Neobvyklé zákroky plastické chirurgie

“Doktore Grante, doktore Grante! Mohl b…byste, prosím vás, mohl byste mi věnovat minutu svého času?” ozvala se mladá zdravotní sestra, která si v denní místnosti pro personál zrovna utahovala plavé vlasy do elegantního culíku. Nemohla se dočkat, až si s tímhle výjimečným mužem poprvé promluví tváří v tvář a bude mu moci poděkovat za tuhle unikátní příležitost. Jeho věhlas sahá daleko za hranice státu a jméno Richard Grant se tak během úspěšných let na poli estetické medicíny stalo jakousi zárukou kvality. Vždyť to on byl tím jediným důvodem, proč se Naomi do sousedního Arkansasu přistěhovala, přestože v Tennessee prožila celý svůj dosavadní život. Dříve působila v Nashvillu, kde se narodila stejně tak jako její rodiče i prarodiče. Prvních pár let po zakončení studia zastávala pozici vrchní sestry na oddělení rekonstrukční chirurgie v místní obecné nemocnici. Nikdo odtud nikdy neodešel, ale jakmile se dívka dozvěděla o možnosti pracovat s Richardem Grantem jako jeho osobní asistentka, nemohla si takovou šanci nechat ujít.
“Samozřejmě, slečno Atkinsonová. Ale jestli se mnou chcete něco projednat, budete se mnou muset udržet krok,” prohodil chirurg familiárně směrem ke své mladší kolegyni, zatímco procházeli spojovacím koridorem nemocnice. Po celou dobu mu tvář zdobil pobavený úsměv.
“Doktore Grante, zde je dnešní rozvrh.”
“Oh, děkuji, Berto, pana Goodwina mi přeložte na půl desátou, musím ještě v rychlosti mrknout na slečnu Vranskou.”
Vysoký muž ve standardním lékařském plášti vypadal značně elegantně, i když to byl pouze pracovní oděv. Trochu zpomalil své vražedné tempo a s povděkem převzal poznámky k aktuálnímu dennímu plánu. Poté se konečně začal věnovat ženě, která vlála po jeho boku a musela téměř utíkat, aby stačila jeho mílovým krokům.
“Slečno Atkinsonová, povězte mi, těšíte se na svou první speciální noční směnu? Budu vás potřebovat, myslím, že to máme dneska docela nabité. Jenom spolu musíme ještě podepsat několik důležitých listin.”
“Listin?” znejistěla lékařova asistentka a obrátila k němu svůj zaskočený pohled. “Jakých listin?”
“Nebojte se, jedná se jen o hloupou byrokracii, ale je to nutné, protože to požadují ti hlavouni seshora, a na ty jsem i já malý pán. Nejdůležitější je smlouva o mlčenlivosti, nic neobvyklého. Tím se zavážete, že o našich pracovních záležitostech nebudete informovat nikoho zvenčí, žádnou nepovolanou osobu. Ale vám to určitě nemusím vysvětlovat.”
Naomi přikývla. Moc dobře to chápala. Ačkoliv byl doktor Grant uznávanou kapacitou, stále tu bylo vyšší vedení nemocnice, které musel chtě nechtě respektovat i on sám. U Sv. Vincenta nebylo zkušenějšího plastického chirurga, doktor Grant se věnoval primárně rozsáhlejším zákrokům a těm nejsložitějším obličejovým rekonstrukcím. Byl zázrak, pokud jste se k němu dostali alespoň na konzultaci a získali tak kapku jeho vzácného času. Na samotné operace se pak čekalo dlouhé měsíce, občas i roky. Jediná možnost, jak urychlit tenhle zdlouhavý proces, bylo pohlídat si termíny a využít chvíle, kdy prohlídku odmítl jiný z pacientů. To se ovšem stávalo jen zřídkakdy.
“Pane doktore,” oslovila jej plavovlasá zdravotnice a přidala do kroku, “chtěla jsem vám ještě jednou poděkovat za tuhle příležitost. Jenom chci, abyste věděl, že vás nehodlám ani v nejmenším zklamat.”
“V to doufám, sám jsem si vás vybral z určitého důvodu. Pokud budete minimálně z poloviny tak dobrá, jak o vás hovoří vaše doporučení, budu naprosto spokojen. A ocením hlavně vaši diskrétnost. Sejdeme se tady na patře kolem půl desáté, prvního pacienta máme objednaného na desátou. Musím upozornit, že neradi čekají. Poprosím vás také o to, abyste si s sebou dolů nebrala mobilní telefon ani jiné nahrávací zařízení. Můžete si to nechat tady na sesterně. Včas vám všechno vysvětlím.”
Všechny tyhle okolnosti působily nesmírně podezřele. Pokud by doktora Granta neznala, snad by si i myslela, že spolupracuje na něčem nezákonném. Nervózně si upravila jmenovku na své zelené sesterské uniformě a překotně se nadechla. Chtě nechtě, zachvátil ji zvláštní pocit nejistoty a strachu. Ano, samozřejmě, byla vděčná, že se tahle lukrativní pracovní pozice uvolnila zrovna ve chvíli, kdy začala přemýšlet o změně zaměstnání, ale záhadné okolnosti ji zkrátka nenechávaly klidnou. Neustále musela přemýšlet o tom, co si pro ni doktor Grant na večer připraví.

—

Město Little Rock usíná pod rouškou tmy, zatímco se Naomi Atkinsonová pomalu blíží k budově nemocnice Sv. Vincenta na svou první noční směnu společně s doktorem Grantem. Vždycky stála nohama pevně na zemi a nevytvářela si žádné domněnky, ale v tomhle případě se nedokázala ubránit různým absurdním teoriím, které si v mysli přehrávala po celou cestu na pracoviště. A vůbec, kdo se vlastně nechává operovat během noci? Možná nějaké celebrity, které nechtějí být spatřeny, napadlo ji. Tomu by pak odpovídalo i to nadstandardní platové ohodnocení, které Grant snad ani nemohl myslet vážně. Všechno to působilo tak bizarně! Nemohla se ubránit myšlenkám na to, co bude náplní těchto neobvyklých nočních služeb.
Jakmile dorazila k hlavní budově, použila svoji přístupovou kartu. Sotva světlo senzoru zezelenalo, ozvalo se kýžené zapípání signalizující otevření dveří. Opřela se do nich ramenem, v jedné ruce kávu a ve druhé sáček s nugátovými croissainty. Popravdě, dva tři kousky vzala navíc pro případ, že by jejímu váženému kolegovi také vyhládlo. Přece jen, měli před sebou celých osm hodin práce, kdy se budou zcela věnovat pacientům. Kdyby jenom tušila, co ji tam dole čeká, donesla by si místo Starbucksu raději jeden nebo dva velké panáky na kuráž. Dohodli se, že se sejdou u kartotéky předtím, než se společně odeberou do podzemních prostor. Málem by zapomněla zanechat mobilní telefon na sesterně, jak byla předem požádána, i když vlastně netušila proč. Po chvíli to však vypustila z hlavy. Stejně by tam s největší pravděpodobností neměla signál.
Pod úrovní země byla vystavěna zcela funkční nemocnice pro případ nejvyšší nouze, kterou, dle všech skutečností, mohl proslulý operatér plně využívat. Vedení nemocnice přece o jeho praktikách vědět muselo. Nebo snad ne? Do mysli se jí vkrádaly další pochybnosti, dokud jí ve spoře osvětlené chodbě kdosi nepoložil ruku na rameno. Leknutím nadskočila.
“Oh, omlouvám se, nechtěl jsem vás vyděsit. Jste připravená?”
Doktor Grant se k plavovlasé kolegyni přikradl tiše jako stín. Trvalo dobrých pár sekund, než uklidnila svůj zběsilý tep.
“V…v pořádku, jistě že jsem, jen jste mě trochu vylekal. Vůbec jsem vás neslyšela přicházet. Oddělení působí takhle v noci celkem… strašidelně,” odpověděla a rozepla si bundu. “Myslíte, že byste mi už mohl prozradit něco víc? Musím říct, že záložní nemocnici jsem ještě neviděla, takže se nemůžu dočkat.”
“Máte pro mě vyplněné ty formuláře, které jsem vám zasílal emailem?” zeptal se specialista bez toho, aby zareagoval na položenou otázku. Naomi přikývla a vytáhla z kabelky dva černobíle vytištěné listy, které byly opatřené vlastnoručním podpisem. Lékař si je s povděkem převzal a pokynul své mladší kolegyni, aby jej následovala k výtahům. Nerada jimi jezdila. Vždy měla strach, že uvízne a nebude se moci dostat ven. Tenhle strach z uzavřených prostor jí doprovázel už od útlého dětství a nikdy se ho úplně nezbavila.
Doktor Grant stiskl tlačítko s označením S, které je mělo navést do přízemí budovy, to ale mladé zdravotní sestře nedávalo smysl. Moc dobře věděla, že se cíl jejich cesty nachází ještě o jedno podlaží níž. Jenže v kabině výtahu neviděla žádné další tlačítko. Lékař si všiml jejího rozčarovaného výrazu. Beze slova vylovil z kapsy malý stříbrný klíček, který padl do zámečku pod posledním tlačítkem. Jakmile jím otočil, výtah se s nepříjemným zavrzáním znovu rozjel a dopravil je do podzemních prostor záložní nemocnice.
Kabina výtahu se zakodrcala a dveře se s cinknutím otevřely. Rozlehlé prostory pod úrovní země připomínaly suterénní parkoviště, kterým ovšem nemocnice u Sv. Vincenta nedisponovala. Jakmile se rozsvítila všechna příliš jasná světla, odhalila holou, sterilní místnost, jež byla pravděpodobně jakousi předsíní před vstupem do podzemních ordinací. Prostor byl zřejmě využíván jako skladiště nemocničního vybavení.
“Následujte mě,” pobídl ji lékař, zatímco kráčel dobrého půl kroku před ní. Dívka ho tiše následovala. Zvědavost fungovala na plné obrátky, její ruce se začaly třást nervozitou. Za několik málo okamžiků stanuli před širokými dvoukřídlými dveřmi, jimi byli pravděpodobně přiváženi pacienti na lůžku tak, jak je tomu v klasické nemocnici kdesi nad jejich hlavami. Před tím, než doktor Grant vzal za kliku, věnoval své asistence významný pohled.
“Jenom vás musím požádat, abyste nekřičela. Rozdýchat to můžete, až se zavřeme v ordinaci. Držte se u mě, buďte potichu a hlavně na ně, prosím vás, nezírejte! To opravdu nemají rádi.”
Naomi jen naprázdno otevřela ústa, aby je opět zavřela. Chtěla se zeptat, proč by měla mít potřebu křičet, ale vzápětí semkla rty a letmo přikývla, aniž by věděla, k čemu se ve skutečnosti upsala. Přestože se zabývala množstvím různých šílených teorií, na to, co měla vzápětí spatřit, ji nemohlo připravit vůbec nic. A pokud by se o to snad někdo pokusil, pravděpodobně by mu stejně neuvěřila.
Jakmile se dveře otevřely, mladé zdravotnici přejel po zádech nepříjemný mráz. Její pohled padl na trojici podivných kreatur, které byly usazené v křeslech pro čekající pacienty. Vypadaly až nepříjemně znepokojivě, zřejmě i proto, že byly ve spoustě aspektů velice podobné lidem. Jejich pižmo bylo však zcela odlišné, trpké a nepříjemně nakyslé, což bylo cítit v celém podzemním prostoru. Naomi jen stěží odolávala nutkání zacpat si nos, aby tak žádné z monster náhodou neurazila.
Nevěděla, co by jí mělo děsit víc. Jestli nadměrné množství očí nebo dva přebývající údy na horní polovině pacientova těla, které z něj vytvářely groteskní kombinaci člověka a obřího hmyzu. Pokusila se vyhnout pohledu jeho třetího oka, které těkalo ze strany na stranu v rozporu s pohybem ostatních očí, což působilo opravdu nepříjemně. Druhý tvor měl k člověku rozhodně blíž. Zdálo se, že jediné, co na něm bylo odlišné, byla neobvyklá délka jeho horních končetin, které by při pohybu mohl klidně táhnout po zemi, což by se s trochou štěstí dalo považovat za vážnou genetickou vadu. Naomi však moc dobře tušila, že s lidským genomem měla tahle bytost jen pramálo společného. Poslední z přítomných pacientů byl také nápadně podobný člověku, pokud by mu ovšem z čelní kosti nevyrůstaly dva dlouhé, zakroucené rohy.
Nevěděla, co má dělat. Kolena se jí rozklepala tak, že se sotva udržela na nohou. Několikrát se zhluboka nadechla a vydechla, aby dostala pod kontrolu panický stav, který se o ni začal pokoušet. Co má tohle sakra znamenat? Doktor Grant ji po očku sledoval. Moc dobře tušil, jaké myšlenky jí teď musejí vířit hlavou. Sám si byl ale na sto procent jistý, že si svou asistentku zvolil správně.
“Hned se vám budu věnovat, jenom své nové kolegyni ukážu prostory ordinace. Ano, pane Harrisone, vím o vás, podejte mi prosím ty snímky,” promluvil k rohatému antropomorfnímu muži, který se právě zvedl z křesla. Než se odebral do ordinace, prohodil s přítomným rohatcem ještě několik zdvořilostních frází. Jakmile byly dveře do ordinace otevřeny, Naomi nečekala na to, až se doktor Grant vypovídá. Okamžitě zmizela uvnitř, posadila se na pohovku a zrychleně oddechovala. Plastický chirurg se k ní zanedlouho přidal, pokládaje obálku s rentgenovými snímky na svůj pracovní stůl.
“Jste v pořádku?” zeptal se váhavě. “Nechcete udělat kávu?”
“K…kávu? Jestli nechci kávu? To je to jediné, co mi na to řeknete?”
Žena zvýšila hlas a začala divoce gestikulovat. Na rozdíl od ní byl muž v dlouhém doktorském plášti nebývale klidný. Její rozhořčenou otázku nechal několik chvil bez odpovědi. Pomalu přešel z jednoho konce ordinace na druhý, přitom si zamyšleně mnul bradu.
“Upřímně, nečekal jsem, že vás to tak moc zaskočí. Jak už jsem podotýkal, zvolil jsem si vás z určitého důvodu.”
“A to z jakého, můžu-li se ptát?” Žena nechápavě pozvedla obočí.
“Chcete mi snad tvrdit, že něco takového vidíte poprvé v životě? Nenechte se vysmát, já jsem velmi dobře informován, slečno Atkinsonová. Co takhle ten váš podivný incident z minulého září?”
Slova se jí zadrhla v krku. Moc dobře si pamatovala onen děsivý večer, kdy poprvé pohlédla do tváře podobně nelidské bytosti. Nikdo jí to samozřejmě nevěřil, natož přivolaná policie, a tak byl celý incident zameten pod koberec. Stejně jako množství jiných stejně nevysvětlitelných úkazů.
“Co je tohle… za místo?” zeptala se mladá žena po několika okamžicích nepříjemného ticha. Lékař těžce dosedl na svou kancelářskou židli a se zájmem sledoval Naomin rozčarovaný pohled.
“Místo, kde každý může být tím, čím chce, slečno Atkinsonová. Věřte mi, že si sama ani neuvědomujete, kolik z těch “lidí”, které jste potkala na ulici, prošlo mýma rukama. Středověk je pryč a monstra se už dávno nemusí skrývat pod dětskými postelemi. A od toho jsou tu lidé, jako jsme my, abychom v naprosté diskrétnosti poskytovali chirurgické úpravy těm, kteří chtějí splynout s davem jako obyčejné lidské bytosti.”
“A vy jste se k takové praxi dostal… jak?”
Vysoký muž jí věnoval všeříkající pohled. Místo dalších zbytečných slov raději svlékl svůj doktorský plášť a košili, které úhledně pověsil přes opěradlo židle. Odhalil tak dvě velké vertikální jizvy, které se táhly přes jeho lopatky.
“Slečno Atkinsonová, věci se často mají jinak, než se nám může na první pohled zdát. Víte, i já potřeboval přistřihnout křídla.”