Sonder

Sonder. Slovo, které se používá k popisu hlubokého pocitu, když si uvědomíte, že každý cizí člověk kolem vás má stejně složitý a důležitý život jako vy. Je to ale také název města, ve kterém jsem vyrostl. Sonder leží na východním pobřeží Spojeného království, na severní straně Anglie. Pokud se dostanete do Skotska, jste příliš daleko, ale pokud jste ve Scarborough, nejste dost daleko. Leží někde mezi tím, i když si nemyslím, že by někdo dokázal být konkrétnější. Na žádné mapě ho přitom nenajdete. Tištěné ani digitální, nové ani staré, barevné ani satelitní – konkrétní důkazy, že by toto město existovalo, prostě nejsou. Pokud však budete na internetu dostatečně pozorní, najdete pár zvláštních zmínek o tomto místě, jako je tato, kterou právě čtete. Jako šepot, který se míhá na rušném místě; víte, že tam je, jen když ho hledáte. Přesto je Sonder pro naprostou většinu světa jen slovo.

Narodil jsem se tam a vyrostl v jeho hranicích. V patnácti letech jsem se odstěhoval (asi před deseti lety). Byla to poklidná přímořská vesnice, kde se všichni znají. Taková, kde když někdo pořádá setkání, jsou pozváni všichni obyvatelé. Byla to úzká komunita. Stále na něj vzpomínám převážně v dobrém… Vlny, které celou noc narážely do písku. Dlážděné ulice, které vás pálily do bosých nohou, když jste se v letním dni vraceli z pláže. Temné lesy, z nichž bylo vidět na město z kopce High Hill. High Hill jsme říkali kopci, který stál vedle Sonderu. Zabraňoval jakékoli možnosti výhledu na jiná města. Bydleli jsme v údolí na okraji moře, a přestože se nám tam líbilo, připadali jsme si velmi odlehlí.

Ve městě bylo několik malých podniků. Mým oblíbeným podnikem byla pizzerie strýčka Peta. Všichni mu říkali strýček Pete, i když to vlastně nebyl ničí strýček. Ale jeho pizzerie se nacházela přesně mezi naším domem a máminou hospodou. Každý pátek si cestou domů vyzvedávala pizzu – Naprosto bez výjimky. Já a můj starší bratr Jacob jsme z toho byli vždycky nadšení. Velká část města tu byla po generace a počet obyvatel se přirozeně zmenšoval, jak se stále větší část stávala rodinou. Ale sem tam se pár lidí přistěhovalo. Všichni našli město stejným způsobem – Leták, který jim přišel do schránky, když hledali, kam se přestěhovat. Pokaždé to byl stejný příběh: Přivedla je sem stěhovací služba. Myslím, že bez jakéhokoliv doporučení nebo mapy by bylo těžké se sem dostat vlastními silami.

“Byli milí, opravdu nám pomohli,” říkali vždycky. Nikdo to nikdy moc nezpochybňoval. Vždyť to nebylo tak, že bychom byli v pasti. Mohli jsme odejít, kdykoli jsme chtěli – Nenechte se mýlit, Sonder nebylo vězení. Ani jsme si tak nepřipadali. Jen je těžké ho najít a odchod byl prostě… nepříjemný. Jako byste to neměli dělat. S tím, jak se internet stal hlavním proudem, bylo lidem stále více zřejmé, že město je velmi těžké najít. Najednou měli lidé přátele i mimo Sonder, ale nikdy ho nemohli navštívit, protože se jim zdálo, že k němu nikdy nenajdou cestu. Signál GPS byl slabý a otevření jakékoli aplikace v telefonu, která sledovala vaši polohu, vás nedokázalo přesně zaměřit. Jednou z opravdu zvláštních věcí na Sonderu byly spotřebiče. Všechny měly někde stejné logo – písmeno “V” v kruhu. Od odjezdu jsem se snažil tuto společnost prozkoumat, ale bezvýsledně. Stěhovací firma, kterou lidé přijeli, měla na svých dodávkách také toto logo.

Město mělo své problémy, žádný z nich nebyl známější než Křiklouni. V noci je bylo slyšet, když jste se zaposlouchali. Mrazivý, tichý zvuk. Bylo to skoro jako vzdálený křik, ale melodičtější. Něco okouzlujícího, a přesto vás to naplnilo hrůzou. Nikdo je nikdy neviděl, ale sem tam se někdo ve městě ztratil, možná jednou nebo dvakrát do roka. Někteří žili sami a nikdo je neviděl několik dní, než si to uvědomil. Někteří se tulili ke svému partnerovi v posteli, jen aby se probudil a už ho neměl v náručí. Jediné, co měly tyto případy společného, bylo to, že se nikdy neobjevily žádné známky vniknutí nebo zápasu.

Celý život jsem věděl, že ozvěna nad údolím znamená potíže. Ale moje matka mi vyprávěla příběhy z dob, kdy si obyvatelé města mysleli, že znamenají naději; z jednodušších časů. Je těžké přesně určit, kdy si lidé spojili zmizení s tím nočním pískáním. Ale vždycky začínaly několik týdnů před zmizením a přestávaly v noci poté, co někdo další zmizel. Vždycky mě to zajímalo, ale ne tolik jako mého bratra. Jacoba to fascinovalo. Možná proto, že mu nikdy nikdo blízký nebyl unesen a on tu bolest nechápal. Pro něj to byla jen záhada zahalená otázkami. Někteří věřili, že tyto lidi unesli Křiklouni. Někteří věřili, že jejich volání je varováním, že se blíží něco temnějšího. Ať už lidé věřili v jejich záměry jakkoli, všichni věděli, že jejich pochmurný zpěv nad Sonderem je jen špatnou zprávou. Mé milé vzpomínky na město se zakalí, když se mi znovu vybaví trauma z posledních dnů, které jsem tam strávil. Léta terapie mi pomohla se s tím vyrovnat – Ale cítím, že mluvit o tom veřejně je to poslední, co mi může přinést klid.

Pokud vím, jsem jediná osoba, která Křiklouna viděla. Nebo alespoň jediná žijící osoba. Byl letní slunovrat – nejdelší den v roce, 21. června. Sonder v tento den vždy pořádal malou slavnost. Tehdy se datovala téměř sto let zpátky, byla to v pořadí 97. slavnost slunovratu. Slavnost se nekonala během těchto dlouhých hodin slunečního svitu, ale když začalo zapadat slunce a nejdelší den končil, tedy kolem půl desáté večer. Městečko Sonder však působilo více melancholicky než obvykle, zejména kvůli probíhajícím slavnostem. Křiklouni začali znovu kvílet asi tři týdny předtím a každou další noc byli hlasitější a hlasitější. Jistě, asi hodinu po začátku festivalu bylo opět slabě slyšet zvuky, které se prodíraly sladšími melodiemi festivalu a štěbetáním davů. Lidé se je snažili ignorovat a pokračovat v oslavách. Ale pokaždé, když vítr zafoukal právě tím zvláštním způsobem, aby zvuky ještě více vynikly, mohli jste vidět, jak se všichni tváří. Nevyřčený, tichý strach, který se jako vlna šířil davem.

Hospoda mé maminky – vlastně naše rodinná hospoda – byla přímo na festivalu. Proto byly dveře dokořán a lidé stále přicházeli a odcházeli. Byl to vždycky jeden z nejrušnějších večerů v roce. Seděli jsme s Jacobem a pili červené víno. Jemu bylo sedmnáct a měl pořádnou skleničku, ale já měl v té své ještě půlku limonády. Byl to jediný večer v roce, kdy jsem směl pít alkohol. Festival stále pokračoval, když Jacoba napadlo vyrazit kousek za město a lépe si poslechnout Křiklouny. Váhal jsem, ale vždycky jsem byl dobrodružný typ, tak jsem šel s ním, aby neudělal nějakou blbost. Dostali jsme se o několik ulic dál, než se vytí stalo hlasitějším než hudba. Stáli jsme v dokonalé směsici neznáma na jedné straně a radosti na straně druhé.

Neměli jsme pokračovat v cestě, měli jsme se vrátit…

Ale přesto jsme pokračovali.

Než se dlážděné ulice změnily v trávu a bláto, došli jsme k poslední budově a nezastavili se. Aniž bychom si řekli jediné slovo, úplně jsme navzájem věděli, co chceme dělat. Chtěli jsme být prvními lidmi, kteří spatří Křiklouny; Prvními, kteří jim porozuměli. Netušili jsme, že jen jeden z nás je zahlédne. High Hill byl strmý, ale ne příliš. K jeho zdolání jste nepotřebovali ruce, jen vás to stálo hodně energie. Každou chvíli jsme se ohlédli na Sonder. Člověk by si skoro myslel, že je to město duchů, podle toho, jak temně vypadalo, nebýt jasného festivalu přímo uprostřed. Jediný náznak nějakého života, všichni namačkaní na sebe. Na kopci se ozývaly zvuky jásotu, zpěvu a hudby. Po celou dobu se dolů ozývaly zvuky strašidelného nářku. Bitva mezi dobrem a zlem, kterou nebylo vidět, ale jen slyšet.

Když jsme dorazili do temného lesa, podívali jsme se na sebe. Připadalo mi, že jsme spolu nemluvili už celou věčnost, a tak jsem to přerušil.

“Jako fakt do tohohle jdeme?”

Jacob přikývl. Věděl jsem, že to udělá, jen jsem potřeboval něco říct. Slyšet jen příšerné skřeky mě přivádělo k šílenství. Bloudili jsme tam snad celou věčnost, i když to bylo spíš pět minut. Každé lehké křupnutí mě přimělo ucuknout a otočit se. Nikdy tam nic nebylo, jen strašidelný křik, který se rozléhal všude kolem nás. Jakmile jsme dorazili na mýtinu, zvuky Křiklounů se zdály hlasitější než kdy jindy. Uprostřed mýtiny stála skála. Asi tak vysoká jako já a o něco širší. Jacob mě držel, protože jasně poznal, že mám strach.

“To je v pořádku, jsou to jen zvuky. Není se čeho bát. Možná bychom se měli vrátit.”

Jeho slova mě neutěšila. Říkala mi jen jedno – neviděl to, co jsem viděl já.

To co jsem viděl stát na té skále je něco, co nikdy nedostanu z hlavy. Vysoká šedivá postava. Asi dvakrát vyšší než jakýkoli člověk, kterého jsem kdy viděl. Měla dvě paže, ale jen jednu ruku. Ruka, kterou měla, vypadala tak, že ji mohu popsat jen jako pokroucenou. Její prsty se proplétaly způsobem, který nedával smysl a rozhodně nebyl přirozený. Tvar byl celkově humanoidní, ale proporce byly špatné. Nemělo oči, alespoň zpočátku ne. Děsil jsem se pohledu na tu věc, ale srdce mi opravdu spadlo, když se objevily oči. Pomalu vystupovaly z kůže. Nic nenasvědčovalo tomu, že by ten tvor měl mít oči – nebyly v nich žádné otvory. Ale když se jeho obličej hypnotizujícím způsobem znepokojivě rozevřel, uviděl jsem, jak se pomalu vynořují dvě oči. Tvář se opět zavřela a oči se dívaly přímo na nás.

Byly tam jen dvě oči. Spočítal jsem je. Jedno, dvě. Jeho tvář se znovu otevřela a vydala strašlivý výkřik. Začal jsem utíkat. Běžel jsem rychleji jak nikdy předtím a jen občas se ohlédl, abych se ujistil, že Jacob běží se mnou. Byl. Ale neutíkal před Křiklounem. Utíkal jen proto, aby mě dohnal. Netušil, proč jsem se v tu chvíli tak bál. Běželi jsme celou cestu z High Hill a málem jsme zakopli. Běžet z prudkého kopce je v nejlepším případě obtížné. Když jsme se vrátili do dlážděných ulic, otočil jsem se a podíval se na les. Nikde ani stopa po tom, že by nás něco pronásledovalo, ale ty výkřiky byly stále hlasité, dokonce i tady dole. To už mě Jacob dohnal a byl hned vedle mě. Pořád se mě ptal, proč běžím, ale já byl příliš šokovaný, než abych mu odpověděl. Proběhli jsme další ulicí a on se ke mně natáhl, aby mě uklidnil. Přestal jsem běžet a nechal se obejmout. Řekl mi, že ať uvidím cokoli, bude to v pořádku a že jsme v bezpečí. Zavřel jsem oči a po tváři mi stékaly slzy. Vysvětlil jsem, co se stalo a mezi dušením se slzami jsem ze sebe dostával slova.

“Byla to taková šedá věc na skále. Viděl jsi tu skálu, že? No, nahoře…”

Uvědomil jsem si, že vytí ustalo.

Otevřel jsem oči a Jacob tam nebyl. Stál jsem uprostřed ulice s rozpaženýma rukama a nikoho neobjímal. Podíval jsem se doprava a uviděl festival. Cítil jsem se prázdný a zmatený. Procházel jsem davem a po tváři mi stále tekly slzy. U baru jsem našel matku a ta se mě zeptala, kde jsem byl a jestli nemám ponětí, kam šel Jacob. Všechno jsem jí řekl a ona na noc zavřela. Ona i já jsme věděly, že si Křiklouni vybrali další oběť. Nezlobila se na mě, že jsem šel do lesa. Pevně mě držela a ani jeden z nás nepromluvil ani slovo. Jen jsme plakali a plakali, dokud jsme nebyli příliš unavení a prázdní na to, abychom plakali dál. Další den byl pátek. Ráno jsem vstal z postele po naprosto nevyspalém dni. Máma dole balila krabice. Řekla mi, že ten samý den odjíždíme. Za hodinu jsme už seděli v jejím autě a odjížděli z domova. Projížděli jsme kolem pizzerie strýčka Petea. Uvědomil jsem si, že je to první pátek v mém životě, kdy nejíme tamější pizzu. Když jsme se vzdalovali od moře a já poprvé spatřil hranice městečka, už jsem věděl, že opuštěním našeho života se nic nespraví.

Sonder je stále tam venku. Doufám, že ho někdo najde.

Přeloženo z originálu