Ťukání

Každý máme nějaký tajný příběh. Ten na který nemůžeme přestat myslet, ale nikdy se neodhodláme o něm nikomu říct. Tohle je můj příběh. Nevím co čekám, že mi to dá, když vám ho řeknu. Nejspíš jen hledám někoho, kdo mi řekne že nejsem úplně šílený nebo možná hned potom co to napíšu na papír, tak se to stane.

Dovolte mi vás uvést trochu do historie. Před dvaceti lety, když mi bylo ještě osm a stále jsem žil se svojí matkou, můj kamarád Dave a já jsme se rozhodli, že abychom ukázali svojí odvahu, přečkáme noc v opuštěném domě. Jednalo se o dvoupatrový prázdný dům, který byl neobydlený již po více jak deset let. Možná mimo občasné drogové uživatele, kteří v něm občas přespávali. Ale to není ten důvod, proč se tento dům tak proslavil. Každý z rodičů nám říkal, že v tom domě straší a že bychom se k němu neměli v žádném případě přibližovat. Jsem si jistý, že se jednalo jen o formu zastrašování, abychom si v něm nehráli, ale díky těmto řečem měl pro nás ten dům temnou auru, která kolem něj visela. Jenom při pohledu na tuto rozpadající se budovu přejel mráz po zádech. I přes náš veškerý strach jsme se s Davem rozhodli, že tento dům prozkoumáme. Tím by se z nás staly legendy mezi našimi spolužáky. Tedy alespoň v to jsme doufali.

Bylo úterý, před všemi těmi lety už po půlnoci a naši rodiče konečně usnuli. Rozhodli jsme se, že se vplížíme ven a použijeme noc jako naši roušku a dohodli jsme se, že se setkáme před tím domem. Přesto si i dnes přeji abychom to tenkrát tak neudělali. A tak jsem tam stál sám. Čekal jsem před tím domem na svého kamaráda. Nemohl jsem si pomoci, cítil jsem se tak malý, když jsem před tou budovou stál. Možná byla stará a dřevo již začalo hnít, ale stále vypadala neuvěřitelně obrovská a děsivá. Vsadím se, že i dospělí se před ním cítili malí. Abych odtamtud neutekl, rozhodl jsem se myslet na něco jiného zatímco jsem čekal. Tu noc byla docela zima, což bylo v celku normální po silném dešti.

“Do háje, zamumlal jsem si, když jsem si všiml bláta, které obalilo celou moji botu.

Měl jsem dávat pozor kam šlapu. “Máma mě zabije až zjistí že….. můj hlas se zasekl, když jsem za sebou uslyšel dutou ránu. Znělo to snad jako kdyby někdo klepal na dveře. Byl to snad ten dům nebo se mi to jen zdálo ?

Čekal jsem že za mnou bude obří monstrum až se otočím, ale byl tam stále jen ten samý dům. Rozbitá okna, rozštípané dřevo a střecha v sobě měla více než jen jednu díru. Všechno v normálu, není důvod panikařit.

To mě mělo uklidnit, ale stále jsem byl silně rozklepaný. Za chvíli jsem měl vstoupit do jednoho z nejděsivějších míst v našem sousedství. Nebyl jsem ještě ani vevnitř a stále jsem cítil třas v mých rukách. Než jsem si ale mohl promyslet naši misi, Dave právě dorazil. Rychle jsem si nacpal ruce do kapes, abych zakryl třas. Viděl jsem jeho malou postavu jak skáče nahoru a dolů přes ulici. Ten malý vtipálek si beze strachu hopsal. Můj vlastní strach byl okamžitě nahrazen smíchem. “Ty seš takovej klaun,, prohlásil jsem se svým smíchem. Oba jsme si podali ruce, jak nás to jeho otec naučil. Naštěstí si nevšiml mého třasu. Dave si prohrábl svoje černé vlasy stejně jako by si je prohrábl nějaký nagelovaný frajer ve filmech.

“Připraven? Přikývl směrem ke dveřím. Typický Dave. Akorát se snaží vypadat “cool” ať už jenom jezdí na kole bez držení nebo jde do děsivého domu, pořád z něj vyzařuje ta tvrďácká atmosféra. Pokusil jsem se zaznít drsně :

“Jenom pokud si ty Davey,,

Tahle poznámka mi darovala menší úsměšek. Vždycky nesnášel když jsem mu říkal Davey. Vždycky tvrdil že to zní zženštile a právě proto jsem tuto přezdívku používal. Aniž by mi něco řekl zpět, postrčil mě směrem ke dveřím.

Naše kroky dělaly skrz prázdnou ulici pořádnou ozvěnu a začal jsem mít strach abych někoho nevzbudil. Samozřejmě naše stupidita nás přemohla. Podruhé co naše chodidla dopadla na staré schody, věděli jsme, že není cesty zpět. “Myslíš, že by jsme měli zaklepat ? Vtipkoval Dave.

Sledování Dava chovat se takhle tvrďácky mi nějakým způsobem dodalo odvahu a tak jsem zaklepal. Z toho co jsem slyšel mi vlasy na hlavě stouply hrůzou. Ten samý úder, který jsem slyšel dřív se ozval dveřmi, když má ruka dopadla na dřevo. Nahlas jsem polknul, ale navzdory tomu jsem se zachoval klidným a vyrovnaným. Oba jsme se hluboce nadechli, otočili klikou dveří a otevřeli je. Dostalo se nám táhlého a hlasitého skřípání jako odměny. Myslel jsem že se strachy propadnu a Davey už taky nevypadal úplně klidně. Nějak se nám ale podařilo si naše spodní prádlo zachovat čisté. Byla tma, úplná tma. Ani jeden z nás si nevzal baterku. Nechtěli jsme nedopatřením vzbudit sousedy svítícími baterkami do jejich domu. Za těchto okolností jsme se rozhodli, že bude nejlepší se orientovat jen podle měsíčního svitu. Naše oči spatřily spoře osvětlený dům. Chvíli trvalo si na to zvyknout. Dům byl plný odpadků, po zdech z grafity a očividině se celý rozpadal. A přesto to nevypadalo tak děsivě jako jsme měli věřit. Jasně tma tomu přidávala strašidelný vzhled, ale když jsem se podíval na roztříštěnou mramorovou podlahu, nemohl jsem si pomoct, ale vybavil jsem si můj vlastní dům.

“Phe, není to tak špatný,,

Byl jsem to já kdo prolomil ticho.

“Myslíš, že ten duch bude nasranej, že jsme mu tu našlapali bláto ? Dave se zasmál a ukázal na zem. Malé stopy se za námi vlekli napříč domem.

“Připomeň mi, abych si omyl boty, než se vrátím domů, hihňal jsem se při této myšlence.

To jsme my ve velkém strašidelném domě vtipkující o zablácených botách. Bylo to celé vážně zábava. Po seznámení se s prvním patrem, které se skládalo s prázdného obývacího pokoje, kuchyně z hnijícím jídlem v hrncích, koupelny s nechutným záchodem a zajímavě vyhlížejícími zamčenými dveřmi, jsme se rozhodli prozkoumat patro druhé. Vystoupali jsme schody společně, Dave vepředu se svým statečným výrazem. Ty dřevěné schody byly staré stejně jako zbytek domu. A každý krok jsme jen přemítali, kdy se pod námi sesunou.

“Myslíš, že je ten duch tady nahoře ? Zeptal jsem se na půl upřímný. Dave se nad tou otázkou usmál.

“Duchové pravděpodobně ani neexistují,,

Dosáhli jsme konce schodiště a byli jsme v horním patře. Nebyl to velký dvoupatrák. Ty chodby jedna napravo, jedna nalevo, čtyři pokoje pro nás na prozkoumání. “Pojďme vlevo,, Dave navrhnul. Takže jsme šli vlevo a hned do prvních dveří na pravé straně. Dveře byly už otevřené, takže jsme jen nakoukli hlavami dovnitř. První věc, kterou jsem zaznamenal byla díra ve stropě. Měsíční svit zářil skrz a dal nám tak chabé světlo na průzkum místnosti. Nebyl to velice štědrý pokoj. Byl ve skutečnosti jako můj. Pravděpodobně dost velký na postel, skříň, možná by se vešel i stůl. Neviděli jsme ale vnitřek skříně. Světlo tam nesahalo.

Dave se na mě podíval a já na něj. “Vsadím, že je tam něco “cool”. Pojďme se kouknout,, Dave navrhnul s uličnickým úsměvem na tváři. Nebyl jsem si jistý v co jsme doufali. Poklad ve skříni nebo něco takovýho. Ještě než jsem vešel do místnosti, slyšel jsem ten známý silný úder, ten samý který jsem slyšel dřív a když jsem zaklepal na dveře. Mé srdce jako by se mělo zastavit. Ten zvuk byl v dáli, ale nebylo o něm pochyby. Můj první instinkt byl útěk, ale nemohl jsem tu nechat Dava. Ten tomu samozřejmě nevěnoval žádnou pozornost. Sakra, už si to šlapal ke skříni a to byl ten moment kdy se všechno mělo podělat. Neměl jsem ani šanci ho nějak varovat.

Podruhé co Dave stoupnul doprostřed místnosti, nastalo hrozivé prasknutí. Neměl jsem čas zareagovat. Dřevo se roztříštilo, podlaha pod ním shlehla a on dolů s ní. Skoro jsem vyskočil z kůže. Vše se přede mnou hroutilo.To dřevo bylo tak staré a rozpadlé, že nemohlo udržet ani Dava. Prach a špína lítaly všude. Když to přestalo, bylo těžké dýchat.

“Počkat,, Dave nevydal ani hlásku. Zemřel snad při dopadu ? Byl v pořádku ? “DAVE! zakřičel jsem mezi kašláním. DAVE SI V POHODĚ ?! Zopakoval jsem otázku ještě několikrát a čekal jsem. Po asi tak minutě z té agónie se mi dostalo odpovědi.

“Jsem v pohodě,, odpověděl slabě. Ani škrábnutí.

Podíval jsem se dolů tou velkou dírou, která teď byla přímo přede mnou. Všude byl prach, ale když konečně trochu upadl, mohl jsem ho vidět zřetelněji. Stál tam Dave a byl naprosto nedotčený.

“A hádej kde teď jsem,,

Hluboce jsem si oddechl, že neztratil jeho smysl pro dobrodružství.

“Jsem v tý zamknutý místnosti. Pojď dolů, otevřu ti dveře,, otřel si špínu z čela a naznačil abych sešel dolů. Poslušně jsem se otočil a namířil to ke schodům. Když jsem došel na konec schodů, všiml jsem si něčeho podivného. “Byly tady vždycky tyhle stopy ?

Dvě hrozivé a ohromné stopy byly zanechány na podlaze. Bylo na nich ale něco špatně. Nevypadaly lidsky….příliš velké. Čtyři prsty a byly kulaté. Má fantazie mě rychle přemohla a mohl jsem cítit jak ve mně rychle roste panika. Začalo se mi dělat špatně ještě víc, když jsem si uvědomil, že stopy vedly k místnosti ve které se nacházel Dave. Rychle jsem se podíval po dveřích.

Byly otevřené!

Teď bych mohl zmizetk, utéct domů a říct mým rodičům ať zavolají policii. Neměli jsme tehdy mobilní telefony, víte. Ale ani jedno z toho jsem neudělal. Prostě jsem se přibližoval k té zamčené místnosti. Dveře byly otevřené. Mohl jsem vidět stíny tancující na rámu dveří. Byly tam dva stíny. Jeden velký a jeden malý. Ten větší stín bušil do tho menšího. Mohl jsem slyšet ty rány přistávat. Pokaždé když udeřil, Dave zafňukal. Byl jsem zmražený na místě. Dveře byly jen pár metrů ode mě, ale nemohl jsem se přemoci k dalšímu kroku. Chtěl jsem ho zachránit, ale prostě jsem nemohl. Mohl jsem tam jen stát a sledovat ty stíny.

“PROSÍM….DOST,, poslední úder byl silnější než kterýkoli před tím. Mohl jsem slyšet křupnutí kostí, dokud jsem stál. Daveův stín se přestal hýbat. Ten větší stín popadl to křehké malé tělo a začal ho rozřezávat něčím co vypadalo podle stínu jako břitva. Chtělo se mi zvracet. Byl čas zmizet. Věnoval jsem poslední pohled dveřím a to co jsem viděl mě děsí ještě dnes.

Obrovská humanoidní figura stála ve dveřích a držela Daveovo tělo. Byla moc velká tma na to abych to viděl detailněji. Ale zahlédl jsem oči toho stvoření. Velké modré oči. Velké. Modré jako oceán a ty vlny se čeřily vztekem. Chtěl jsem odejít. NE, musel jsem odejít, ale mé nohy odmítly se hnout. Byly jako přikované k zemi. Strach je naprosto zastavil. Mé srdce se na druhou stranu hýbalo, hodně rychle. Neochotně jsem tam stál, zírajíc na to monstrum držící mého mrtvého kamaráda. Netrvalo dlouho a navodili jsme oční kontakt. Stáli jsme tam a zírali na sebe. Byl jsem příliš vyděšený mrknout. Pamatuji si, že jsem se bál, že když zavřu oči, už bych je nikdy znovu neotevřel. Po dvou dlouhých minutách jsem mohl znovu cítit své nohy a tak jsem udělal jeden pomalý krok vzad. To monstrum imitovalo mé pohyby a udělalo jeden krok kupředu vždy, když já jsem udělal jeden vzad. Mé srdce kleslo, když jsem si uvědomil co dělá. Každá molekula v mém těle mi říkala ať se otočím a sprintuju, ale vážně bych mohl utéct téhle monstrozitě ? NE, v žádném případě. Rozhodl jsem se tedy zachovat si své tempo. Koupit si nějaký čas, dokud se nedostanu ke dveřím.

Když jsem se dostal do obývacího pokoje pustilo to Dava, natáhlo to proti mně ruce a usmálo se to. Byl to ten nejhrůznější zážitek, jaký jsem ve svém životě zažil. Úsměv té příšery, toho monstra, od ucha k uchu sahal k oběma očím. Zuby to mělo dlouhé, bílé jako žralok. Byli jsme skoro u dveří, ale už to nadále neimitovalo mé kroky. Za jeden můj krok, on udělal dva. Krok za krokem zavíral mezeru mezi námi. Měsíční svit procházející oknem zazářil na jeho nataženou ruku. Byla jakoby lidská, ale bylo na ní něco podivného. Nehty byly dlouhé, kůže shnilá a nějaké maso vypadalo jakoby bylo vyškrábané. Bylo to dost na to, aby se mi začala točit hlava. Slyšel jsem to dýchat.

Každý nádech náročný, znělo to skoro jako sípání. Jeden další krok a viděl bych celé jeho tělo v měsíčním svitu. To jsem nechtěl. Tahle samotná myšlenka byla dost na to, abych se otočil a chmátl po klice. Dveře se rozletěly a já vyběhl z domu. Neodvážil jsem se podívat přes rameno, dokud mezi námi nebyla větší vzdálenost. Čekal jsem že když se otočím, uvidím jak si pro mě to monstrum běží. Ale kupodivu se tak nestalo. Neopustilo dům. Nenahánělo mě přes ulici, neroztrhalo mě na kusy. Prostě tam tak stálo, na verandě, jakoby mávalo na rozloučenou.

Jeho znetvořená ruka pomalu houpající tam a zpět, s tím stejným vyšinutým úsměvem na jeho obličeji.

Pár dní poté když policejní záznam vyšel na denní světlo, mi rodiče řekli, že ta příšera byla jen další magor na drogách. Policie našla Daveovo tělo vedle mrtvého bezdomovce. Pravděpodobně se předávkoval krátce potom co jsem odešel. Zkouším si říkat, že jsem si jen představoval věci, že tam nebylo žádné monstrum, ale nevím čemu věřit. Přemýšlel jsem o tom v poslední době opravdu často. Nemůžu dostat ten příšerný úsměv z hlavy. Musím s tímhle skončit. Jestli budu dál takhle psát, začnu zase mít noční můry. Stejně už mi přišlo jídlo. Slyším zaklepání.

Přeloženo z originálu