Společnost, které pracuji, je technologický start-up a Xander, jeho původní zakladatel, se od svého nástupce velmi lišil. Za jeho působení v čele společnosti zaměstnanci neustále dělali noční směny, aby splnili všechny jeho přísné požadavky, které se s rychlým růstem společnosti neustále zvyšovaly. Nic menšího než nepřetržité nasazení, aby se společnost za každou cenu dostala dopředu, nebylo tolerováno. To vše se však změnilo, když Alex musel nečekaně odjet na zdravotní dovolenou a léčit se na drahou a odlehlou kliniku v Evropě. Poslal nám zprávu, ve které nás informoval, že zatímco on bude odříznutý od světa, jeho bratr Paul povede v dohledné době start-up místo něj.
Paul se dostavil ve stanovený den. Bylo to ve stejný den ráno, kdy byl kilometr od naší kanceláře nalezen ohořelý vrtulník. Při zpětném pohledu to bylo špatné znamení, i když nám samozřejmě chyběla předvídavost, abychom to tehdy předpověděli. Paul se Alexovi vůbec nepodobal a ani se tak nechoval. Poté, co nás celý první den zasypával otázkami ohledně rozjezdu firmy se nás zeptal, jak jsme v práci spokojení. Upřímně, v té době byly ziskové marže solidně v černých číslech a malá, ale směšně silná skupina rizikových kapitalistů slibovala, že pomůže firmu posunout na další úroveň.
Stěžovali si hlavně na nedostatek spánku a téměř žádný osobní život mimo práci. Paul se ukázal být pozorný k našim obavám. Vlastně až příliš pozorný. Hned druhý den se pustil do generální opravy. Pod jeho vedením nesměl nikdo přijít dříve než v poledne a všichni museli být v pět hodin venku. Podporována byla také konzumace alkoholu. Skutečně každá kóje byla zásobena širokým sortimentem alkoholu a chození na skleničku po práci bylo prakticky povinné. Kdo měl dost odvahy, aby vyjádřil své obavy, byl poté rychle vyhozen. Kromě zkrácené pracovní doby a jeho zdánlivé posedlosti přivést celou kancelář k chronické kocovině to Paul dotáhl ještě dál, když přerušoval naše už ne maratonské kódovací seance tím, že pouštěl hlasitou rockovou hudbu, která znemožňovala soustředění.
Nejvíce znepokojující však byla jeho záliba ve zveřejňování fotografií zaměstnanců s groteskně pokřivenými obličeji. Paul všechny naše stížnosti na ně smetl ze stolu a tvrdil, že je uražený kvůli naší neschopnosti přijímat jeho vtípky. Takto znepokojivé snímky nazýval… Vtípky.
Měl jsem to vzdát hned. Jistě, několik mých kolegů to udělalo. Ale Paul byl mazaný a najednou nám ostatním ztrojnásobil platy, jen abychom je nenásledovali. Kvůli penězům jsme si zvykli tolerovat jeho výstřední chování. I když jsme míru svého omylu pochopili až později. Během jednoho měsíce se kdysi temná a šedivá kancelář, kde se pracovalo jako na běžícím páse, proměnila v něco jako párty dům. Paul však stále nebyl spokojený. Poté, co na každém rohu nainstaloval automaty na pinball a videohry, oznámil, že od nynějška bude dva pracovní dny v týdnu vyhrazovat pro hry. Začínající podnik, ať už je jakkoli slibný, by nikdy nemohl být úspěšný v podmínkách, které zavedl Paul. Postupně se začali bouřit i někteří z mých dobře placených kolegů. Z přebytku, který jsme měli za Xandera, se najednou stal deficit, protože nás začali houfně opouštět klienti, kteří ztratili trpělivost kvůli naší náhlé neschopnosti dodržet jejich termíny. Brzy je následovali i investoři rizikového kapitálu, jejichž hluboké kapsy zmizely právě ve chvíli, kdy jsme je nejvíce potřebovali.
Pavel se bránil.
Zkrácená pracovní doba byla proto, abychom “mohli co nejlépe využít své schopnosti a nepřišli o osobní život”. Kultura pití alkoholu během práce i po ní byla způsobem, jak nás “sblížit jako tým”. Herní dny byly “způsobem, jak uvolnit naši představivost”. Znepokojivé “žertíky” nám umožnily “uvolnit se” a přinést do práce “to nejlepší, co v nás je”. Nakonec to jeden z členů našeho týmu už nevydržel. Serena, jedna z hlavních inženýrek, počkala, až většina z nás odejde na celý den, a pak Paula rozzlobeně konfrontovala v jeho kanceláři, obvinila ho, že se snaží zničit společnost, a požadovala, aby si co nejdříve promluvila s Xanderem. Jejich rozhovor trval téměř hodinu a skončil křikem.
Druhý den ráno byla Serenina fotka na zdi záhadně nahrazena fotkou, na níž se topí, a to v úplně stejném oblečení, jaké měla na sobě v práci předchozího dne. Byl to jeden z mých dalších spolupracovníků, Emerson, její bývalý přítel, kdo si znepokojivé fotky všiml jako první. Nejdřív jsme se domnívali, že jde o další z Paulových podivných žertíků. Ale protože hodiny stále tikaly a Serena se neukázala, Emerson vytočil na mobilu číslo jejího spolubydlícího, zatímco jsme se kolem něj shlukli. Tak jsme se poprvé dozvěděli, že Serenino tělo bylo v časných ranních hodinách nalezeno na hladině jezera. Její spolubydlící potvrdila, že Serenu neviděla od chvíle, kdy předchozího dne odešla do práce, a o jejím nečekaném úmrtí se dozvěděla až od policistů, kteří ji navštívili o dvě hodiny dříve.
Seděli jsme tam úplně otupělí šokem, když se k nám o několik minut později připojil Paul. Aby toho nebylo málo, byl to jeden z našich dvou určených “herních dnů” a Paul trval na tom, abychom ho absolvovali podle plánu. O Sereně nepadla ani zmínka, a když jsme se ho na ni zeptali, Paul jakoukoli diskusi o ní zakázal. Tentokrát už to ale Emerson nevydržel.
“To jsi byl ty!” Chytil Paula za límec a celý zrudl. Bylo to poprvé, co jsem ho viděl takhle rozzuřeného. “To jsi jí udělal ty! Přiznej to!”
“Nevím, o čem to mluvíš,” řekl Paul tiše. “Vzpamatuj se.”
“K čertu s tím!” Emerson řekl. “Zabil jsi ji – stejně jako jsi zabil tuhle zatracenou společnost!” Poté, co kopl do jednoho z pinballových automatů, se chystal odejít, když Paul trval na tom, aby se nejprve napil a “uklidnil”. Když Emerson odmítl, Paul nechal dva další zaměstnance, aby ho drželi, a během té doby trval na tom, abychom si všichni dali několik run vodky, přičemž Emerson byl nucen vypít nejméně dvakrát tolik než my ostatní. Pak jsme byli nuceni pokračovat v “herním dni” v opilém stavu a zakončit den standardní návštěvou místního baru. To bylo naposledy, co jsme Emersona viděli. Stále ještě stál na nohou, i když trochu hůř. Druhý den ráno byla Emersonova fotografie na stěně záhadně nahrazena jeho portrétem, na němž ležel v bezvědomí na podlaze. Měl jsem z toho špatný pocit. Jisté je, že později toho dne zavolala do kanceláře jeho plačící matka a ptala se na převzetí jeho zbývajících věcí a oznámila nám, že Emerson předchozího večera podlehl otravě alkoholem.
To byla poslední kapka.
Po dvou úmrtích v řadě jsme my ostatní začali dávat výpověď, a to i poté, co Paul navrhl další zvýšení platu. Tentokrát mu nikdo nevěřil. Firemní pokladna, kdysi tak plná peněz za Xanderova působení, byla nyní více než prázdná. Ale ještě děsivější byla vyhlídka, že skončíme jako Serena nebo Emerson. Po odchodu všech zaměstnanců společnost vyhlásila bankrot. Poté přišly žaloby bývalých investorů společnosti, v nichž byl Paul označen za spolužalovaného. Tehdy jsme se konečně dozvěděli, že Paul není skutečný Paul. Alex to zjistil sám poté, co se konečně vrátil z Evropy a dozvěděl se o zničení své společnosti v jeho nepřítomnosti. Byl pryč jen tři měsíce, ale to stačilo, aby jeho žárlivý nejlepší přítel Gene, bývalý spolužák, jehož vlastní pokusy o podnikání selhaly, úspěšně zničil jeho firmu.
Celou dobu to byl Gene, který se vydával za skutečného Paula, jenž zahynul v porouchaném vrtulníku, který mu Gene půjčil. Vrtulník byl registrován na Geneovo jméno a byl to on, kdo byl předpokládanou obětí ohnivého pádu vrtulníku. To konečně vysvětlovalo, proč jeho nová kancelářská politika vedla k poklesu naší produktivity. To byl celou dobu jeho skutečný cíl.
Nyní už je však příliš pozdě na to, aby Alex napravil to, co Gene udělal. Chce, abychom vystupovali jako svědci pro jeho vlastní žalobu na Gena, po kterém úřady stále pátrají, ale upřímně s tím už nechci mít nadále nic společného. Bojím se…
Ti z nás, kteří nemají rodinu nablízku, se střídají, aby nikdo nebyl sám. Vyměnili jsme také zámky u vchodových dveří, změnili telefonní čísla a vyhýbáme se cizím lidem nebo komukoli, kdo by mohl být s Paulem jakkoli spojen. Ale posledních pár ran mě budí hlasitá rocková hudba. Pořád nedokážu říct, odkud přichází a jak si mě našla, ale tu melodii poznávám. Je to stejná melodie, kterou Gene pouštěl pokaždé, když přerušil naše kódovací sezení.
Přidej názor
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.