Už se asi nevzbudím

Jo… je to tak. Už se nejspíš nevzbudím. Nechápu, že mi to nedocházelo. Ty hlasy, co jsem slýchával ve spánku. Hlasy, co se mi zoufale snažili pomoct a já je neposlouchal. Bral jsem je jen jako sny, co nedávají smysl, ale teď už mi to smysl dává. Bohužel. Měl jsem je poslechnout a dál to neřešit, ale to bych nebyl já, kdybych něco zase neposral. Proč sakra? PROČ?

Když jsem ještě bydlel u rodičů, tak to teprve začínalo. Začínalo to, že jsem toho moc nenaspal a radši jsem do rána hrál nějaký hry s kamarády. Dokonce jsem taky párkrát dokázal, že jsem se celou noc koukal na anime a nešel vůbec spát. Jasně, potom jsem zase spal celej den, ale vždy jenom když byli prázdniny. Když byla škola, tak to bylo jiný. Lidi mě ve třídě znali jako člověka, kterej spí jen 5 hodin a vůbec víc nepotřebuje. Asi jsem vždy dokázal spát tak málo, jen díky velkýmu přísunu kofeinu od různých energiťáků a kafí, kterých jsem každej den pil ve velkým množství. Po čase jsem si uvědomil, že to není moc dobrý a proto jsem s tím taky přestal. Ale jen s tím kofeinem. Pořád jsem spal hrozně málo. Věděl jsem, že začátky bez kofeinu budou těžký, ale zvládl jsem to. Sice jsem z únavy a nedostatku spánku začínal dostávat spánkový paralýzy, ale jen málo. Přežít se to dalo. 

Po škole jsem si našel malý byt nedaleko od mé práce. Byl levný a práce hodně, takže jsem s penězi moc potíže neměl. S čím jsem ale problém měl, byl čas. Moc jsem toho nestíhal a díky tomu na mě dolehl stres. Můžu říct, že mi to stres všechno akorát pokazil. Začal jsem spát max 3 hodiny denně a přestával pracovat tak dobře, jako když jsem nastoupil. V ten moment jsem si uvědomil, že to takhle nejde a musím zase začít s kofeinem. Aspoň do tý doby, dokud mi můj šéf přestane dávat tolik práce. A pomohlo to. Sice místo toho abych spal 56 hodin týdně, jsem spával jen max 20 hodin týdně, ale pracoval jsem vcelku dobře. Taky mě šéf dokonce začínal mít radši. Jo vím… Bylo to nic moc, ale mně to nevadilo. Zase jsem pracoval dobře a byl jsem šťastnější. Ale bohužel jen chvíli.

Ty noci jsem ve spánku začal vídat jednu postavu. Černou postavu se svítivýma bílýma očima. Něco podobnýho jako vídáte ve spánkové paralýze, ale víc reálnýho. Poprvý jsem ho potkal, když jsem jednu spánkovou paralýzu měl. Nedokážu na to zapomenout. Nejde na to zapomenout. Pamatuju si, že jsem ležel na zádech a díval jsem se na něj. Byl na opačným rohu místnosti, kde jsem spal. Jen tam tak stál a pokojně se na mě díval. Vůbec jsem dokonce neviděl, že by se pohnul. Ani o trochu. Zajímavý ale bylo to, že vždy když jsem se na něj podíval, tak jsem vždy cítil hroznej pocit. Pocit, který zažíváte vždy, když jste právě v jedný z těch paralýz, ale u něj to bylo ještě horší. Vždy, když jsem se na něj podíval, začalo mi dunět v hlavě, objevovaly se mi mžitky před očima a dokonce slýchával jsem různý hlasy a šepoty. Šepoty, který mi říkaly ať se na něj nedívám a jdu spát. Nikdy jsem se na něj nedokázal dívat moc dlouho. Vždy se mi rozbušilo hrozně srdce, až jsem se nakonec vzbudil a už nemohl usnout. Uklidňoval jsem se, že to je jen paralýza a nic víc přece, nemůže tohle nijak ovlivnit můj život. 

Naneštěstí paralýzy nebyly konec. Začínal jsem o něm i snít. Pro člověka jako jsem já jsou s sny docela vzácný. Řekl bych, že když spíte to, co já, tak jsou pro vás častější i ty paralýzy. Ale, když jsem párkrát do měsíce snil, zdálo se mi o něm. V těch snech mi nijak neubližoval, spíš se mě snažil jen děsit a vystrašit mě. Párkrát se mu to i povedlo. Jenom, že jednou to už bylo prostě moc. Pamatuju si, jak jsem se vzbudil v posteli v mým pokoji. V pokoji, když jsem ještě bydlel u mamky. Nějak jsem věděl, že v tom snu jsem ještě malý dítě, který vždy když se bojí, tak půjde za mamkou do ložnice to dospat. A taky jsem udělal. Byl jsem hrozně vystrašený, tak jsem šel za mamkou si lehnout. Jenom, ona tam nebyla. Místo toho aby někdo na tý posteli spal, tam bylo prázdno. Viděl jsem, že něco bylo pod postelí. Viděl jsem, že se to na mě dívalo a usmívalo se u toho. Něco černýho s blikajícíma bílýma očima a pusou, který čeká dokud si do tý postele nelehnu. Při pohledu na to jsem se začal mnohem víc bát. Tolik, že jsem se probudil. Ale neprobudil v realitě, bylo to jako, když se probudíte ve snu a myslíte si, že tohle je realita, ale není. Stále jsem byl ve snu. Opět jsem šel do ložnice se podívat, jestli tam mamka konečně je. Byla. Vlezl jsem do postele a probudil ji. Pamatuju si, že mě začala uklidňovat a říkat, že to byl jen sen a nic víc. Docela to pomáhalo, ale potom, když jsem se na ni díval, viděl jsem, jak se dívá za mě. Dívala se za mě s hrozným strachem v očích. Začala mě objímat a říkat, ať se neotáčím. Nedokázal jsem se otočit ze strachu, jaký jsem zas prožíval. Znova jsem se probudil ve svým pokoji a z nějakýho důvodu jsem zase šel za mamkou. Nevím proč, nějak mě to tam prostě lákalo. Když jsem přišel do ložnice za mamkou, tak mě zase začala uklidňovat a říkat, že to byl jen sen a nic víc. Jen mě po chvíli začala držet silněji. Držela mě tak, abych se nepohnul a zároveň se jí díval do obličeje. \Z ničeho nic na mě začala na křičet a postupně se jí měnil obličej. Furt se její křik zvyšoval a její obličej se měnil na něco, co mě nepředstavitelně děsilo, až jsem to nedokázal vydržet. Párkrát se ještě stalo něco podobnýho. Cítil jsem se tak vystrašeně a bezmocně, že když jsem se už doopravdy vzbudil, vyskočil jsem z postele a vážně neměl náladu zase usnout. Ten večer jsem už znova neusnul. Ostatní sny byli podobný, ale takhle jsem je neprožíval. Většina snů, co jsem měl byli jen nějaký hlasy, co mi říkaly ať spím pořádně a nevšímám si tý postavy. Říkali, že to přestane a bude vše jako dřív. Snažili se mi pomáhat, ale já je jen ignoroval. Přes den jsem kolegům říkal co se mi zdálo a začal si z toho dělat srandu. Byla to docela zábava, ale později, když se to začalo dít doslova každý den, tak nás to pomalu přestávalo bavit. Takže jsme se zábavou přestali.

Později, co jsem dokázal ty sny a paralýzy nějak ignorovat, postava přidala na intenzitě. Přestával jsem ho vídat ve snech a paralýzách, ale už i dokonce v realitě. Nebylo to na dlouho, ale každý den jsem ho viděl někde v koutku mýho oka. Nejčastěji, když jsem otáčel hlavou, ale když jsem se pak podíval na místo, kde jsem ho viděl, nebyl tam. Myslel jsem si, že to jsou jen nějaký vidiny, přece když tolik nespíte, tak nějaký halucinace máte. Je to normální věc. Nechtěl jsem to nijak řešit, takže jsem se ani nesnažil si nějak víc přispat. Bože, byl jsem fakt idiot. Ty halucinace se zhoršovaly. Pokaždý, když jsem ho viděl, tak tam stál a díval se na mě o trochu dýl. Když to došlo do toho okamžiku, kdy jsem si ho mohl líp na světle prohlídnout jsem zjistil, že to nebude jen nějaký muž. Nevypadal ani, že to na co jsem se díval, bylo jeho tělo. Byla to spíš… temnota. Nekonečná temnota, kterou vaše mysl nedokáže pochopit. Pokaždý, když se na to podíváte, dostanete po chvíli mžitky před očima a všude kolem vás to bude černý. Doslova všechno, jenom jeho uvidíte. Vaše oči se na něj prostě nebudou moct dokázat dívat moc dlouho, aniž by se vám něco takovýho stalo. Jednou jsem dokázal se na něj docela dlouho dívat a zaručuju vám, že jsem už nikdy nic takovýho nechtěl zažít.

Halucinace se zhoršovaly ještě víc. Stále jsem ho vídal, ale po nějaké době přežívání, jsem začal i něco slýchat. Zase ty hlasy. Hlasy, který jsem slýchával ve snech. Ty hlasy byli k nevydržení. Byli moc hlasitý a bylo jich hrozně moc. Tohle rozhodně nebyly jen nějaký halucinace. Vím, měl jsem si vzít volno z práce a konečně něco dospat, ale nedokázal jsem to. Byl jsem jako v nějaký pasti, kdy jsem už nadobro přestal spát. Tenhle stav jsem si vůbec neužíval. Mezitím, co jsem přes hlasy, který mi mluvily do hlavy nedokázal slyšet ani troubící auto, na mě jednou začal mluvit můj šéf. Vůbec jsem ho neslyšel, ale podle toho, co jsem odpozoroval jsem zjistil, že jsem nejspíš dostal výpověď. Hajzl jeden.

Tohle pokračovalo ještě tak 3 dny. Všechny ty dny jsem přemýšlel o sebevraždě a ať už je konečně konec. Věřte mi, v takovým stavu jste schopný udělat cokoliv, jen ať to přestane. Bohužel žádný pokus nefungoval. Nedokázal jsem to. Něco mi v tom bránilo. Kvůli tomu jsem i přestal jíst a pít. Začal jsem jen ležet v posteli a tupě se dívat na strop. Tohle jsem dokázal dělat celý den. Bez jedinýho pohnutí. Přestával jsem vnímat čas a vůbec nad něčím přemýšlet. Přestával jsem vnímat okolní svět a vše kolem. Pomalu jsem přestával se vším. Nejspíš jsem usnul, nebo nějak jsem se dostal do podivnýho transu, ale byl jsem plně při vědomí. Pak jsem zase začal vnímat okolní svět. Nemohl jsem se hnout, ale dívat jsem se mohl kam chtěl. Čím dýl jsem byl v tom transu, tím víc jsem začal vidět toho muže. Stál přímo vedle mojí postele a díval se přímo na mě. Srdce mi bylo víc, než kdy jindy. Nedokázal jsem se pohnout a jen se díval na tu bytost. Viděl jsem jak pomalu zvedá ruku a dává mi jí na srdce. Na mý hrudi jsem cítil, jak mi jeho chladná ruka vysává něco z těla. Moji energii. Vysával mi mojí energii z těla a já byl víc a víc unavenej. Pomalu jsem to přestával vnímat a začal zavírat mý oči. Když už byl hotovej s vysáváním mojí energie z těla, začal jsem opět vnímat a zjistil jsem, že jsem se objevil v úplné temnotě. Byl jsem tam jen s mýma myšlenkama, ale i přesto jsem tam mohl něco dělat. Mohl jsem sledovat tu bytost. Toho chlápka. Díval jsem se jeho pohledem a viděl, jak sleduje ostatní lidi, který prožívali to, co já. Taky moc nespali a zažívali to stejný, co jsem zažíval já. A proto jsem se rozhodl pomáhat. Budu jim promlouvat do hlavy, aby toho nechali a nemuseli zažít to samý. Nikomu nic takového nepřeju.

Zjistil jsem, že jsem jeden z těch hlasů. Stejný jak oni. A proto lidi slyšte mě. Když budete něco takovýho prožívat. Prosím… PROSÍM poslechněte mě. Snažím se vás zachránit.

Originální autor: Blaza