Prázdné oči

Můj pes, který byl pět měsíců nezvěstný, se jednoho rána vrátil domů. Toto je popis prvních dvou nocí s ním doma. Zrovna jsem se chystal postavit na kávu, když mě hned za oknem kuchyně zaujalo něco hnědého. Na první pohled mě napadlo, že jsem na verandě asi nechal kabát, ale při bližším zkoumání jsem zjistil, že to přece jen není kabát, ale něco živého. Málem jsem proskočil sklem, když mi došlo, že to zvíře poznávám. Na verandě byl můj pes Moose, který se ztratil jedné noci před pěti měsíci. Na ten den nikdy nezapomenu. Vrátil jsem se domů z pozdní směny v práci do prázdného domu. Moose mě vždycky vítal u dveří a vrtěl huňatým ocasem s jazykem mírně vyplazeným z levé strany čelisti.

Tu noc však bylo mrtvolné ticho.

Na mé pokusy zavolat jeho jméno nikdo nereagoval. Nejméně desetkrát jsem prohledal svůj dům zepředu dozadu. Když to nevyšlo, vydal jsem se hledat ven, kde jsem prohledal dvůr a pak jsem rozšířil pátrání do blízkého lesa. Nikdy jsem nenašel ani stopu po tom, kam by mohl jít. Následující dny jsem obvolával všechny, na které jsem si vzpomněl, a všude vylepoval plakáty, ale moje snaha nikdy nepřinesla žádné ovoce. Moje duše byla zdrcená. Bylo to, jako by se Moose vypařil. Teď tam ale byl, schoulený do klubíčka na verandě. Otevřel jsem dveře takovou silou, že hrozilo, že vyletí z pantů, a objal jsem ho. Když jsem dokončil vřelé shledání se svým psem, odtáhl jsem se a pořádně si ho prohlédl. Všiml jsem si, že vůbec nezavrtěl ocasem ani nevydal žádný zvuk jako obvykle, což mě znepokojilo. Když jsem ho objímal, připadal jsem si, jako bych objímal sochu. Pak jsem si všiml něčeho, co mě donutilo vykřiknout.

Jeho oči byly pryč.

Vypadaly, jako by mu je někdo úmyslně vyřezal z lebky ostrým předmětem. Nevypadaly jako něco, co by mohlo vzniknout nešťastnou náhodou. Zmocnil se mě pocit šoku, který se pomalu rozplynul ve vztek. Co za zvráceného jedince by tohle udělalo zvířeti? V obavách o jeho zdraví jsem se rozhodl, že nejlepší bude vzít ho k veterináři. Moose si nestěžoval, ani neprojevoval žádné emoce, když jsem ho zvedl a posadil na zadní sedadlo auta, bylo mi ho upřímně líto. Neměl jsem tušení, čím si mohl projít. Věděl jsem však, že ať už se stalo cokoli, nebylo to vůbec příjemné. V duchu jsem si představoval malou zrezivělou klec, kde ho dnem i nocí trápili. Kousl jsem se do jazyka tak silně, že jsem ochutnal krev, a snažil se ze všech sil vytěsnit z hlavy podobné myšlenky. Takové myšlenky by mi nepomohly. Byl jsem prostě rád, že je Moose zpátky.

Během jízdy se mi vkrádal nepříjemný pocit. Můj pohled se přesunul do zpětného zrcátka, kde jsem se podíval na Moose na zadním sedadle. Když jsem to udělal, málem jsem sjel ze silnice. Hlavu měl mírně nakloněnou v podivném úhlu, díky němuž to vypadalo, jako by se na mě díval přímo svýma prázdnýma očima. Po zbytek jízdy jsem se zdržel dalšího pohledu. Nakonec jsme dojeli k veterináři a já jsem ho vzal k sobě. Veterinář ho kompletně vyšetřil, aby se ujistil, že mu nic dalšího není. Bylo mi řečeno, že je v dobrém zdravotním stavu, až na to, že můj pes je nyní slepý. Dostal jsem léky, které mu pomohou zabránit případné infekci očí, a brožurku o životě se slepým zvířetem s tipy, jak zlepšit kvalitu jeho života.

Po dlouhé jízdě, kdy jsem veškerou svou pozornost soustředil na sledování silnice, jsem konečně dostal Moose domů. Když jsem ho pouštěl z auta, všiml jsem si, že mu nedělá žádný problém vyjít po schodech a dostat se do domu, což mě trochu vyděsilo. Předpokládal jsem, že si zkrátka jen zapamatoval uspořádání, protože už tam byl tak dlouho. Tu noc jsem dvakrát zkontroloval všechny možné cesty z domu, abych se ujistil, že je všechno zamčené. Nevrátil jsem ho jen tak, aby se mohl potulovat otevřeným oknem nebo dveřmi. Moose se mě snažil následovat do postele, jako to dělal vždycky, ale vyvedl jsem ho ven a vrátil se na gauč. Spalo se mi hůř, než jsem čekal. Pocit, že mě sleduje, mi nedal spát. Pořád jsem se díval skrz škvírou ve dveřích ložnice a skoro jsem čekal, že tam někdo bude. Nakonec se mi však oči zavřely a já usnul.

Probudil jsem se někdy brzy ráno, když se slunce snažilo prorazit obzor. Natáhl jsem se k telefonu, abych zkontroloval čas. Než jsem se k telefonu dostal, upoutal mou pozornost obrys načrtnutý ve dveřích. Otočil jsem hlavu a uviděl, jak skrz škvíru ve dveřích na mě mrtvolně kouká Moose. Byl sotva osvětlený, ale na jeho obrysech jsem poznal, že něco není v pořádku. Vypadal větší a z jeho siluety vystřelovaly ostré výstupky. Tep se mi rozběhl nahoru, jak jsem si ten pohled před sebou uvědomoval. Asi si nějak všiml, že se dívám, protože pomalu zmizel za dveřmi. Slyšel jsem, jak se ohýbají a vrzají prkna podlahy, když se vracel chodbou.

Ležel jsem v posteli ještě dlouho po východu slunce. Rozrazil jsem dveře a po špičkách vešel do obývacího pokoje, kde jsem u vchodových dveří uviděl sedět Moose. Vypadal, jak by měl. Připadal jsem si jako blázen, že se bojím vlastního psa. Když jsem vstoupil, otočil hlavu a já k němu přistoupil, abych ho pohladil po hlavě. Ulevilo se mi, že jsem nevstoupil dovnitř a neviděl nějakou zmutovanou hrůzu, která kdysi bývala mým psem. Snažil jsem se přenést vinu na to, že jsem ještě napůl spal. O chvíli později jsem se připravil a odešel do práce. Ještě předtím jsem se ujistil, že má Moose trochu jídla a vody, pak jsem se s ním rozloučil a odešel na směnu. Celou dobu, co jsem byl v práci, jsem nemohl nemyslet na to, co jsem ráno viděl. Jen jsem to viděl, že?

Když jsem toho odpoledne vjel na příjezdovou cestu, uviděl jsem, jak se na mě los dívá oknem obývacího pokoje. Říkám, že se díval, protože jeho hlava směřovala k oknu a dívala se na mě v autě. Bylo to, jako bych na sobě cítil jeho pohled. Když jsem vystupoval z auta a mířil ke vchodovým dveřím, snažil jsem se ignorovat husí kůži, která mi naskakovala po celém těle. Sledoval jsem okno, když moje noha přistála na prvním schodu a Moose seskočil z okna.

Věděl jsem, kam měl namířeno.

Jakmile jsem otevřel dveře, byl tam Moose. Na okamžik jsem byl šťastný, protože mi to připomnělo, jak to vždycky bylo, než zmizel. Prošel jsem kolem něj, poplácal ho po hlavě a řekl mu, že je boží kluk. Jistě mě trochu znervózňoval, ale nikdy jsem se nemohl Moose bát. Pořád si pamatuji den, kdy ho rodiče přivezli z útulku domů. Od té doby byl vždycky po mém boku. Zbytek večera proběhl bez problémů. Uvařil jsem večeři a dal Moosovi pořádnou porci psího žrádla, kterou prakticky zhltnul. Pak jsme spolu seděli v obýváku a pouštěli si film. O víkendu mám volno, takže jsem si během filmu dal pár drinků. A tehdy jsem si všiml, že se Moose chová divně. Podíval jsem se na něj a on byl ztuhlý jako prkno a díval se z okna do noci.

Jako by tam něco viděl.

Když film konečně skončil a s ním i moje pití, Moose se stále díval ven. Napadlo mě, že bych si mohl prohlédnout dvůr baterkou, abych uklidnil nervy. Popadl jsem baterku, kterou jsem měl pod umyvadlem, a otevřel vchodové dveře, abych se podíval do propasti, kterou se můj dvůr po západu slunce stal. Můj dům stojí dobrý kus od silnice, takže k němu nedosahuje záře pouliční lampy. Prozkoumal jsem stromořadí a snažil se zjistit, jestli tam něco není. Při pohledu ven jsem měl pocit, jako by se na mě dívaly samotné stromy. Po několika minutách skenování tam a zpět jsem to vzdal. Cokoliv Moose tak vyděsilo, šlo mimo mě. Vrátil jsem se dovnitř a chystal se do postele, zatímco Moose se stále díval z okna. Jediný okamžik, kdy se zvedl, bylo, že mě následoval do ložnice, kde jsem ho doprovodil zpátky na gauč a popřál mu dobrou noc.

Tu noc mě probudil jeho štěkot. Naklonil jsem se, abych si vzal telefon, který mi řekl, že je 3:15 ráno. Spěchal jsem z pokoje, ale v půlce chodby jsem ztuhl. S Moosovým štěkotem nebylo něco v pořádku, jako by s každým štěkotem dosahoval nižší oktávy. Taky to neznělo jako dřív. Bylo v něm něco dravčího. Pomalu jsem došel na konec chodby a nahlédl za dřevěné obložení, abych se podíval, kde je Moose. Když jsem Moose uviděl, málem jsem vykřikla, ale zastavil jsem se rukou na ústech. Vypadal, jako by přibral nejméně padesát kilo, ale to nebylo všechno. Záda měl prohnutá vzhůru jako kočka, když se bojí, a části páteře mu prorazily kůži. Každý odhalený obratel byl ostrý a zubatý. Zuby měl obnažené a ústa zkroucená do chrapláku. Byl jsem teď tak blízko jeho štěkotu, že se zdálo, že to otřásá celou mou osobou.

Jeho pozornost se však nesoustředila na mě. Jeho tělo bylo otočené k oknu, ke stejnému, od kterého předtím nemohl odtrhnout oči. Tentokrát to nebyla jen tma, která se ohlížela za oknem, ale doprovázely ji dvě široké oči a maniakální úsměv. Srdce mi málem vyskočilo až do krku, když jsem ho uviděl. Pak se jeho pohled, který byl upřený na Moose, přesunul na mě a tentokrát jsem nebyl dost rychlý, abych potlačil svůj výkřik.

Moose se začal otáčet.

Jeho hlava se otočila spolu s tělem, když stál pouhý metr ode mě. Jeho prázdné oči se okamžitě spojily s mýma očima. Zkoumavě na mě hleděl snad celou věčnost, dokud jsem neuslyšel zaklepání na dveře následované něčím, co znělo jako přidušený smích. Jako ruka sevřená přes ústa, která dovoluje unikat jen malým kouskům. Moje pozornost se přesunula od Moose ke vchodovým dveřím, protože klepání začalo být hlasitější. Moose se otočil čelem ke dveřím a začal znovu štěkat. Stál jsem tam a třásl se, nemohl jsem se pohnout. Srdce mi bušilo v uších a byl jsem si jistý, že se každou chvíli vzdá. Smích však sílil a sílil, když jsem viděl, jak se dveře začínají pod nelidskou silou toho člověka podvolovat.

Dveře nakonec zapraskaly a roztříštily se, když se z druhé strany začaly objevovat mužovy ruce nasáklé krví. Moose vrčel něco hrdelního a tichého, když muž protáhl jednu ze svých rukou novým otvorem v mých dveřích a snažil se je otevřít. Odtrhával malé stužky masa, jak si razil cestu dolů. Místností se rozlehl smích, když mužův stisk konečně našel vnitřní zámek a začal se otáčet. Když se dveře pomalu otevřely a objevil se v nich muž vysoký nejméně dva metry a hubený na kost, zmocnila se mě hrůza. Stál přímo ve dveřích a jednou zkrvavenou rukou si zakrýval ústa a kdákal jako rozrušené dítě.

“Tady jsi!”

To byla jediná slova, která mu unikla ze rtů, než se na něj Moose vrhl. Když ho Moose zasáhl, muž se úplně vznesl do vzduchu. Prorazil zábradlí na verandě a pohltila ho tma za ní. Moose se táhl přímo za ním do propasti. Seděl jsem tam s prázdným močovým měchýřem, zatímco mužův smích a Moosovo vytí byly stále tišší a tišší. Jak dlouho jsem seděl bez hnutí, než jsem se zase pohnul, si každý asi domyslí sám. Když jsem se vzpamatoval, jediné, co mě napadlo, bylo zavolat policii. Netrvalo to dlouho, než jsem uslyšel sirény a modrá světla zaplnila můj dvůr. Položili mi několik otázek, než se pár policistů vydalo prohledat okolní lesy a ulice. Vysvětlil jsem jim onu noční událost, jen jsem vynechal část o tom, co se stalo Moosovi. Pochyboval jsem, že by tomu uvěřili. V té době jsem si taky nebyl jistý, jestli věřím tomu, co jsem viděl. Jen jsem jim řekl, že ho Moose zahnal a už se nevrátil zpátky.

Seděl jsem v kuchyni na stoličce a snažil se zpracovat, co se právě stalo. Slunce vyšlo dřív, než jsem se dozvěděl nějaké zprávy, což mi nervy neuklidnilo ani v nejmenším. Bylo mi řečeno, že našli stopy zápasu na více místech, ale nikde nenašli toho muže, kterého jsem popsal. Ani po Moosovi nebyly žádné stopy. Detektiv mi dal své číslo a řekl mi, abych mu zavolal, kdyby se něco objevilo, a v ten moment jsem zůstal sám ve svém domě. Ve snaze udělat cokoli, co by mi pomohlo nebýt sám se svými myšlenkami, jsem se rozhodl koupit nové dveře. Nebylo možné, abych bez nich spal. Tedy pokud jsem vůbec dokázal usnout.

Po dlouhé a klidné cestě do Lowes jsem se vrátil domů a pustil se do práce. Zpočátku to šlo pomalu, protože jsem neměl s truhlařinou vůbec žádné zkušenosti. Spolu s událostmi včerejšího večera, které se mi v hlavě přehrávaly v nekonečné smyčce. Přistihl jsem se, že si dělám starosti o Moose. Jakmile jsem ho uviděl, byl jsem vyděšený k smrti, ale nějak jsem ho pořád považoval za svého psa. Tu noc jsem měl pocit, že se mě snaží chránit. Doufal jsem, že je v pořádku. Chtěl jsem ho zpátky domů, i když už to nebyl ten samý pes, kterého jsem znal před jeho zmizením. Dokončil jsem montáž nových dveří, jak nejlépe jsem uměl. Byl jsem na sebe upřímně hrdý, dopadlo to lépe, než jsem doufal. Zbytek dne jsem strávil pravidelnou kontrolou venku a prací kolem domu, abych uklidnil své myšlenky.

Právě jsem dojedl večeři, když jsem na verandě zaslechl pohyb. Za dveřmi to bylo tlumené, ale poznal jsem, že tam něco je. Pomalu jsem se zvedl na nohy a popadl z kuchyně nůž, když jsem v duchu viděl vytřeštěné oči a úsměv toho muže. Zrychlil se mi tep, když jsem zadržel dech a plížil se ke dveřím. Ze všech sil jsem se snažil zůstat klidný, ale svůj boj jsem prohrával. Pomalu jsem se podíval kukátkem ve dveřích a pustil nůž na zem. Muže z předchozího večera jsem neviděl, místo něj ležel na mé uvítací rohožce schoulený Moose. Veškerý strach, který jsem z něj měl, ze mě vyprchal, když jsem otevřel dveře a zabalil ho do náruče stejně jako před pár dny, když se objevil.

Po celém těle měl řezné rány a na noze velkou tržnou ránu, kterou jsem mu rychle ovázal, jak nejlépe jsem uměla. Moose ležel na podlaze a funěl, zatímco jsem mu dělal jídlo a volal veterináře. Úplně jsem přitom zapomněl, že nemá otevřeno. Chvíli jsem u něj seděl, abych se ujistil, že je v pořádku, dokud jsem si nevšiml, že usnul. Od té doby uplynulo několik týdnů a teď jsme s Moosem téměř nerozluční. Pomalu, jak čas plynul, se začal chovat živěji, jako předtím, než zmizel. Už jsem ho neviděl v takové podobě, jako byl ten večer. Pořád na to občas myslím, ale pak se na něj pořádně podívám a upřímně řečeno už mě to nijak neovlivňuje.

Vím, že by mi Moose nikdy neublížil.

Každý večer se stále ujišťuji, že je můj dům zabezpečený. Ne kvůli Moosovi, ale aby se tam nedostal nikdo, kdo se tu noc objevil. Policie toho muže nikdy nenašla. Pořád se mi zdá o té tváři v mém okně a krev se mi při tom mění v led. Ještě jedna věc se změnila. Po té noci už Moose v noci do ložnice nepouštím. Chodí za mnou dovnitř a lehá si na nový pelíšek, který jsem postavil hned vedle sebe.

Přeloženo z originálu