela náš pokoj, přišla domů, svlékla se a bez jediného “děkuji” ušpinila pokoj. Její chladná náruč trvala celé týdny a způsobovala, že mě s každým nevyřčeným slovem sžíral vztek.

Předtím mojí přítomnost brala na vědomí. Nesčetněkrát se uprostřed noci podívala pod postel, když uslyšela, jak jsem narazila nohou do zábradlí pod ní. Její oči by slepě hledaly jakoukoli známku života skrývající se ve tmě, ale absence světla pomáhala skrýt mě před zraky. Několik nocí se dívala směrem k otevřeným dveřím skříně a její oči nedokázaly zachytit ty moje, zatímco já jsem ji pozorovala a nahlížela do jejího pověšeného oblečení.

Věděla, že tam jsem.

Vždycky o mně věděla.

Teď se zdá, že je jí to jedno. Veškerou její pozornost upoutal její vlastní obraz v zrcadle. Ty svépomocné knihy, které tak statečně četla každý večer, byly toho příčinou. Už nechtěla sdílet jediný společný rys, který se mnou měla. Chtěla, aby zmizel; chtěla ho vymazat ze svých myšlenek.

To jsem nemohla dopustit. Odmítala jsem jí dovolit, aby byla šťastná. Její úsměvy by mě jistě zabily a při pohledu na ni by mě stáhly zpět do temné propasti mé vlastní mysli. Byla zrádkyně, protože vyhledala pomoc. Dělala to schválně. Celé roky jsem jí byla nablízku, vážila si našeho vztahu, zatímco ona pokaždé intrikovala proti mně… proti nám. Chtěla mi vmést do tváře své úsměvy, své štěstí, svou dokonalost. Cítila jsem, že mě chce zlomit, stejně jako to v minulosti udělaly Bethany, Julia a Rebecca. Nemohla jsem dopustit, aby se tato historie opakovala.

Ne, to jsem nemohla.

Čekala jsem tedy, až dorazí domů, což způsobilo, že mi z podpaží začal pronikat odporný zápach. Čekání bylo dlouhé, vzhledem k tomu, že jsem celou dobu stála. Jakmile vešla do dveří, na tváři slabý úsměv, když spouštěla batoh na zem. Přistoupila jsem k ní a srdce mi začalo tlouct vzrušením, vztekem a pomstou. Okamžitě ze sebe vydala krvelačný výkřik, ale rychle jsem ho ztlumila a položil jí ruku na dokonalá ústa, zatímco se mi vzpírala v náručí.

Jakmile se se mnou přestala prát, sundala jsem ruku z jejích úst, jen abych ji chytla pod bradou. Když začalo to nacvičované prošení, projel mnou adrenalin. Mít někoho tak dokonalého, kdo vám dokáže dát kapku uznání a nabídne vám cokoli výměnou za milost, bylo docela uspokojivé. Věděla jsem, že je to trik, finta, kterou Bethany, Julia a Rebecca v minulosti použily, aby mi unikly. Věděla jsem, že ji nemůžu nechat odejít. Kdybych ji nechala jít, utekla by a už nikdy by se nevrátila…

Místo abych se uchýlila ke svým někdejším bláznivým způsobům, sklonila jsem se k ní a zadíval se jí do očí, které jí zbarvila černá řasenka.

“Chci být dokonalá,” řekla jsem a promluvila jazykem, o kterém mi rodina a přátelé od narození říkali, že se nemá používat.

Oči se jí rozšířily a z dokonalých rtů jí unikl pronikavý výkřik, když si uvědomila svůj osud. Něco v její bezmoci, když jsem jí vyrvala krásné oči z důlků a přitom jí odřízla oční nerv, mi poskytlo… štěstí. I když její boj vyprchal a šok ji utopil, byla pořád tak dokonalá… i bez očí… i bez bujných vlasů… i bez zubů…

Jakmile její tělo ochablo a krev, která se hromadila kolem, se už nerozšiřovala po dřevěné podlaze, vzrušeně jsem přistoupila k zrcadlu. Když jsem před ním stála, hleděla jsem na zkoprnělé stvoření v jeho odrazu.

Zírala jsem na svou nemocnou, žilnatou kůži, zírala jsem na své nesouměrné ruce a nohy, mračila jsem se při pohledu na groteskní nádor, který spočíval na vrcholu mé míchy.

Ať jsem dělala, co jsem dělala, nikdy jsem nebyla šťastná. Nemohla jsem být spokojená s tím odporným monstrem, kterým jsem se narodila. Ne, musela jsem se změnit. Musel jsem se přizpůsobit dokonalosti… Zvedla jsem tedy Morganinu kštici nad svou boubelatou hlavu a posunula ji tak, aby dokonale orámovala můj obličej. Podívala jsem se do zrcadla a vychutnávala si tu drobnou proměnu, když mi po tvářích stékala krev.

Proces nebyl u konce. Musela jsem pokračovat.

Začal jsem si tedy trhat zuby, jeden po druhém z úst zamořených hnilobou. Nebolelo to, i když neprůhledná tekutina stékající po stranách mých úst byla jistě krev. Přesto jsem pokračovala dál a strkala dokonalé bílé zuby do prohloubených děr, ve kterých předtím byly moje zčernalé.

Jakmile byl každý zub na svém místě, rychle jsem se otočila k zrcadlu a usmála se na krásu v jeho odrazu.

Bylo však třeba udělat ještě jeden krok. Ten, který by dokončil mou proměnu.

Nebudu vám lhát, ta bolest byla nesnesitelná. Kdo by si pomyslel, že vytrhnout si oči může být tak bolestivé? Přesto jsem to překonala a poslouchala, jak mi vlastní oči padají na zem. Pomalu a velmi opatrnými pohyby jsem Morganě zasunula oči do důlků a s křikem jsem sledoval, jak z prohloubených kapes vytéká teplá tekutina.

I když jsem svou proměnu neviděla, cítila jsem ji. Byla jsem dokonalá, naprosto dokonalá, a nejlepší na tom je, že už se nikdy nemusím dívat do zrcadla.

Přeloženo z originálu