Staré zrcadlo

Vzpomínám si na den, kdy mi babička dala zrcadlo. Byl to starý, starožitný kousek, který měla už léta schovaný na půdě. Řekla mi, že je to zvláštní památka, která se v naší rodině dědí po generace.

Nejdřív jsem byla nadšená, že mám nový kousek dekorace do svého pokoje. Pověsila jsem zrcadlo na zeď a každý den jsem ho obdivovala. Byl to krásný, zdobný kousek se složitými vzory vyrytými do rámu.

Ale jak dny plynuly, začala jsem si na zrcadle všímat něčeho zvláštního. Kdykoli jsem se do něj podíval, viděl jsem věci, které tam být neměly. V rozích mého zraku se pohybovaly stíny a slyšela jsem podivný šepot, který vycházel zpoza mých zad.

Snažila jsem se to odbýt jako svou představivost, ale čím víc jsem se do zrcadla dívala, tím víc jsem měla pocit, že mě někdo pozoruje. A pak jsem jednou v noci uviděla obličej, který na mě zíral z druhé strany skla. Byla to tvář ženy, zkroucená a pokřivená v groteskním výrazu bolesti a utrpení.

Okamžitě jsem zrcadlo strhl ze zdi a rozbil ho na kusy. Babička se mě snažila uklidnit, ale nemohl jsem se zbavit pocitu, že zrcadlo je prokleté. Už jsem s ní o tom nikdy nemluvil a dodnes se nemohu zbavit pocitu, že v tom starožitném zrcadle bylo něco zlověstného.

Originální autor: Putik11