The Backrooms

Byl téměř konec září, noci už byly vlhké, dusné a naznačovaly příchod podzimu. Moc zima na tričku ale zase moc teplo na mikinu. Jsou to ty noci, které se nejlépe tráví v obchodním centru v mém skromném rodném městě na západě. V mých očích bylo tohle centrum útěkem od monotónosti železářství a dalších rodinných obchodů, které lemovaly hlavní ulici. Obchodní centrum bývá obvykle přecpané, ale dnes ne. Bylo úterý čtvrt na devět a za čtyřicet pět minut měli zavírat.

I přesto jsem tam já a moji tři přátelé stále setrvávali. Zakončovali jsme náš večer v zaprášené herně nákupního centra. Šlo se tam po krátkých schodech, které byly osvětlovány vybledlými blikajícími karnevalovými světly stejně jako chodba.

,,Andy, nemáš další čtvrťák?” zeptal se Philip, můj nejmladší kamarád, když se na obrazovce objevil konec hry. Bylo mu dvanáct a na svůj věk byl trochu zaostalý. Andrew, jeho starší bratr, můj nejlepší přítel a partner při biologii se mračil při tom co marně prohledával dno svých kapes.

,,Možná kdyby ti ta hra šla líp, měl bych víc čtvrťáků, které bych ti mohl dát na další hru”

Bylo už celkem pozdě a vypadalo to, že každou chvíli už odejdeme. Sám jsem v kapse pár čtvrťáků měl, ale to zůstalo mým tajemstvím. Chtěl jsem je využít další den před začátkem školy na to, abych si koupil Colu. Clay, kluk kterého jsme s Andym potkali na biologii pravděpodobně celou dobu čekal na tuhle chvíli.

,,Upřímně hoši, začíná být celkem pozdě. Asi se půjdu učit na ten test z buněčného dělení.”

Sice ten týden se ještě psát nemělo, ale bránit jsem mu nechtěl. Clay vypadal rozpolceně už od té chvíle, co jsme tam přišli. Pravděpodobně kvůli Philipovi. Bylo mi jedno co přesně ho štvalo, ale protože pro mě byl Philip jako bratr, tak byl přednější. Když už si Philip uvědomil, že žádné další čtvrťáky nedostane, začal na stroji zběsile mačkat umaštěná tlačítka.

,,Potřebuju na záchod”

,,Nebyl jsi tam před chvilkou ?” Povzdechl si Andy.

,,Jo ale měli jsme velkou sodu”

,,Ty jsi měl velkou sodu. Když jsi mi dal napít, zbyla tam už jen voda z ledu.” zasmál jsem se.

Andy a Philip vyrazili směrem na záchody a Clay je líně následoval zatímco psal něco na telefonu. Bylo skoro půl deváté, když jsme došli k toaletám, ale naneštěstí byly zrovna zavřené kvůli rekonstrukcím, takže jsme museli jít na jiné. Chodba ve tvaru L byla osvětlená žlutými hučivými zářivkami a končila dalšími záchody.

Ale ženskými.

I přesto se Philip rozeběhl jejich směrem.

,,Obchodní centrum zavírá za třicet minut. Obchodní centrum zavírá za třicet minut.”

Podíval jsem se na hodinky.

,,Ještě nebylo ani půl…PHE, někdo asi spěchá domů,” pomyslel jsem si.

Clay promluvil : ,,Asi už půjdu, bydlím docela blízko a chci se projít místo toho abych jel autobusem, takže přeju vám dobrou noc”

,,Dobrou Clayi,” řekli jsme jednohlasně, otočil se a odešel.

S Andym jsme se na sebe podívali.

,,Přijde mi, že je zbytečně odtažitý, ze začátku mi přišel cool,” vysvětloval Andy.

,,Ne je v pohodě. Jen je trochu tichý, ale to je neustálý čučení do telefonu je otravný”

Naše pozornost přešla k záchodům ze kterých se ozval zvuk spláchnutí. Andyho výraz se okamžitě změnil na uličnický úsměv.

,,Poslyš, nevyděsíme trochu Philipa až vyleze ven ?”

Přemýšlel jsem o tom jak roztěkaný Philip dokázal být a cítil jsem se trochu špatně. Nebylo od nás hezké ho děsit, ale dělali jsme to často a rádi. Přesto jsem si stoupnul na jednu stranu dveří, Andy na opačnou a vyčkávali jsme než nic nečekající Philip vyjde.

Dveře se otevřely.

Philip udělal krok vpřed zabraný do sušení si rukou o své kalhoty.

,,BAAAAF” zakřičel Andy, když jsme se ho oba chytili za jedno rameno. Philip vykřikl a jak se snažil vyškubnout, ztratil rovnováhu. Začal padat směrem na zeď, ale potom……

SPADL DO NÍ.

To je asi nejlepší popis toho co se stalo. V jeden moment o ní skončil pouze opřený a ten druhý sklouzl přímo do ní. Trčely mu ven pouze nohy, jakoby byly ve zdi připravené otvory přesně na ně. Philip začal nohama na chvíli máchat ve vzduchu a potom tam nezbylo nic než čistá zeď.

,,Cccc…CoŽE?” zakoktal Andy, když spadl na kolena. V jeho tváři byla vidět zvědavost i zmatení. Když se začal přibližovat ke zdi, jeho výraz se změnil na strach.

,,Co se to právě stalo…..Philipe !!!” Zakřičel klepajícím se hlasem jméno svého bratra.

,,Philipe,” praštil rukama do zdi, jednou, dvakrát ale po třetí už ne. Andy se ocitl ve zdi a nepřestával volat svého bratra. Zněl jako by křičel do ventilátoru. Ustoupil jsem v momentě, kdy můj nejlepší přítel zmizel z mého zorného pole. Byl jsem na chodbě ponechán sám jen s ozvěnou jeho křiku, který díky hučení žárovek jen zesílil. Opřel jsem se zády o dveře toalet a nevěděl jsem co bych měl udělat. Ten hluk byl nesnesitelný až mi z něj začalo pískat v uších, což všechno ostatní přehlušilo. Vložil jsem si hlavu do dlaní a pevně zavřel oči.

Náhle vše přestalo a nahradilo to zase to staré známé hučení zářivek a žluté světlo, které prosvítalo skrze má zavřená víčka. I přesto ale bylo něco jinak. Zápach, který tam před tím nebyl. Bylo to jako zatuchlý koberec, který se měl před pár desítkami let už vyměnit. Připomínalo mi to Bowling, který se nachází pár bloků od centra. Otevřel jsem oči a spatřil jsem chodbu osvětlenou těmi samými světly jako před tím, ale dveře od toalet byly pryč. Zbyla tam pouze hladká betonová zeď. Rozhlédl jsem se opatrně kolem sebe, pořád jsem se nacházel v centru, ale něco bylo jiné. Hučení zářivek bylo až příliš hlasité a nebyly slyšet žádné jiné zvuky, které se centrem normálně rozeznívají. Šel jsem po chodbě směrem k obchodu s potravinami. Když jsem zašel za roh, nesetkal jsem se se vchodem a pokladnami, ale s další uličkou, která na konci zahýbala doleva.

CINK CINK

Ztuhl jsem. Reproduktor se zapnul, ale následné ticho naznačovalo, že nikdo do něj neměl co říct. Po nehybném momentu, který se zdál jako věčnost se ozvalo cvaknutí, které znělo jako vypnutí mikrofonu a prorazilo tak ticho. Kdokoliv ten reproduktor aktivoval, už tam nebyl. Zmatený a stále více vyděšený z toho kde to sakra jsem, jsem zabočil za další roh. Setkal jsem se s velkou prázdnou místností ve které jsem nikdy před tím nebyl. Byla přibližně o velikosti třídy a měla špinavé betonové zdi. Zatuhlý vzduch tu byl o dost silnější. Každá stěna v sobě měla ten stejný výřez ve tvaru dveří, který se na každé zdál být náhodně umístěný. Strop měl na sobě nerovnosti a byl pokrytý prasklinami, špínou a mastnými otisky. Ta místnost zjevně potřebovala rekonstrukci.

,,To nechápu,” zamumlal jsem nahlas. Vážně jsem to nechápal. Tenhle bezvýznamný pokoj nemohl sloužit k ničemu jinému, než k průchodu do ostatních místností. Špatné navržení pokoje a nepřítomnost jakékoliv péče o něj mi dávala pocit toho, že je to místo dlouho zapomenuté.

,,Zkusím další místnosti,” pomyslel jsem si, když jsem mířil k průchodu po mé levici. Místnost ve které jsem se ocitl nyní byla stejně neopečovávaná jako ta předešlá. Jediným rozdílem bylo to, že tahle byla ve tvaru trojúhelníku.

Zprava se ozval výkřik.

I když byl to spíše šepot.

,,Co to do prdele je,” byl to Clayův hlas. To nemůže být on. Vždyť jsem ho viděl odcházet pryč. Proběhl jsem dveřmi a našel Claye ležícího na podlaze dlouhé chodby schouleného v klubíčku.

,,Změň změň změň změň kanál, změň změň změň změň kanál,” mluvil Clay nesouvisle.

,,Clayi, Clayi no tak vstaň!!! “ Clay neodpovídal. Jeho oči do široka otevřené a nemrkající hleděl do podlahy.

,,Jak můžou bejt fluorescenční zářivky tak hlasitý kurva.” A pak jsem to spatřil a ucítil. Viselo to nehybně ve vzduchu a nohy se lehce dotýkaly podlahy. Jeho kůže byla suchá a popraskaná a bylo to oblečené ve volných roztrhaných kraťasech. Mělo to lidský trup ale něco na něm nebylo v pořádku. Jeho křehké a chabé paže byly nataženy ke stropu jakoby se vzdával. Hlavu měl otočenou na stranu, když se na mě díval, což dělalo dojem, že je zmatený. Tmavé korálkovité oči na mě hleděly skrze díry v neprůhledné lepící pásce, kterou měl omotanou kolem hlavy. A pak se to začalo vznášet naším směrem. Pokaždé když jsem mrknul byl jsem omráčen absolutní hrůzou, protože nebyl tam kde jsem předpokládal, že bude. Nacházel se třeba o něco blíž nebo o pár centimetrů vedle, a přes to se pořád blížil. To co jsem uviděl potom mě bude děsit až do mého skonu. Otočil jsem se a rozhodl se utíkat dál po chodbě. Předpokládal jsem, že mě Clay začne hned následovat, ale milně. Chodbou se rozezněl křik ze kterého mrazilo v zádech.

Dostalo to Claye.

Pořád jsem se díval do země, ale byl jsem si jistý, že ten křik patřil jemu. Ruce té věci se natáhly směrem k němu a obtočily ho jako kojence. Ale i přesto to ze mě nespustilo oči. Jedním rychlým pohybem to jednou rukou chytilo Claye za hlavu a tou druhou za paži. Poté mu brutální silou zkroutilo tělo. Clayův křik byl náhle utnut zapraskáním jeho kostí a potom klesl na zem do pokroucené hromádky masa. Jeho oči se na mě ještě naposledy podívaly. A v tu chvíli jsem začal křičet i já. Čím hlasitější byl můj křik, tím hlasitější bylo hučení zářivek. Nevím co z toho bylo hlasitější. Rozeběhl jsem se k prvním dveřím, které jsem poblíž uviděl a slepě probíhal místnostmi, které následovaly.

,,Proč sakra vypadá každá z nich stejně”

Zatočil jsem za roh a narazil do někoho obličejem. Oba jsme spadli na zem.

,,Andy…. jak ses sem dostal a kde to sakra jsme ?”

,,Nemám ponětí”

,,Kde je Philip? Musíme ho najít a odejít odsud”

Běželi jsme další chodbou, která byla kolmo k místu, kde jsme se potkali. Běželi jsme tak dlouho, dokud jsme nemohli a u posledních dveří jsme se zhroutili k zemi. Spadli jsme do jakési hmoty na mokré podlaze, rychle se zase zvedli a opřeli se zády o stěnu. Hučení bylo všechno co jsme slyšeli, hlasitější a hlasitější.

A pak všechno přestalo. Bylo ticho.

Seděli jsme v naprosté temnotě. A i přesto že se nejdřív zdálo, že všechno umlklo, byl tam ještě další zvuk. Zvuk šumu televize, který se pomalu přibližoval k nám. Ve chvíli kdy světlo přicházející ze zdroje tohoto zvuku osvětlilo místnost ve které jsme byli, jsem si uvědomil, že tahle má jen jeden průchod. Vznášelo se to ve dveřním rámu a pozorovalo nás to. Strach mě a Andymu vzal všechna slova. Vznášelo se to směrem k nám a Andy se postavil přede mně, aby zvedl ruce před sebe. Začalo se to pro nás natahovat.

,,Nech nás být”

CINK CINK

Všichni jsme zkameněli. Dívali jsme se vzájemně do očí zatímco se z reproduktoru ozvalo praskání. Potom z něj začalo vycházet rychlé dýchání. Byl to Philip. Andy se s výkřikem vrhl na tu věc před námi, já jsem nějak zakopl a spadl dozadu. Přistál jsem v odpadkovém koši. Byl plný věcí z rušného dne v obchodním centru.

,,Hej kluku, co tam děláš”

Podíval jsem se ven a uviděl jsem zmateně vypadajícího správce, který přemýšlel, proč se malý kluk po zavíračce koupe v odpadkovém koši. Hodiny, které se nacházely za fontánou říkaly, že už bylo půl desáté. Byl jsem zpět v obchodním centru.

,,Oooo…omlouvám se měl jsem jen hlad,” řekl jsem a utekl. V následujících letech jsem se snažil pochopit, co se tam sakra stalo. Dokonce jsem začal tak daleko, že jsem se do centra vracel a snažil se tam znovu vstoupit, avšak neúspěšně. Nikdy jsem nic nenašel, ale snažil jsem se až do té doby, než obchodní centrum minulý rok zbourali. S rodiči Andyho a Philipa se novináři pokoušeli dělat rozhovory, ale vypadali u toho úplně nepřítomně. Řekl bych že to bylo poslední zrnko k tomu, aby jim bylo všechno liknavé. Clayovy rodiče se odstěhovali, ale i tak platili přemrštěné peníze lidem, kteří tvrdili, že jejich syny dokáží nalézt. Po několika letech detektivního pátrání byli Andy s Philipem v našem malém městě nakonec zapomenuti. Občas když jdu spát si na ně vzpomenu. Vždy zapnu televizi, kanál číslo tři a nechám ho běžet. Nic tam nevysílají. Ale ten šum mi pomáhá usnout.

Přeloženo z originálu

Jak se ti to líbilo ?

Klikni na palce, aby se tvé hodnocení započítalo

Průměr : 4.4 / 5. Počet hodnocení : 34

Neváhej a buď první kdo tuto pastičku ohodnotí

Přidej názor